GilEstel

Naprostá bomba. Druhá polovina 60. let znamenala pro Hollywood doslova filmovou renesanci. Silné poválečné ročníky v USA dospěly a jednoznačně se postavily proti establishmentu starosvětské morálky svých rodičů. Přišla doba květinové revoluce, sexuální otevřenosti, rockových festivalů a nejrůznějších experimentů. Mezigenerační konflikt, který nechává vzpomenout Lennonův výrok „Nevěř nikomu, komu je přes 30.“, byl nevyhnutelný. Mladá generace už měla dost vzorných šablonovitých hrdinů. Hledala rebelující hrdiny, kteří se vzepřou společnosti a dělají si, co je napadne. Hrdiny, se kterými se může ztotožnit. ABSOLVENT přesně vyslyšel volání doby. Obrovský úspěch, 72% diváků do 24let, pouze 4% nad 30let. ____ Krom toho, že jde o dokonalý obraz doby, jde i o dokonalý film. Mistrovský výkon Dustina Hoffmana. Nikdo nikdy nedokázal a asi nedokáže tak věrohodně ztvárnit plachého studentíka, který je vlivem okolností donucen stát se rebelujícím jedincem, který neváhá spálit všechny mosty. Krásná Katharine Rosse a nezapomenutelný milostný trojúhelník. Jeden z nejlepších filmových soundtracků. Simon a Garfunkel nahráli písně, z nichž jsou všechny dodnes hity, které zná každý. Parádní scénky, roztomilé dialogy, práce kamery, přehršel nápadů i improvizace. O tomhle filmu by se daly psát eseje. Romantický příběh podaný s upřímností bez zbytečného sentimentu. Umí být skutečný a tím i trpký. Závěrečná, zdálo by se happyendová scéna, ještě zamrazila posledním pohledem Benjamina a Elaine do prázdna. Jakoby si teprve v tu chvíli uvědomili, co udělali. Jakoby procitli a teprve nyní pochopili, že už není cesty zpět. Nejlepší romantická komedie všech dob. 98%

Od tohoto filmu jsem neměl veliké očekávání a příjemně překvapil. Čekal jsem lacinou romantiku s prezentací tělesných předností slavné BB. Ty ženské vnady tam byly, ale kupodivu příběh byl vážný. Člověk tak mohl sledovat, že mít pěkný vzhled a líbit se, je kolikrát pro ženu zničující. A to ne jen pro ní, ale i přátele, široké okolí a rodinu. Když Michele požádal svůdnou Juliette o ruku a ona souhlasila, hned v tom byl cítit malér a film byl od té chvíle vlastně jen napínavé očekávání neodvratného. Takovou čertici nemohl Michele nikdy uhlídat a nutno dodat, že ona sebe taky ne. Přemíra její sexuality dávala od začátku vědět, že nemůže být ženou jednoho muže. Její nespoutanost a drzost od začátku nabourávala možnosti rodinné idylky a kontrastovala se stereotypním životem v zajetých kolejích puritánské společnosti. Překvapivý závěr, kdy dovršení konečné tragédie odvrátil člověk, od kterého bychom to čekali asi nejméně, je jednoznačné plus a skvělé zakončení. Eric Carradin jediný znal celé pozadí věci. Ačkoli se profiloval v ději od začátku jako jednoznačný „záporák“, cosi se v něm pohnulo. On jediný mohl pochopit situaci a střízlivě ji vyhodnotit. Snad konečně pocítil vlastní vinu a svým konečným činem se pokusil napravit, co spáchal. Tento film se stal po právu legendou. Není to jen přelomový snímek pro Brigitte Bardot, ale i filmová revoluce v náhledu na ženskou sexualitu. 78%

