Aidan

Aidan

Česko


84 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 9 11
    • 2.6.2015  10:47
    Paní Le Murie (studentský film) (1993)
    ****

    Stařenčino ekologické apokalyptično pro mne bylo místy zu viel, ale zároveň ladilo k chátrajícímu sídlu a zpustlým zahradám kolem. Poezie zanikání.

    • 1.5.2015  15:07
    Earth (TV film) (2007)
    *****

    Příliš agitující. Jinak čirý úžas.

    • 18.4.2015  14:40

    Výborný příběh, který morálně kulhá. Souhlas s Hedkou.

    • 3.1.2015  12:24
    Temný případ (TV seriál) (2014)
    *****

    Ateistova křížová výprava proti lacinou útěchu skýtajícím, iluzivním formám duchovnosti, jakož i proti duchovnosti pokrytecké a duchovnosti démoničnem přitahované vlastně skrývá sveřepou vášeň pro pravdu. "I won´t avert my eyes." ... Neodvrátím oči před zlem a před lží, budu hledat vraha, i když mě to bude bolet a celý život mi to rozvrátí. A se stejnou úporností poběžím za pravdou, byť nebude hřejivá a milá. "Ti, kdo se ve jménu pravdy odvrátí od Krista, nakonec zjistí, že skončili v jeho náručí," pravila Simone Weilová. A právě o tom - o pesimismu, který na dně najde naději - je tento film. Tedy alespoň pro ty, kdo se jim prochmurní až na konec. Funguje tu vše: jen ta zbytečná kopulace v každé druhé epizodě plodí pocit trapna (něco takového zjevně zvyšuje sledovanost... ale hledět druhým do ložnice mi přijde podobně pitomé jako natáčet je, když zrovna na míse trůní...). Kam se podělo umění náznaku?

    • 26.12.2014  10:48

    Chytré, vtipné, nápadité, a dokonce ani můj etický sensor nezablikal červeně. Nejde jen (jako v půlce všech velkých vyprávěnek) o Záchranu Celého Lidstva Před Velkým Nepřítelem, ale také o záchranu lidství hlavního hrdiny. Je to vlastně příběh o dorůstání zbabělce v muže schopného sebeobětování. Tahle zábava nevyvolává pocit viny nad proplýtvaným časem. A další plus: vzhledem k žánru se tu sympaticky šetří krví i pornografickým vystavováním lidského těla.

    • 27.11.2014  22:07
    Růžena (2011)
    *****

    Zdálo se to nejprv přepjaté a patetické, jako by kdos bez Vláčilova citu pro výtvarno a nedořečeno zkoušel natočit Adelheid. Nefungovalo to zejména ve chvílích, které měly naznačit prchavou idylu (vyjížďka na ryby nebo hrátky s kolem jak ukradené z Butche Cassidyho). Ale nakonec se nedalo polské (respektive mazurské) tragice nepodlehnoutl. Tadeusz je vzorový vzor chlapa a smělý kandidát na nejkladnějšího necomicsového hrdinu v dějinách filmu. Jeho neústupnost tváří v tvář mnohotvárnému poválečnému zlu, tváří v tvář všem těm hrubým, hrbatým a slizkým řešením, jeho schopnost být skutečný muž a nebýt macho, zatímco byl obklopen machovitými nemuži, si mě získala, takže i občasnou polopatičnost bylo filmu snadno odpustit. Za vyždímané emoce jsem se nestyděl.

    • 28.7.2014  19:33
    Ida (2013)
    ****

    "A potom? A potom?" Otázka, kterou by mohla Anna/Ida položit nejen sympatickému muzikantovi žijícímu jen pro ten dnešní den a prchajícímu před závazky a starostmi, ale celé současné kultuře provizoria. Tahle cesta mladé řeholnice "tam a zase zpátky" se povedla a téměř nemohu uvěřit, že film je dílem téhož režiséra, který natočil i příšerné "Moje léto lásky".

    • 18.7.2014  15:40

    Všechna zpracování příběhu - od povídky z pera Gertrud von le Fort, přes Bernanosovo drama až po Poulencovu operu - jsou skvělá. Platí to i o tom pozapomenutém filmu, který sice klade menší důraz na souvislost mezi úvodní "zástupnou" agónii matky představené a Blančinu odvahu, ale o to víc si bere na paškál "velkou" francouzskou revoluci. Každopádně je to duchovní hostina.

