dzira

Na začátku roku 1942 se ve Vojvodině v severní části Srbska, kde žije početná německá menšina, zformuje SS divize Princ Eugen. Právě příslušníci této divize jsou zodpovědní za pogromy v srbské části Banátu. Příběh filmu sleduje snahu dívky dostat mladého partyzána, který byl raněn v boji, do bezpečí a sehnat mu lékařskou pomoc.

V roce 1944 dostávají partyzáni pod kontrolu území Srbska. V lesích se ještě ukrývají zbytky německých a četnických oddílů, které se partyzáni snaží zlikvidovat. Především touží chytit nechvalně proslulého velitele místní posádky SS Hajnriha. Do rukou se jim dostane jeho sekretářka Eva, Němka původem z Banátu. Hlídat ji má mladý partyzán Miloš, který je do ní už dlouho zamilovaný. Zatímco jeho soudruzi pořádají hon na Hajnriha, rozhodne se s ní utéct.

Malé město na pobřeží Jadranu žije svým životem. Jeho obyvatelé mají své zvyky a způsoby a netouží po žádných novotách. Přesto se někteří snaží jít s dobou. Třeba místní ředitel hotelu Roko (Boris Dvornik). Ten chce ve městě nastartovat upadající turistický ruch zřízením nudistické pláže. Do toho řeší jak zaměstnat vesnické příbuzné své ženy, kteří za nimi přijeli z Dalmatského Záhoří. V mikrokosmu malého města žije mnoho dalších postav, mezi nejzajímavější patří třeba místní doktor, který si užívá penze a především snílek Tonči zvaný Servantes (Ivica Vidovic). Ten se do městečka právě vrátil a tvrdí, že žil mnoho let v Čile. Pořádný rozruch vyvolá také krásná švédská turistka, do které se zamiluje jak Roko, tak Servantes. Ona ale myslí na obdařeného muže z nudapláže. K velkému Rokovu překvapení jím není nikdo jiný než jeho vesnický příbuzný Ikan.

Úřednická práce a podlézání řediteli je jedinou životní náplní starého mládence - pana Goluži. Jednoho zimního dne roku 1939 překvapí ředitele požadavkem, že chce strávit dovolenou u moře, protože u něj ještě nikdy nebyl. Po krátkém váhání mu ji ředitel povolí a pan Goluža se vydává na cestu. Ta však nekončí na pobřeží, nýbrž v jednom malém městě, do kterého se pan Goluža dopotácí poté, co se nechá okrást. Specifická atmosféra doby při nástupu fašismu v Evropě se odráží i v mentalitě obyvatel městečka. Vůči panu Golužovi jsou nejprve podezřívaví. Když zjistí, že pro ně nepředstavuje hrozbu a že z něj mohou profitovat, prokazují mu nebývalou pohostinnost. Pan Goluža je polichocen a mění se z ušlápnutého úředníka v rozšafného bonvivána.  Ve své naivitě si ale neuvědomí, že s ním jeho hostitelé hrají falešnou hru a to hlavní po čem touží, je jeho smrt.
Film je natočen podle stejnojmenného románu Branimira Šćepanoviće.

Film nás zavádí do malého města kdesi v Srbsku na podzim roku 1944. To bylo právě osvobozeno a místní obyvatele čeká vypořádání se s nedávnou minulostí, poválečná obnova a budování. Příběh, jehož hlavní postavou je nový učitel – bývalý partyzán, který přichází do města, aby nahradil stávající učitelku – vypráví jeho tehdejší žák. Zdravko Šotra tak nahlíží na události těsně po osvobození optikou dítěte, což mu umožnilo oprostit se od jejich hodnocení. Školou povinný chlapec má upřímnou radost z vítězství nad okupanty a s vervou se zapojuje do házení bláta na německého zajatce (ke kterému dá pokyn učitel). V improvizované soudní síni, do které učitel přivedl celou třídu, posílá spolu se zfanatizovaným davem na smrt „válečné zločince". To však jen do chvíle, kdy je souzen dědeček jeho spolužáka. Z učitele, který se tohoto bohatého sedláka zastane, se stává v očích dětí opravdový hrdina. Ředitel je naopak zděšen a od té doby pohlíží na práci učitele se značnou nedůvěrou a obavami (o vlastní místo).