Film dotýkající se grotesky, muzikálu a komorního dramatu. Tu komedii sem v tom příliš neviděl. Asi jsem nebyl naladěn na stejné vlně jako Bergman nebo někteří, kteří dávali 5 hvězd. Film se částečně může prezentovat i jako výtvarné dílo. Občasná změna barev ze syté pestrosti do sépiových retroodstínů a jednotlivé místnosti paláce jako chrámy moderního umění. To ale nejsou věci, kvůli kterým bych sledoval film. Ústřední postava violoncellisty je vyobrazena (vlastně není) jako téměř nadpřirozená bytost, ke které všichni vzhlížejí a uctívají ji. Nikdo vlastně neví, proč tomu tak je. Taková bezmezná úcta. Jeho hudba je zákonem. Dalo by se říci, že on je pastýř a hudba písmo svaté. Jeho ovečky (manželky a milenky) jsou součástí tohoto abstraktního mikrosvěta. Jsou srozuměny s tím, že hudba a jejích pán je na prvním místě a pak teprve přijdou na řadu ony. Jediný, kdo toto náboženství neuznává, je literární kritik Cornelius. On je vlastně narušitelem a rozvracečem tohoto harmonického světa. Přichází kvůli nicotné primitivní touze zisku životopisu slavného umělce. Tím, že on jediný může zvěčnit samotné božství hudebníkovo sepsáním pamětí, z něj činí prvního mezi rovnými a tudíž nadřazeného ženám žijících v domě pána. Stává se z něj ďábel pokušitel. Postupně svede ženy na zcestí, aby pak v samotném závěru začal pokoušet samotného mesiáše. I on podléhá. Za cenu zaznamenání života z ruky literárního kritika, zrazuje své učení (hudbu) tím, že chce zahrát vlastní skladbu ďáblovu (novináře Cornelia). Jediná a nejvěrnější mesiášova favoritka, chce dodržet svou starou přísahu a je připravena ho zastřelit dříve, než zničí hudbu. Není toho ale třeba. Ruka umělcova, držíc smyčec, se sama zastavuje. Mistr violoncellista sám padá mrtev. I seběhne se brzy celá rodinka pastýřova, aby uctila jeho památku a vyslechla si pravdu o životě svého pána z pera ruky novináře. V ostudné hádce o výkladu božství umělcova nakonec tento projekt životopisu končí v propadlišti dříve, než mohl být vůbec vysloven. Nyní přichází nový umělec. Mladý talentovaný hudebník. Nová modla, ke které dívky budou vzhlížet. Nový smysl jejich života. Jen on dokáže udržet víru při životě. Na starého mistra si již nikdo nevzpomene. Ani na jeho životopis. …... Vskutku zajímavá Bergmanova úvaha a hraní si se symboly náboženství, umění a společenského života. Postava violoncellisty nechává v lecčems vzpomenout postavu Advokáta z Wellesova (Kafkova) PROCESU. Abstraktní mikrosvět a v něm jeho guru. Zde byla abstraktnost posílena neexistencí jeho obrazu. Jediné, co divák pozná, je jeho hudba a obdiv okolí. Dávám 4 hvězdy, ale Wellesův film mě zaujal víc. O tu výtvarnou uměleckost zase tolik nestojím. 70%

