JitkaCardova

Zdařilá adaptace, bohužel až na dva podstatné aspekty: hlavní hrdina je na svou roli očividně přestárlý, což neustále strhává pozornost, a ještě větší problém představuje happy end, kterým se celé dílo a jeho neúprosné směřování za neúprosného odtikávání zastavených hodin brutálně odklání od celkového smyslu knihy a významu toho, co to znamená prožít celý život s nadějí na krutě a zámyslně vnuknuté vyhlídky, celý jej tak nevratně a nehodnotně utratit. Ač jinak mám vůči Curaonovi plno výhrad, s touto látkou si poradil lépe, i když možná byl jen svobodnější si s ní lépe poradit. Umím si představit, že Hollywood Leanovi v roce 1946jednoduše zakázal vyšeptale tragický, zoufalý, bezvýchodný konec, jaký pro svého hrdinu s komicky nevhodným, nepanským jménem Pip, jež ho jako bludička z vřesoviště pomáhá vést do záhuby, nastrojil filosofující realista Charles Dickens.

Lahodná filmařina, na umenšené časové ploše 65 minut spolu čistá dějová linka, velkolepé interiéry i exteriéry, herecké výkony, lapačka kamery, zvuk i střih pracují jako dobře sesazený hodinový mechanismus k servírování gurmánského díla – krásná ukázka toho, že "noir", je-li chápán správně, nedefinuje žánr, ale – na rozdíl od hororu, dramatu nebo thrilleru pojednává výsostně estetický styl. *** Při sledování noiru nejsme pohlceni dějem a napětím, naopak jsme od nich od samého začátku rezervovaní, svolujíce předem k tomu, že s příběhem to může být všelijak absurdně zakroucené a postavám se mohou dít ošklivé věci a nebylo by rozumné na ně vyčerpávat city, asi jako nelitujeme tekoucí postavy a předměty na obrazech Salvadora Dalího... neboť všechny složky díla, včetně osudů postav a vnitřního napětí příběhu, jsou tu posuzovány toliko jako součásti rafinovaně zchystaného aranžmá, a od nás se po právu čeká, že se budeme kochat originálním, duchově vtipným a pointovaným rovržením všech myslitelných rezkvizit. V noiru nám není zdrojem libosti, zkušenosti a poučení umně předkládaný příběh, nalézáme však hravé souznění v odlehčeném ostrovtipu ducha prokazujícího se při stylistickém pojednání lidské nízkosti, zvrhlosti, chladnokrevnosti, podlosti, prostopášnosti, krutosti, zvrácenosti lumpů, jakož i útrpnosti a prostomyslnosti obětí... Zdrojem libosti je nám originální důmysl, jímž si nad nepříjemně mrazivými stránkami lidské povahy (ve své přirozené děsivosti i poučnosti akcentovanými hororem, thrillerem, dramatem) ladně zjednáváme odstup a nadhled, a oceňujeme svérázné žertéřství, s nímž si je udržujeme od těla, onu aristokratickou povznesenost nad prachsprostou nízkostí – jako by nás všechno to zaslepené, krátkodeché a opovrženíhodné, bědné násilí, lze-li z něj s humorným odstupem kouzlit film, lze-li je esteticky bravurně a humorně zkomponovat, už nemohlo živošičně ohrozit (a snad opravdu nemůže, jsme-li k sobě poctiví). U noiru se stáváme estetickými kumpány v nejlepším smyslu slova, podílíme se na božské svévoli a uvolňující svémoci při povzneseném zacházení s figurkami děje a jejich šmahem zmarňovanými nadějemi a osudy, v kompozici nezbytných standardních situací a vizuálních, hudebních i aranžérských složek, neboť to vše podléhá ryze stylotvorným potřebám a prozrazuje svrchovanou nadřazenost a nadhled tvůrčího autorského i diváckého ducha nad obsahem příběhu. Poctivý, správný noir nesledujeme sžíráni zvědavostí, jak to bude dál, ale kocháme se důmyslem inscenace. *** Snímek My Name Is Julia Ross je toho nejlepším příkladem. Po jeho shlédnutí doporučuji rovnou se bez přestávky podívat na Smrtící dech zimy od Arthura Penna (http://www.csfd.cz/film/7192-smrtici-dech-zimy/), který totiž není ani náhodou otrockým remakem, ale spíše jeho novým zvelebením a znásobením, magickým křídlem jinak natočeného zrcadla, labužnickým pandánem, určité motivy a momenty chytře podtrhující paralaxou, a zkrátka bravurním kontrapunktem, který oba filmy nesmírně výživně zahustí a dokoření. My Name Is Julia Ross se s Pennovým počinem (zcela mylně zařazeným pod žánr hororu) zpětně stává ještě výraznější a krásnější podívanou a Pennův snímek (v němž hlavní bídák nese jméno režiséra tohoto snímku Josepha Lewise a mrtvá herečka, za niž má být hlavní hrdinka náhradou, se jmenuje Julia Ross) ani nemá bez shlédnutí původního filmu smysl posuzovat – z tooto omylu také pramení jeho chabé divácké ohodnocení. ***

