Aidan

Zahanbující memento mori. Noriko jako ta, která má čas, aby ho z lásky pro druhé ztrácela. Dává svou přítomnost a nesoudí ty, kdo ji nedávají. Aniž by chtěla, stává se živou obžalobou slepnutí vůči podstatnému, které zachvacuje mnohé zaneprázdněné ve středních letech. Náročný, dlouho ne úplně nejzáživnější film, který se však vryje do duše a přímo nutí člověka být lepším. Jsou v něm doteky svatosti. Zábavychtivé já by zůstalo u tří hvězd, ale to já, který hledá v kinematografii průvodkyni duchovním růstem, nemůže dát než pět. [Japonská uměřenost, distingovanost a etiketa je kouzelná, ale zároveň činí film pro diváka ze Západu náročným na sledování. Ze jemnýmm úsměvem se tu skrývá celá paleta emocí, kterou našinec uvyklý hrubší expresivnosti, neumí číst. Nenajdeme tu žádné jižanské řvaní, grimasy a pohazování rukama. Na takto introvertní kulturu nejsme zvyklí. A tak dobrá půlka sdělení zůstá pro nás, kdo nejsme Japonci ani japanology, "ztracena v překladu".]

"Synu, přicházíš-li sloužit Hospodinu, připrav svou duši na pokušení." (Sir 2,1) Skvělé drama o duchovním boji, které se bohužel nejspíš trochu mine s každým publikem. Nevěřícího nebudou Sergiovy zápasy o svatost zajímat a věřícího pohorší nejednoznačnost, k níž příběh tíhne v závěrečných minutách. --- Já byl hluboce zasažený, rozuzlením nepohoršený a celkově naopak k vnitřnímu zápasení povzbuzený. Film není hagiografií, spíš portétem muže, který ve válce neutržil jenom samá vítězství. Znamená to, že už nevstane? I to je možné. Divák odpověď nedostane. --- Ale přece budu stokrát raději sledovat příběh toho, kdo se odvážil obrátit záda ke světskému závodění o slast, peníze a kariéru, kdo dokázal sestoupit do nitra a utkat se s démony, než dramata lidí, kteří vydávají energii pro věci, co za zápas nestojí. Není většina filmových záplatek taková? Mnoho povyku pro nic? --- Sergio Giramondo je sice ambivalentní postava, ale jeho dílčí vítězství povzbuzují v cestě a jeho dílčí prohry zas velmi realisticky varují před překážkami. Díky za obojí.

Téměř nic se nestane, téměř nic není vidět, a přece to stojí za vidění - nebo ještě spíš za slyšení. Sluch je tu osloven dvojnásobně: jednak skrze tklivou, tísnivou hudbu různých žánrů (zazní fado, flamenco, Schubert, rock i elektronika), která při vší své žánrové rozmanitosti mluví jedním jazykem. A jednak se postupně ukáže, že nositelem hrůzna tu nejsou přízraky ani psychopati, ale slova - ta odosobněná, která slouží k legitimizaci nejedné nelidské mašinérie. Ať už jde o "zpracované jednotky" v koncentračních táborech, o "lidské zdroje" v nadnárodních firmách, anebo - mám-li jít o krok dál než tvůrcové filmu - o "reprodukční zdraví" a "umělé přerušení těhotenství". Ano, bylo to nudné, pomalé, ale běhal mi mráz po zádech. Čeho všeho jsme schopni, když tomu dáme správné jméno?

Nejspíš výborný film. Ale svět cynických, ramenatých chlapů, generálských žen a extrovertních protestantských pastorů s koltem nízko u pasu mi neposkytl žádnou niku, v níž bych se cítil dobře. Vyčítat westernovým hrdinům, že jsou málou hloubaví a zranitelní, je nejapnost, vím. John Wayne prostě nikdy nebude Jana Eyrová, co si za deštivého dne ráda sedne na parapet s knihou. (Ostatně, kde vzít v Texasu deštivý den.) ... Ty tři hvězdičky jsou čistě subjektivní.

Tak jako se v dech beroucí animaci prolíná skutečnost a sen, prolínají se v patnáctiletém kadetovi, co právě objevil celoživotní téma jménem žena, i různé tváře lásky. Ta blízká, bázlivá, která pro svou dostupnost bohužel málo láká, ta vzdálená a iluzemi opředená, ta smyslná, pavoučí, která všechno pohltí a kolem sebe seje smrt… a nakonec, náznakem, i láska-oběť. Kterou cestou půjde mladý dál? Kam ho přivede zkušenost? Ke zcyničtění? Anebo se snad prozápasí až ke schopnosti stát se darem? Anebo - tak jako většina z nás - zůstane kulhat někde uprostřed? --- Nejspíš se netřeba tím trápit: pornografickým explicitnem odkojení mladí mužové dnešních dnů nemají kdy zakusit rozdíl mezi chtíčem a touhou, který se kdysi zjevoval pozorným duším, když jim bylo patnáct let. Nevyznívá Tonečkův příběh dnes jako podivné sci-fi?

