JitkaCardova

Vychválit v detailech by se dalo leccos, kdyby člověk hodně chtěl, ale cítila bych to jako umělou snahu. Ten film není živý, byť není hloupý, vyznívá především jako povýšený a zachycované realitě notně vzdálený komentář. Není ani extra chytrý nebo odvážný, ani ničím pozoruhodný, ani v příběhu, ani v tom, co chce zrcadlit a komentovat, ani ve zvolené formě... Není to ani drama, ani satira, a hlavně je to příliš prázdný a nanicovatý film, který nemá svých 87 minut jak naplnit, a nebyl by lepší ani zhuštěný - nemá toho zkrátka mnoho na srdci... Není to nezralé, což by se dalo u prvotiny osmadvacetiletého mladíka pochopit, spíš je protlačované sdělení či pohled na český venkov a lidi v něm povrchní a banální. Mnohem líp to samé zvládli jak Krobot s naprosto nedoceněnou Dírou u Hanušovic nebo Prušinovský v Posledním zápase Pepika Hnátka (ale myslím film, nikoli seriál). Zajímalo by mě snad jen, vzhledem k tomu, jaké lidové portréty tam autor vystřihl, co chtěl říct tím, že to věnoval svému otci. (Mat) *~

Film z druhého plánu jemně, ale nesmlouvavě tematizující univerzální spoluzodpovědnost a vzájemnou spojitost lidských nádob žijících na témže místě v tentýž čas, spoluodpovědnost a propojenost, které si dnes ve jménu "osobní svobody" - včetně "svobody zničit se" - povětšinou odmítáme připouštět, ale ony proto ještě nepřestávají existovat. *** Film zpovzdálečí a zdánlivě nezaujatě tematizující nevšímavost a přehlušování, vtělené a zapuštěné do přediva zákonů, pravidel a práv naší dnešní společnosti posilujících zdánlivou izolovanost jedinců a jejich osudů tak, že se zdá téměř přirozené sledovat, jak  se jeden tonoucí mezi ostatními nakonec nevyhnutelně utopí, byť cítíme, že to svou nepatřičností volá do nebe. Každé lidské utrpení se týká přinejmenším každé lidské bytosti v dosahu (i kdyby jen v dosahu mobilní sítě), a nemůžeme se z toho vyvinit, ačkoli - jak nám tenhle film předvádí - se velice přesvědčivě snažíme ujistit o opaku. *~

Další velice zdařilý originální film o vymanění se dospívající dívky z rodičovské "péče" i z nadvlády staletí zakořeněných patriarchálních předsudků, strachů a násilných zásahů, o nalezení důvěry ve vlastní síly navzdory všem a o schopnosti jít svojí cestou a používat správně své dary.  *** O zázraku životní síly (Elektřina. Signál. Vzruch. Jak vznikl život? Jak to, že mobil funguje? Ty to víš? Je jedno, jestli v cigaretě byla tráva nebo jen tabák, když to stejně funguje. Svíčky. Světla. Tys mi poslala esemesku? Zmizení. Objevení se. Telepatie. Telekineze.) a síle interpretací, víře - záleží na tom, čemu nebo komu uvěříme, a podle toho budeme či nebudeme schopni svou silou vládnout. Čarodějnice. Dějiny šílenství. Babička. Zvracení symbolů (hadi, ptáci). *** Další povedená spolupráce dua Eskil Vogt a Joachim Trier. Ostatně! Ellen Dorrit Petersen, která zde ztvárnila matku, hrála ve Vogtově naprosto fantastické osvobodivě mindfuckové prvotině právě onu ústřední úchvatnou slepou postavu, která celý společenský pohled na slepotu, na sílu a slabost, otočila vzhůru nohama. Eskila Vogta už nehodlám pouštět ze zřetele. *** (A ano, kdybyste se ptali: tenhle film bych rozhodně promítala v komponovaném večeru s Murénou.) *~