kosoj

Tady mám problém s hodnocením. 3 jsou málo, 4 moc. Rozhodně převládá dobrý pocit (i díky titulní písni od Michala Pavlíčka). A ano, Karel Smyczek představuje jistotu. Má cit na herce a umí je vést.

Také se řadím mezi příznivce ultraakční kamery. Moc mě mrzí, že autoři nezařadili i zrychlovačky a zpomalovačky. Ale to už by bylo asi moc hightech a na „Bournův mýtus“ by do kina nikdo nešel. První řada ještě fungovala z nostalgie Místa nahoře a kromě té nápadité vizuální invence bych jí v rámci žánru nechal být. Druhá už je parodií. Hodně strmý pád.

Pro mě tento seriál nastartoval fascinaci horolezectvím. Reinhold Messner, Ed Viesturs ... rok 1996. Teď se na „commercial climbing“ dívám kriticky. Ale, nebýt Beyond the Limit ...

Zajímavé pojetí. Já zjistit, že mi ségru pohřbili zaživa, tak okamžitě odtáhnu pana vedoucího ke kyvadlu.

Čekal jsem další nános patosu, moralizování, skřeků ... ne, tohle se T. Vorlovi povedlo. A titulní píseň Davida Hlaváče je skvělá.

Sholud we grab some breakfast? Naprosto luxusní záležitost. A taky rozloučení s pánem, který si říkal Nathaniel Hornblower.

Tento film je neskutečně jalový. Odnikud nikam. Nicméně hudba Jiřího Šusta ... Ennio Morricone by zešedivěl závistí! Klobouk dolů. Ta hudba si zaslouží lepší film.

Stačilo málo a byla by to nuda. Totiž, kdyby Jan Hammer neměl čas. Mno, čas měl, takže za pět.

Neuvěřitelné neuchopitelné geniální. Jaguáří žralok zůstane v hlavě ještě dlouho po skončení filmu. Asi tak ... napořád.

Dvě silné scény: a) fontána vs. jazyky b) kalhotková scéna v domě u pláže. Minimálně ve druhé se navíc naklonila kamera, takže jsem měl pocit, že mi krev proudí proti směru. Toť vše. Finální odhalení působí jako nalezení kočky s falešným knírem.