Maq

Příběh odehrávající se v prostředí izraelského kibucu v sedmdesátých letech 20. století. Hlavními postavami jsou neurotická vdova a její třináctiletý syn. --- Myslím, že název Sladké bahno má vystihnout autorův vztah ke kibucu. Tyto zemědělské komuny sehrály v historii novověké židovské kolonizace Palestiny významnou roli a byly vítaným útočištěm mnoha přistěhovalců přicházejících nezřídka za dramatických okolností a s doslova prázdýma rukama. Jenže, jako každý socialistický projekt, představovaly rovněž demoralizující tyranii. „Sladkou“, dobře míněnou. --- Takové prostředí určitě není tím pravým pro ženu trpící alkoholismem a depresemi, toužící po lásce a rodinném štěstí. A pro jejího syna, vyznačujícího se citlivou vnímavostí a literárním nadáním. Jejich konflikt s kolektivistickou necitelností končí tragickou remízou. --- Velmi prostý a velmi silný příběh. Bravo!

Akční kriminálka založená na xenofobní hysterické tezi, že Japonci jsou lépe organizovaní a mají geneticky naděleno dvakrát vyšší IQ, než máme my. Přestože jsem slyšel, že i někteří Japonci mají sklon něčemu podobnému věřit, je to samozřejmě pitomost, a pitomě musí nevyhnutelně dopadnout každý příběh - literární nebo filmový - který na ní staví. --- Myslím, že i fandové odpočinkových akčních thrillerů usoudí, že toto je prostě slabé.

Číst nebo vidět pravdivý příběh je utrpení. Všechny ty slátaniny s jednoduchými postavami a zápletkami a spoustou efektních krámů, honiček, střílaček, záhad a příšer jsou vlastně úlevou a únikem před pravdou, u které si člověk, jářku, neodpočine. --- Drsnost tohoto filmu je mimořádná. Postavy vesměs odpuzující. Vítězství nízkosti úplné. Když jsem poprvé viděl to vrcholné svinstvo v závěru filmu, bylo mi doopravdy špatně. --- Klíčovým rysem příběhu je fakt - důvěrně známý všem pamětníkům - že skutečné zlo není na očích. Celý problém se Sekalem i jeho barbarské řešení je zde jen proto, že civilizace se odporoučela, zatímco tradiční cesty spravedlnosti (krevní msta, opověď) už stačily zakrnět. Proto chybí jak spravedlivý soud, tak čestný mstitel. --- Hodně recenzentů šmahem odsuzuje onen „sedlácký gang“, který si objedná vraždu. Jen jestli se nepleteme! Za bolševika jsem se střetl s řadou sviní sekalovského kalibru. Nikdy jsem ani nedoufal, že bych našel lidi dost pevné a důvěryhodné k tomu, abychom plánovali zničení bestie, která některé z nás v budoucnu pravděpodobně ohrozí. Odsuzujeme sedláky za jejich údajně pokřivenou morálku, ale měli bychom si povšimnout, že nikdo z nich s Němci nebo se Sekalem nekolaboroval. Způsob, jakým si poradili, je ovšem nechutný, nicméně vzdorovali. --- Chci říct, že skupina, která se, byť skrze předsudky, vymezuje vůči ostatním, je nakonec vůči útoku zvenčí odolnější, než lidé, které namísto morálních - dobrých nebo špatných - zásad spojuje jen ráj lhostejnosti, mylně nazývaný tolerancí. Sekalové pozdějších časů neměli o kolaboranty nouzi a žádné občanské sebeobrany se bát nemuseli. --- Vadí mi dva detaily. Jednak postava kněze. Nepotřebuji takovou nápovědu, abych věděl, že mám před sebou morální dilema. Za druhé lokace. Měla to být Haná. Není. Ani architektura, ani nářečí. --- Ale to jsou opravdu jen mušky. Jinak, po všech stránkách mimořádně cenné dílo. Na jeho náležité ocenění není dost Lvů.

Pokud jsou ve westernu dobře vystavěny charaktery hlavních hrdinů, je to v žánru jakýsi bonus. Jenže v tomto díle jsme namísto toho počastováni dávkou úvah na téma morálky, dokonce politiky. A tady, podle mého názoru, udělal režisér a scénárista tu chybu, že zůstal v půli cesty. --- Buď si to měl úplně odpustit, a zůstal by běžný, nicméně solidně vystavěný dobrudružný příběh ze Západu. Anebo do toho měl jít důsledně a vzniklo by morální drama. I to by šlo sloučit s westernovou fasádou (Unforgiven), jenže zde je to jen naznačeno, fakticky odbyto. Otrlí profesionálové zčistajasna romaticky zjihnou, vysloví několik rádoby závažných frází a začnou jednak v úplném protikladu k tomu, kým dosud byli. Výsledkem je zmatek v zápletce i v morálním vyústění. --- Vznikl kýč. Tváří se duchaplně, ale je jen popletený.