Film Agora si vybírá velké množství zajímavých témat. Jsou to vzestup křesťanství a násilný útlak ostatních náboženství, život Hypatii z Alexandrie, pohled na tehdejší vědu a její následný úpadek, biblické postavení ženy jako podřízené muži a mnoho dalšího. Tohle je téma tak obsáhlé, že by vydalo na mnohahodinový epos. Bylo chybou, že se film snažil vše obsáhnout. Sice se režisérovi podařilo vše pospojovat, ale ke smůle věci příliš povrchně. Pojďme si to trochu rozebrat. Snímek začíná rozpadem starých antických hodnot, zakořeňěných v tradici a suchém filosofickém poznání. Věkem zkostnatělý systém nemohl odolávat přílivu nového náboženství, které běžným věcem dávalo nové hodnoty. Byla to bouře, kterou nešlo zastavit. Cena za ní byla vysoká. Náboženské tlaky křesťanských fanatiků ve 4. století, které pronásledují tradiční starověký polyteismus a vlastně i celou starověkou kulturu, jsou smutným obdobím lidské historie. Vše lze zneužít k mocenským a politickým cílům. Zde to byla víra. O to tragičtější to zneužití bylo. Jestli se něco v antice ctilo, bylo to umění, filosofie a věda. S příchodem křesťanství se mnoho ztratilo. V náboženských válkách se během staletí ztratilo mnoho poznání. Jedinou učebnicí se mělo stát písmo svaté. Nerespekt k odlišné kultuře, nerespekt k historii, je nerespekt k samotnému člověku. Film postrádá dramatičnost, kterou toto téma nabízí. Povětšinu pouze sledujeme běh událostí, které nemají dostatečně silnou vypovídající hodnotu v myšlení lidí, kteří tyto události řídí. ….. Dalším silným tématem je přežívající tradiční římská aristokracie. Samotná postava Hypatii by vydala za vlastní film. Nejvýraznější filosofka a astronomka pozdního starověku. Symbol tehdejší ženské emancipace v mužském světě. Jako nevěřící pronásledovaná křesťany. Bylo zbytečné sledovat ještě příběhy dalších několika lidí. To nemohlo ve dvouhodinové stopáži dopadnout dobře. Tahle postava si zaslouží mnohem větší filmařskou péči, než jí bylo dopřáno. Její jednání ve filmu nevyznívá dost dominantně a přesvědčivě. Hypatiino bádání a snaha o proniknutí do poznání exaktních věd, lze svým ztvárněním přirovnat k nevinné radosti batolete, které je šťastné, když dokázalo udělat své první krůčky. To je sice vhodně navozený pocit pro náhled součastného diváka, jelikož představa dobové vědy o vesmíru připomíná v konfrontaci s dneškem dětskou naivitu, ale naprosto neodpovídá charakteru a důstojnosti postavy, kterou Hypatia musela být. Žena, která si dokázala ve své době získat uznání a respekt společnosti, musela působit mnohem rozhodněji a přesvědčivěji. Úcta k ní je ve filmu způsobena spíš věkovým rozdílem od jejích žáků, společenským postavením a tradicí než charakterovými vlastnostmi. Ta důstojnost tam nebyla a hlavně chyběl všeobecný respekt okolí. Ve filmu pak Hypatia v některých scénách působí spíš jako děvče hrající si na intelektuálku, než jako skutečná matematička a filosovka navazující na Platona. Po některých názorných „vědeckých“ experimentech jsem už jen čekal, zda se dočkáme tradičního zahradnického fígle s vytyčením elipsy (dva kolíky a špagát)a skutečně, dočkali jsme se. Mimochodem závěrečná hypotéza, že střídání léta a zimy je způsobena vzdáleností Země od ohniska elipsy, je též špatná. Země skutečně obíhá po elipse, ale téměř kruhového tvaru. Střídání léta a zimy je způsobeno natočením Země ke Slunci (úhlem dopadu slunečního záření). Nevím, proč tam ve scénáři je prezentována jako konečný objev, který téměř budí roli reality. Stejně přesně nevíme, jaká byla tehdejší skutečná představa. …….. Opakované záběry na Zemi z vesmíru mi přijdou jako zbytečná hra na efekt. Jako by v tom byla snaha nadchnout diváka pro snažení hlavní hrdinky, když toho film není schopen dosáhnout tradičními prostředky. To mi přijde jako hodně laciné. Další témata jsou boje o moc v Alexandrii pod záštitou víry a osudy Alexandrijské knihovny. Zkrátka film se dotkl řady zajímavých témat, ale žádné z nich nebylo uspokojivě dotaženo. Budu doufat, že některého z nadhozených témat se časem chopí nějaký dobrý režisér a dodá mu váhu a důstojnost, kterou si zaslouží. 59%

