lamps

Vystihnout ve 100 minutách všemožné emocionální stavy v soužití dvou mladých lidí není jednoduché a občas to taky lehce skřípe, ale velikost a úroveň téhle filmařiny to nijak neshazuje. Tempo je v první polovině úžasné a s postavami je nám dobře, aby se v druhé části výrazně zpomalilo a na diváka doléhaly objemné sociální a rodinné myšlenky. A přestože ona druhá půlka nedokázala držet mou pozornost soustavně, výsledné pocity jsou dostatečně silné a pozitivní. Ve dvacátých letech rozhodně nejlepší motivace do života, jakou si mohli Američané na filmovém plátně představit...

Monumentální fantasy pohádka, která má snad všechno - loupežníky, princezny, zlé mocnáře a obludy v podzemí. A kupodivu to drží pohromadě mnohem lépe, než byste na základě data výroby soudili. Fairbanks byl nejen skvělý ekvilibrista, ale i charakterní sympaťák (takový Belmondo němé éry), a Walsh měl vyprávění v krvi. Být to o půl hodiny kratší, skákám nadšením, i takhle ale hodně vyvážená relaxační zábava, v níž se obtížně hledá nějaký vyloženě úsměvný filmařský fail.

Síla Schindlerova seznamu pro mě tkví, podobně jako u většiny nejlepších filmů, které Spielberg s Kaminskim natočil (z nichž jsou mimochodem všechny vyjma Terminálu skvělé), v bezešvém prolnutí subjektivního hollywoodského vyprávění a objektivní, místy až dokumentární reflexe velké historie. Obraz má připomínat dobové záznamy a technika snímání davových scén naplněných krutými výjevy nese tradice cinema vérité či naturalisticky pojatých varovných dokumentů jako War Game nebo Vlákna. Schindler je na jednu stranu zhmotněním životní filosofie samotného Spielberga, současně však funguje jako objektivní hledisko. Krásně je to vidět na sekvenci likvidace krakovského ghetta, jemuž Schindler přihlíží z kopce. Zatímco dění v ulicích je subjektivně oživovaná a tehdy zamlčovaná část velké historie, inscenovaná třeba v duchu Jdi a dívej se, protagonistův výhled nabízí morálně žádoucí dějinný odstup. Holčička v červeném kabátu tak z okolního pekla perspektivou Schindlera vystupuje (a jakmile to rozrušený sledující vzdá a odjede, dívka zapadne zpět do soudobého subjektivního dění a kabát je rázem černobílý). Spielberg tak působivě oživuje kolektivní trauma, aniž by přestal vyprávět klasicky a za pomoci empatického napojení. A to je sakra silné poprvé i podesáté, i když začínám chápat, že druhá půlka a cukrlátkový portrét Schindlera je pro někoho už moc. Přestože je tedy úvodní část zakončená strhujícím čištěním ghetta lepší, celý film nonstop šlape právě díky orientaci na postavy, jejich zrcadlení a přesnému načasování scén, kdy se kapitalista a továrník víc a víc přiklání k nesmyslně trpícím židům. A také díky Ralphu Fiennesovi, jenž pozvedl absolutní zlo na fascinující figuru, z jejíchž hrozných skutků nejdou spustit oči - a to v morálně naprosto nezávadném, edukačním a současně emotivním stylu, jak to Spielberg umí jako nikdo.

Srdcovka. Má to sice své mouchy a trojice megasympatických upírů si v prostřední části vybírá slabší hláškovací chvilky, ale tenhle svérázný dokument (sorry, mockument) prostě nejde nemilovat. Waititi a Clement to vzali za poctivý konec a naservírovali divákovi unikátně vtipný a detailní průřez upírskou mytologií, v němž všechny ty jinak ohrané motivy kolem noclehu v rakvích nebo upálení na slunečním světle dokázali podat originálně a zároveň účelně, aby příběh pouze nesekundoval minutovým gagům – každá vedlejší postava tak má důležitou roli ohledně odkrývání celého dobře promyšleného fikčního světa nebo adaptace upírů na moderní dobu, v níž žijeme. Celé by to určitě fungovalo nejlépe jako několikadílný sitcom a těch 5* posílám hlavně díky vrozeným sympatiím k především Waititiho smyslu pro humor, ale přesto velká sranda a z jistého úhlu pohledu i studnice moudrosti – zdejší problémy spolubydlících kolem mytí nádobí a uklízení totiž docela věrně odráží soužití vysokoškolských studentů na společném bytě. Sám bych mohl vyprávět…

Bezpochyby krásný příběh, který umí dávat křídla. Ale třeba (byť je to srovnání hodně nadnesené) oproti podobně vůli podněcujícímu Shawshanku se to rychle okouká a původní nadšení se ztenčuje. Pořád se na to podívám stokrát radši než na většinu amerických komedií posledních let, ale nehynoucí kulty bych hledal přeci jenom jinde...

