Vendem

[CINEMA MUNDI 2012] My cup of tea. Zatímco při loňském ročníku festivalu mi učaroval ruský režisér Aleksei Popogrebsky se svým snímkem Jak jsem dopadl tohle léto s jednoduchým příběhem a krásně dlouhými záběry, letos je jedničkou Nuri Bilge Ceylan, který ale prvně jmenovaného dalece překonává ve vrstevnatosti, uhrančivosti a kontemplaci. Turecký autor zprostředkovává všechny otázky, lapálie a mystéria života i smrti způsobem, aby je divák vnímal co nejintenzivněji. Hluboký dojem na mě udělaly hloubavé dialogy (proč člověk páchá sebevraždu?), úžasně nasnímaná anatolská krajina (ideální film na velké plátno), pečlivě prokreslené charaktery i obdivuhodný smysl pro humor. Nádherné jsou všechny scény, ale pravou třešničkou na dortu je závěrečné dějství v pitevně, kdy jsem při poslechu zvukové stopy pitvání stěží potlačoval úsměv. V duchu dojmů z ostatních dvouapůlhodinových experimentů pozřených (nejen) během letošního festivalu mi nezbývá než dodat, že mám Ceylana a další agilní hravé tvůrce mnohem raději než chmurné veterány, kteří už nevědí, čím by zaujali.

[CINEMA MUNDI 2012] Ideální žánrový mišmaš pro diváka, pro něhož filmový festival není jen přehlídkou mlčenlivých dvouapůlhodinek se třiceti záběry typu Turínský kůň a který přitom nemá problém s ukecanějšími filmy o podobné stopáži. A v Montevideu se kromě těch pár minut, co se tam hraje fotbal, kecá neustále. Fotbalový fanoušek mu pro jeho takřka švejkovský humor a vynikající výpravu promine i poněkud těžkopádnější rozjezd a trochu nebezpečnou dávku životních mouder.

[CINEMA MUNDI 2012] Patologické drama ze skandinávské školy zpracovává téma alkoholismu v rodině, na začátku si párkrát lokne z číše podbízivosti a pak už chlastá jak duha. Emocionální přetlaky matky, co vezme děti na výlet za umírající babičkou, mají asi sdělovat poselství, že vyrovnávat se nízkostí svým rodičům může být v některých případech nebo situacích omluvitelné. Sorry všem, kdo si podobná martyria užívají.

[CINEMA MUNDI 2012] Komentáře uživatelů ČSFD by se asi měly stát podkladem pro vznik reality show nazvané „Kdo osedlá Turínského koně?“ Češi by měli do akce zapojit co nejvíc lidí a exportovat tento národní produkt do všech zemí světa, aby i Béla Tarr mohl doma usednout k počítači a potrhat se z těch komentářů smíchy.____Osobně se ale domnívám, že totéž mohl zakusit mezi zmatenými diváky při premiéře svého filmu na Berlinale. Jeho Turínský kůň cválá 146 minut a během nich snad vyjma jednoho nebo dvou momentů to je především atmosféra, co kraluje nad myšlenkami. Což by se snad dalo i pochopit, kdyby ovšem Béla svůj prolog nepojal jako upoutávku „možná přijde i Friedrich Nietzsche“. Ne od poloviny, nýbrž od první čtvrtiny tohoto dostihového závodu jsem já i zbytek sálu věděl, že nepřijde. Turínský kůň nepokládá tíživé existenciální otázky, jen spokojeně listuje katalogem domácích prací a poskytuje levicovým anarchistům manuál, jak přežít ve squatu. Nejvíc mě pobavila reakce pana domácího při pohledu do prázdné studny, ale jinak tu v hlavní roli hrají „proslulý vichr z hor“ a trudomyslná repetitivní hudba složená ze dvou jednoduchých motivů.____Žánrová apokalypsa umí zřejmě bavit diváky o trochu víc než barevné pouťové atrakce Terrence Malicka, jehož Strom života je taky pouze pro otrlé. Projekce Turínského koně na CINEMA MUNDI ale měla solidní publikum.

