JitkaCardova

Přibývají nelogičnosti a scénáristické lapsy a trhliny. Zásadní je ta, kdy se v Šabaku rozhodnou, že toho mladého židovského hippie-kriminálníka, Jochiho, kterého používají jako krysu, znovu vsadí do vězení, protože už jim venku k ničemu není, a vzápětí vidíme, jak ho strčí do cely naproti Jinonovi s Avišajem, a dokonce je spolu pouštějí na dvorek, aby se mohli umlouvat, aniž by s ním měli smluvenou spolupráci nebo ho napíchli. Nepochopitelně tak kluci mohou v klidu z vězení např. odhalit spoluprací s kamarády venku (nevidíme, jak toho dosáhli) pravou identitu vyšetřovatele Simona, Šabaku rovnou pod nosem, aniž by se to Šabak vůbec dozvěděl. Takhle snadné to fakt je? *** Nebo se najednou v osmém díle objeví do té doby nezmíněný a neukázaný další syn rodičů zabitého Mohameda, aby pronesl jedinou větu... *** Suha tady nejdřív potřebuje tlumočníka, aby se s právníkem Uri Korbem dorozuměla, ale když je v posledním díle navštíví u nich doma a sejde se jen s ní a se synem, najednou nemá potíže s ním plynule hovořit. *** Další - s tím související - věc je, že původně složitější děj a pohledy najednou začínají krystalizovat a vyhrocovat se až příliš plakátově a černobíle...

Seriál má konstantní tempo a přitažlivost, nicméně v tomhle díle se mj. už hrubě projeví chyby, které mě náznakovitě rušily od počátku a znevěrohodňují kvalitu vyprávění... Při rekonstrukci, resp v probleskujících vzpomínkách, v jednu chvíli v autě zazní vyzvánění na telefonu oběti, načež z něj útočníci vyjmou baterku a oboje vyhodí z auta. V reálu jsme ale byli svědky toho, že matka volá synovi po únosu na mobil opakovaně, vytrvale, a pokaždé to dlouho vyzvání a nakonec hovor vždy spadne do schránky. Minimálně čtyřikrát si matka vyslechla hlasovou nahrávku svého syna, oznamující, že nemá nechávat vzkaz, protože si ho stejně neposlechne. Chyba je to přitom nezáměrná, na vrub scénáře. Stejně tak se ve scénáři nenamáhají vysvětlovat, odkud vyšetřovatelé v danou chvíli nepochopitelně berou obraz z kamer při sledování podezřelých a další nelogičnosti. Pravda ale je, že mi nevadí tyhle rozpory ponechat stranou, s vědomím, že by se to dalo nějak vyřešit, a soustředit se na podstatnější benefity tohoto počinu.

Na režiséra i jeho snímky jsem byla hodně zvědavá, protože témata, jimž se věnuje, se mnou bytostně rezonují. Nyní si ale vůbec nejsem jistá, že se k autorovým minulým dokumentům vrátím. Na můj vkus totiž film trpí dvěma zásadními neduhy: Za prvé, nosné myšlenky jsou formulovány příliš nadneseně, příliš abstraktně a volně, takže jim sice nelze nic vytknout, ale zároveň si do nich mnozí snadno dokážou vměstnat diametrálně odlišné a snad i protichůdné představy o odpovědnosti za život a spolubytí. A za druhé a především, film působí silně paternalisticky, a jako by sice benevolentně dával prostor i ženám, protože přece autor ví a dokola to zmiňuje, jak jsou ženy, ženský pohled na věc a ženský způsob rozhodování pro uzdravení společnosti a udržitelný vývoj klíčové, ale přitom jim dosebezahleděně a milostivě opět dává prostor jen v podřízených a vedlejších pozicích. Téměř všichni protagonisté, kteří se vyjadřují k věci, jsou muži - jednak už sám režisér, ale i lesník - zakladatel továrny, celé trio hudebníků, za manželskou dvojici farmařící ve Španělsku mluví taky skoro celou dobu jen chlap, a dokonce i za ony vyzdvihované průkopnice, solar mamas, hovoří ponejvíce ředitel Barefoot University, muži vykládají jejich roli a význam celému světu i jim samotným, a ženy, jsou-li ve snímku vůbec puštěny ke slovu, tak jen okrajově, na stvrzení toho v maskulinní představě rozvíjeného celkového rámce dokumentu. Ženám se tu nenaslouchá. A samozřejmě je to velice na škodu věci, je příliš silně znát, jak se autor ve svém pohledu na věc vyžívá a jak se sám sebou opájí a mimo jiné neumí snímek ani v pravou chvíli ukončit. Jak plyne čas od projekce, překvapeně pozoruji, jak se mi celá tahle záležitost víc a víc protiví. (Febiofest 2020, Slovanský dům) *~