Zlatko Kovać, učitel z malého města bez zvláštních ambicí, dostal najednou místo na záhřebském gymnáziu. Nedlouho poté, co nastoupí do zaměstnání, si uvědomí, že tu něco nehraje. To, že přijali právě jeho, asi není náhoda. Znepokojivé je také to, že profesor Toth, jehož má nahradit, zemřel za záhadných okolností. Profesor Kovać se ještě ani nestačí seznámit se všemi kolegy z učitelského sboru (mnozí z nich jsou přinejmenším trochu zvláštní), když v opuštěné sborovně najde mrtvolu neznámého muže. Zatímco policie neúspěšně pátrá po tom, kdo to je, proč byl zavražděn a jak se dostal do školy, profesor Kovać nečekaně odhalí spojitost mezi mrtvým profesorem Tothem a mrtvým ze sborovny. Začíná chápat, jakou souvislost to má s ním samotným. Mezitím pokračují přípravy oslav třiceti let od založení gymnázia a právě oslava má být vhodnou příležitostí pro polapení vraha...

Mladý doktor Momčilo „Moca" Stojanović přichází z vojny. Bez protekce má jen malou šanci získat slušnou práci. Jeho otec, slavný fotbalista, mu nabízí pomoc, Moca však má svou hrdost a snaží se prorazit sám. Usiluje o místo ve výzkumu v obří drůbežárně. Moderním provozem je nejprve fascinován, brzy se však dostane do opozice vůči vedoucímu výzkumu doktoru Popovićovi, který se snaží vyšlechtit nový druh slepice. Do své práce je natolik pohroužen, že to má negativní dopad na jeho vztah. Dívka Met, se kterou čeká dítě, jej opouští, protože má pocit, že jsou pro něj slepice důležitější než ona. Moca napíše práci, ve které prosazuje přirozené rozmnožování drůbeže a chov v přírodních podmínkách. Tu rozešle na nejrůznější místa, čímž nechtěně uvede do chodu zcela opačný proces, než si představoval. Ředitel drůbežárny se šéfem výzkumu jeho práci zneužijí a snaží se jej zatáhnout do svého plánu na zbohatnutí. Moca je znechucen jejich praktikami a vzbouří se, přestože chápe, že nad systémem, který reprezentují, vyhrát nemůže.

Televizní drama, které natočil v roce 1981 podle scénáře Iva Stivičiće (proslavil se jako scénárista desítky dramat odehrávajících se během 2. světové války) režisér Petar Šarčević, nás zavádí do Slavonie roku 1941. Po napadení a rychlé porážce Jugoslávie vojsky Osy putuje krajinou skupinka vojáků královské jugoslávské armády. Až na jednoho dobrovolníka se jedná o starší záložníky, kteří byli povoláni do zbraně na obranu své vlasti. Jedna linie filmu sleduje zásadní dilema těchto ztracených vojáků, kteří řeší, zda mají dál nést těžké zbraně a munici a hledat nějakou vojenskou jednotku, ke které by se přidali, nebo se mají zbraní zbavit a jít domů. V paralelní linii nás film zavádí mezi chorvatské nacionalisty a chorvatské Němce žijící ve Slavonii, kteří se připravují na příchod německých vojsk a na převzetí moci. Setkání těchto dvou skupin musí nutně skončit tragicky.

Jednoho dne zazvoní u učitele Ivici neznámý starší muž a ptá se, zda si u něj může pronajmout pokoj. Říká, že je bývalý geometr a jmenuje se Fabian. Ivica se mu snaží vysvětlit, že celá čtvrt, ve které bydlí, včetně jeho domu, bude zanedlouho zbourána a na jejím místě vyrostou nové domy. Fabian však naléhá dále. Říká, že v této čtvrti bydlel celý život. Jeho ulici již srovnali se zemí a on, že má k místu nostalgický vztah. Ivica mu pokoj nakonec pronajme. Brzy vyjde najevo, že má Fabian i další důvod k setrvání ve staré čtvrti. Mnoho let totiž sestavuje statistiky o zločinech, jež zde byly spáchány a tvrdí, že na jejich základě může vyčíst, kdy a kde se stane další zločin. Ivica, který se právě dal znovu dohromady se svou přítelkyní z mládí, je jeho výzkumem fascinován a věří mu. Když pak nedojde k předpověděnému zločinu, rozhodne se Fabian svým statistikám napomoct.