Příběh rodiny terorizované otcem. Na každý nesouhlas či odpor otec reaguje hysterickým, uplakaným a sebelítostivým výstupem, který nelze zastavit jinak, než že mu ostatní ve všem vyhoví. --- Náhodou vím docela dobře, jak taková osoba dokáže svým blízkým zruinovat život. Bylo by, myslím, omylem představovat si, že tento muž a jemu podobní pouze hrají komedii a manipulují. Oni opravdově trpí. Jsou nemocní. --- Pochybuji o možnosti takovou duševní poruchu léčit. Vůbec mě nepřekvapuje, že nikdo z rodiny nepromluvil a nikdo ze sousedů si nevšiml. To je pravidlem. Zejména nešťastné a ubrečené matky jsou dobře chráněné - pokud nekradou, nefetují a děti nejeví zřejmé znaky fyzického týrání, nikdo jim děti nevezme. --- Tento příběh je velmi dobrý a všichni herci, včetně dětských, jsou naprosto báječní. Oceňuji i delikátní dávku černého humoru. Ale mohlo by to být ještě lepší. Myslím: horší. Zde tyran přešlápl a narazil, takže vyústění je přece jen nadějné. Já být autorem, byl bych méně milosrdný. Nejhroznějším a nejběžnějším rysem těchto situací totiž bývá, že nikdy nevyvrcholí, jen plynou, nekonečně a beznadějně.

Když hipíci dostudovali, mejdan skončil, usazovali se, ale jejich odpor k autoritám a starým pořádkům vydržel, jen se přesunul do racionálnějších poloh. A zůstala jim i přízeň médií. Myslím, že tak nějak vznikla vlna sociálně kritických filmů 70. let, z nichž některé znám z časů, kdy nám je potěšeně servírovalo naše normalizační politbyro. --- Odpor policisty Serpica proti korupci je chvályhodný. Ale v té podobě, jak ho film líčí (neznám osudy skutečného Serpica ani literární předlohu) bych ho neoznačil za obdivuhodný. Je to odpor mládenečka, který všechny staré a prohnilé hravě pošle někam, protože ještě nemá zdání, co to znamená nést odpovědnost za fungování jakéhokoli systému. On se, právě jako hippies (a všichni anarchisté), nezabývá otázkou, jak udržet svět pohromadě, on ho prostě odmítá. Všimněme si, že se mu nedaří spolupracovat ani s těmi, kteří mají na reformě zájem. Stejně nezrale se chová i v osobním životě. --- Pokud jde o Ala Pacina, mám podezření, že mnoho diváků zaměňuje herecké umění za okouzlení charakterovým typem, který představuje. Já žádný mimořádný herecký výkon nevidím. --- Aby mi bylo rozuměno: tento film není žádný balast. Je vlastně dobrý. Právě jen dobrý.

Máme-li film podle literární předlohy Johna Grishama, je jakási scénáristická kvalita zaručena. Je vymezena, abych tak řekl, zdola i shora: nehrozí nám ani béčkový blábol, ani umělecký zážitek. --- Typickým (původně výlučným) Grishamovým žánrem je „legal thriller“. Já bych to spíš nazval morální drama. Ve svých dílech rozvíjí fiktivní právní kauzy a umísťuje postavy reprezentující typické morální postoje k nastoleným problémům. --- Pokud jde o výstavbu příběhů, Grisham dobře zvládá stavební prvky rodinného bestselleru a pevně se jich drží. V morálním vyznění vždy následuje ten směr, který za správný pokládá mediálně nejsilnější část americké veřejnosti. To činí Grishama úspěšným, a současně vylučuje uměleckou kvalitu. Úkolem umělce není nás pohodlně ujistit, že vnímáme a cítíme správně, nýbrž otevírat nám alternativní, v nejlepším případě zcela originální pohledy na důležité životní otázky, naše názory vystavovat konfrontaci a stimulovat jejich kvalitativní rozvoj. --- Do takového rizika Grisham nejde. Pokud by například v daném příběhu jen obrátil rasy všech zúčastněných (černí gauneři by znásilnili bílou dívenku, její bílý otec je za to odstřelil, atd.), přiblížil by se realitě (takových případů je podstatně víc), jenže by riskoval rozporné přijetí díla. To Grisham nechce. Chce prodávat. --- S Grishamem, knižním nebo filmovým, jsme pevně na půdě mainstreamové popkultury. Přijatelné jako odpočinek po těžkém dni.