Čistokrevná tragická fraška a politicko-sociální satira, sarkastické drama ano, ale v žádném ohledu komedie. Ani sekundárně tu není přítomen uvolňující, nadlehčující vtip, jen tíživě hořké absurdno a ke všemu odhodlaný svíravý důvtip, s nímž se Anjani pokouší vynalézat nové a nové cesty, jak si zachovat duši plachého, svobodného vlka, aby se úřední koza nažrala celá. Aniž by se mu to ovšem v tomhle světě existenčního nátlaku a bezpráví mohlo podařit. Závěr je přese všechno nečekaně odevzdaně osvobodivý, už proto, že je to závěr, byť rozřešení nenese. *** Bravurně nápaditě natočeno, za mě bez ztráty jediného okvětního plátku. (Febiofest 2020, Slovanský dům) *~

Tentokrát si v anotaci Febiofestu trošičku zapřeháněli, je to civilnější, plytčí a všednější, než by se z ní dalo usuzovat. Snímek každopádně neurazí, a v té své civilnosti chvilkami i stopově potěší, i z něj zatrne, mezi vší tou tichou prázdnotou a vyprázdněností, ale metanarativní přesahy do bakalářky bych v něm za každou cenu nehledala. (Febiofest 2020, Ponrepo) *~

V satirické zkratce kritika ženského údělu ve společnosti orientované na výkon a definované nedostatkem vzájemné empatie, soustředění, klidu na rozvoj. Po formální stránce nicméně tuctové a zapomenutelné dílko. *~

Zbytečně hollywoodsky vyčištěné nasnímání a výprava, které mezi všemi jinými prostředími zrovna tradičně svérázné a drsné Bretani ani trochu neodpovídají a nesluší, a pak: celý příběh by byl o tolik působivější, mocnější, kdyby zůstal v rovině prapodstatné ženské spřízněnosti a důvtipného, silného spojenectví v nelehkém osudu - tam, kde funguje od začátku mezi všemi třemi, i se služebnou Sophií, a svým způsobem i s Héloisinou matkou, vesničankami na slavnosti a kořenářkou-andělíčkářkou - a nesklouzl k potřebě fyzické úlevy lesbického spojení mezi dvěma z nich. V tu chvíli mu to vzalo vítr z plachet, všechno kouzlo se tím oslabilo a znehodnotilo, bylo to neústrojné, nevěrohodné, nepodmanivé, žádná nezbytná spalující vášeň a tělesná přitažlivost mezi nimi nebyla cítit, nefungovalo to, spojovala je reálně bytostná a souznivá potřeba emancipace, respektu, oprávněnosti touhy být sobě srozumitelnou a věrnou plnohodnotnou ženou a vzájemné rafinované podpory k tomu, nikoli touhy po jiném ženském těle a objetí. Škoda tohoto zbanalizování, včetně vizuálního, jinak má snímek i příběh své důstojné silné momenty a předpoklady.