Tato režijní rozlučka Pietra Germiho s filmovým světem sice nepatří k tomu nejlepšímu, co nám tvorba tohoto italského klasika může nabídnout, ale rozlučka je to velmi důstojná. Komedie vychází z režisérova tradičního námětu společenské satiry. Dobová italská společnost se svým konzervativním přístupem byla po mnoho let ideálním tématem lidové zábavy Germiho filmů. Vztahy k rodině, církvi, manželství. Doba přinesla společenské změny a i o nich je tento film. Liberalizace společenských mravů koncem 60. let přetavila rozvod ve veřejností tolerovaný akt. Obsazení Dustina Hoffmana do role Alfréda, se ukázala být dobrou volbou. Postava submisivního, ženou snadno manipulovatelného muže, se podobá úspěšnému Absolventovi , jen s tím rozdílem, že zde nedochází k přerodu charakteru hlavní postavy. Ve výsledku šlo o sázku na jistotu. Marný boj Alfréda v kleci manželské, kdy je týraný hysterickou manželkou i její rodinou, probouzí krom smíchu i soucit. Neb taková domácí jednostranná „Itálie“ může mít nečekané dohry. Nakonec i možný únik z manželství pomocí rozvodu, se může zdát jen dočasným a neuspokojivým řešením. Tento film lze bez přehánění považovat za varovně zdvižený prst před svátostí manželskou. Je to takový ten Germiho úsměvný, rošťácký šťouchanec, který již sice nepůsobí tak silně, jako tomu bylo u starších snímků, ale stále dost silně na to, aby pobavil. Zejména fanouškům vynikajícího Dustina Hoffmana vřele doporučuji.

„Dospěli jsme do poloviny příběhu. Na začátku si vždycky přeju udělat hezký film. Když překonáme počáteční nesnáze, moje ambice se zredukují na to, aby se mi film podařilo vůbec dokončit. Začnu zpytovat svědomí a říkám si. Mohu pracovat líp, mohl si do toho dát víc. A teď už ti zbývá jen druhá polovina, abys to dohnal. Od toho okamžiku se snažím vložit do toho, co se objeví na plátně, co nejvíc života. Vypadá to, že natáčení filmu se dostalo na správnou kolej. Hercům jejich role sedí, štáb je dobře sehraný, osobní problémy jsme odsunuli do pozadí. Zvítězil film." ______ Truffautova osobní pocta a vyznání celoživotní lásky k filmařskému řemeslu. A provedl to po svém. Natočil film krásný svou obyčejností a zároveň film, který dovede říci vše, aniž by znásilňoval diváka. 84%

V celku pěkná podívaná, na níž je nejzajímavější, že je podle skutečné události. Je sice otázka, co z toho je skutečné a co je filmové pozlátko, ale jsem alespoň rád, že jsem se o takové události dozvěděl. Ačkoli Russell Crowe není zrovna můj oblíbenec, roli Richieho Robertse považuji za jednu z povedenějších. Větší radost mi přesto udělal Denzel Washington jako Frank Lucas. Lidský a zároveň gangsterský projev jeho postavy si zaslouží úvahu nad tímto člověkem. Jak může někdo tolik milovat své blízké, chodit do kostela, být slušný a zároveň zabíjet lidi? Jsou to dvě odvrácené strany jeho osobnosti, které se nekontrolovaně přelévají z jedné do druhé. Je v tom strach z chudoby a opětovného úpadku do poměrů, ze kterých vzešel. On zná jen dva extrémy a musí jít stále dál, aby se křivka vývoje nepřetočila o 180°. Nic a nikdo ho nesmí zastavit. Je za tím i jeho morální slabost a fakt, že vedle sebe nemá nikoho, kdo by mu rozuměl a koho by mohl respektovat. Někoho kdo by v něm dokázal stimulovat to lepší, co v něm je. Takovým člověkem se stane až Ritchie Roberts. Samotný film má dle mého názoru příliš dlouhou stopáž. V záplavě mafiánských filmů s drogovou tematikou zapadá do průměru. Jeho skutečný rozměr mu ale dává životnost. 61%

