Poslední recenze (20)
Fotři jsou lotři (2010)
Další příklad výroby tuctového pokračování, kdy po dolárcích lační tvůrci vařili nastavovanou kaši ze surovin s poněkud prošlou záruční lhůtou. Stiller se drží svého komediálního průměru, De Niro opět dokazuje že o solidní roli nezakopne a nezakopne, Hoffman a Streisandová bohužel nemají na rozdíl od dvojky dostaek prostoru. Štěstí v neštěstí ovšem je, že očekávaná dolárková smršť se nekonala a další zbytečné pokračování doufejme nevznikne. Jo, Jebale, nás neojebeš!!!
Rio (2011)
Zajímavá animace, strhující tempo v rytmu Samby, podmanivá atmosféra karnevalového Ria, trošku klišé, nablblý padouši a démonický ptačí záporák, to vše tvoří poněkud divoký brazilský koktejl, nicméně maximálně koukatelný, osvěžující a příjemný. Kvalit pixarovské kuchyně sice nedosáhne, ale rozhodně potěší a roztančí divákovo srdce. V atmosféře čadíkovského letňáku, kdy mám vedle sebe své krásné řechtající se potomky, bych se skoro roztančil i já a to jsem vždy na diskotékách připomínal postřeleného retardovaného kozla s epileptickým záchvatem.
Není úniku (1993)
Jednou si drsný a fešný belgický mladík řekl, že ho z těch všech roznožek, otoček a kopaček bolí šlachy a tak zkusí své početné diváctvo oslnit nějakou tou dramatickou pózou. Zavzpomínal na večerní kurzy herectví, které kdysi navštěvoval, když zrovna v tělocvičně malovali, pro jistotu si koupil na asijské tržnici umělohmotného Oscara a trénoval si před zrcadlem děkovnou řeč. Posléze získal angažmá ve filmu Nowhere to Run. Což o to, film je celkem koukatelný, bohužel to není Jean-Claudeova zásluha. Akční snímek s kriminální zápletkou vytáhlo do lehkého nadprůměru zdárně ztvárněné padoušstvo. Rosanna Arquette jako zoufalá vdova nehraje sice životní roli, nicméně dokáže alespoň divákovi vnuknout svůj pocit ohroženosti, přiměřené odolnosti a špetku opotřebované nadrženosti. Její synek Sam v podání chlapce z Culkienova filmového cirkusu tvoří pouze kulisu pro Van Dammeovi nevybouřené rádoby otcovské pudy. Slabší scénář lehce zachraňuje zdařilé tempo filmu a Van Damme záhy zjišťuje, že ty všechny rozštěpy a otočky jsou přece jen jeho pravý šálek kávy. Jen paní Van Dammeová si zase povzdychne, že ji z toho věčného zašívání ryflí v rozkroku už bolí zápěstí.