Vendem

Před první světovou si prostý lid nízkého původu dělal srandu z císařpána, mezi válkami z pracujících holek, v 60. letech z Adolfa Hitlera... tak proč by se v 21. století nemohl smát homosexuálům, že? Nebo si raději nezkrátil tímto snímkem oddechový čas při čekání na dobu, kdy většina lidí bude schopná představit si homosexuála ne jako excentricky rozparáděného queer exota, ale jako normální lidskou bytost – jen s jinou sexuální orientací! Popravdě se domnívám, že úmyslem tvůrců nebylo nic vznešenějšího než natočit film metodou „zkoušíme co publikum vydrží“, aby každá další scéna byla odvážnější a trapnější než ta předchozí a vše mohlo vyvrcholit přehlídkou amerických primitivů chrlících urážky a nadávky na adresu gayů. Třebaže to určitě o spoustě věcí vypovídá, dá se s jistotou tvrdit, že pitomý dav reagující na čistokrevnou provokaci není ani nemůže být portrétem současné hetero-většiny a jejího skutečného postoje k homosexualitě. Tohle není žádný test společenské shovívavosti, tohle jakékoli pokusy o nastavení zrcadla torpéduje. Cítím akorát škemrání o pochvalu od lidí, kteří se budou tetelit blahem, že viděli něco originálního, že provokativnost a skandálnost tohoto počinu není žádnou ostudou a že hlavní zdroj zábavy tady reprezentuje provokace, jejíž hloupost a nesofistikovanost ovšem vězí v tom, že nevede lidi k zamyšlení, ale mnohem spíš podporuje jejich předsudky. Nemám nic proti tomu, když si někdo buduje kariéru komika na originálních a nevyzkoušených tématech (ba naopak!); zato jsem přesvědčen, že točit film jenom kvůli provokaci je ta nejprimitivnější volba.

Nejistá sezóna je pro mě suverénně nejlepší film s cimrmanovskou tematikou a hlavně důkazem, že výborná zábava nemusí vycházet jen z fiktivního cimrmanovského světa, ale jejím zdrojem může být i závan realismu při náhledu do „zákulisí“ stěhovavého divadla pod drobnohledem hodnotitelů a „kulturních expertů“ z národního výboru dávajících rozhřešení. Soubor unavených, frustrovaných a s časem závodících neherců na vlastní kůži čelí „profesionalitě“ komunistické cenzury a pod palbou receptů zadumaných ideologů „vaše divadlo neodpovídá současným kulturně-politickým požadavkům“, navzdory upřímné výzvě k „pozitivní, konstruktivní satiře“ a sebevědomému sólu zklamané soudružky „mě to tedy k smíchu nepřišlo“ neházejí flintu do žita a mají v úmyslu dál bavit normální diváky místo těch, kteří mají „zakázáno se smát“. Ze všech scénářů Zdeňka Svěráka je tento politicky nejvyostřenější a nejbezprostřednější, divákovi jednoduše znemožňuje, aby „si tam vkládal leccos“, i úvaha, že v umění neexistuje demokracie, je podsunuta jako na talíři, bez náznaků a bez otazníků. V neposlední řadě je povzbuzující i ten triumf optimismu, kterým se členové souboru obrňují proti nepříjemnostem každodenního života. Chtělo by se říci: byl to šlendrián, ale oni to prostě dělali s láskou k řemeslu.

Poselstvím sebevědomé.

„Pamatujte vždy na to, co říká naše filmová asociace: Strašlivé, odporné násilí nevadí, pokud při něm lidé nemluví sprostě!“ South Park: Bigger Longer & Uncut je neobyčejný nikoli jakožto držitel rekordu v počtu sprostých slov ve scénáři, ale v jedinečném, ad absurdum pohledu na filozofii americké cenzury. Pobouření rodičové vykupují vulgaritu filmové zábavy odhodláním ke spuštění globálního válečného násilí a jejich tragikomické „dnes má demokracie svůj velký den!“ je palčivější než všechny nadávky světa. A když naši hrdinové v prostředí konzervativního amerického zapadákova utrousí bonmot „Bůh? To je ta největší kurva ze všech!“, divák holdující alternativním nihilisticky-kacířským reflexím si je tentokrát jistý, že v téhle satirické tónině tomu prostě nelze odolat.

Film, o kterém se tu píše, že by měl být přístupný až od třiceti let, jsem poprvé viděl, když mi bylo dvacet, a líbil se mi. Takže buď je chyba ve mně, anebo nám „rada starších“ musí vysvětlit, v čem je téma, které se týká každého z nás, tak věkově nekorektní.

Irglová: „Who did you write this song for?“ Hansard: „She’s gone!” Irglová: „She’s dead?” Hansard: „No, she’s not dead. She’s gone.“ Vskutku skvostné dialogy! Není pan scénárista náhodou taky imigrant ze střední Evropy?____Nejfrekventovanější slova ve scénáři: „fuck“ a „cool“ v podání Glena Hansarda.

Při epilogu „Ludvík XIV. obstaral svým poddaným jídlo, blahobyt a mír, a je považován za nejlepšího krále Francie,“ jsem se v záchvatu smíchu sesunul pod gauč na podlahu...

