JitkaCardova

Ti (naštěstí nemnozí) diváci, kteří zde tenhle snímek haní, nebo se vysmívají jeho protagonistům, dost možná viděli jen začátek, první část... Nebo je to každopádně to jediné, co vstřebali, co si pamatují, co hodnotí, první dojem z prvních desítek minut. *** A to je velká škoda, protože se minuli se sdělením i posouváním formy, neboť celý film je mnohem působivější a jeho pointa přichází později. *** Andrea Culková má cit pro dramatickou výstavbu: sledujeme, jak se z nenápadných zrnek prachu, z drobných kapek obyčejných izolovaných lidských snah, emocí, úsilí, které samy o sobě, izolovaně, nic nezmohou a tonou v zoufalství, přičemž mohou ve své obyčejnosti a intimitě působit i směšně, trapně, nevyrovnaně, přepjatě, bezradně, ztraceně, naprosto antihrdinsky, čímž nás spolehlivě vyvádějí z komfortní zóny na mnoho způsobů, postupně sbírá rozeznatelný, silný a dále mohutnící proud, který má ovšem najednou úplně jinou, celospolečenskou výpovědní hodnotu, platnost i přitažlivost - zrnka prachu se spojují a pomalu, pomalu z nich ve vzduchu vyvstává dechberoucí obrazec, do něhož každý nezaměnitelně patří a který už nelze ignorovat, ani odvrhnout - který dokonce má smysl obdivovat, brát vážně, k němuž má smysl se připojit. Z antihrdinek jsou najednou hrdinky. *** Právě tyhle citlivé lidi (zdaleka ne jen ženy, byť ženská citlivost, síla a inklinace k péči a starání, k mateřskosti, k bezpodmínečné lásce a touze po harmonii je tu podstatná a udává tón) totiž dokument odkrývá spíše jako první izolované seizmografy přicházejícího zemětřesení, jako pověstné kanárky v kleci. Ovšem na rozdíl od kanárků v dolech nejsme bezmocní, když se spojíme. A tak se postupně s tím, jak proud sílí, lidé se skrze počáteční zoufalství a bezmoc propojují a jejich kreativita z nezbytnosti nabývá na síle a akčnosti, proměňuje i jejich nálada, nastavení, a také houževnatost, odolnost a vliv, dostavuje se optimismus, naděje, jiskření, vtip i šarm - a proměňují se jejich akce a sílí jejich hlas. Roste moc bezmocných. *** Asi se dnes už nemusíme dohadovat o tom, jestli tu máme klimatickou a ekologickou krizi - jenže tihle lidé se s tím zjištěním, s dopadem záplavy náhle zveřejňovaných faktů, potýkali v roce 2020 mezi prvními - nebáli se (nebo prostě nemohli jinak, často právě jako vzdělané matky dětí nebo ženy spojené s krajinou) si uvědomit racionálně i emočně, co to znamená, a začali se svolávat a pořádat akce burcující k témuž širokou veřejnost - neboť cesta k nápravě - pokud vůbec ještě je, spočívá v prvotní odvaze k beznaději: Teprve když si naplno uvědomíme, jak špatná jsou naše dnešní východiska, a co všechno a jak rychle potřebujeme změnit, když se nebudeme bát toho zoufalství, které nás přitom přepadne, máme ještě šanci k zásadním zásahům. *** Ale i kdybyste nesdíleli premisy snímku a jeho protagonistů, ta dynamika dokumentu, který sleduje, jak něco velice silného nabývá z drobných, nenápadných, až trapně intimních a slině autentických soukromých projevů ve společnosti na síle, je rozhodně magická. *~

Oho, nakonec ano.*** Je to sice na dvě astry nejvýš, za tu deklamativní a deklarativní doslovnost, plakátovou zploštělost, aby sdělení pochopili i doma, ale o to je to vlastně přiléhavější facka: film, co se střílí do obou nohou tím, že jak reflektuje lidstvo v jeho úpadku a lidi v jejich sobeckém, nekurážném skrývání se před vzájemnou i společnou odpovědností, v jejich utíkání před překážkami (per aspera se do názvu ani nedostalo a zbytek úsloví divákům pro jistotu předem přeložili) do vzdálených snů, v jejich schopnosti donekonečna unikat před vlastní situací doma třeba až do hlubin vesmíru, na nekončící mise, musel být natočen naprosto polopaticky, aby se jeho kritickému sdělení uniknout nedalo. Ray Bradbury i Stanislav Lem už jsou dnes očividně příliš složití. *** A když si tohle uvědomíme, je to najednou svěží, hezká a srdce svírající podívaná, existenciální báseň o prozření člověka tváří v tvář chladné prázdnotě, o zrození lidskosti v syrovém vanu daleko od lidí, o přechodovém rituálu lehkomyslného zabloudilce v lidského syna. A tak se skláním a zahozené tři astry do kytice přidávám (i když nepředstírám, že bych skutečně věřila, že režisér byl tentokrát tak geniální, a ne tak nešikovný). *~