Proxima sice ilustruje něco z náročných fyzických příprav, přervávaných rodinných vztahů a tmelení týmu, čili z toho všeho, co tak bohorovně odignorovali a popřeli v Gravitaci, kde o sobě astronauti na společné misi uvnitř jedné lodi nevěděli víc než náhodní známí na jednu noc, ale i tohle je jen pohádkově naleštěný a načančaný film o tom, jak se stačí snažit a vydržet a všechny - i ty největší - sny se vyplní, i holčičkám. Všemožné komplikace samy mizí a všechno jde nakonec všem hladce jako po másle, všichni jsou báječní a skvělí klaďasové, pot jim zásadně sluší, vymknuté kotníky stačí zatajit a ony se samy potichu zase vemknou, nehojící se a stále bolavější infekce nikoho nevzrušuje a zapomenutá někde stranou v poslední den asi otráveně vyšumí, z machistického kolegy se vyklube největší správňák, dyslektická, dyskalkulická a dysortografická dcera jako zázrakem v nové náročnější škole po jakože horším rozjezdu a ještě bez mámy všechno báječně zvládá a navrch si k tomu stihne najít kamarády, naučit se bruslit a jezdit na kole a nerozhází ji ani ruka v sádře, ženská, která denně běhá 15 km a absolvuje ve dne v noci nejnáročnější fyzické tréninky, má ve sprše celé tělo hebké, vláčné a bílé jako porcelánová panenka, bez jediného vyrýsovanějšího svalu, bez jediné otlačeniny, modřiny nebo šrámu ze všech těch fyzických masakrů, bývalý manžel, který je v úvodu představen jako laxní týpek, se najednou chová jako ten nejzodpovědnější, nejchápavější a nejlepší chlap a táta pod sluncem, dva týdny v předodletové karanténě se snadno vynahradí pomatláním lahvičkou Betadine, všichni jsou fotogeničtí a cool a empatičtí a navzájem jim na sobě záleží - všem na všech, do poslední uklízečky, takže prostě nikdo nic nezkazí a všechno je pořád jenom lepší a lepší, až je to pak úplně nejlepší a supermatka odlétá s úsměvem od usmívající se superdcery ke hvězdám a zkrátka: vydržte, noste mejkap i do skafandru, konverzujte s úsměvem plynně ve čtyřech jazycích o poezii a nic se nepodělá, co bylo podělané, se spraví, ani nebudete vědět jak, a všechno bude fááájn. ***** Ještě bych to nějak skousla, i diváci filmů á la "Bejby nebude sedět v koutě" mají nárok na příběh o kosmonautce, ale dopálily mě ty autentické historické snímky ženských astronautek, co si od dětí odskakovaly do vesmíru v průběhu minulých desetiletí, jimiž jsou proloženy závěrečné titulky - těmi totiž Proxima vstupuje do úplně jiné disciplíny společenské kritiky reálného světa. *** Dokud to byl jen melodramatický naivní kýč o tom, jak umanuté děvče vlastní snahou dokáže, co si usmyslí, a svět mu půjde na ruku, dalo se nad tím mávnout rukou, prostě jenom nejsem cílová skupina. Ale film, který takto (pozor, sarkasmus) nemilosrdně odhaluje krutou pravdu o exkluzivních trablech astronautek ve službě světu, je ignorantskou fackou do tváře všech rodičů bez podobných privilegií, opouštějících své děti na mnohem déle než jeden rok, protože je potřebují uživit, všech migrantů za prací, klimatických a válečných uprchlíků, samoživitelů bez vzdělání a zázemí, lidí, kteří odcházejí od svých dětí třeba i na většinu jejich dětského života a dospívání a posílají z ciziny jen obálky s penězi - aniž by si mohli vybírat? Zdaleka nejen otcové, ale houfně i matky odjíždějí třít bídu a prodávat své životy v ponižujících agenturních zaměstnáních, v živoření po ubytovnách ve vzdálených státech s vyšším ekonomickým statutem, mnohdy i na jiném kontinentě (třeba takoví Vietnamci v Babišových otrokářských drůbežárnách a ohavných ubytovnách, Ukrajinci v našich či německých nemocnicích, v západních uklízecích a pečovatelských firmách, dělníci, skladníci, prodavačky, přidavači atd. etc.)? Co váleční migranti, kteří své děti posílají nezajištěné do neznáma pro špetku naděje, že nepřijdou alespoň o zdraví nebo o život, když už přicházejí o všechno ostatní? A tak dál a tak dál. - Za mě je Proxima zkrátka především velice snobský a povrchní počin, po formální i obsahové stránce štítivě vydezinfikovaný a anestetický, a vlastně ve mně svou ignorancí komplexního reálného světa a opovrhováním hlubšími souvislostmi vyvolává jen stud. *~

