lamps

Mám tenhle na první pohled otřepaný brak moc rád. Jack Arnold byl totiž vynikající režisér, který nedopustil, aby se námět kolem obrovské vraždící tarantule proměnil v úsměvnou přehlídku omezených technických možností a tvůrčí repetitivnosti (ve smyslu kopírování zajetých postupů tehdy tak populárních monster movies). Tarantula má přesvědčivé a chytré triky, děsivé masky, sympatické herce a především pevnou režisérskou ruku, která dobře udržuje tempo vyprávění a inscenuje několik lahůdkových chvil z ranku arachnofobické noční můry. Expozice sice nemá takovou sílu a Arnold se chvílemi prostě musí opakovat, aby odstavil stometrové osminohé hovado z dosahu postav na tak dlouho, než se vyřeší jejich osobní vývoj, ale přesto se jedná o jedno z nejzábavnějších a řemeslně nejjistějších béček padesátých let..

Celkem povedené zamyšlení nad možností a nemožností svobodné volby skrze potlačovanou i vybuchující sexualitu. Režijně nijak výrazné a motivačně navzdory silnému hlavnímu tématu chatrné, ale co do psychologie postav a obrazové odvahy uspokojivé až mrazivé. Strašně to táhnou herci v čele s Weisz a hlavně tradičně dokonalou McAdams, která si v mých očích zase upevňuje pozici nejkrásnější a nejnadanější filmové herečky dneška - tuhle její roli jsem si vychutnal opravdu náležitě. :) 70% a více zde.

Jedna fajn naháněčka, moc fajn kozy Alexandry Daddario a neúnosná hromada scénáristického odpadu a retardace. Má to spád a chvílemi i atmosféru, ale ve srovnání s geniálním originálem se to nechytá ani jako záměrně přiblblý fanmade product pro dnešní mládež (jo, kéž by záměrně). Chci depresivní a minimalistické pokračování, které vtáhne kladné postavy do nepolevujícího víru odporné atmosféry morální i fyzické dekadence, ne tenhle umírněný blábol... 30%

Už tomu schází originalita zápletky a spojení buddy detektivky s rodinnou komedií nefunguje jako ve skvělé trojce, ale pořád je to zábava. Chris Rock i Joe Pesci jsou tentokrát do počtu, ale atraktivitu zase výrazně navyšuje záporácký řezník Jet Li, který si tu střihá možná nejlepší roli své hollywoodské etapy. A na finále je vidět, že tahle série byla pro všechny zúčastněné velká srdckovka - pro mě koneckonců též. 70%

Velká dějová křeč s nevýraznými aktéry, slaboučkým scénářem a veskrze rutinním řemeslným dotykem, kterým by chtěl Connolly navázat na Scorseseho a spol, přestože na to ani zdaleka nemá. Lehce nad vodou to drží jen vitální Travolta. Více zde.

Na světě neexistuje film, který by tak čistě a nádherně deklamoval náturu svého tvůrce, jako právě E.T. Spielberg prožil dětství víceméně bez otce, jako nepříliš společenský ňouma z předměstí, unášený myšlenkami ke hvězdám - těm na obloze i těm hollywoodským. E.T. je jeho osobní zpovědí, sentimentálním návratem do životní etapy, kdy bylo jednodušší rozeznávat od sebe důležité hodnoty, definovat dobré od zlého. E.T. je skvostně zrežírovaný příběh o tom, že důležité věci musí v lidském nitru přetrvat, ačkoli je osud odvede nenávratně pryč. Film s tolika vynalézavými postupy (dobré dvě třetiny snímány pouze z dětské perspektivy), skutečnými emocemi a překrásně inscenovanými scénami (příchod "zlých" do domu a hra s osvětlením, romantický polibek a hra s křížovým střihem a pozicemi postav, let přes měsíc atd.), až nezbývá čas se nadechnout. Film s obrovským srdcem a zřejmě nejlepším soundtrackem Johna Williamse. Film s velkým F, který musíte milovat. Prostě musíte...

První polovina výborná, druhá odzývaná. Vizuálně neskutečně vypilované a půvabné, příběhově překvapivě sterilní a v závěru uchvátané, bez obvyklé Wesovy extravagance a odvahy. Nelituji jediné minuty, kterou jsem u toho strávil, protože míra autorské osobitosti je stále obdivuhodná a sympatická, ale úvod zkrátka sliboval výraznější emoce a lepší vývoj postav. Čtvrtá hvězda každopádně na dosah...

Nuda k uzoufání. Více mysteriózně vypadá i obyčejná domácí kočka zírající z okna a John Cusack si dál odevzdaně kope svůj herecký hrob. Více zde.

Britská pohodička, která na rozdíl od jedničky nepůsobí tak křečovitě a nehorázně baví parodováním různých žánrových schémat, z nichž nejlepší je určitě útěk z vězení s dokonalým Brendanem Gleesonem a závěrečná vlaková honička, která má spád i vynalézavost. Mohlo to být sice ještě mnohem více vtipné a odvázanější, ale Matthew Vaughn je na ostrovech zkrátka jen jeden. I tak ale režisérsky a herecky suverénní pokračování...

Každý díl jiný, každý svým způsobem zajímavý a inspirativní. První hlavně stylisticky, druhý pro znepokojivou koncentraci beznaděje a rozpolcené nevinnosti, zbylé jako černohumorně ironický obraz narcistické společenské smetánky, v níž se důležité životní hodnoty rozmazávají ve víru křečovitých večírků a sebestředných rodinných postojů. To celé provázeno psychologicky vytříbeným portrétem titulní postavy, která je sviní a ví o tom, ale jak jinak v tomhle světě přežít, jak si udržet vlastní nenáviděnou identitu? Skoro mě mrzí, že to bylo až tak krátké a časově kvapně přeskakující, protože materiálu na uvědoměle nemorální úšklebky a prohlubování vztahu Patricka s odpudivým okolím bylo zaděláno víc než solidně. Na druhou stranu, v nejlepším se má přestat a Edwardu Bergerovi přeji nějakou pořádnou celovečerní šlehu, protože jeho suverénní režie jednoznačně tlačí Patricka Melrose do společnosti nejzajímavějších televizních sérií posledních pár let - samozřejmě vedle výkonů Benedicta Cumberbatche, jenž se vyloženě baví každou replikou, a Hugo Weavinga, který i na malém prostoru potvrzuje své vrozené záporácké mistrovství. Paráda...