Tanner

Musím v sobě mít jakési sebemrskačské tendence či co, protože když tak o filmu přemýšlím, dochází mi, že jeho sledování bylo dosti nepříjemnou záležitostí. Přesto dávám 4 hvězdy. Proč? Zřejmě proto, že ta nepříjemnost byla až na dřeň autentická. Nekompromisní realismus dává divákovi pocítit onu marnost a odlidštění vyplývající ze systému moderní zdravotní péče, kde se z člověka stává pouhý objekt. A krutě mu připomíná frustraci z toho, že ač v skrytu ví, že tento systém není schopen pomoc poskytnout, musí uměle živit naději, že nakonec přece jen pomoc "vygeneruje", protože není, kde jinde ji hledat. Brrr. Na tomhle filmu je nejhorší i nejlepší zároveň to, že takhle to prostě je. Těším se na další film rumunské nové vlny, ale zase až za nějakou dobu. Ten masochismus ve mně přeci jen zatím nepřevládl.

Kdyby film skončil o pár minut dříve a vystříhal se určité předvídatelnosti, bylo by to na pět. Skvělé (pomalé) tempo, dobře napsané (prokreslené) postavy i dialogy, podmanivá atmosféra, vynikající herecké výkony (hlavně Tima Robbinse jsem si opravdu užíval). Líbí se mi, když diváka v jeho očekávání z pokračování filmu napíná to, co se dozví o hrdinech; jejich osudech, duších, bolestech, tužbách.. a ne to, jaký přepjatý zvrat v ději na něj zase za rohem čeká. A to je tento případ. V poklidu plynoucí, křehké, emotivní vyprávění připomínající četbu dobré knihy. Super.

Jako první film tohoto typu jsem kdysi viděl Koyaanisqatsi, čímž je moje perecepce Frickeho filmů dost poznamenána; nemohu se prostě ubránit srovnání. A i tentokrát musím konstatovat, že Reggiův opus je pro mne dále. Za prvé díky hudbě: je jasné, že dosáhnout kvalit Glassova soundtracku a jeho úchvatně těsného sepětí s obrazem prostě skoro není možné, ale pro mne to zkrátka znamená hvězdu dolů, jelikož hudba je zde vzhledem k povaze snímku naprosto klíčová. V Samsaře mi bohužel příliš zajímavá nepřišla. Kromě toho stavím Koyaanisqatsi výš i v celkové kompozici díla; Samsara mi místy přišla jako sled (nádherných) obrazů více či méně náhodně zřetězených a i když se v ní daly určitá návaznost a logika ve střihu místy odpozorovat, neměl jsem dojem tak propracovaného frázování do tematických celků či kapitol, jako u Reggia. Ty navíc skvěle fungovaly - samozřejmě i díky famóznímu Glassovi - jako prostředek pro změny rytmu, které napomáhaly lepšímu udržení pozornosti. Skutečný hnidopich jako já by pak mohl ještě poukázat na menší repetetivnost v tématech, která už se předtím vyskytla u Reggia i v Barace. ALE! Nechápejte mě prosím špatně. Tohle brblání nevychází z toho, že by Samsara byla špatná. Naopak, je to opět nádherný (audio)-vizuální zážitek a některé momenty (pouť) jsou naprosto strující. Jde spíš o to, že už to tu bylo a lépe a že ve srovnání s tím působí Samsara snad trošku nedotaženě. Kdyby stála sama o sobě, nebudu vůbec váhat s plným hodnocením. I takhle visí pátá hvězdička ve vzduchu a nedávám jí hlavně kvůli imho slabší hudební složce. Takže i když většinu komentáře zabírají hnidopišské řeči, považuju Samsaru za skvělý počin, který rozhodně stojí za vidění.

Tušil jsem, přečet si již dříve recenzi Marcela Kabáta na lidovkách, v níž se praví, že jde o "film pro dospělé, kteří zůstali duší páťáky, (...) kde je nekonečným zdrojem legrace pouštění větrů," že to nebude žádná sláva, ale přeci jen jsem si říkal, že mnohá doporučení v čele s poctivými zdejšími 79 % přeci z něčeho musejí vycházet. Bohužel se mi zase jednou potvrdila moje skepse. Nemám problém se samotným konceptem, ale s tím, že vtipy na jakés takés úrovni by se daly spočítat na prstech a v záplavě těch klasicky primitivně obscénních představují opravdu vzácné ostrůvky. Pochopit zdejší hodnocení už se ani nesnažím a asi už ani nejsem překvapen; pouze si nad ním, jako už tolikrát, tiše povzdechnu. Quo vadis, čsfd?

Pohlazení po duši, kterým jsem se dobrovolně nechal unést a dojmout, bez ohledu na tu část mého já, která by pózérsko-škarohlídsky a rádoby drsně, sarkasticky a s odstupem nedotčeného a poučeného, který se nedá jen tak opít třetodenním rohlíkem, poukazovala na prvoplánový sentiment, utopičnost, citové vydírání, vypočítavost atd., jak se toho zde řada komentátorů zhostila. Je velice příjemné této části já taky jednou zatnout tipec a film si prostě v pravém smyslu slova užít. Pro mě vynikající filmový zážitek a lepší čtyři. A stydět se za to nehodlám. Ani před jinými, ani před sebou.

