teyra

Život musí jít dál, anebo taky někdy (to) nejde, každopádně nikdy nebudeme takoví, jako jsme byli předtím. Oscilace mezi dvěma ženami symbolizujícími křehkost proti životaschopnosti, hlubokou tragiku proti braní života z té lepší stránky, minulost proti budoucnosti. Problém filmu je v tom, že duševní hnutí a motivaci složitých postav můžeme jen tušit či dohadovat se jich z krásných záběrů přírody; že se to někdy i daří, není zásluha filmu. A skoro dvě hodiny o sexu, ať už se sexem či bez sexu, to bylo na mě příliš. Film trpí bolestí mnoha špatných literárních adaptací: roztříštěnost, nezapadající scény, nerozpracované, spíše se mihnuvší postavy, okatě zející díry po vypuštěných místech.

Můžeme tak splynout s milovanou osobou, že vidíme její démony, a ztrácíme tak paradoxně možnost jí pomoci ? Anebo je za vším neštěstím třeba hledat žárlivost a nemístnou zvědavost, která – v podobě přízračné stařeny – ponoukne ženu k tomu, aby četla manželovy deníky? Běsy, které týrají Johana a nedopřávají mu spánku, jsou z tohoto světa. Prostupujícím tématem filmu jsou právě agresivní vpády do soukromí, ať již se objevují v podobě dotěrnosti, netaktnosti, dotekovosti starých žen, zraňujících vtipů či odkrývaných tajemství; vše vrcholí ve skvělé přeludové intimní scéně . Jak se asi musí cítit citlivý známý umělec, který je pro své okolí spíše zajímavým exponátem a pohybuje se v prostředí plném přetvářky (mrazivý příměr ženy, která si sundá klobouk a odkryje nikoliv svou tvář, nýbrž svoji masku)?

Mocenské boje, chytře napsané dialogy, mnoho sexu a pár (doslova – Zeď a draci) skutečných fantasy ingrediencí s ojedinělými, leč slušnými efekty. Severní království má správně mrazivou a drsnou atmosféru, hlavnímu městu vévodí nápadité intriky, zato jižní příběh dlouho zůstává spíše úvodem k pornografii (konec to naštěstí napraví). Z hereckých výkonů vyčnívají překvapivě všichni dětští herci a samozřejmě Peter Dinklage v roli sympatického trpasíka. Celkově dost povedené, chvílemi dokonce strhující, s dobře rozvedenými charaktery a napínavou zápletkou, která vtáhne do děje a nutí k shlédnutí za pár dní.

Odvážná černá komedie britského střihu plná bláznivých gagů s několika skutečně brilantními vtipy. Takový film, kdy se strach, patos a smrtelná vážnost tématu rozpouští v léčivém smyslu pro absurditu, bylo potřeba jako sůl. Proč se namísto západního sklonu k sebeobviňování a nutkavého úsilí o objektivitu upřímně a nekorektně nezasmát duševní omezenosti džihádu a dezorientovanosti západních muslimů? Humor zde ovšem není jednorozměrný, nenávistný a nakonec ani agitačně výsměšný. K ústředním hrdinům si postupem času nelze nevytvořit sympatii, smrštěným obzorem magorské teroristické buňky probleskuje skutečné lidství a závěr, při kterém se Morrisovým terčem stává - konečně - i tzv. boj proti terorismu, je přes svou vyšponovanou komičnost (kostýmy) silně mrazivý.

Pokud vezmeme v potaz obtížnou zfilmovatelnost předlohy, nedopadl film zas tak špatně a obstojí zejména jako příběh sebehledání doktora Breuera; zobrazení jeho mučivých snů tvoří nejlepší momenty filmu. S ostatními postavami je to už ale horší. Nietzsche, který je už v Yalomově knize notně přetvořen k obrazu uznávaného psychoterapeuta, je zde jako člověk i filosof osekán na kost, takže pro znalce je to obtížně stravitelné a neznalce to k němu těžko přitáhne (nejhorší jsou plastikové odkazy na Zarathustru). Zklamala mě i Lou Salome, jejíž věhlasné osobní kouzlo je tak trochu redukováno na fyzično umanuté krásky. Závažným negativem filmu je rovněž nedostatečná práce s katarzními scénami. Přes to všechno mě hodně potěšilo, že podobný film provokující vlastní existenciální otázky byl vůbec natočen.