[CINEMA MUNDI 2012] Juanita Wilson nahlíží na válku v Bosně apoliticky: nemluví se tu o válečných událostech, nepřátelé nejsou ani pořádně specifikováni, z poprav jsou slyšet jenom výstřely. V režisérčině celovečerním debutu hraje prim pestrá škála emocí, které čteme z obličejů žen v zajateckém táboře (a zvláště pak hlavní hrdinky); většina rezignovaně přijímá svůj úděl, jakýkoli odpor je zhola nemožný. Název snímku pravděpodobně artikuluje klíčové dilema hlavní postavy: jak najít cestu k sobě samé, když ji válka odtrhla ode všeho, co definovalo její povahu a dávalo smysl jejímu životu? Tato „ztracenost“ ji ve snaze přežít vede až k obskurnímu kompromisu s nepřítelem.____Ve snímku Jako bych tu nebyla divák najde vedle sebe jak hezky komponované záběry včetně scenérií malebné hornaté krajiny, tak neskrblivě dávkované, syrové scény znásilnění v táboře, z nichž si evropský divák odnese leda útěchu, že žije v civilizované zemi. Kvůli hbitému skoku do švédské porodnice v poslední fázi, kde v jakési pidiroličce účinkuje Stellan Skarsgård, a zejména kvůli celkovému vzezření dramatu, které lze sotva označit za válečné, mi závěrečný titulek „Válka v Bosně a Hercegovině 1992-1995“ připadal už skoro zbytečný. Zvláště když se většinu stopáže jedná o film tak trochu z časoprostorového vakua. Ale to bych ani tolik neřešil a myslím, že si režisérka pravdomluvnost své minimalistické studie ženského nitra v boji o přežití obhájí i mezi snímky bilancující bosensko-srbský konflikt o něco kontroverzněji. Nebo političtěji.

Velice polopatická záležitost.

Oscar za nejlepší režii soulože & nejlepší zobrazení morální krize současnosti.

Je opravdu příjemné sledovat, že po všech těch Tarantinech a Ritchiích se najde tvůrce, jehož smysl pro nadsázku nikdy neupadá v trapnost slovního žonglování a hláškujících figurek ani nekončí nabubřelými poctami brakovému průmyslu. I když se v Bruggách „fuckuje“ jak o závod, nezapomíná se tu vedle pro mě velice atraktivního humoru a vtipných dialogů (navíc s půvabným britským akcentem) na tragičnost postav, které osud svedl do středověkými hradbami obklopeného očistce v severozápadní Belgii. Vskutku neznám mnoho autorů, kteří by tak poutavou formou dokázali reflektovat princip viny a udělat z kdysi asi chladnokrevných zabijáků zoufalé, kajícné postavy. A když už nad tím tak přemýšlím - ač se hlavní hrdina co chvíli zmítá v depresích, úhrnem ve mně film vyvolal naprosto opačné pocity. Zvláštní!

To, co se zpočátku zdá jako velmi povedený exkurs k technikám normalizace „anormálních“ a zavádění metod náboženské agitace do systému vzdělávání a výchovy mládeže za automatického vylučování těch, co razí odlišný přístup, aby jejich místo zaujaly prolhané autority, se v půli obrací směrem k rádoby hlubokým úvahám nad cestováním v čase a o Bohu, smrti a konci světa, a vrcholí (opět rádoby) efektně něčím – říkejme tomu třeba „off-topic“ pointa (s pro mě podobným pocitem, jaký jsem měl po Klubu rváčů). Což je teda škoda, protože spousta situací je skvěle vymyšlená: „antiseptika jsou největším vynálezem, jaký prospěl lidstvu“ = metaforický odkaz k angažovaným kampaním za veřejnou hygienu s vlastními mocenskými důsledky; diskuse nad linií života ohraničenou dvěma nejhlubšími emocemi; didakticky srandovní specifikace nejhanebnějších pokušení trojicí „drogy, alkohol a předmanželský sex“. Richard Kelly je nepochybně inteligentní tvůrce, který se objede i bez okázalého užívání digitálních triků, ale abych mohl jeho umění úplně docenit, musím si přitom odmyslet celou sci-fi zápletku s řadou nedotažených nápadů (ani té dějové linii s autorkou knihy „Filosofie cestování časem“ se nakonec nepodařilo vtisknout uspokojivé vyústění). Zbytek točící se okolo – někdy až k popukání zábavného – hledání správného výchovného materiálu k napravení domněle patologických jedinců ve společnosti dle mého mínění mnohem lépe odpovídá názvu závěrečného songu „Mad World“.

Woodyho filmový majstrštyk o tom, že mravní zákon objevíme vždycky uvnitř nás samotných.