Film oproštěný od šumů vizuálních, zvukových, dějových i významových tak precizně, že se z něj stává spíše dlouhý obraz, namalovaný na ploše dvou hodin, v němž každá jednotlivina (kapradí, sběr hub, bláto, díra v botě, pánev, pronesená věta, setkání) je generickou součástí zcela prosté výpovědi jak o krutém, lhostejném a nehostinném světě, tak o křehkém, nepravděpodobném, leč absolutním přátelství dvou slaboučkých lidských bytostí v něm. *~

Překvapeně koukám, že si pro jednou můžu ušetřit vlastní analýzu. Víceméně (sic!) bych se pokoušela zformulovat tutéž kombinaci základního zklamání a dílčích okouzlení, jak je tu vypsal uživatel Spiker01, samozřejmě až na tu jeho ryze soukromou zášť vůči Meryl Streep, kterou nesdílím. ***** Dál už jen několik dílčích poznámek. K tomu podrazu, který Kelley s Valléem ušili na režisérku, když se na ni domluvili, ve finále jí ve správnou chvíli sebrali dohled nad konečnou podobou série a všechno si to přestříhali, předělali a zprodukovali podle svých představ a proti dohodě, už jsem vyplakala do Deníčku. Po shlédnutí dvojky musím říct, že stejně vnímám proti jedničce citelný rozdíl v režii, kameře, střihu, sekvencování i celkové výstavbě mindfucků a struktury příběhu, a Andreu Arnold tam zároveň necítím - a na škodu je obojí. Nevyšla jim ani ryba, ani rak. Buď si to měli chlapi natočit zase sami, až na to najdou ve své honbě za vyděláváním čas, nebo to nechat v rukou jí tak, jak to slíbili. Ale je zřejmě pořád ještě v řádu mužského světa, který filmovému průmyslu vládne, že k tomu ve skutečnosti neměli odvahu, chtěli jenom pořádně vydělat a dosáhli toho i násilím na autorce a podvodem na divácích. Je příjemnou ironií, že i druhá série přitom názorně předvádí, že i na ně dojde a jednou se nějaká nerespektovaná obětavá ženská nasere a vezme na ně a jejich hračky a lži pomyslnou baseballku jako Laura Dern a všechno jim to rozmydlí. Dost by mě zajímalo, jestli je tohle vyústění dvojky u nich projevem takové sebeironie, nebo takové bohorovně ješitné samolibosti. Těžko rozhodnout. ***** PS: Meryl Streep tu manipulativní mrchu skrývající se za starostlivou tchýni a zablokovanou, zdeptanou matku (že její postava nebyla ani jedno, myslím jasně dokazuje scéna, kdy svému právníkovi chladně a zamyšleně vysvětluje, že v té soudní při o svěření dětí do péče je jí úplně jedno, že se s tak špinavým přístupem definitivně připraví o případnou lásku obou dětí - že je chce dostat za každou cenu, nějaká láska je jí ukradená) zahrála tak přesvědčivě, až jsem se s hrdinkami propadala do stavů naprosté bezmoci a v duchu žehnala světu, že v reálném světě stojí Meryl Streep na světlé straně síly, protože kdyby ne, tak s námi se všemi byl neodvratně už dávno ámen. ;) *~