Slobodan je slušný mladík z maloměšťácké bělehradské rodiny. Studuje medicínu, trochu hraje na kytaru a chodí s dívkou Mašou. Zdá se, že je Slobodanův život dopředu přesně nalajnován. Jednoho dne ale sveze švýcarskou turistku, která jej okouzlí svou bezprostředností. Pro dívku je zcela přirozené požádat mladého Slobodana, aby jí ukázal krásy Bělehradu, i to, že prohlídka města skončí v posteli jejího hotelového pokoje. Když se Maša dovtípí, že je jí Slobodan nevěrný, ztropí žárlivou scénu a Slobodana na rodinném pikniku u řeky praští veslem do hlavy. Po této ráně u něj dojde k radikální změně životních postojů. Zpřetrhá vazby s přítelkyní i s rodinou a hledá nový život. Učaruje mu bělehradská punková subkultura, ve které hledá to, co mu v životě navzdory jeho jménu (Slobodan = svobodný) nejvíc chybělo – svobodu. Seznamuje se s dalšími dívkami, odchází ze školy a s novým přítelem zakládá punkovou kapelu. Brojí proti zavedeným společenským normám a všeobecně uznávaným vzorcům chování, provokuje svým vystupováním i hudbou a písňovými texty. Osudným se mu stane píseň, ve které se otevřeně vysmívá homofobii…

Po 2. světové válce přijíždí do Záhřebu za velkého jásotu davu čekajícího na nádraží skupina mladých lidí, aby se zde zapojila do obnovy země. Ze všech čiší veliký elán a odhodlání vybudovat, pod vedením soudruha Tita a po vzoru milovaného a obdivovaného Sovětského svazu, novou lepší společnost. Nastupují vesměs do strojírenského závodu Rade Konćar. Mezi mladými soudruhy je také Sonja Kaćar, která se má se svými kolegy přičinit o výrobu prvního jugoslávského generátoru elektrického proudu. Protože se v tomto období Jugoslávii nedostává ani materiálu ani zkušených kádrů, který by takový úkol zvládli, obrací se tým pověřený konstrukcí a výrobou generátoru s žádostí o pomoc na spřátelené země – Československo a Sovětský svaz. Práce pod vedením zkušeného sovětského inženýra jde pěkně od ruky, když tu přijíždí do továrny ministr průmyslu s informací, že Informbyro vydalo rezoluci odsuzující komunistickou stranu Jugoslávie a celou zemi do izolace. Dochází k okamžitému zastavení veškeré spolupráce se zeměmi východního bloku. Zároveň s tímto sdělením nařizuje ministr pracovníkům továrny dokončit generátor vlastními silami. Tyto události budí obrovské emoce a rozčarování. Mnoho lidí považovalo Stalina za svého neomylného vůdce a nesouhlasí s novou Titovou politikou. Mezi ně patří i Sonjin přítel Stjepan, který se s ní po jejím emotivním projevu k dělnickému shromáždění, při němž shodí Stalinův obraz na zem, rozejde. Bez ohledu na politické přesvědčení a osobní problémy je ale před Sonjou a jejími soudruhy z továrny Rade Konćar stále úkol vyrobit generátor. Protože jejich vlastní síly na to nestačí, hledají tajně pomoc na západě.

Ve vsi žije řezbář Aleksa. Je plně zaujat svou tvorbou a praktické stránky života mu unikají. Poté, co se stane terčem posměchu svých sousedů, odchází do hor, kde chce vytvořit své životní dílo. V extrémních zimních podmínkách porazí se svým kmotrem vzrostlý strom a přímo na místě, kde padl, se pouští do díla. Pohrouží se do tvorby a přestává vnímat okolí - svou ženu, která se k němu připojí, kmotra, klesající teplotu ani vlčí smečku, jejíž zlověstné vytí zní stále blíž...