[8th International Film Festival in Thrissur, Kerala, India] *** Tenhle snímek je stejně propagační a agitační jako Orwellovo 1984 nebo Hesseho Hra se skleněnými perlami. Kurosawa si z družiny mladých dívek shromážděných a zacvičovaných pod odborným dohledem učitelky a skupiny plánovačů výroby učinil svéráznou duchovní školu - a v tomhle smyslu natočil v podstatě svůj tyypický snímek vycházející z pochopení, že každý člověk je přirozeným sídlem vznešenosti a soucitu a že duchovní vývoj spočívá v prohlédnutí pošetilosti pýchy a v nazření, že jednání lze motivovat z těchto vyšších a přirozenějších pohnutek. *** Na všechny morální, osobní i společenské potíže, jimiž dívky i jejich vedení procházejí a které plynou z jejich svízelné, násilné a ryze nepříjemné situace (není to radostné, jak by tomu chtěla agitka, že mohou daleko od venkovských selanek svých domovů a odtržené od chodu rodin do úmoru dřít u strojů pro dobro vlasti), představují stupně na cestě k duchovnímu růstu každé z nich - a podle toho, jestli se jiim daří nebo nedaří ve ztížených podmínkách uspět na téhle cestě, se jim pak také daří poprat se jako skupina s nástrahami výroby - linka na grafu jejich výkonosti stoupá, jsou-li se sebou vnitřně spokojeny, nikoli proto, že by uvěřily na nutnost a morální správnost plnění kvót, ale protože jejich závazek pro ně představuje úkol, trénink, a ony nesmějí selhat a nechat se jím obrat o energii. *** Kurosawa obratně vyklouzl ze smyčky vládní objednávky - propganda to je i není podle toho, kdo se dívá, jak kdo filtruje realitu. Dívky se tu však rozhodně nevzdávají osobního a intimního prožívání a růstu ve prospěch výroby a propragovaného blaha společnosti. Ba co víc, to se po nich dokonce ani nežádá, jejich vedení také ví, že cesta ke splnění jakéhokoli vytčeného cíle záleží v duševní integritě a vysoké etice každého jedince v celku. ***

Starosvětsky taktní a citlivé, jemný vtip s grácií probleskuje a probublává vším, až i těm nejvážnějším momentům v křehkých lidských životech dodává ta decentní vytříbenost formy na snesitelnosti a naději i tam, kde jako by žádná nebyla. *** Tenhle počin by spadal scénářem i provedením někam mezi naše nejkvalitnější "filmy pro pamětníky", mezi ty komediálně nepřetažené, ale svěží, kde se humor rodí z jemné laskavosti, a třeba na místě Piroviče jsem stejně polovinu času viděla Vlastu Buriana, jen by ho musel hrát ve své nejjemnější poloze. Až si říkám, jestli tohle nebyl jeden z filmů a režisérů, jejichž vliv byl znát i v naší tehdejší kinematografii? Jen to Maďarsko jsem v tom filmu nikde necítila, a to až tak, že když se postavy v angličtině a s anglickým přízvukem oslovovaly "Mistr Kralik", "Mistr Matuček", "Klara Novakova" či "Mistr Pirovič", pořád jsem si musela připomínat, že se to neodehrává v žádné imigrantské newyorské čtvrti... buď se z toho měla stát výzva a charakteristická maďarská etnicita a temperament tu měly ze všeho doopravdy čišet, nebo se na to nemělo vůbec hrát, takhle to trochu vytrhávalo a rušilo. *~