    • 13.7.2014  07:39

    "The boy grew up believing that he´d never truly be happy until the day he met ´the one´. This belief stemmed from early exposure to sad British pop music and total misreading of the film The Graduate." --- Ano, taky jsem za poslechu The Smiths takhle snil. --- Jenže hravý humor tu mýtus osudové romantické lásky nejprve podrývá, aby ho v závěru o to více přiživil. Škoda. Jinak je to kouzelný film.

    • 29.6.2014  12:22
    Mary a Max (2009)
    ***

    Mnohé kvality tohoto filmu popsali kolem jiní. Mě ale něco na autorově rukopisu iritovalo. Cítil jsem v pozadí té jinak vlastně velmi lidské výpovědi o přátelství mezi sociálně vyloučenými osamělci jakousi krutost, nihilismus a zálibu v perverzitě. Je to dojem příliš vágní, než abych ho ramenatě hájil před odpůrci. Což však nic nemění na tom, že mě Elliotův humor často spíš zarážel, než bavil

    • 29.6.2014  12:13

    Zahanbující memento mori. Noriko jako ta, která má čas, aby ho z lásky pro druhé ztrácela. Dává svou přítomnost a nesoudí ty, kdo ji nedávají. Aniž by chtěla, stává se živou obžalobou slepnutí vůči podstatnému, které zachvacuje mnohé zaneprázdněné ve středních letech. Náročný, dlouho ne úplně nejzáživnější film, který se však vryje do duše a přímo nutí člověka být lepším. Jsou v něm doteky svatosti. Zábavychtivé já by zůstalo u tří hvězd, ale to já, který hledá v kinematografii průvodkyni duchovním růstem, nemůže dát než pět. [Japonská uměřenost, distingovanost a etiketa je kouzelná, ale zároveň činí film pro diváka ze Západu náročným na sledování. Ze jemnýmm úsměvem se tu skrývá celá paleta emocí, kterou našinec uvyklý hrubší expresivnosti, neumí číst. Nenajdeme tu žádné jižanské řvaní, grimasy a pohazování rukama. Na takto introvertní kulturu nejsme zvyklí. A tak dobrá půlka sdělení zůstá pro nás, kdo nejsme Japonci ani japanology, "ztracena v překladu".]

    • 25.6.2014  12:13

    "Synu, přicházíš-li sloužit Hospodinu, připrav svou duši na pokušení." (Sir 2,1) Skvělé drama o duchovním boji, které se bohužel nejspíš trochu mine s každým publikem. Nevěřícího nebudou Sergiovy zápasy o svatost zajímat a věřícího pohorší nejednoznačnost, k níž příběh tíhne v závěrečných minutách. --- Já byl hluboce zasažený, rozuzlením nepohoršený a celkově naopak k vnitřnímu zápasení povzbuzený. Film není hagiografií, spíš portétem muže, který ve válce neutržil jenom samá vítězství. Znamená to, že už nevstane? I to je možné. Divák odpověď nedostane. --- Ale přece budu stokrát raději sledovat příběh toho, kdo se odvážil obrátit záda ke světskému závodění o slast, peníze a kariéru, kdo dokázal sestoupit do nitra a utkat se s démony, než dramata lidí, kteří vydávají energii pro věci, co za zápas nestojí. Není většina filmových záplatek taková? Mnoho povyku pro nic? --- Sergio Giramondo je sice ambivalentní postava, ale jeho dílčí vítězství povzbuzují v cestě a jeho dílčí prohry zas velmi realisticky varují před překážkami. Díky za obojí.

    • 25.6.2014  11:38

    Téměř nic se nestane, téměř nic není vidět, a přece to stojí za vidění - nebo ještě spíš za slyšení. Sluch je tu osloven dvojnásobně: jednak skrze tklivou, tísnivou hudbu různých žánrů (zazní fado, flamenco, Schubert, rock i elektronika), která při vší své žánrové rozmanitosti mluví jedním jazykem. A jednak se postupně ukáže, že nositelem hrůzna tu nejsou přízraky ani psychopati, ale slova - ta odosobněná, která slouží k legitimizaci nejedné nelidské mašinérie. Ať už jde o "zpracované jednotky" v koncentračních táborech, o "lidské zdroje" v nadnárodních firmách, anebo - mám-li jít o krok dál než tvůrcové filmu - o "reprodukční zdraví" a "umělé přerušení těhotenství". Ano, bylo to nudné, pomalé, ale běhal mi mráz po zádech. Čeho všeho jsme schopni, když tomu dáme správné jméno?