Děj filmu se odehrává na prostoru malé autodílny, kterou má u svého domu mechanik Života (Zoran Radmilovic). Přestože neumí své dva zaměstnance zorganizovat tak, aby měla jejich práce jasný řád a termíny, ve kterých slibuje opravit zákazníkům auta, jsou spíše orientační, nemůže si stěžovat na nedostatek práce. Jeho přístup k zákazníkům je velmi lidský a osobní, takže ti se mu neustále vracejí a někteří u něj na dvorku tráví celé dny. V průběhu filmu se divák seznámí s různými postavičkami, jež spojuje láska k jejich motorovým mazlíčkům. Řezník Pufta (Velimir 'Bata' Zivojinovic) je záletník, který pomocí svého nablýskaného Volva balí holky. Za to, aby bylo jeho auto vždy v perfektním stavu, platí Životovi podpultovým zbožím z masny. Dále tu máme dva podivíny – jeden je posedlý absolutní čistotou svého vozu a každodenně jej dlouhé hodiny čistí, druhý si z Volhy buduje obytný vůz a vestavuje do něj postupně všechny myslitelné spotřebiče a vymoženosti. Zarytá motoristka Gvozdenka (Milena Dravić) zase touží svůj vůz vyladit k nejvyššímu výkonu a malíř Slavko (Aljosa Vuckovic) maluje Životovi za opravu auta nástěnný obraz s motoristickým motivem. Takových zákazníků, pro které Života skoro zdarma pracuje, je ještě víc. To, že pro ně a jejich auta udělá vše a mnoho za to nechce, berou jako samozřejmost. Když je ale on, poté co se dostane kvůli svému zaměstnanci do finančních potíží, požádá o pomoc, vymlouvají se, že to nejde…

Mladá studentka tráví prázdniny u jedné stařenky na venkově v Černé Hoře. V podhůří hledá klid při pasení stáda ovcí. Její samotu na rozlehlých pustých pláních ale narušují přelétávající stíhačky, které nad ně nalétávají stále častěji. Ukáže se, že vojenské stroje disponují technikou umožňující pořizovat kvalitní a detailní snímky. Brzy se na pláni objeví mladý letec, který dívce přiveze aktuální vydání novin. Když se dívka podiví, jak ví, jaké noviny čte, ukáže jí její  fotografie, které pořídil z letadla. Další dny letec přijíždí znova a znova a jejich nesmělé kontakty se promění ve vášnivý láskyplný vztah. Když se za letcem vydá na leteckou základnu, zjistí, že tam žádný takový letec není. Byl to všechno jen sen?

Děj filmu se odehrává v roce 1942 v Záhřebu v jednom uzavřeném domovním bloku. Policie zde udělá razii, protože dostala tip, že se v bytě mladé ženy schází komunistický odboj. Při akci zastřelí muže, který tu hlídal její malé dítě. Šéf policie předpokládá, že se žena pro dítě vrátí. Nechá dům hlídat a dítě použije jako návnadu. Problém je v tom, že se dítě záhy ztratí. Unesou jej děti sousedů, které nemají pochopení pro hrátky dospělých.

Příběh odehrávající se kdesi na území Srbska v době 2. světové války vypráví mladý partyzán, který dezertoval a ocitl se tak sám mezi okupanty a odbojem. Dostat se do rukou jedněm či druhým pro něj znamená smrt. Místo nich ale potkává cikánskou dívku, která se do něj zamiluje. Němci v té době postupují proti partyzánskému odboji velmi nesmlouvavě. Za jednoho zabitého Němce popravují sto Srbů. Poté, co byl jeden německý voják zraněn, chystají popravu padesáti Srbů. Ve chvíli, kdy zajmou vypravěče příběhu, jich mají právě 49. Za to, že mohl svůj příběh dovyprávět, vděčí cikánské dívce...

Dva nebezpeční zločinci se po loupeži ve Vídni, při které zabili dva hlídače, vrací na čas domů do Bělehradu. Zde si chtějí užít uloupených peněz, nechají se však zlákat nabídkou snadné krádeže v Národním divadle. Tato krádež se ale neobejde beze svědků. Jugoslávská kriminálka prokáže větší důvtip než její západní kolegové - loupežné přepadení v divadle si podle způsobu otevření sejfu spojí s tím, které se nedávno událo ve Vídni, a smyčka kolem lupičů se začíná utahovat... Film byl údajně inspirován skutečnou událostí.