Dusná atmosféra chátrajícího statku uprostřed ostrova, tři muži – otec, manžel, bratr -zastupující tři různé generace každý po svém bezmocně milující ženu, která jim uniká do svého hrozivého vnitřního světa. Typicky bergmanovský destruktivní vnitřní obraz Boha, který je namísto radosti zdrojem utrpení, je zde doveden do extrému a chorobnost sahá až k psychiatricky kategorizovanému šílenství. Schizofrenie sama je zde zobrazena poměrně střídmě, jako by se Bergmanův psychorentgen před skutečnou duševní nemocí zastavil. S velkým citem je napsána zejména postava dospívajícího Minuse, v postavě otce coby uzavřeného citově vyprázdněného spisovatele zase Bergman sebezpochybňujícím způsobem staví umění do kontrastu s životní pravdivostí, podobně jako je tomu ve filmu Persona.

Krásná a hypnotizující černobílá animace futuristické Paříže působící ještě komiksověji než Sin City halí standardní a standardně pojatý detektivní příběh, který je jednak neoriginální (drsný detektiv, trocha erotiky, klasické stopy), jednak mdlý a nedotažený, jen letmo nadhozený (jak vypadá společnost řízená onou všemocnou kosmetickou korporací ? dilemata spojená s objevem ?, nevysvětlený labyrint, holografičtí strážci atd.), navíc s podprůměrnými dialogy. Ani nádherně pojaté akční scény v zrcadlových prostorech nemohou vyvážit skutečnost, že za dokonalou formou se skrývá slabý a vyprázdněný obsah, jehož sledování vyžaduje značné úsilí.

Komedie, při které tak trochu tuhne i ten počáteční lehký úsměv a jejíž navýsost ironický „šťastný“ konec (nevím, proč se tu píše, že to konec nemá) je ve své nepravdivosti snad ještě horší než tragédie, k nimž se na všech frontách schyluje. Hříčka o vztazích, jejich počátcích i koncích, a hlavně o iluzích o budoucím lepším životě, které „jsou lepší než prášky“a ženou nás dopředu, abychom nakonec zjistili, že jsme měli zůstat při starém a že život je stejně „jen hluk a vřava a ve výsledku neznamená nic“, jak zní úvodní citát z Macbetha. Chytrý film, při kterém mám ovšem neodbytný pocit, že Allen zde jede na půl plynu, postavy i dialogy jsou napsány jen nahrubo a není v tom žádný náboj, jako by nám autor u kávy poněkud nevzrušeně sděloval životní moudra – postoj shovívavého odstupu od postav je ostatně výslovně zaujmut ve vypravěčské kostře.

Hodně špinavá sci-fi, které vévodí rasistická témata segregace, degenerace a infikace, což je zdrojem jejího napětí. Na začátku v montáži novinových titulků, leteckých záběrů, záběrů ruční a průmyslové kamery a s nosným nápadem mimozemského slumu velmi neotřelé, jenže za poměrně dlouhým rozjezdem následuje ne zas tak uhrančivý příběh, kterému podráží nohy iritující hlavní hrdina a scénáristický guláš s podivnými zvraty. Je ovšem třeba ocenit originalitu i fakt, že film jen tak z hlavy nevymizí.

Film konzervativní nejen obsahem, ale i formou, plný suchého konverzačního humoru a natočený s typicky britským odlehčeným respektem k "firmě" zvané monarchie (nejpovedenější je asi jemně ironické zpodobení anglikánské církve v osobě arcibiskupa). Celkem bez výrazných překvapení se děj stáčí k předvídatelnému finále, které při vší efektnosti zavání nechtěnou sebeparodií. Hlavní devizou je herecký koncert Firtha a Rushe a jejich psychoterepeuticko-logopedický vztah. Před návštěvou kina jsem byla zvědavá, zda skromný námět vyléčeného koktání utáhne celovečerní film, a snímek mě v tomhle ohledu úplně nepřesvědčil.