Vendem

Hra na roztomilost a rozpustilé koketerie udělají radost hlavně pejskařům a zaměstnancům reklamních agentur. Se sebedestruktivními skutky hlavní mužské postavy jsem naštěstí Artistovi přišel na chuť i já. Prostě starýho psa novým kouskům nenaučíš, že jo?!

Tenhle film se dme melancholickými větry, ale neobsahuje žádnou složitou psychologii, žádný sociální motiv, žádné rozuzlení ani ponaučení. Prostě mizérie, která se line celým filmem, má na konci kulminovat v nějakém asi šokujícím odhalení. A Audrey Tautou, která se zjevuje jenom ve vzpomínkách, ještě jaro nedělá. Sama koneckonců přiznává, že si moc nezahrála.

Je to vtipné, inteligentní a dobře zahrané. Už jsem doufal, že se Le Prénom až do konce ponese v duchaplném konverzačním rytmu a nevystrčí paty z pro film upotřebeného jeviště v kulisách večeře s přáteli. Natažený prolog à la Amélie z Montmartru tolik nevadí, ale další flashbacky, odbočky a hlavně arciklišé o trombonistovi, co přestane hrát uprostřed koncertu, tu dramaturgickou sevřenost úplně rozkládají. Závěrečné plesání před porodním sálem je jak výjev z nějakého amerického sitcomu o partě afektivně labilních přátel. Téma rodičovské zodpovědnosti při vymýšlení křestních jmen pro své potomky je jinak zvlášť zajímavé a při diskusi o Führerově odkazu jsem se téměř popadal za břicho.

Dva nula je dokument založený na nevtíravém pozorování, jehož cílem má být zachycení autentických projevů vybraných účastníků fotbalového derby mezi Spartou a Slavií. Při čtení ohlasů, které provázejí termíny jako „sociální sonda“ nebo „antropologická studie“, se zdá až samozřejmé, že nezáviděníhodnou roli přitáhnout a exponovat burany a hulváty ve svých řadách musel schytat právě fotbal. Někteří kritikové si dokonce z fotbalu umí vyrobit jakéhosi „veřejného nepřítele“, okolo něhož má působit magnetické pole všeho primitivního a nízkého. Dovolím si malé osobní rýpnutí: stejně kvalitní materiál by dle mého soudu mohli tvůrci Abrahám s Bojarem nasbírat třeba na libovolném maturitním plese Gymnázia Pierra de Coubertina, čímž ovšem nemíním kritizovat jejich metodu ani výběr prostředí, ve kterém natáčeli. Ačkoli fotbal bezesporu disponuje magií, která do jeho řad přitahuje lidi s určitou primitivní jazykovou kulturou (viz tady nebo tady), dokument Dva nula není filmem, po jehož zhlédnutí by se daly vynášet jednoduché závěry. Kromě toho, že by to nebylo fér, byste si tím pravděpodobně zkazili požitek z na tuzemské poměry vzácně upřímného dílka, které svoje hrdiny nechává samostatně se projevit bez zásahů režiséra nebo scénáristy za kamerou.

Ačkoli se Andělský podíl prezentuje jako komedie, jeho společenskokritický přístup k tématu pramení ze spojení vážných situací a problematických hrdinů, což je notorickým základem tvorby Kena Loache. To tedy budiž vzkaz všem kritikům, kteří tvrdí, že autor na stará kolena „vyměkl“ nebo že si neumí vybrat mezi dramatem a komedií. Tato lidová zábava podpořená výborným scénářem je jednoznačně nejlepší medikament na blbou náladu s příbalovým letákem ve skotské hovorové eufonii a se sociálně spravedlivým rozuzlením, když nakonec i to největší hovado (v národním měřítku nejslabší členové společnosti) dostane rovný podíl. Samozřejmě že je to pohádka, ale baštěná až do konce, pyčo!