Já toho strejdu Alfréda zbožňuju. Chtěla bych být jeho neteř, vím, že bych se chvíli nebála, že se nebude něco bláznivého dít. Ten člověk miloval vyprávění, miloval konstruování nepravděpodobných zápletek a na lidech miloval, jak jsou nenapravitelně nelogičtí a absurdní, včetně kritiků a obecenstva - nechápu, jako ho někdo pořád může považovat za mistra hororu a napětí - on byl vtipálek a žertér, šibal zamilovaný do lidských chyb, protože mu umožňovaly udělat z thrileru grotesku, aniž by si toho vůbec někdo doopravdy všiml nebo se na to nebál upozornit. Jeho postavy se s železnou pravidelností rozhodují nelogicky a navzájem si toho nevšímají, takže příběh poskakuje jako tříkolka bez dvou kol na sukovaté horské dráze a člověk se může jenom odevzdaně drkotat s sebou s těmi nezastavitelnými, roztěkanmi lidičkami, a smát se, jak to všecko hloupoučce pletou a rozmotávají, a dávat pozor, aby si nepřekousl jazyk, nebo být vzteklý, že nic nefunguje, jak má, a nikdo nedává pozor. A uprostřed toho všeho rozpustilého bláznění pak zazní pár syrově humánních, od srdce pronesených slov (v tomhle filmu jsou to zrovna slova Van Meera, když si uvědomí, že se nedočká pomoci, která pronáší ke svým věznitelům o světě a záměrech mocných a o lidech, kteří vždycky budou sypat drobty ptáčkům), a to stačí, a zase můžeme drkotat a hrkat dál. Až k velkolepému finále. Díky, strýčku, za další fantastický, úsměvný i sladce mrazivý veskrze lidský i šibalský zážitek. *~

Jeden z nejlepších Hitchcockových filmů. Panoptikum nepravděpodobných, ale bravurně vykreslených lidiček a jejich nejrůznějších pohnutek a záměrů uváděných ve skutek. Expozici a pohádkovou logiku filmu musíte bez dostatečného vysvětlení přijmout, jako u Hitchcocka vždy, abyste se mohli udiveně usmívat a kochat tím rejděním a taky se o ty figurky trošičku bát a držet jim palce. U tohohle filmu je navíc nesporně milé, že Hitch tu svůj humorný nadhled a společenskou satiru neskrývá, stejně jako svoji zalíbenost, s níž i on sám fandí těm roztomilým lidičkám, tomu živočišnému druhu, který svými filmy rozmarně vytváří. *~

Hitchova verze z roku 1956, která není remakem, ale prostě úplně jinou variací na stejné téma, mi připadá celá neskonale vtipnější a svižnější, nabitější, nicméně tenhle snímek nepostrádá několik fantstických momentů, k nimž patří i samotný závěr. *~

Prvotní očarovaný, rozverný, uvolněný a pozvolný přístup člověka k roztodivným jevům až surreálně tajuplného života střídá po pádu z výšin vřazení do davu a čím dál zběsilejší, tísnivější, technokratičtější a kostrbatější úprk se sklopenou hlavou za čímsi absurdním, aniž by se vůbec stihl vytvořit prostor pro reflexi a porozumění, až nakonec všichni bez elementárního pochopení čehokoli, stejně nechápaví jako na začátku, jen po tom bezhlavém maratonu uštvaní a rozlámaní, zase jako kouzlem zmizíme. *** Možná to takhle vidím jenom já, ale pro mě je tenhle krátký film dílem s poměrně zřejmým, hořkou ironií prodchnutým poselstvím o člověčím míjení se s darem a zázrakem života, v němž prvky dada a poetismu slouží toliko k vytvoření transcendentální atmosféry v kontrastu s trýznivým nenapojením lidských bytostí na její živný proud, jež člověčí osudy zhusta věrně provází od marnosti počáteční k marnosti finální. ***