„Surrealismus je čistý psychický automatismus, jímž má být vyjádřen, ať slovně, ať písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, skutečný průběh myšlení. Diktát myšlení s vyloučením kontroly vykonávané rozumem mimo jakékoli estetické nebo mravní zaujetí.“ To je definice surrealismu podle Bretona (autor manifestu surrealismu). Samotná tato citace nám odkrývá podstatu, jaký film je, neboť ANDALUSKÝ PES je vrcholným dílem surrealistického snažení 20. let. Pokud jde o film, můžeme to tvrdit téměř s jistotou. O tomto díle jsem četl, že vzniklo na základě snových vidění režiséra Luise Buñuela a Salvadora Dalího. Společně se domluvili, že by ze svých snových vizí mohli udělat film. V duchu surrealistického „volnomyšlenkářství“ dali dohromady nahodilé představy, které nemají dějové, časové ani logické souvislosti. Jsou to stavy lidské mysli, které se náhodně objevují jako asociace nebo nálady člověka. Zdroje těchto asociací a nálad se nehledají, což způsobuje chaos. Právě v tom je schována ona absence rozumové kontroly. Prvotní ryzí vize bez jakékoli pozdější úpravy. Časová nedůležitost je ve filmu zdůrazněna chaotickými časovými skoky. K navození bizarních představ často surrealisté využívali znalosti Freudovské psychoanalýzy. Některé záběry dávají vzpomenout na halucinogenní experimenty 60. let. I v době o 30let později se objevovaly často umělecké subjekty ať už v hudbě, filmu nebo výtvarném umění, které nesly prvky surrealismu. To vypovídá o mnohem větší šíři záběru a vlivu tohoto uměleckého směru, než je mu běžně připisováno. Je to směr, který můžeme sledovat i v dnešním světě. Nevymřel ve 30. letech. Andaluský pes je uměleckým dílem, jehož uměleckost ještě vyzdvihuje jeho stáří a němost. Je to dílo prověřené časem. Pro mě to ale není film, který by mě bavil nebo mě nějak obohatil. Byl jsem rád, že to má jen 16 minut, což byl asi jediný důvod, proč jsem to dokoukal do konce. Přesto tomu dám 5 hvězdiček, neboť nechci pošlapávat opravdové umění jen z důvodu, že mě osobně neoslovuje.

Romantický kýč o andělu v těle letušky, co zachraňuje automobilového závodníka před nešťastným manželstvím. Pro Henriho Viala poslední role před předčasným skonem. Holt ve svém vlastním životě anděla nenašel. Zpestřením jsou ve vedlejších rolích mladičký Belmondo a M. Mercier ještě před úspěchem Angeliky. Romy má opravdu úděsný účes a ten kostým letušky už šel po hodině taky na nervy. Film jako takový téměř postrádá humor, což je problém, protože utáhnout plytkou zápletku na několika romantických větách a pohledech prostě nejde. 47%

"Vy jste takový šťastný pár. Čím to je?" _____"Jsem povrchní, prázdná a nepřemýšlím." "Já jsem úplně stejný." _____ Jedna z velmi ceněných komedií W. Allena, navíc oscarová. Co kvituji, je vcelku inteligentní humor a originalita. Allenův způsob humoru mi ale poněkud nesedí. Nevím čím. Možná je to na můj vkus až příliš ukecaný. Takovýho chlápka já potkat na ulici, tak se s ním raději moc nebavím. Navíc zjevná ironie a sarkasmy stavěné nad cítění člověka a relativizující ho, je pro mě z principu těžko stravitelný přístup. Zvlášť když jde o dějovou kostru. 65%