Hodnotím pouze to, jak moc jsem se u toho pobavil - a co vám budu nalhávat, nasmál jsem se dost. Nespoutaný osmdesátkový feeling plný nahotinek, umělého gore a vlezlých disco songů je tu přítomen v takové míře, jakou nemá ani hrudník Pamely Anderson, a když na scénu konečně (po značně útrpné první čtvrthodince) nastoupí toxický superhrdina s mopem (Marvel v tomhle ohledu fakt těžce zaspal), započne hodně zábavný náhul. Je to samozřejmě za všech okolností dementní, herci jsou příšerní a logika jednání na bodu mrazu, jenže zároveň je to roztomile nadnesené a chvílemi až nebezpečně nahláškované a sebeparodické. Patříte-li mezi fanoušky podobně neseriózních zákoutí kinematografie, určitě jste vždycky snili o tom vidět monstrum z odpadků, jak si vesele poskakuje se sexy přítelkyní při západu slunce - tady to dostanete i s úroky...

Bertolucci sice nevypráví s precizností Davida Leana, ale přece se mu daří vytvářet naprosto pohlcující formální kulisu, v níž je každý záběr jako z umělecké galerie a každý hudební motiv způsobuje příjemné mrazení v zátylku. Druhá polovina už je poměrně rozvláčná a zkratkovitá, zato ta první aspiruje na pozici nejkrásnější životopisné fresky vůbec. A jelikož režisér zručně zvládá i balancovat na dvou příběhových liniích a důmyslně mezi nimi přepínat, k opojným audiovizuálním hodům se přidává i inteligentní a hodnotný portrét jedné velké osobnosti (už ne tak historické etapy, která je jen v náčrtech nastíněna). Vtěsnat to všechno do 130 minut, byl by to hotový poklad...

Je úžasné, že se povedlo celý dokument koncipovat tak, aby kromě cinefilů zaujal stejnou měrou i úplně všedního diváka. Okey, všichni do jednoho určitě ve 108 statických záběrech zalíbení nenajdou, ale přesto smekám před Frémauxem, který si dal tu práci a vdechl těm úplně nejklasičtějším dílům kinematografie takhle nový dobrodružný nádech a pocit radosti z objevování prvních krůčků dnes nejvlivnějšího globálního média. A potitulková sekvence je lepší než všechny od Marvelu. :D

Dílo obtížně přirovnatelné k čemukoli jinému, co jsem kdy viděl. Vyprávění o nesmrtelné(m) ženě/chlapovi sice znesnadňuje divákovi možnost napojení na hlavní postavu, ale zase nepostrádá sympatický humor, nadhled a spoustu zajímavých myšlenek, o nichž přímo nutí diváka přemýšlet (hlavní postava se často dívá do kamery a oslovuje publikum). Tilda Swinton se pro tuhle roli narodila a Sally Potter kočíruje tuhle feministickou kostýmní maškarádu s pbdivuhodnou formální výřečností a stabilitou. Doporučuji...

Snaha skloubit nejklasičtější z klasických detektivek s moderními filmařskými postupy je chvályhodná, ale ne úplně zvládnutá. Oceňuji Branaghovu jasnou vizi, odvahu přijít s vlastními nápady a konečně i absolutní oddanost příběhu a hlavní postavě, jenže ve výsledku schází jediná pamětihodná pasáž a hlavně ve druhé polovině se najede na monotónní staromilnou notu, která příliš neladí s úmysly natočit energickou verzi případu rozvážného intelektuála. Kouká se na to sice moc moc hezky a hvězdné obsazení potěší, ale pořád je to víc předvídatelné a míň cool, než by bylo optimální...