Pro mě byla tohle jednoznačná volba na Českého lva! Konkurentem byli skvělí Vlastníci a Staříci, oba jsou to suverénní české filmy, jenže Amnestie je přece jen o celý level urostlejší, a byť vychází z hlubokého ponoru do neuralgického bodu českých i slovenských dějin, jde jí o celistvější poselství a má nadčasový ideový i dějový přesah - je to ve všem všudy světový film slovensko-českého původu. Perfektní scénář, kamera, střih, zvuk, herci, skvostná smysluplná hra s žánry, kdy do půlky se film tváří jako namakané doku-krimi a dějinně-sociální thriller, než v momentě vzpoury divák najednou zírá na vězně, jejichž cílem je žranice a pustošení, a s mrazením pochopí, že jména a události jsou tu zástupné, ač principiálně, věcně i náladově naprosto věrné, a že je to především nadčasová a na poměry zcela střízlivě ironicky glosující parabola, podobenství o tom, že pravda a láska (Ľubko) v téhle končině dělaly, co mohly, a pořád ještě tu mezi námi nemají přijetí a místo k životu. Nápad s tím, jak se jiní, přeživší, marně pokoušejí autenticky zpívat Kryla, tu hořkou pravdu a lásku, které jsme zapudili, mi bral dech a stesk mi vháněl slzy do očí. Fantasticky napsaná postava Kelemenové (Aňa Geislerová), kolem níž se sobectví a nesobectví ostatních postav otáčí jako na pivotu a ona zůstává tajemnou lidskou hádankou. Hlava mi při sledování většinu času jela na plné obrátky, oči byly pořád živelně sycené a srdce přitom bušilo jako o závod. Ten moment, kdy film přehodí výhybku z konkrétní do metaforické roviny mi do teď radostí zrychluje dech. Z podobných důvodů mě takhle naposledy rozproudili stejně vyvážení Tarantinovi Hanebný pancharti a podle mě by zrovna Amnestie z mnoha objektivních důvodů měla velkou šanci zabojovat i o Oscara. *~

Nakonec ve mně z prvotního nadšení, kdy jsem sledovala především to působivé herecké přeosobnění Augusta Diehla, jehož jsem nedávno viděla v roli mladého Marxe ve stejnojmenném (vynikajícím) snímku, nezůstalo nic. Utahalo mě to. Je to jednoduché lineární vyprávění řídké na příběh i na výživné informace o jistě mnohem pozoruhodnější éře Bauhausu i celé Výmarské republiky, než se jim podařilo ukázat. Všechno, co jsme se dozvěděli, by se dalo v kostce shrnout do pár tezí, jmen a jednoduchých postojů, seriál nic charismatičtějšího nedodal, až na významné chichotání, pohledy, gesta, pár nestrhujících záběrů tvoření a přednášek, aby se čítankově ilustrovala atmosféra, která nicméně neočaruje, takhle málo by na proměnu dějin a nasazení osobních životů nestačilo. Připadá mi to jako zbytečný, jalový počin, který nedostál potenciálu, na který při výběru svého tématu cílil, a rozhodně to pro mě bylo zklamání, po většinu času nudné, nepřitažlivé scény, jež se pouze tvářily jako přelomové. Laciný podvod, oběť staré pravdy, že největší průšvih je, když chce génia veřejnosti přiblížit někdo, kdo nemá vnímavost pro jeho komplexního ducha a charisma, kdo mu tristně nedostačuje a nerozumí. Trestuhodné zjednodušení a zbanálnění všechno to skutečně dobrodružné, co hýbe epochami, nemilosrdně zabíjí. *** Když tohle snadné dílko srovnáte s počinem Babylon Berlin, který přichází s plnokrevným příběhem reflektujícím též jasně vymezenou epochu německých dějin, odlitým smysluplně v kadlubu hospodářské kriminality a mocenské korupce, se smysly i mysl plně vytěžující výpravou, se stejně nosným zřetelem k rozvoji vědy, filosofie, umění a sociální teorie i praxe, zaměstnaneckým poměrům, právům žen, ke kultuře i technice, a s vlastním, s ohledem k dnešku výmluvně kriticky nosným a jitřivým úhlem pohledu (podvodná růstová ekonomika, neospravedlnitelná chudoba, hospodářská krize a co se ve vysokých kruzích vědělo o jejích příčinách a důsledcích a jak se s tím naložilo), a nadto v příběhu dramaticky živých osob, na nichž vám záleží a na které ty různorodé tlaky naplno doléhají a tísní je a nutí je čelit strachu, jednat a vymezovat se, musíte chápat, co tím myslím. Se stejnou umanutostí a vizí by o éře zrodu Bauhausu muselo vzniknout něco nesrovnatelně více strhujícího než tohle plakátové naděleníčko, u kterého stačí se dívat na jedno oko a poslouchat na půl ucha a člověku beztak nemá co uniknout. *~