Ve filmu Whatever Works říká hlavní postava Boris Yellnikoff do kamery: „Tady tohle není žádný feel-good movie, takže jestli jste jeden z těch pitomců, co se potřebujou cejtit dobře, zajděte si radši na masáž nohou.“ A Woodyho novinka TRWL je takovou masáží - příjemnou, nenáročnou, neprovokující. Je dílem autora, který ví „jak na to“ (dobře napsané dialogy, vymýšlení komplikovaných vztahových situací), točí navzdory svému věku neobyčejně svěže a vyzařuje sluníčkový optimismus - který v jeho dílech nejsem až tolik zvyklý hledat. A taky ze mě mluví dlouholetý sympatizant…

Dosud nenapodobený a v mnohém nenapodobitelný snímek zcela nekonvenčně spojuje motivy touhy po úniku, mladického snění, dospělácké vázanosti k majetku a - zvlášť v monolozích hlavního hrdiny - moment ztráty ideálů a smiřování se s realitou. Šílenosti, které postavy provádějí jakoby mimochodem, se stávají srozumitelné tehdy, jakmile probouzejí v divákovi vědomí bídy navzdory životu ve zdánlivě blahobytné zemi.

Kdybych dopředu netušil, co je film zač, pravděpodobně bych se podle českého distribučního názvu domníval, že půjde o nějakou jednorázovou akci nasraných ocelářů, co se rozhodnou svým (slovy K. Marxe) buržoa-továrníkům vyprášit kapitalistický kožich, neboť přesně to ve mně evokuje český překlad ve Spojených státech užívaného označení pro sérii protestů proti summitu WTO, známou jako „battle in Seattle“, což se v českém prostředí normálně překládá jako „bitva o Seattle“. Ale to jen tak na úvod.______ „Vzpouru“ jsem přijal spíše s rozpaky. Townsend si určitě dával pozor, aby politický aktivismus v jeho režii nepůsobil příliš cool, a protestující po zásluze rozděluje na mírumilovné a chuligány. Je evidentní, že Townsend promlouvá z pozice zarputilého antiglobalisty a v úvodních titulcích se divákovi snaží zprostředkovat zoufalou situaci třetího světa způsobenou činností WTO. Problém je v tom, že ve zbytku filmu se pokouší úplně o něco jiného. O celosvětových dopadech činnosti WTO a globálním významu summitů se totiž hovoří jen v prologu a epilogu, tedy mimo dějový rámec a vlastně docela zbytečně. Dokumentárně zdůrazňovaná naléhavost v titulcích jednoduše nezakryje fakt, že snímek vypráví především o blahobytných Američanech, co žijí/protestují v zemi kvalitní zdravotní péče, aktivních odborů, (víceméně) nezávislých médií, a za zlobivé chování stráví maximálně pár nocí ve vězení. Dramatické osudy některých postav (zabitý bratr aktivisty, těhotná žena) sice mohou být znepokojující, ale s ekologickými dopady aktivit WTO ve třetím světě nijak nesouvisejí.______ Další problém představuje fakt, že „bitva o Seattle“ sice v dějinách figuruje jako faktický počátek antiglobalizačního hnutí, současně ale upozorňuju, že jednání summitu ve skutečnosti neztroskotala díky odvaze a nasazení jeho odpůrců, jak se to film snaží obhájit. Snaze věrohodně rekonstruovat události, ke kterým v Seattlu došlo, ubližuje i jakási usmiřovací sekvence v závěru, kdy jakoby se Seattlem najednou skončily dějiny politického aktivismu a antiglobalizátoři si padli do náruče se strážci zákona ve službách systému. Z omylu tak opět vyvádí až závěrečný sestřih po Seattlu následujících antiglobalizačních protestů.______ Určitě chválím nestatickou kameru, která se snaží zachytit pohyb aktivistů a pořádkových jednotek, živelnost, chaos, vandalismus; navzdory nezřídka přítomnému naivismu jsou uvěřitelné i herecké výkony. S Greengrassovými historickými rekonstrukcemi nemá film nic společného: Greengrass ve snaze působit autenticky nedělá kompromisy a nefabuluje způsobem, který by sloužil jen jakémusi chabě vyargumentovanému verdiktu o nespravedlivém světě. „Vzpoura“ sděluje předvídatelné a jednoznačné stanovisko, které by se zrovna tak mohlo objevit v jakémkoli aktivistickém dokumentu, ale v celovečerním hraném filmu nepůsobí příliš kontroverzně.