    • 25.6.2014  11:08
    Stopaři (1956)
    ***

    Nejspíš výborný film. Ale svět cynických, ramenatých chlapů, generálských žen a extrovertních protestantských pastorů s koltem nízko u pasu mi neposkytl žádnou niku, v níž bych se cítil dobře. Vyčítat westernovým hrdinům, že jsou málou hloubaví a zranitelní, je nejapnost, vím. John Wayne prostě nikdy nebude Jana Eyrová, co si za deštivého dne ráda sedne na parapet s knihou. (Ostatně, kde vzít v Texasu deštivý den.) ... Ty tři hvězdičky jsou čistě subjektivní.

    • 21.6.2014  13:16
    Moja ljubov (2006)
    *****

    Tak jako se v dech beroucí animaci prolíná skutečnost a sen, prolínají se v patnáctiletém kadetovi, co právě objevil celoživotní téma jménem žena, i různé tváře lásky. Ta blízká, bázlivá, která pro svou dostupnost bohužel málo láká, ta vzdálená a iluzemi opředená, ta smyslná, pavoučí, která všechno pohltí a kolem sebe seje smrt… a nakonec, náznakem, i láska-oběť. Kterou cestou půjde mladý dál? Kam ho přivede zkušenost? Ke zcyničtění? Anebo se snad prozápasí až ke schopnosti stát se darem? Anebo - tak jako většina z nás - zůstane kulhat někde uprostřed? --- Nejspíš se netřeba tím trápit: pornografickým explicitnem odkojení mladí mužové dnešních dnů nemají kdy zakusit rozdíl mezi chtíčem a touhou, který se kdysi zjevoval pozorným duším, když jim bylo patnáct let. Nevyznívá Tonečkův příběh dnes jako podivné sci-fi?

    • 21.6.2014  13:11

    Óda na nevyslovená vyznání, na míjení se, na města, která snad kdesi skrývají tu, co se už nikdy nepotká. Óda na vzdálenost... kterou pro nás právě popravila éra facebooku. Homo sapiens, jenž ještě donedávna mohl zestárnout i s pokladem svých nesplněných středoškolských snů střeženým kdesi hluboko v srdci, se nyní, na počátku doby bezhranična, mění ve stalkera, co hned z webu ví o nových dětech, nových mužích a nových kariérách své dávné milé. Kolik vynálezů - snad už od časů železnice - nám bere dálku? Kouzlo bylo na dojezd, později na dolet… dnes je na dokliknutí. A člověku může být smutno, že není k čemu upnout hořkosladké smutky, protože obzory byly zrušeny a svátečno pohltil všední den. [Ale zbývá naděje: pustina kolem vede pohled k nebi. A krása, která na zemi nevyhnutelně uniká před dotekem - a přitom nepřestává zraňovat - nutí vyhladovělé volat k Neznámému, který sytí. A pokud ne On, pak nikdo…]

    • 18.6.2014  13:52
    Válečná generace (TV film) (2013)
    ****

    Poutavé a vtahující. Příběhu však škodí množství "cliffhangerů" a jiného zneužívání nepravděpodobných náhod, takže divák časem hrdinům hrozící nebezpečí přestane brát vážně. A ani míra nenakaženosti hlavních postav nacismem nepůsobí věrohodně: že by Němka, která celé dospívání prožila v Hitlerově stínu, chodila bez mrknutí oka s Židem se mi jeví za vlasy přitažené. Takové skutečnosti žádají vysvětlení, jinak totiž působí jako pouhá úlitba (jistě správné) myšlence, že "nebyli všichni stejní".

