angloumene

Taková hodně klasická festivalová jednohubka. Nechala jsem se nalákat poměrně líbivým popisem a čekala něco trochu odlehčenějšího. Opak je pravdou, Joyland je docela těžké drama zasazené do barevného pákistánského prostředí. Bohužel jsem se ale nemohla zbavit pocitu těžby diváckých pocitů. Tragédie lidské neschopnosti stát si sám za sebou se dá přeci jen popsat výrazně lehčí rukou.

Zajímavé nahlédnutí do nitra ženy, která je i přes zdánlivou jedinečnost svázána konvencemi své doby. Ačkoliv na první pohled může působit feministicky, rozhodně na diváka nečeká žádná snaha o rovnostářský přístup. Právě naopak. Hrdinka trpí svou nekončící péčí o vosí pas a bezvadnou pleť, ale nevyhnutelné stárnutí činí její snahy stále těžšími. Její jedinou úlohu - tedy reprezentaci monarchie a výchovu dětí - už nemá jak naplňovat a tak zoufale hledá nové místo ve společnosti.

Známé lokace z nového úhlu pohledu. Často opravdu zajímavé příběhy, kterým chybí jen malinko pevnější uchopení, aby opravdu strhly. Příjemný hlas Macháčka občas kazí až hororová hudba. Přesto stojí za zhlédnutí.

Psychologický experiment pro tři nymfomanky, který neni o ničem jiném než o společně stráveném čase v příjemném prostředí bez běžných sexuálních stimulů. Prostá konverzačka, která představuje různé cesty k sexuální obsesy, ale nabízí i zamyšlení, jestli je to vlastně špatně. Nic explicitního, vše šokující zazní během rozhovru.

Jakou hodnotu má přátelství a jakou vlastní přesvědčení? McDonagh tentokrát jinak. Pobaví, ale spíše se soustředí na odhalení syrovnosti lidského bytí. Proč lidé otočí dosovadní život vzhůru nohama? Mají na to vůbec právo? Co to znamená pro jejích okolí? Tři propletené příběhy mezi kterými hraje prim Farrell s Gleensonem, ale i ostatní mají co nabídnout.

Ada patří k vlně moderních hororů a ukazuje, že ti nejděsivější jsou často obyčejní lidé. Lidé, kteří zapadají do běžné společnosti a v rámci svého pohodlí, snad i nevědomky, zraňují ostatní. Možná díky této prosté každodennosti se u Ady rozhodně nebudete bát, za zhlédnutí ale stojí.

Pro mě asi největší překvapení letošních Varů. Tak nějak jsem se připravovala na to, že ty tři hodiny asi nedám a zbaběle zběhnu. Jenže opak byl pravdou. Autoři dokázali udržet postupně gradující tempo. Strhnout proměnami Strýčka Váni, aby nakonec zopakovali mnohokrát vyřčené v novém a hlubokém významu. Krásný příběh obyčejného života.

Hypnotický Gustáv Dietz snímku hodně přidává. Jinak se jedná o takovou festivalovou klasiku, která je ale hodně divácky přístupná. Sbližování otce s dcerou mezi kterými se tyčí téměř nepřekonatelná propast je vděčné téma. Autorům se ho podařilo zpracovat zajímavě, bohužel ale trochu předvídatelně.

Když zcela pominu polemiku nad ne/vhodností předestřeného téma musím velmi ocenit dokumentární stránku filmu. Autoři nechávají diváka skoro až trpět tím, že se sami nekloní k žádnému hodnocení. Naopak předestírají mnoho různorodých situací, na základě kterých má divák příležitost vytvořit si vlastní názor. Největší slabinou je jedině příliš krátká doba natáčení. Po skončení ve mě zůstal jakýsi pocit prázdnoty a nejistoty. Tak tohle bylo všechno? Může se toho stát přeci ještě tolik s tak velkým dopadem... Doufám, že se po vzoru Heleny Třeštíkové dočkáme pokračování.

Luzzu je takový obyčejný příběh obyčejných lidí a stejně nevýrazný pro mě byl i on sám. Předvídatelný děj, který oživí snad jen zamyšlení se nad nečekanými dopady působení EU.