Óda na nevyslovená vyznání, na míjení se, na města, která snad kdesi skrývají tu, co se už nikdy nepotká. Óda na vzdálenost... kterou pro nás právě popravila éra facebooku. Homo sapiens, jenž ještě donedávna mohl zestárnout i s pokladem svých nesplněných středoškolských snů střeženým kdesi hluboko v srdci, se nyní, na počátku doby bezhranična, mění ve stalkera, co hned z webu ví o nových dětech, nových mužích a nových kariérách své dávné milé. Kolik vynálezů - snad už od časů železnice - nám bere dálku? Kouzlo bylo na dojezd, později na dolet… dnes je na dokliknutí. A člověku může být smutno, že není k čemu upnout hořkosladké smutky, protože obzory byly zrušeny a svátečno pohltil všední den. [Ale zbývá naděje: pustina kolem vede pohled k nebi. A krása, která na zemi nevyhnutelně uniká před dotekem - a přitom nepřestává zraňovat - nutí vyhladovělé volat k Neznámému, který sytí. A pokud ne On, pak nikdo…]

Poutavé a vtahující. Příběhu však škodí množství "cliffhangerů" a jiného zneužívání nepravděpodobných náhod, takže divák časem hrdinům hrozící nebezpečí přestane brát vážně. A ani míra nenakaženosti hlavních postav nacismem nepůsobí věrohodně: že by Němka, která celé dospívání prožila v Hitlerově stínu, chodila bez mrknutí oka s Židem se mi jeví za vlasy přitažené. Takové skutečnosti žádají vysvětlení, jinak totiž působí jako pouhá úlitba (jistě správné) myšlence, že "nebyli všichni stejní".

Typicky dardennovsky: mnoho pomalého splínu ze světa těch, kdo jsou chudí uprostřed bohatého světa - a pak milost v poslední vteřině. Jedna závěrečná sekunda postavila celý film do nového světla. Jde tady mnohem spíš o zápas o duši než o kritiku sociálního vyčlenění. Nejedná se tu o boj bohatých a chudých, ale o bitvu v srdci mezi sebeprosazením a sebezřeknutím, mezi zoufalstvím a láskou.

Jeden z mála filmových dokladů Hitchcockova katolictví. A Quebec, který je dnes jednou z nejsekulárnějších končin světa, tu ještě vypadá jako druhé Polsko.

Další z Rosselliniho skvělých, milostí korunovaných duchovních dramat. Dále se SPOILERY. Karen se chce tak trochu změnit. S prstýnkem na ruce chce teď žít normální, spořádaný, středostavovský život se snědým Italem na středomořském ostrově; nebýt už běhnou. Jenže ten Ital je dutý neomalenec z předsudků plné vsi. A ten ostrov Stromboli, sopka, na jejíchž svazích nevyroste kytka, natož strom. Co teď, Karen? Zkoušet změnit muže a jeho okolí je marné. Na cestu pryč nejsou peníze. Chápavý kněz, v jehož objetí hledáš útěchu, tě odmítne, když ho zkusíš dotknout. A sebeletmější pokus o románek se strážcem majáku znamená rány od manžela. Co dál? Útěk na pevninu… anebo do jícnu sopky? Na to první nemáš prostředky, na to druhé odvahu. Nakonec je ta osvícená mezi barbary, ta, které schází podle venkovanek skromnost, přeci jen přinucena k modlitbě. „Je to tu všechno strašné… ale já jsem ještě horší.“ Pomyslí na dítě, které nosí pod srdcem. „Zachráním tě… mé dítě. Bože! Pomoz! Dej mi sílu… pochopení… a odvahu! Milosrdný Bože!“ A divák zjišťuje, že právě o tom ve filmu celou dobu šlo – o konverzi. Tak jako ve Viaggio in Italia. A že odpovědí není útěk, ale změna vlastního srdce. Rosselini je mistr konců. To, čím nechává procházet svou hrdinku, připomíná Waughovo drásání postav v Brideshead Revisited. Je to ohnivá pec. Nezůstává tu prostor pro pozemské štěstí… ale pouta a bezvýchodnost se stávají bloudivé duši laboratoří svatosti. Dokud by měla Karen, kam utéct, utíkala by. Ale nyní je zkrocena Bohem-sopkou – zprvu se jevícím jako děsivý živel, ale stačilo vystoupat blíž a hora odhalila i svou krásu. Stromboli… terra di Dio. Přesně v tomto duchu se nesou slova Leona Bloye (Katolíci moroví), která jsem dnes četl: "Tato obludná láska vyčkává sice, protože chce naše svobodné rozhodnutí; ale při tom stále číhá, a jak jen na okamžik přestaneme se jí vzpírat (neboť to je hlavním křesťanovým zaměstnáním), vrhá se nám do náručí, usidluje se v našem srdci, jež to nechápe, převrací náš život a činí nás odpornými sobě samým i celému světu. Neopouští nás nikdy, neboť její žádost jest věčná. Při sebe menší známce slabosti vrhá se na naši duši, osvobozuje ji od ní samé, duše se zmáhá šílenství, a hůře než to, duše láskou tou otupí pro vše světské. Stává se účastnou trýzní této lásky, vzbuzuje v ní tužby, jimž nenalézá výrazu, žádost, které si nemůže přiznat, láska ta v ní vzrůstá a zabila by ji, kdyby mohla zemřít, ale žije, aby trpěla."