    • 18.6.2014  13:40
    Rosetta (1999)
    ****

    Typicky dardennovsky: mnoho pomalého splínu ze světa těch, kdo jsou chudí uprostřed bohatého světa - a pak milost v poslední vteřině. Jedna závěrečná sekunda postavila celý film do nového světla. Jde tady mnohem spíš o zápas o duši než o kritiku sociálního vyčlenění. Nejedná se tu o boj bohatých a chudých, ale o bitvu v srdci mezi sebeprosazením a sebezřeknutím, mezi zoufalstvím a láskou.

    • 14.6.2014  14:02

    Jeden z mála filmových dokladů Hitchcockova katolictví. A Quebec, který je dnes jednou z nejsekulárnějších končin světa, tu ještě vypadá jako druhé Polsko.

    • 27.5.2014  11:32
    Stromboli (1950)
    *****

    Další z Rosselliniho skvělých, milostí korunovaných duchovních dramat. Dále se SPOILERY. Karen se chce tak trochu změnit. S prstýnkem na ruce chce teď žít normální, spořádaný, středostavovský život se snědým Italem na středomořském ostrově; nebýt už běhnou. Jenže ten Ital je dutý neomalenec z předsudků plné vsi. A ten ostrov Stromboli, sopka, na jejíchž svazích nevyroste kytka, natož strom. Co teď, Karen? Zkoušet změnit muže a jeho okolí je marné. Na cestu pryč nejsou peníze. Chápavý kněz, v jehož objetí hledáš útěchu, tě odmítne, když ho zkusíš dotknout. A sebeletmější pokus o románek se strážcem majáku znamená rány od manžela. Co dál? Útěk na pevninu… anebo do jícnu sopky? Na to první nemáš prostředky, na to druhé odvahu. Nakonec je ta osvícená mezi barbary, ta, které schází podle venkovanek skromnost, přeci jen přinucena k modlitbě. „Je to tu všechno strašné… ale já jsem ještě horší.“ Pomyslí na dítě, které nosí pod srdcem. „Zachráním tě… mé dítě. Bože! Pomoz! Dej mi sílu… pochopení… a odvahu! Milosrdný Bože!“ A divák zjišťuje, že právě o tom ve filmu celou dobu šlo – o konverzi. Tak jako ve Viaggio in Italia. A že odpovědí není útěk, ale změna vlastního srdce. Rosselini je mistr konců. To, čím nechává procházet svou hrdinku, připomíná Waughovo drásání postav v Brideshead Revisited. Je to ohnivá pec. Nezůstává tu prostor pro pozemské štěstí… ale pouta a bezvýchodnost se stávají bloudivé duši laboratoří svatosti. Dokud by měla Karen, kam utéct, utíkala by. Ale nyní je zkrocena Bohem-sopkou – zprvu se jevícím jako děsivý živel, ale stačilo vystoupat blíž a hora odhalila i svou krásu. Stromboli… terra di Dio. Přesně v tomto duchu se nesou slova Leona Bloye (Katolíci moroví), která jsem dnes četl: "Tato obludná láska vyčkává sice, protože chce naše svobodné rozhodnutí; ale při tom stále číhá, a jak jen na okamžik přestaneme se jí vzpírat (neboť to je hlavním křesťanovým zaměstnáním), vrhá se nám do náručí, usidluje se v našem srdci, jež to nechápe, převrací náš život a činí nás odpornými sobě samým i celému světu. Neopouští nás nikdy, neboť její žádost jest věčná. Při sebe menší známce slabosti vrhá se na naši duši, osvobozuje ji od ní samé, duše se zmáhá šílenství, a hůře než to, duše láskou tou otupí pro vše světské. Stává se účastnou trýzní této lásky, vzbuzuje v ní tužby, jimž nenalézá výrazu, žádost, které si nemůže přiznat, láska ta v ní vzrůstá a zabila by ji, kdyby mohla zemřít, ale žije, aby trpěla."

    • 25.2.2014  10:53
    Amatér (1979)
    *****

    "Ve třiceti uvěřil v Boha. Skončil tragicky - stal se knězem," varuje nadřízený Stašek svého mladšího kolegu, který právě prožívá vášnivý vztah s kamerou (a žena zatím - ne neoprávněně - žárlí). Kieslowského film je rozvedením Staškova dvojznačného varování, příběhem další takové tragédie (nebo "tragédie"?), jen ne na poli dráhy duchovní, ale umělecké.