Až přespříliš smířlivý a pozitvní pohled na mezilidské vztahy, poněkud zjednodušené postavy a režiérovo nutkání neponechat vůbec nic nevyřčené mi v tomto případě - ač jde asi tak trochu o charakteristické rysy tohoto žánru - příliš nesedly. Nahlížet na problematiku stárnutí, vzdalování se světu a nakonec jeho opuštění tímto prizmatem je dobré a prospěšné (není vždy třeba tento přirozený proces po evropsku spojovat s trudomyslností a truchlivostí), ale zde pro mne až přehnané. Neustále se mi navíc vtíral pocit, že už jsem to jednou viděl (to asi také vyplývá z žánrovosti filmu); není tomu tak, ale podvědomé asociace s Yamadovým filmem Kabei byly až příliš silné. Nepřispěla k tomu moc ani neoriginální hudba, která se nebezpečně blížila té, jež oblažovala mé slechy při konzumaci smažených nudlí v čínské restauraci o hodinu později. Je mi líto, slabší tři hvězdy.

Pomalé, hloubavé a bohužel trošku odnikud nikam směřující.. Ve filmu se dohromady nic moc nestane, ani nálada se nezmění.. přesto v sobě jakési uhrančivé kouzlo, alespoň pro mne, člověka se slabostí pro japonská kontemplativní dramata tohoto typu, má. Je to spíš takový meditativní impuls pro divákovu vlastní úvahu, jak k problematice dobrovolného ukončení života přistupovat a jaký k ní zaujmout postoj. Za zmínku stojí sympatická delegace :).

V rozhovoru s režisérem otisklém ve festivalovém plátku jsem se dočetl, že ve filmu před dějovostí, jednoznačností a spádem preferuje spíše rozvláčnost a záměrně menší srozumitelnost (což může hraničit až s nudou), protože to umožňuje divákovi toulky po vlastních myšlenkách, svobodnější výklad filmu a narozdíl od filmů, které vodí diváka za ručičku, podporuje a vyžaduje imaginaci a fantazii. Tímto snímkem jsem se přesvědčil, že nemluvil do větru :). Tenhle přístup se mi líbí a i díky němu, přestože zasazen do specifického kulturního kontextu a zobrazován místy jaksi nesouvisle (děti ležící v trávě, na skále atd.:), je tu mezigenerační konflikt přístupný intenzivnímu prožitku většiny diváků. Je však třeba se naladit na režisérovu poetiku, podtrženou výraznou hudbou Arvo Pärta. Mně se to dařilo střídavě a protože je tu díky režisérovu přístupu hodnocení ještě více než jindy závislé na osobním procítění, zůstanu na třech hvězdičkách, přesto film za průměrný ani ve festivalovém kontextu nepovažuji.

Zřejmě proto, že sám mezi "fanoušky s největší koncentrací buranů" patřím, leccos jsem o tomto fenoménu četl a jsem schopen jej vnímat jaksi komplexněji než jak vyžaduje soudobý černobílý diskurs, nejdou mi podobné více či méně zjednodušující projekty v zásadě podporující existující stereotypy zrovna dvakrát pod nos; zejména když se opatří honosnými nálepkami typu "sociologická sonda" a je tak naznačováno, že je zde snad tento fenomén postižen a analyzován ve své úplnosti. Není. Nicméně utahovat si z fanoušků je samozřejmě v pořádku a na místě. On je to totiž jev, zejména nahlížen z pozice mimo svůj kontext, kromě jiného nadmíru vtipný (jako řada podobných aktivit) a snad více než jakému jinému mu to, když se (naopak z pozice lidí v jeho rámci) nebere přespříliš vážně, prospívá. A samotný koncept a jednotlivé nápady se mi rovněž vcelku zamlouvaly - statické záběry, srovnání reakcí jednotlivých účastníků na stejné situace, kontrast romantického záběru na poklidně se kymácející topoly v západu slunce a ozvěny bouřícího kotle atd. Zajímalo by mě však, jak moc lze hovořit o oné autentičnosti; já o ní mám lehoulinké pochybnosti, ale budu se snažit věřit, že nahrané zde nebylo nic. No, tolik tedy snad pohled jednoho z buranů. Co dodat závěrem? Snad jen: "Slavie Praha!"

Ač se srovnání s Heimou v podstatě nejde vyhnout, je trošku ošemetné, protože byla přeci jen trošku o něčem jiném. Heima je i o dalších věcech než o této jedinečné kapele a její hudbě, Inni se naopak soustředí hlavně na ně. Souhlasím i s tím, že je hezčí ke koukání a možná i jaksi "příjemnější" k poslechu, ale Inni mě dokázalo vtáhnout možná trošku víc, pač je tu méně řečí a víc strhující muziky a když jsem si chtěl některé pasáže vychutnat se zavřenýma očima, o tolik jsem na plátně nepřicházel :). Hodně mi sednul drsný post-rockový sound i temná vizuální stránka, která se zajímavě stylizovanou kamerou zaobírá hlavně detaily z živého vystoupení kapely. Možná bych uvítal víc abstraktních pasáží a odpustil si ty archívní, ale výrazněji mě nerušily. V aranžích samotných skladeb u mě nepřekonatelně zabodovala Heima díky přítomnosti skvělého smyčcového kvarteta Amiina - v porovnání s tím (ale jen v něm) v Inni zůstává trošičku prázdno, na druhou stranu je to prostě něco jiného. Nejlépe je zkrátka k Inni přistupovat jako k záznamu z jednoho živáku, protože tak funguje díky své netuctovosti nejlépe.