baronGrga

Krokodýlí klaďasové už v Austrálii neletí. V síň legendárních vlků samotářů vstupuje v kárované košili John Jarratt s kloboukem nízko do čela, jehož jižním sluncem ožehnutá tvář se co chvíli křiví do uhrančivých grimas a vypouští jednu perlu za druhou. Wolf Creek by dojista neměl mnohé co nabídnout, nebýt právě Jarrattovy postavy, která je nejen perfektně zahraná, ale i napsaná, neomezujíc se na obyčejné "I'm gonna kill you bastards" a podobné, stokrát ohrané zabijácké fráze. Přesto nelze upřít kladné body ani ostatním hrdinům, kteří se, až na výjimky, k nastalé situaci staví poměrně přemýšlivě, nevřeští, neběhají, kam nemají, a vůbec umožňují divákovi s nimi sympatizovat. Zdejší "modré" hodnocení nechápu, za sebe 75%.

Finální teror představuje ošumělou bábu kořenářku vládnoucí zákeřným mimikry, díky čemuž nepozorovaně coby chodící kapraď či bludný šutr terorizuje skupinu táborníků vprostřed hlubokých lesů. Naštěstí jsou mladí junáci mazaní jako lišky a vědí, že když se budou co nejvíce hlučně potloukat kolem podivné chajdy s dekapitovaným čoklem v kredenci, ale zato důmyslně maskováni větvičkou za čelenkou, určitě všecko dobře dopadne. Scénář vynikající, jako tomu u podobných tábornických slasherů bývá. Jen prosím nesrovnávat s parádními sedmdesátkovými D. (1972) či R. (1977), to je jak nebe a rozhrkané dudy. 40%

Eskalofrío mě především překvapilo, a to nejednou. Za prvé - ze začátku se Eskalofrío tváří, že bude o nebohém upířím chlapci a jeho citlivé duši zmítané zkaženou společností a vrcholící pubertou. Naštěstí se ze Santiho vyklube "jen" patologický kožař a děj se může směle rozjet, aniž by se jeden musel obávat další nepovedené upířiny. Za druhé - když dojde na to, že nebezpečí se skrývá v lese, opět může leckomu zatrnout, nebude-li snad nucen sledovat film o vraždící sově, geneticky zmutované lasičce, mufloním muži apod. A za třetí - když se výše zmíněné obavy ukáží jako liché a začnete se trochu strachovat, jestli zrovna tohle na vás bude fungovat, udeří Velázquezova náramně působivá hudba (typu až-ty-smyčce-dosáhnou-dvoučárkovaného-cé-tak-se-něco-stane-ale-už-teď-se-můžu-po..-strachy), projeví se Ortizova sázka na minimální ukazování bubáčiska a je vyhráno. 75%

Instruktáž pro budoucí těhulky aneb kouzelný svět mateřství. Další home invasion horor, opět okořeněný hrou "Co všechno jste ochotni udělat, abyste si zachránili zdraví nebo alespoň nepřišli o skalp..nebo věneček". Mother's Day sice nedosahuje kvalit žánrově podobného Funny Games USA, ale i tak se u něj lze přistihnout, že zapomínáte rosit oční bulvy. Výborně zahraná paňmáma Rakvičková vůčihledě posouvá úroveň celého filmu k vyšším příčkám, pročež 75%.

Doporučuji podívat se na prvních, napětím pulsujících a zvědavost budících třicet minut, film vypnout a zbytek Pokoje 1408 si prostě vymyslet. Jinak riskujete obrovské zklamání, kdy se z výborně našláplého hororu stane efekty přecpaná hektická fraška. 50%

Na rozdíl od původní verze se Straw Dogs z r. 2011 mnohem více přiklánějí k hororovému zpracování. S sebou to přineslo značné zploštění děje, zjednodušení co se týče postav a jejich motivace (které nezachránila ani křečovitá paralela se Stalingradem) a podstatně větší důraz na násilí. Naopak ocenění si zaslouží vykreslení (tentokráte jižanských) vidláků, kteří budí ten správný odpor a pocit ohrožení, o čemž se zase v sedmdesátkovém originálu s chlapíky v bekovkách a kulatým strejdou z hospody nedá mluvit. 60%

Slaměná křivka Straw Dogs se na ose dramatičnosti zvedá hodně pozvolna, nabízejíce v první hodince spíše psychologickou pitvu jednoho manželského páru, v němž to chodí trochu jako v Číně s obětními Alíky. Účelovost se nese i druhou půlí filmu, která se na první pohled zdá lehce nevyužitá z hlediska hororovosti, ale na ten další donutí plácnout se do čela a znovu vzpomenout na umělé pekinéze. Celkový dojem bohužel kazí postava Amy, která v Peckinpahově misogynním podání (od naivity, přes jednoduchost až k proradné běhně) přímo drásá nervy, a do jisté míry i zbytek Britů, jejichž jakože vidláctví se mi prostě nepodařilo uvěřit. Pěkných 65%.

Chcete vědět, jak vypadal na začátku 80. let dnes už zaběhlý žánr duchařin? Pak směle do The Changeling, je tam všechno: objevení ukrytého pokojíčku, tajemná nahrávka, seance s mumlajícím médiem, příběhy dávných křivd a snaha hrdinů o jejich rozpletení a nápravu... Kdyby to bylo z dnešních dnů, byl by to jasný průměr. Takto ale musím ocenit to, co pak stovky dalších v různých variantách nakopírovaly. 70%

I při druhém zhlédnutí mi požitek z poctivého thrilleru, v němž démonický De Niro září jako slunce na jeho palmami poseté havajské košili a těžce odfukující trombóny odkrajují kousek po kousku ze zbytků Bowdenových bezstarostné rodinné idyly, maličko zkazil krkolomný závěr. I tak ale vynikající. 85%

Tahle kanadská sedmdesátková variace na lost-in-the-wild strunu mi vážně sedla. Z hodiny čtyřicet mě trochu otravovalo jen prvních dvacet minut, zasvěcených ukázce ne příliš kvalitního humoru kanadských ranhojičů, ale s první ztracenou pohorkou nabralo Rituals neskutečně temných obrátek, plných zoufalství, marnosti a ukázkové paranoie. Nepříjemně naléhavé hudební podbarvení jen umocňuje tíživou atmosféru v Cauldron of the Moon a naopak nepatřičně něžné tóny stejně jako zábavné historky ze zákulisí korejské kuchyně nebo "jak naučit salutovat opici" zvýrazňují - v protikladu k tomu, co se právě děje - bezvýchodnost nastalé situace. A ještě jeden klad - ti chlapíci se snaží chovat racionálně, někdy jsou nehrdinní, klaďasovi se ne všechno povede, ale o to je to lepší, skutečnější, což se ne tak často vidí. 85%