    • 15.2.2014  20:36
    Zloději kol (1948)
    ***

    Chudoba deterministicky podaná. De Sica ukazuje nespravdlivou společnost, která dělá z lidí zločince. Ve filmu - vizuálně krásném a srdceryvném - mi scházelo více prostoru pro svobodu, a tedy skutečné drama. Drama vyžaduje dilemata, zde však jako by bídou drcený hrdina byl spíš jen jedním článkem ve hře příčin a následků. Mám raději neorealismus v Rosselliniho podání: jeho postavám je dána možnost volby.

    • 28.12.2013  14:34
    Omša (1967)
    ****

    Mše svatá ve venkovském kostele. Z obřadu dýchá nehybnost, odvěkost... a to navzdory tomu, že kněz u oltáře "zády k lidu" slouží hybridní liturgii již ve slovenštině, ale ještě ne novus ordo. K vidění zde: http://dafilms.cz/download/key/BgLG1UBTM5.

    • 18.12.2013  14:18

    Těžko na tomhle filmu hledám šrám. Nejvíce mě vyděsila plíživá normalizační destrukce duše. Z dnešního pohledu jsou hranice mezi dobrem a zlem vidět poměrně jasně, ale tehdy, když byla minulost ještě současností, mnozí sklouzli na "temnou stranu" docela nepozorovaně, třeba jen pro snahu ochránit své nejbližší. Cesta pak vedla od kompromisu ke kompromisu a nakonec ke zlomenému svědomí. Agnieszka Holland mi připravila mocný apel vůči mravní ukolébanosti. Burcuje mě, abych si dával pozor na všechny snazší, příjemnější a bezpečnější životní volby, za něž se platí byť jen trochu nahrbenými zády.

    • 20.11.2013  16:32
    Elmer Gantry (1960)
    **

    Kdyby to byl alespoň starý dobrý cynický antiklerikalismus, ale udělat z Elmera Gantryho téměř kladného hrdinu, který klame zástupy tak trochu zištně a tak trochu ze soucitu... to ne. Hněvivý ateismus je mi mnohem milejší, než tenhle blahosklonný. Je příliš snadné odmítnout křesťanství jako báchorku pro slabomyslné, smrti se děsící zástupy.

    • 18.11.2013  14:51

    Marie jako zosobnění k realitě dobrovolně oslepeného snění o lepších zítřcích. Za touhu platí ztrátou vztahu ke skutečným lidem a přítomnému okamžiku. A potom Isa, která ve stejně bědných podmínkách najde cestu ze sebe ven. Jedna skočí kamsi za obzor tohoto světa, druhá obejme všední den. Jedna je érós, druhá - postupně se rodící agapé. Marie mým pokušením, Isa mou inspirací.

    • 17.11.2013  08:35

    Film vzácné výtvarnice Magdaleny Bartákové, který rozum neosloví, emoce neprobudí, a přesto zasáhne hluboko v srdci.

    • 12.11.2013  16:27
    Gravitace (2013)
    *****

    Vizuální kvality snímku vyzdvihli jiní. Souhlas. Pro mě je to však především film o tom, jak se Sandra Bullock ve své obnaženosti tváří v tvář úžasnému i smrtícímu vesmíru naučila něčemu, co se jí výchovou nedostalo. Modlitbě, slovům prosím a děkuji, která lze vyslovit i tehdy, kdy veškerá lidská blízkost chybí.

    • 25.10.2013  09:55
    Thérèse (1986)
    ****

    Terezka úchvatně zahraná. Minimalistický styl filmu sluší. Proč ne pět? Snad pro přílišné zdůraznění erotického rozměru lásky k Bohu - ten se tu místy zdá jako nebeská projekce hrdinčina otce, jemuž se žádný pozemský muž nemůže rovnat. Cavalierova Terezka je vysvětlitelná Freudem, ale ta skutečná, kterou znám z jejích Autobiografických spisů, ne. (Je to jen malá námitka proti jinak skvělému dílu - kéž by takhle vypadalo víc hagiografických filmů!)

    • 22.10.2013  09:54
    Za mraky (1995)
    **

    Celek slabý. Poslední povídka krásná.

<< předchozí 1 2 3 4 6 9 11
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace