GilEstel

Je docela vtipný porovnat tuto parodii na bondovky z roku 67 s novou bondovkou Casino Royale s Danielem Craigem v hlavní roli. Oba filmy mají stejnou předlohu. Vystupují v nich stejnojmenné postavy a shoda názvů není náhodná. Snad možná právě kvůli této parodii se natočení stejnojmenné bondovky tak dlouho odkládalo. :-) Samotný film mě dost zklamal. Nemá ucelený děj a skládá se pouze z řady absurdních scén. Resp. jakýsi strohý děj se v pozadí odehrává, ale zcela postrádá jakýkoli význam. Některé scény nechávají vzpomenout BLÁZNIVOU STŘELU. Krom několika vtipných dialogů např. „Dobrý bože. Money Panny, ty ses ani trochu nezměnila. (políbí ji) Totiž já jsem slečny M. P. dcera……“ „ A jak se má vaše drahá matka?“ a hereckých výstupů, jsem se po většinu času nudil. Ve filmu hraje celá řada známých herců a dokonce i režiséři Allen a Welles. Někteří herci se objeví skutečně jen v minutové miniroli (Belmondo). Věčná škoda, že ten film nemá hlavu ani patu. Většině scén chybí i vtip, což je u komedie trochu na pováženou. Možná ale jde jen o druh humoru, který jde zcela mimo mě. 42%

Další z klasických Monicelliho komedií. Oddechová zábava bylo to, co italskou společnost v 60. letech velmi zajímalo. Růst životní úrovně a překonání obtížných poválečných let, si začal žádat nové zdroje lidové zábavy. Film se stal jedním z nich. Monicelli sic režisér, který prokázal své režisérské a zejména scénáristické schopnosti ve vážných dramatech neorealistické vlny, šel vstříc novým trendům. Publikum ho za to milovalo. Pozitivum je, že i u svých populárních komedií si režisér dokázal držet uměleckou laťku. Satira na život tradičních italských gigolů přišla v pravou chvíli. Propracovaný scénář, na kterém dělalo hned několik scénáristů, včetně scénáristických spolupracovníků od režisérů Felliniho a Viscontiho, vytvořil kvalitní základ pro dobrou komedii. Originální groteskní zápletka, kdy hlavní hrdina sic pro dámy okouzlující svým šarmem, ale se sexuální úchylkou, kdy ho vzruší pouze pocit nebezpečí, přináší řadu výtečných scén. Jelikož hrdina svou úchylku před okolím tají, dostávají peprné scény, kdy dává všanc kolikrát i vlastní život, o to větší komičnost. Kvalitní základ, kterým scénář beze sporu je, dotáhl k dokonalosti herecký projev Marcela Mastroianniho (nejlepší herec MFF San Sebastian). Jestli si chcete užít nějakou lepší italskou komedii se sexuálním podtextem a zároveň na úrovni, CASANOVA 70 je dobrá volba. 76%

Felliniho často opěvovaný film Silnice, je přechodem od klasického neorealismu k poněkud optimističtějšímu realismu, který obsahuje komediální prvky. Někdy se nazývá neorealismus růžový. Ta komediální růžovost je zde ztělesněná postavou Gelsominy. Ona je ženským klaunem, který dokáže místy rozesmívat i v prostředí největší deprese. Ona je prostoduchá dívka, která s dětskou nevinností a bezradností hledá smysl svého života. Název silnice je opravu výstižný. Není to jen pojem napovídající, že uvidíme „roadmovie“ z 50. let, ale je v tom i skrytý význam hledání duchovní cetsty, hledání své existenciální podstaty. I tento význam je s kočováním komediantů spojený. V tomto významu má film blízko k Antonioniho tetralogii citů. Stejně jako Antonioniho hrdinky ztvárněné Vittiovou hledají smysl svojí existence v impulsech vnějšího světa, koná tak i postava Gelsominy ve Felliniho filmu LA STRADA. Rozdíl je v tom, že Antonioni mluví v hádankách a jen naznačuje prostřednictvím atmosféry, zatímco Fellini nás nechává vnímat city prostřednictvím jasně čitelného hereckého projevu Masinaové. Nezbývá než znovu smeknout před jejím herectvím. Tragikomičnost postavy Galsominy je vlastně obsahový axiom celého filmu. Její bezvýchodná situace, kdy je v soužití s člověkem, který ji trápí, ubližuje a brání rozvíjet její vlastní kreativitu, jí psychicky ničí. On je jejím povahovým protipólem. Přes to všechno není schopná ho opustit. Ona strašně cítí potřebu být někomu užitečná. V tom spatřuje možnost naplnění své existenciální podstaty. V jednom klíčovém rozhovoru artisty Blázna s Gelsominou, se dozvídáme, že vše má na světě svůj význam. Jako příklad je jmenován obyčejný kámen ležící na cestě. Proto i to, že ona žije po boku Zampana (Anthony Quinn), musí mít svůj důvod. V domění, že jí má Zampano přecijen rád a v domění, že jí bude potřebovat, odmítá naději lepší budoucnosti a zůstává. Její oddanost ale není opětována a Gelsomina ve vztahu dále trpí. Když dojde k vraždě její platonické lásky (Blázna), která jí dávala v životě naději, psychicky se hroutí. V ten moment dochází ke změně v chování Zampana, když se snaží Gelsomině pomoci toto období překonat. V této nové úloze je ale sám bezradný. Proto selhává a rozhodne se Gelsominu opustit. Když se po pár letech náhodou dovídá o její smrti, hořce lituje všeho, co se stalo. Konečně se v něm probudily city, které dříve neznal. Snad nakonec právě její smrt musela přijít, aby on mohl začít žít. Aniž to Gelsomina věděla, její život měl nakonec přecijen nějaký význam. 92%

Mrtvý muž je v pravdě umělecký film. Nenazýval bych ho experimentem nebo antiwesternem. To jsou pouze marné snahy zaškatulkovat film v momentě, kdy přichází se zcela originálním přístupem, který neznáme a neumíme ho popsat. Film se může honosit řadou superlativů. Patří sem hudba Neila Younga, kamera Robby Mullera, hlavní role ztvárněná Deppem a vedlejší role v podání indiána Gary Farmena. To vše jsou mocné nástroje, se kterými pracuje výborná Jarmuschova režie. Snímek se nám snaží originálním způsobem předat své sdělení a duchovní hodnotu. V ději je řada odkazů na historii americké kultury a společnosti v USA. V momentě kdy dorazí na divoký západ vzdělaný člověk, humanista, stává se pro něj jeho dosavadní životní přístup bezcenným. Musí změnit svoje životní postoje, ačkoli nechce. Je vytržený z kořenů, když ztratil smysl svého života, kterému věřil a dostal se do cizího světa, kterému nerozumí a rozumět nedokáže. Dostává se tak do stavu tiché rezignace a pasivity. Tlakem okolí se stává jakýmsi hrdinou resp. antihrdinou, kterým být nechce a ve své podstatě ani není. Flegmatické odmítání vlastního osudu jej činí mrtvým ještě za svého života. Právě zbavení se základního instinktu strachu ze smrti jej činí v očích okolí silným. Tato síla ale není spojená se sílou ducha, ale s duchem zoufalství. Jeho cesta není cestou hledání nového smyslu života, ale hledání smrti. Konec filmu je vlastně optimistický. William Blake nachází důstojný odchod z tohoto světa, který mu umožní až původní indiánští obyvatelé, kteří soudí člověka podle toho, jaký skutečně je a ne podle plakátu WANTED. Smrt Williema Blakea je pro něj vysvobozením. Na věčnost odchází klidný a poprvé snad opravdu spokojený. Dostalo se mu pocty, které se běžnému smrtelníkovi málokdy dostane. 88%

Tak tohle je pěkně kontroverzní snímek. Vyžaduje od diváka značný nadhled jak co se týče sexuální otevřenosti, tak dějové uchopitelnosti. Film v podobném duchu jsem asi dosud neviděl a ani nevím, k čemu bych ho dokázal přirovnat. Začátek je v rize Lolitovském duchu. Dětská role Piery je skvěle zvládnutá německou herečkou Bettinou Gruhnovou. Její vyzývavé pohledy a scény, kdy se nechává postupně líbat zástupem chlapců nebo osahává nahé tělo dospělého muže, nám napovídá, že zdědila nymfomanické sklony po své matce. Škoda, že Gruhnova nikdy nedokázala vystoupit ze stínu své dětské hvězdy a upadla v zapomnění. V dospělém věku hraje Pieru Isabelle Huppertová. Předvádí jeden ze svých tradičních a opět skvělých výkonů. Ještě jsem neviděl film, kde by hrála „normální“ ženskou. Všude hraje nymfomanky, šlapky, psychicky narušené nebo úchylné postavy. Ne že by jí to nešlo. Naopak. :-) Jen škoda, že byla takto zaškatulkovaná neboť její herecké schopnosti jsou mnohem širší. Hanna Schygulla je též skvělou herečkou. Její role matky Piery, nervově labilní nymfomanky, pro mě byla milým překvapením oproti filmu KLAUNOVY NÁZORY, kde mě nezaujala. I tak pro mě zůstává v tomto snímku Isabelle číslo jedna, druhá půlka filmu je prostě její. Nic na tom nemění ani Mastroianni. Ten byl upozaděn a pouze odehrál, co se chtělo. Tomuto filmu vládnou ženy. Je doslova nabitý estrogenem. Pokud jde o sexuální otevřenost, setkáváme se tu se záběry na nahá těla včetně genitálií. s pedofilií, incestem, homosexualitou a různými sexuálními úchylkami, které se mění s ohledem na vývoj postav. Zejména Piery. Pochopit myšlení jednotlivých postav, je pro diváka obtížné. Režisér nedává prakticky žádné nápovědy a jen nám promítá dění, které se zakládá na ze společenských hledisek nenormálních vztazích členů rodiny. Právě v pochopení vztahů je klíč k porozumění děje. Vyžaduje to zamyšlení a pokud možno i druhé shlédnutí. Určitě to není jednoduchá podívaná a klade mimořádné nároky na pozornost diváka. Ferreriho koprodukční režie, při níž si bere k ruce herecké hvězdy Itálie, Německa (SRN) a Francie, si tuto pozornost zaslouží. 74%

Svěží, vtipný a neotřelý, takový je film Fanfán Tulipán ve svém originále. Nesnese srovnání s pozdějším nepovedeným remakem. Na svoje stáří si laťku stále drží velmi vysoko. Tenhle film zkrátka neomrzí. Z dnešního hlediska sice působí zrychlené záběry soubojů a jízdy na koni poněkud groteskně, ale co na plat. Tenkrát se tak točilo a bylo to považováno za nejlepší způsob, jak dodat akčním scénám spád a dynamiku. Ve výsledku je to ale jediná věc, která mi vadila. Naštěstí žádné jiné scény nebyly časem znehodnoceny technickým vývojem. Gérard Philipe je ve své roli rošťáckého nevybouřeného mladíka vynikající. Trochu je škoda, že se nevsadilo více na herectví Giny Lollobrigidy a spoléhá se čistě na její okouzlující vzhled. Vedlejší role vesměs vtipně karikovaných vojenských velitelů a aristokracie plní svojí komediální úlohu na výbornou. Historická satira na válku je téma ne příliš všední. Zde je okouzlujícím dojmem ztvárněné. Dočkáme se místy i poněkud absurdních humorných scén, které jsou velice citlivě vpraveny do děje a dokáží pobavit (Narozdíl od remakeu, kde budí trapné rozpaky a sarkastický úsměv.). Jako příklad mohu uvést třeba střelbu z nepřátelského velitelství, kdy Fanfán v zápalu boje hází po nepřátelích z okna oštěp nebo divadlo s popravou a následnou milostí a některé dialogy. Závěr pak končí poněkud nečekaně, když dochází ke splnění osudné přdpovědi, ale trochu jinak než se čekalo. Tohle je film, který se nezapomíná. Originální a svou atmosférou podmanivý. 83%

Poslední díl série filmů Láska chléb je o dost jiný než předchozí dva díly. Především se tentokrát chopil režisérské taktovky Dino Risi, který dal filmu novou tvář (myšleno umělecky). Film je barevný a hlavní roli již nehraje Gina Lollobrigida, ale Sophia Loren. Děj se přesunul z malého chudého města do většího. Duch předešlých dvou dílů je značně pozměněn. Především zde chybí vážná složka humoru, která v minulosti vycházela z dozvuků neorealismu. V některých scénách je cítit snaha navázat na styl humoru předešlých dílů, ale to je tak vše. Kýženého efektu se nepodařilo dosáhnout. Jakoby byl režisér příliš svázán ve své činnosti právě Comenciniho výborným odkazem, čímž se mu nepodařilo zcela rozvinout vlastní originalitu, kterou prokázal v jiných filmech. Společného má závěrečný díl série s předchozími pouze název a ústřední postavu strážmistra Alberta. Právě postava Vittoria de Sicy dostává v tomto díle ještě více prostoru a vše se točí výhradně kolem něj. Postava Sofie nemá v ději takový prostor, jako dřívější postava Marie, ztvárněná Lollobrigida. Milostné avantýry prošedivělého vlčáka de Sicy tak jsou vlastně jediným hybatelem děje. Humorných scének toto téma vytváří opravdu veliké množství, ale nestačí to na to, aby plnohodnotně vyplnily celý film. Nevýrazné vedlejší dějové linie považuji za značný nedostatek. Zároveň humor postavený čistě na konání ústřední postavy, postavený na mezilidských vztazích nabourávaných sukničkářstvím, dává mnohem menší šíři záběru a pestrosti než tomu bylo dříve. Poslední díl série považuji za nejslabší. Stále jde ale o snímek nadprůměrný. 61%

Druhý díl LÁSKA CHLÉB ŽARLIVOST navazuje na stejném místě jako skončil jeho předchůdce LÁSKA CHLÉB FANTAZIE. Se stejným hereckým obsazením se tak znovu vrháme ještě v ostřejším tempu do série humorných situací, spojených s naturelem italského maloměsta, kde je v centru dění milostné vzplanutí dvou dvojic, přičemž na správný chod věcí dohlíží církev svatá, zosobněná postavou místního faráře. K mojí nelibosti se Marie od minulého dílu nedokázala zbavit pitomce Stellutiho. V tom jí upřímě lituji. Dějový vývoj filmu mi následně dává za pravdu, že jsem se v tomto chlapci nemýlil. Tato lidská tabula rasa svým ostentativním přesvědčováním okolí, že není úplně blbej, stále více přesvědčuje, že je dutej jak necky.... Je zajímavé sledovat italskou mentalitu a kulturu. Ať už jde o společenské hodnoty a rodinnou úctu, kterou známe většinou v trochu přehnané podobě sicilské mafie, ale ona je v určité formě vlastní i prostým italům. Dále třeba jejich slavnostní hostiny s tradiční láskou ke špagetám a makarónům, jichž spořádají ohromné množství. Pěkné jsou výdobytky moderní techniky v podobě fotoaparátu a psacího stroje. Dnes všechno cenné kousky technických muzeií. Pozoruhodná je také lidovost vážné hudby. Zatímco u nás jde o záležitost vyžehlených obleků v operních síních, v Itálii zahraje lidová kamepa Aidu na počkání. Na přání strážmistra i v pochodovém tempu. Zápletka filmu nechává k mojí libosti z města odjet odjet Stellutiho. Marie se následně stává terčem pomluv, že se snaží „balit“ Antonia. To těžce nese Annarella, kterou navíc kontaktuje otec jejího dítěte. Stelluti se následně nečekaně vrací (k mojí nelibosti), aby dělal Marii scény. Vše se zamotává a vtipných scén je k vidění ještě více než v minulém díle. Např. Strážmista ládují již na druhé hostině jídlem. On reaguje. „To všechno mám sníst?“ Hostitelka začíná brečet. „Stážmistře, ještě nám rozpláčeš Carmelu!“ „Cože? Já, že rozpláču kmotřenku?“ Všichni na něj. „Jez!“ Zvedá se Marie a spustí. „Jestli přijde o mlíko, bude to tvá vina!“ „To kvůli mně nebude kojit??“ „Jez!“ „Jistě! Jestli nebudeš jíst, Carmela určitě ztratí mlíko a do týdne nám umřou obě!“ :-) ….Nejdojemnější je pak scéna, ve které umírá oslík. Zakončení tentokrát není čistě happy endové, ale spíš v duchu italské reality. I když přecijen trochu milosrdně přikrášlené. Film jsem viděl s parádním dabingem Miloše Kopeckého. 76%

Světově proslulá italská komedie Luigiho Comenciniho. Ačkoli tento režisér vycházel ve své tvorbě z tradičního poválečného neorealismu, opravdový věhlas si vydobyl až komediemi LÁSKA CHLÉB A FANTASIE, LÁSKA CHLÉB A ŽÁRLIVOST. Třeba říci, že to byl úspěch zasloužený. Únik z neorealistické sociální deprese ke komedii, musel být pro režiséra vysvobozením. Stejně tak pro jeho diváky. Ačkoli zjevná snaha film maximálně odlehčit, je cítit prakticky ve všech scénách, některé návyky z dřívější režisérovi tvorby došly uplatnění i zde. To film výrazně obohacuje a doslova ho vytrhává z hrozivé škatulky romantického kýče. Člověku by se přesto zdálo, že některé scénky vyznívají přehnaně. Částečně je to možná pravda, ale v celkovém vyznění není. Je třeba brát v úvahu prostředí a dobu vzniku filmu. Tenhle snímek dělají nezapomenutelným dvě dominantní postavy Vittorio de Sica a Gina Lollobrigida. Strhávají svým výkonem všechnu pozornost. Pokud je kamera zaměřena jiným směrem než na tyto dva, zábava pokulhává. Strážmistr Victtoria de Sicy je sice městský bonviván užívající si života, ale svou elegancí a šarmem si rychle získává místní vesničany na svou stranu. Místo očekávaného znechucení zapadlou vesnicí, v něm probouzí maloměsto dobrosrdečnost a vřelost. Jeho dobově přehnaná zdvořilost obsahuje cosi velmi vkusného, co se již v dnešní společnosti nenosí. Naopak dnes by se na to hledělo spíše s posměchem. To leccos vypovídá o pokrytectví naší moderní společnosti. Marie alias Výtržnice je chudá vesnická dívenka s velkými půvaby a značnou dávkou drzosti, ale s poněkud špatnou pověstí, ke které svou smůlou i pomáhá. Gina Lollobrigida působí s klasicky italským temperamentem velmi energicky, což dodává přesvědčivost její mladé rebelce. Největší neduh filmu, se kterým se nesmířím, je místní karabiniér Stelluti. Tento přihlouplý lehce retardovaný mladík může sice na někoho působit roztomilým dojmem, ale asi nejsem v tuto chvíli ve středním proudu. Ve výsledku na mě tento chalán působí přinejmenším dojmem trapným. Výtržnice má opravdu smůlu, že se zamilovala do takového ňoumy. Jelikož jsme na venkově a ještě v Itálii, bere si na starost úspěch tohoto vztahu, místní farář. Díky tomu se i přes zájem strážmistra o Marii a kolosální neschopnost trouby Stellutiho, daří tento vztah realizovat. Vznikají nám tu tak úspěšně dvě zamilované dvojice Annarella – Antonio (strážmistr) a Marie - Stelluti. Vše končí velmi optimisticky. To až v dalším filmovém pokračování se máme dozvědět, že není vše, jak se zdá. 74%

Film Agora si vybírá velké množství zajímavých témat. Jsou to vzestup křesťanství a násilný útlak ostatních náboženství, život Hypatii z Alexandrie, pohled na tehdejší vědu a její následný úpadek, biblické postavení ženy jako podřízené muži a mnoho dalšího. Tohle je téma tak obsáhlé, že by vydalo na mnohahodinový epos. Bylo chybou, že se film snažil vše obsáhnout. Sice se režisérovi podařilo vše pospojovat, ale ke smůle věci příliš povrchně. Pojďme si to trochu rozebrat. Snímek začíná rozpadem starých antických hodnot, zakořeňěných v tradici a suchém filosofickém poznání. Věkem zkostnatělý systém nemohl odolávat přílivu nového náboženství, které běžným věcem dávalo nové hodnoty. Byla to bouře, kterou nešlo zastavit. Cena za ní byla vysoká. Náboženské tlaky křesťanských fanatiků ve 4. století, které pronásledují tradiční starověký polyteismus a vlastně i celou starověkou kulturu, jsou smutným obdobím lidské historie. Vše lze zneužít k mocenským a politickým cílům. Zde to byla víra. O to tragičtější to zneužití bylo. Jestli se něco v antice ctilo, bylo to umění, filosofie a věda. S příchodem křesťanství se mnoho ztratilo. V náboženských válkách se během staletí ztratilo mnoho poznání. Jedinou učebnicí se mělo stát písmo svaté. Nerespekt k odlišné kultuře, nerespekt k historii, je nerespekt k samotnému člověku. Film postrádá dramatičnost, kterou toto téma nabízí. Povětšinu pouze sledujeme běh událostí, které nemají dostatečně silnou vypovídající hodnotu v myšlení lidí, kteří tyto události řídí. ….. Dalším silným tématem je přežívající tradiční římská aristokracie. Samotná postava Hypatii by vydala za vlastní film. Nejvýraznější filosofka a astronomka pozdního starověku. Symbol tehdejší ženské emancipace v mužském světě. Jako nevěřící pronásledovaná křesťany. Bylo zbytečné sledovat ještě příběhy dalších několika lidí. To nemohlo ve dvouhodinové stopáži dopadnout dobře. Tahle postava si zaslouží mnohem větší filmařskou péči, než jí bylo dopřáno. Její jednání ve filmu nevyznívá dost dominantně a přesvědčivě. Hypatiino bádání a snaha o proniknutí do poznání exaktních věd, lze svým ztvárněním přirovnat k nevinné radosti batolete, které je šťastné, když dokázalo udělat své první krůčky. To je sice vhodně navozený pocit pro náhled součastného diváka, jelikož představa dobové vědy o vesmíru připomíná v konfrontaci s dneškem dětskou naivitu, ale naprosto neodpovídá charakteru a důstojnosti postavy, kterou Hypatia musela být. Žena, která si dokázala ve své době získat uznání a respekt společnosti, musela působit mnohem rozhodněji a přesvědčivěji. Úcta k ní je ve filmu způsobena spíš věkovým rozdílem od jejích žáků, společenským postavením a tradicí než charakterovými vlastnostmi. Ta důstojnost tam nebyla a hlavně chyběl všeobecný respekt okolí. Ve filmu pak Hypatia v některých scénách působí spíš jako děvče hrající si na intelektuálku, než jako skutečná matematička a filosovka navazující na Platona. Po některých názorných „vědeckých“ experimentech jsem už jen čekal, zda se dočkáme tradičního zahradnického fígle s vytyčením elipsy (dva kolíky a špagát)a skutečně, dočkali jsme se. Mimochodem závěrečná hypotéza, že střídání léta a zimy je způsobena vzdáleností Země od ohniska elipsy, je též špatná. Země skutečně obíhá po elipse, ale téměř kruhového tvaru. Střídání léta a zimy je způsobeno natočením Země ke Slunci (úhlem dopadu slunečního záření). Nevím, proč tam ve scénáři je prezentována jako konečný objev, který téměř budí roli reality. Stejně přesně nevíme, jaká byla tehdejší skutečná představa. …….. Opakované záběry na Zemi z vesmíru mi přijdou jako zbytečná hra na efekt. Jako by v tom byla snaha nadchnout diváka pro snažení hlavní hrdinky, když toho film není schopen dosáhnout tradičními prostředky. To mi přijde jako hodně laciné. Další témata jsou boje o moc v Alexandrii pod záštitou víry a osudy Alexandrijské knihovny. Zkrátka film se dotkl řady zajímavých témat, ale žádné z nich nebylo uspokojivě dotaženo. Budu doufat, že některého z nadhozených témat se časem chopí nějaký dobrý režisér a dodá mu váhu a důstojnost, kterou si zaslouží. 59%