Snímek Diaz rekonstruuje události z noci 24. července 2001, kdy se v Janově během summitu zemí G8 odehrála policejní razie ve škole Armando Diaze, sídle organizačního štábu Genoa social forum. Policisté s obušky si prý během zásahu počínali neobyčejně brutálně, desítky lidí utrpěly vážná zranění a na devadesát jich bylo zatčeno, akce sklidila ostrou kritiku od různých lidsko-právních organizací. Zatčení byli ve vazbě vystaveni sexuálnímu obtěžování a bylo jim odpíráno lékařské ošetření. Nálezem Molotovových koktejlů měla být policejní razie ve škole ospravedlněna jako zátah proti členům radikální anarchistické skupiny Black Block; posléze vyšla zpráva, podle které zápalné lahve přinesl do školy jeden z policistů. Ve stínu událostí po jedenáctém září se na janovské excesy úspěšně pozapomnělo._______Filmová zpracování podobných témat stojí podle mých zkušeností téměř vždy před rizikem černobíle podaného příběhu a manipulace s divákem zobrazováním nespravedlivě použitého násilí. Režisér Daniele Vicari začíná okamžikem šíření zprávy o zabití demonstranta a zachycuje moment, kdy se různé skupiny aktivistů vydávají z Janova na cestu domů. Ačkoli i to by mohlo být začátkem důvtipně promyšleného příběhu o ztrátě ideálů, scénář je očividně základem pro přímočaře schematickou rekonstrukci a hlavními postavami Diazu jsou výhradně oběti a pachatelé násilí (nejen, leč především policejního). Násilí se tu stává jednotícím motivem a zkušenost s ním spojuje všechny (často i mimoděk zapletené) postavy. Vicari dobře ví, že úkolem tvůrce není jen bavit, ale především vést k diskusi, a že k diskusi nabádá jedině tehdy, je-li kontroverzní. Nejde o to, že je jeho výklad událostí jednostranný, ale že promlouvá k divákovi, který není pasivním konzumentem násilí, takže jej stimuluje k zaujetí postoje. No tedy! - když si odmyslíme několik efektních zpomalovaček a hlášek používaných spíš v druhořadých akčních thrillerech („Tohle byla tvoje poslední G8!“ prohlásí například těžkooděný policista a zpacifikuje aktivistu úderem obušku).

Nejatraktivnější způsob, jak obeznámit západní publikum s cizí kulturou, je semknout se proti ní v boji za společnou, ryze západní hodnotu, v případě Cizinky za volnost. Ve filmu ji zosobňuje hlavní trpitelka, která ještě k tomu musí být divácky vděčným kompilátem liberální volnomyšlenkářky i poslušné dcery s křesťanským smyslem pro rodinné hodnoty. Hrdinka se může pro rodinný život přetrhnout, umí taky plakat, vzdorovat, odpouštět a přinášet oběti. Nikdo se už neptá, jestli má Umay morální právo opustit svého manžela, protože ten je zde už ze začátku vykreslen jako smyslu zbavený ukojitel sexuálních potřeb, což ostře kontrastuje s její éteričností. Pokud šlo jen o message turecké komunitě „asimilujte se!“, natočila Feo Aladag pozoruhodně nediskutabilní snímek, u něhož sice bude spousta divaček empaticky smrkat, ale který jinak vymýšlí nevěrohodné anekdoty (pálení pasu), Turky fanatizuje a motiv „vraždy ze cti“ nerozvádí. Slyšel jsem, že je prý multikulturalismus ideologií. Jestli jo, pak je Cizinka manifestem ideologie asimilacionismu a kulturní nadřazenosti Západu par excellence.