Pecka. Aspoň tedy v tom, že celou první epizodu nedokážu vstřebat, že August Diehl Mladý Marx je August Diehl Walter Gropius. Mystérium absolutního přepodstatnění mě vede k výbušnému nápadu, že August Diehl by měl být obsazen do role strhujícího revolucionáře nové doby i dnes, in real. To bychom opravdu měli šanci změnit svět k lepšímu, dokonce možná k dobrému. Dívejte se na něho! Hodně se na něho dívejte! *** Pokud jde o všechno ostatní, nasávám atmosféru, kterou to nepochybně vyzařuje, ale mám i nějaké výhrady a pochybnosti. Uvidíme. *~

Bezchybné (pominu-li naprosté hnidopišiny) a emočně i racionálně silně působivé obnažení univerzálních mechanismů tíhnutí ke zlu, strukturních i osobních, a otřesné vyprázdněnosti osamělých životů zaprodanců v precizní filmové reflexi stavu naší společnosti v závěru 80. let. *** Nadčasovost principů upsání se do služby ďáblu a ztráty vůle vnímat důsledky se protínají s uvěřitelnou konkrétností postav, ošklivých osudů jednotlivců v jimi zbaběle a nedůstojně za každou cenu poháněné mocenské mašinérii. *** Přelomová tuzemská odvaha a kvalita srovnatelná se zahraniční produkcí zajišťuje, že to budete brát vážně, že se vás to bude dotýkat, že vás to může nejen zasáhnout, ale i změnit. Paráda. Na takové filmy se jako společnost stojící před nezbytnou ozdravnou proměnou dívat potřebujeme.*~

Překvapivě bravurně filmařsky zvládnutá syrová obžaloba stavu věcí. Právě to, bez vady. O to působivější, že jsem až do konce čekala příběh a nečekala konec, a pak bylo silné to v doznívání vstřebat a zpracovat. *** Hned nám také došlo, že se naskýtá správná chvíle podívat se na La Haine, jednoznačně tam je souvstažnost, a nad fotkami mladého V. Cassela v Nenávisti lze usoudit, proč Ladj Ly sáhl po Damienu Bonnardovi. Je to tam. Víc, až La Haine uvidím. Dá-li Internet, tak ještě dnes v noci. *~

Tři, ale jen za tu nádhernou rvačku na motorkách, kde vedle střihu, kamery a akce fungovala ještě i zajímavá myšlenka, která to držela v napětí, protože se z ní mohlo rozvinout něco ducha-plného. Jenže příběh byl nakonec hodně prosto-duchý, prostě hodně prostoduchý, prostě hodně. Místy až nechtěně komický. A jestli si dopodrobna vzpomenu, jak jsem vlastně zmlsaná MI: Fallout, mohla bych to stáhnout i na dvě... Aj, vzpomněla! ;) *~

Milý, nijak přelomový poselství. Hezká etuda Andrew Scotta. Škoda, že vývoj příběhu tu tolik záleží na tom, jestli ostřelovač má nebo nemá možnost čistého zásahu útočníka, aniž by ohrozil rukojmí. Ti dva sedí fixovaně v autě v pozici řidiče a spolujezdce na sedadle za ním, kryjí se jen z pohledu zezadu nebo zepředu. Sniperovi nic nebránilo v tom se opatrně přesunout do pozice, z níž by řidiče i celý příběh mohl s jistotou odpravit. *~

No jo, bylo to tam všechno a dobře vyvážené. Výborné záběry, odstíny barevnosti, zpomalení, krásně rozpracovaný problém stárnutí i parťáctví, starého železa a tak. Hezky ústrojně rozpracované bylo i to, jak se postupně vzmáhá vlna vzteku vůči Bonnie a Clydovi mezi policisty i rangery, která graduje v překvapivém i pochopitelném a silném palebném finále. Byla tam i dobře odměřená dávka humoru, cynismu a hyperrealističnosti. *** Jenže s tím mám stejný problém jako třeba s Mare z Easttownu (moje zhrzená recenze) - a i z mého hodnocení je patrné, v čem spočívá: dá se to všechno odškrtat jako položky na seznamu ingrediencí na pizzu - co nám tam všechno dali a jestli to byl chutný mix kvalitních surovin. Je to produkt a to trefování se do očekávání je přímo hmatatelné, leží na filmu jako nesloupnutelná fólie, jako nasprejovaný fixační film, kterým jsou potažené všechny přísady, aby se nekazily, a kvůli němuž si nic nejde doopravdy vychutnat - je to práce na zakázku, v níž chybí ústrojné vyvěrání, překvapení mimo povolenou škálu položek, originální vývoj mimo povolené trajektorie. U každé scény, u každého prvku, obratu ve scénáři, mi zní v hlavě soupis požadavků a pravidel, kterým se vyhovělo. Hm. Ok, ale pro mě dobré dílo a dobrá tvorba začínají až tam, kde se tyhle návody a instrukce překročí. Až za kýči a klišé. *~