Svého času býval Komisař Rex modlou, kterou všichni členové rodiny s výjimkou mojí maličkosti vroucně uctívali. Tudíž nabídky ostatních programů musely v hlavním vysílacím čase před tímto seriálovým skvostem TV Prima pokorně ohnout hřbet. Co způsobilo tak devastující úspěch? Není to nic, čím se tento seriál typově neliší od ostatních rakouských, německých, braniborských, podunajských, alpsko-tyrolských spolkových detektivek. Není to ani hřejivý pocit z podívané, jak se ve městě plném odpůrců Temelína obyvatelé navzájem zabíjejí. Je to superhafan, který pobíhá mezi kriminalisty, asistuje při dopadení vraha, odzbrojuje útočníky, zachraňuje své kolegy, uzdravuje oběti trestných činů, konejší pozůstalé, provádí laboratorní testy, vyčmuchává kdejaké svinstvo, účastní se pyrotechnických cvičení, atd. – inspirace tvůrců je dechberoucí. Podobné kraviny totiž může vymýšlet jen ten, kdo nemá ani ponětí o skutečné náplni práce kriminalistů. Ti tak určitě nemají nic jiného na práci než řešit svoje housky se salámem a venčit psa během vyšetřování. Jsem rád, že asociace chovatelů po celém světě konečně spatřily svého seriálového superhrdinu a mohou po něm a na jeho počest pojmenovávat útulky. Náš svět (ne)potřebuje takové hrdiny!

Hollywood, léta Páně 2006. Tehdy se asi hrnuli do kina všichni záhadologové, křížovkáři a amatérští historikové, neboť filmová adaptace bestselleru Dana Browna jim nanesla na plátno honičky po galeriích, střelby v chrámech a kostelech, bujné fantazie luštitelů kombinované s moderním výkladem pojmů „družka“, „falus“, „svatý grál“ nebo „prostitutka“, a aby toho nebylo málo, byly připraveny i některé speciality – například scéna v Louvru, v níž Langdon a Sophie, kteří evidentně hrají o čas, si vykračují vstříc Moně Lise a Langdon při té příležitosti bez souvislosti se záhadou, kterou oba řeší, začne s dramatickou naléhavostí vykládat o kompozici da Vinciho obrazu. Je to jedno z prvních znamení, že scénárista svůj úkol nezvládl. Všechny ty dedukce a hledání správných odpovědí, které vypravěč v knize „falešně umělecky“ rozmazává i na několik stránek, jsou filmově zredukovány na pouhopouhé „že mě to hned nenapadlo“ – tedy něco jako psaní scénáře metodou seškrtávání předlohy. Prostě nezbývá než nechat hlavní hrdiny všechny ty otázky i odpovědi odříkat a předstírat, že právě prožívají historii. Po řemeslné stránce je to hezounké dílko s ponurou atmosférou a ani na minutu neutichající hudbou; občas se tam někdo pokusí říct vtip a rozesmát pozůstalou a jejího souputníka, který se navzdory mnohým diváckým očekáváním nestane jejím boyfriendem. Oba ale zase rozesmávají diváka svým „luštěním“, takže si publikum nemůže připadat ochuzené ani u závěrečné scény v kapli, která volně zpracovává téma Cimrmanovy „Hodiny pravdy“, kdy se všichni shledají a zjistí, kdo je čí co.

Ponecháme-li stranou využití 3D, není animák Jak vycvičit draka v ničem revoluční. Zjednodušeně se na něj dá nahlížet jako na další ze série příběhů o osobních vítězstvích outsiderů nebo jako na vyprávění o vikinském klukovi, který sbalí holku tím, že se s ní proletí na drakovi. Řada akčních prvků je zakomponována za jediným účelem: aby se divák s nasazenými 3D brýlemi mohl také proletět nad skandinávským mořem a nebeskými výšinami nebo na sebe nechat chrlit plameny, až se z něj bude čoudit. (Teď pouze spekuluji, neboť film jsem viděl 2D.) I přes absenci originální myšlenky si tvůrci za tento animovaný počin zaslouží pochvalu. Do šablonovitého příběhu napustili dost troufalou dávku něčeho, co se dosud jiní animátoři při zacílení na dětské publikum neodvážili servírovat. Už jsou nám a ostatním dětem například ochotni nemilosrdně sdělit, že každé dobrodružství nemusí vždy končit jen boulí na hlavě, ale třeba i amputovanou končetinou (ještě nekompromisnější by samozřejmě bylo, kdyby některá z hlavních postav zaplatila životem), a to nesporně značí progresivní vývoj v animované tvorbě. Filmu se tak mnoho vytknout nedá, spíše doporučit: příště méně 3D a více nosných myšlenek – aby se potom zase nestalo, že nejvýraznějším myšlenkovým skvostem, jakým se prezentuje hlavní hrdina, je konstatování, že je pravděpodobně po 300 letech prvním Vikingem, který nechce zabíjet draky. Prozatím se smiřme s tím, že se stále nacházíme ve fázi, kdy použití 3D znamená pokaždé téměř jisté vítězství.