AIMÉE

Příběh o impozantní Angélique, který mě svým rozeběhem zmystifikoval sladkobolným průběhem, jenže jakmile se to doklopýtá tam kam má, byla jsem svědkem, že ten sentimentální závoj byl v mžiku stržen a karta se obrací v jakýsi psychoanalitický rozbor (ne)křehké Angélique, jež je "umělkyní" ve všech směrech. To, co v závěru vytvoří za umělecké dílo je lahodnou parafrází léčby, ze které zamýšlený profit sklidil divák.

Výsměch poctivému hereckému řemeslu.

Klasika: Hitchcock má ve filmu štěk, zase. Tentokrát vychází z výtahu... on byl prostě eso, ovšem klasika je to každým coulem také. Mistrně si Alfred vybral i hudbu a v jedné takové vypjaté chvíli mě pocity doslova krájely s umocňujícím napětím. K představitelům v hlavních úlohách, není sporu, že budou dvě strany barikády - ti, co budou okouzleni tím co z plátna vyzařuje a ti, kteří nesdílí takové nadšení... obhajou hercům jim budiž tehdejší zvyklosti "na place", kdy natáčení bylo pohlceno jinou morálkou. Nicméně Alfred Hitchcock natočil i tento snímek s notnou dávkou humorných komentářů, kupříkladu ta hotelová scéna, kde Constance vyhlíží svého pacienta, si to přihasí nějaký vašnosta a dotěrně si dovoluje, aby byl následně vykázán do patřičných mezí, je dostatečně nadčasová. A nesměla bych zapomenout i další nadčasovost, kterou má na svědomí Salvador Dalí - jeho abnormální vize hladce zapadají jak si vyložit sen plný tajemna a zmatenosti. Tento moment zároveň s tím, kde J.B. schází ze schodů držíc břitvu, na kterou si kamera vychutnává záběr jsou bezpochyby jedny z nejpůsobivějších. Tedy závěrem, není to sice Hitchcockův obvyklý napínák, ale přesto mě učaroval v mnoha směrech.

Na můj vkus, tedy subjektivně, se filmu nedaří hbitě se odpíchnout od počátečních výkladů, které byly záměrně okleštěny od zbytečného představování, kdo je kdo a co je jeho údělem. Navíc to potřebné je poskromnu rozkrýváno. Velmi pozvolný někdy až téměř s nudícími prvky se průběh doklopýtá do půlky, od které se již může mluvit o určitém spádu, kdy děj dokáže upoutat. Výrazně lepším průměrem se film stal tehdy, kdy se v závěru znovu objevuje postava Lina Ventury a samotný mrazící závěr je tuhou tečkou tohoto smutného příběhu se zajímavým hudebním doprovodem. SPOILER: Škoda jen, že se tu nedovídáme dovětek jakožto malou informaci také o Jeanne, která spáchala sebevraždu den po jeho smrti, když vyskočila z okna a spolu s ní zemřelo i jejich nenarozené dítě. "Malování je dřina a někdy to i bolí." "Kritici jsou na světě, aby kecali."

La-di-da. Allenův satirický pohled na téma vztahových dobrodružství. Woody vidí vztahy jinak, o poznání jinak. Jeho neurotický Alvy, který rozsévá sarkasmus kam se podíváš, mi naprosto učaroval, asi proto, že onen sarkasmus jakoby byl mým druhým jménem. Výborné dialogy (s Annie, která je nenuceně úchvatná) i monology (Alvyho duševní zdraví je možná léčeno šarlatánsky) dokazují sílu této, s velkou pravděpodobností, biografické přehlídky obou hlavních postav - Annie Hall byla na míru napsána přímo pro Diane a Alvy bude nepopiratelným předobrazem Allena samotného. (Scéna při pacifikaci pavouků): " -Ty máš černé mýdlo? -To mám na pleť. -Hlásíš se do kabaretu?"

Aneb jak se dá nacpat výborný herecký koncert do 24minutové seance u jasnovidce, který se nebojí ani státních nařízení, jen přesčasům není astrálně nakloněn.

Nebylo-li by té příjemné atmosféry a přítomnosti Billa N., bez kterého by celé to post-rockové snažení byl guláš na entou, šla bych s hodnocením možná i do větších hlubin. Takhle (alespoň) průměrem, což je vcelku i škoda, když vezmu v úvahu, že námět zněl zajímavě, ale především zaváněl možností dobré anglické (!) komedie. Některé scény opravdu vtipné jsou, ale je jich jak šafránu a nestačí je slepovat dohromady, aby to působilo celistvě.

S Rangem je to jako na horské dráze, místy je dost k popukání a jindy jsou zde hluchá místa, která mi připadají jako vata k vyplnění času. Avšak nelze popřít výbornou animaci a skvělou práci dabujících. Johnny Depp, Bill Nighy nebo Alfred Molina mají natolik signifikantní hlasy, že filmu dodávají potřebný šmrnc. Rango není špatný animovaný film, ale existuje jich už celá řada a některé zkrátka Ranga předběhly, ať už rokem výroby anebo propracovanějším celkem.

Tady je nepropracovanost scénáře velmi výrazná. Herci sympatičtí, ale nevyužití.

Historické dobové filmy (obzvlášť ty anglické) s duchem romantismu, jejichž látka a zpracování jsou pojmuty s citem a s ohleduplným filmařským týmem, se mi povětšinou potvrdily jako plnohodnotné. Pokaždé tak mohu přemítat nad konečným dojmem. Nejlepší zážitek byl bezpochyby Pýcha a předsudek, naopak zklamáním bylo nejnovější zpracování Královny Viktorie. Bright Star, nepříliš ohromující námět zachycující pravděpodobně ten nejzajímavější úsek života Johna Keatse, staví především na hereckých schopnostech ústřední dvojice. Větší prostor je dán Abbie Cornish jakožto Fanny Brawne, osoba, která tak silně ovlivnila básníkův život. Velmi komorní příběh, který se může pochlubit výtečními výkony, Ben Whishaw a Abbie Cornish, hrají s nenucenou lehkostí a v krásných exteriérech. Vypravování o křehkém osudu těch dvou se v urč. aspektech může jevit jako natahovaný, ba i zdlouhavý, ale naštěstí já si snímek dokázala vychutnat a vidět v něm to nevinné, čisté kouzlo.