Skvělý herecký výkon předvedla herečka v roli té mladičké cikánky, která se celým filmem proplétá a doslova pro nás vypátrává děj. Zatímco všechno ostatní je ve filmu celkem odhadnutelné (a tím chci jen říct, že film je dobrý, že jeho tempo i atmosféra funguje - odhadnutelnost je tu vlastně důležitým principem, který pomáhá budovat ono tísnivé vědomí, že drama spěje ke zlému konci), ona v něm představuje nesmírně rafinovaný přesah, kontrapunkt, prvek vtipně i nezbytně zakomponovaný do každé scény - působí téměř až komiksově - pořád máte tendenci prozkoumávat okénka a objevovat, kde se ten šotek skrývá tentokrát. přitom má zároveń funkci jak osudového katalyzátoru příběhu, tak i na vypravěčské rovině - podprahově vnímáte, že bez ní, bez její přítomnosti, byste se vlastně možná nic nedozvěděli, nemohli na nic dívat, ona je kukátkem, zdrojem, svědkem, díky němuž se příběh zachová k vyprávění. A to děvče bylo v té roli fenomenální, jak šplhala po zdi, tančila s mladíky před hospodou jako frejířka i na zámku jako nějaká salonní umělkyně, jak sváděla, jak donášela či se přikrádala..., mohla jsem na ní oči nechat. *** *** *** *** *** *** *** *** *** Nedá mi to, a tentokrát ještě zvěčním svoji poznámku k promítání - Goethe Institut si vybral jako živý hudební doprovod Kazety, které měly přijít s "originálním soundtrackem" - to se bohužel nedá popřít, "originální soundtrack" to byl, co se ale odehrálo, byla katastrofa, která stojí za zveřejnění, už proto, aby Kazety případně nebyly připuštěny k ničení dalších projekcí - živá hudba umí být k filmu nesmírně citlivá a zažila jsem několikrát strhující kombinace při promítání němých filmů, ale Kazety bych už nikdy nikam nezvala. *** Cituju: "Film byl skvělý, škoda že pozornost pořád rušila úplně nezávislá, neurvalá a vůči dění na plátně naprosto ignorantská performance Kazet - co tam předváděli, bylo normální kinematografické vandalství. V první řadě uprostřed vedle mě seděla dvojice, a jen co film začal, odlepili z jejího klína všechny svoje zpocené ruce a otevřeli sáček s křupkami a pak už jenom chřupali a chřupali - ale i to jejich chřupání dávalo aspoň nějaký smysl a nerušilo představení tak, jako zvuková produkce Kazet. Když se na plátně vystřídají tři dějiště a odlišné scény a dokonce přijde i předělové tmavé okno mezi akty a vy pořád slyšíte totéž nezměněné brnkání, zvyknete si na to aspoň jako na šum a odladíte to, ale když pak uprostřed jízdy kočárem nebo záběru na veselici najednou hudba bezdůvodně zahřmí a trojnásobně zesílí, už vás napadne, že to snad dělají schválně a jen pořád hledají, jak vás na chvíli ukolébat a potom ze sledování brutálně vytrhnout. Po filmu jsme se s různými lidmi vtipně shodli, že se Kazety trefily do filmového dění jednou jedinkrát - až úplně před koncem, když k mrtvému studentovi vejde tanečním krokem šarlatán. JInak celou dobu předvádějí, jak přesně filmová hudba nemá a nesmí vypadat - pokud by se to mělo ještě někdy zopakovat, brala bych na ně studenty filmové vědy jako na odstrašující příklad. Příště bych raději třeba i zaplatila vstupné, pokud by se tím získal kvalitní hudební doprovod, který filmu rozměr přidá, nikoli ubere."