Životopisný film Sny, život, smrt Filipa Filipoviće je portrétem významného jugoslávského revolucionáře, politika a spoluzakladatele Komunistické strany Jugoslávie, jejího dlouholetého vrchního sekretáře a významného činovníka Kominterny (Komunistická internacionála – mezinárodní komunistická organizace založená v Moskvě v roce 1919) Filipa Filipoviće.
Filip Filipović se narodil v roce 1878 v srbském Čačaku. Film nás ale zavádí na konec jeho života do Moskvy, ve které Filip Filipović prožil posledních čtrnáct let svého života. V roce 1938 vrcholí Stalinova Velká čistka. Filip Filipović sedí v potemnělém pokoji a krátí si čekání na zatčení psaním pamětí a vzpomínkami na prožitý život a vykonanou práci. V četných flashbacích doplněných Filipovičovými komentáři jsou ve filmu zobrazeny nejdůležitější epizody jeho života.
Filip Filipović je ve filmu zpodobněn jako poctivý člověk, který myslel vše, za co bojoval a v co věřil, upřímně a nezištně. Z dnešního pohledu můžeme jeho přesvědčení vnímat jako naivní, ale v době jeho života byly Marxovy či Leninovy myšlenky na světovou revoluci, ze které vzejde nový spravedlivý řád, pro mnoho lidí zcela logicky velmi přitažlivé. Filip Filipović na svou naivitu doplatil, když byl, podobně jako dalších více než 600 000 stranických funkcionářů, spisovatelů, důstojníků a vzdělanců, v rámci Stalinovy Velké čistky popraven.

Píšou se 20. léta 20. století. Na malém městě kdesi v Srbsku žijí dvě mladé učitelky. Věnují se své profesi, ale společně sní o velkém světě a cestování. Když je škola uzavřena kvůli epidemii spály, získávají pro naplnění svých snů nečekaný prostor. Jako na zavolanou se v městečku objeví skupina bělehradských umělců, kteří objíždí venkov se svou dadaistickou estrádou. Děvčata neváhají a přidávají se k nim. Skupinu doplní ještě „nejsilnější muž na celém Balkáně“ se svou asistentkou a vyráží na turné, ve kterém propagují umění všeho druhu, myšlenky na světovou revoluci a další věci, které jsou obyvatelům městeček a vesnic, do kterých zavítají, zcela cizí.
Název filmu je inspirován slavným obrazem „Vor Medúzy“ francouzského romantického malíře Théodora Géricaulta. Stejně, jako trosečníci na voru nedoplují všichni k cíli, ani hrdinové filmu se nedočkají úspěchu a mnozí nedožijí konce cesty.

Film Čas vody zobrazuje osudy obyvatel makedonské horské vesnice Suševo, kteří se v průběhu několika desetiletí neustále potýkají s nedostatkem vody, o kterou soupeří se sousední vesnicí Kamenovo. Hlavním hrdinou příběhu, který začíná v období Království Jugoslávie a pokračuje italskou okupací během 2. světové války, poválečnou kolektivizací a končí v době rozkvětu jugoslávského socializmu, je mlynář Petar Čuško. Za své životní poslání si vytkl přivedení vody do své obce. Nejprve iniciuje převedení vody z pramene nad vesnicemi do Suševa. V následné soudní při, která je důsledkem potyčky s Kamenovskými, neúspěšně lobuje za zájmy Suševa. Poté, co si místní představitele zákona udělají z dodávek vody výnosný obchod, rozhodne se dobýt pramen násilím. Všechny jeho pokusy jsou ale neúspěšné a on postupně mnohem více ztrácí, než získává. Výjimkou je období italské okupace, kdy velitel okupantů pragmaticky rozhodne, že přivede vodu do jeho mlýna, aby mohl zásobovat armádu moukou. Přestože obyvatelé Suševa konečně dosáhli toho, o co léta usilovali, nezažívají období klidu – ve vesnici a okolí totiž působí partyzánský odboj a dochází zde k mnoha ozbrojeným střetnutím. Po válce se komunisté snaží vyřešit rozepři mezi Kamenovem a Suševem smírně. Jejich návrh není pro žádnou stranu ideální, vesničané jsou ale vleklým sporem unaveni a Petar zůstává ve svém boji osamocen. Konečné řešení nedostatku vody v oblasti, ke kterému se rozhodnou představitelé moci, se stává Petarovou osobní tragédií.