IdaHutt

Bohužel, zase film, který toužil být velmi přemýšlivý, filozofující, bilancující, lyrický a nostalgický, jemně komický..., jenomže si k tomu vybral příliš vyspekulovanou zápletku. Já mám taky ráda pejsky (i když jsem kočkovitá), avšak tahle fabulační křeč na mě prostě nefungovala. A tu posedlost, s níž pánové (Peter O´Toole s neustále podivně vykulenýma očima) naslouchali nekonečnému vyprávění vikáře (Sama Neilla), tu jsem jim prostě nemohla uvěřit.

Film, který mi sedl právě proto, že si vlastně na typické horory nepotrpím. Takže to beru jako romantické psychologické drama, v němž několik hororových prvků má čistě symbolický smysl. Smrt blízkého člověka je vždy hororovým zážitkem a Ciaránu Hindsovi jsem jeho bolest věřila (stejně jako jsem věřila Aidanu Quinnovi jeho chlastajícího hemingwayovského macha). Závěr byl na můj vkus sice poněkud přeslazený, avšak to se v romantickém žánru musí tolerovat. - Doplnění po pozdějším (druhém) zhlédnutí: tentokrát jsem musela ocenit jak vynalézavou kameru, tak stylovou čistotu plus skvěle vybraný hudební doprovod, a tudíž jsem přidala jednu hvězdičku.

Kdybych neviděla Posedlost (1981) Andrzeje Zulawského a kdybych neviděla Nájemníka (1976) Romana Polanského, shodou okolností oba snímky s Isabellou Adjani, kdybych tedy už dříve neviděla zmíněné dvě psychárny (další zde vypočítávat nebudu), snad by mě Nebezpečná známost zaujala více. Ale ouvej, já ty snímky viděla - takže jsem příliš, příliš, příliš brzy pochopila, o čem to celé je. A druhé ouvej (snad nevyrobím spoiler!): dvě milé sousedky nakonec samoúčelně trčí ven z fabule jako krajkové dámské podvazky z omšelých, sepraných bombarďáků. Takže přece jenom spoiler - jinými slovy: tyhle dvě figury sice rozjedou krásně příběh, avšak nakonec se ukáže, že v něm vlastně neměly co dělat. Psychárna nepsychárna, i symbolické postavy totiž musí fungovat v rámci (jakkoli zkreslené) skutečnosti. Každý blud má svůj reálný základ - a ty dvě slečny se v magorově hlavě vzaly odkud?

Tak tomuhle říkám "lehkost bytí", navíc nositelná na lepém těle předsilikonové krásky. Bez ohledu na exotiku však pro mě nejzajímavější byly přece jenom výjevy z berlínské komuny. Skoro jako od Fassbindera.

Josef von Sternberg se pomalu stává mým favoritem. A to pro skvělé filmařské oko - žádný jeho záběr není nudný, každý je promyšlený do detailu, každý je rafinovaně nasvícený. A také si čím dál víc cením von Stenberga pro jeho jedinečnou schopnost organicky spojovat groteskní s romantickým. Jeho filmy vnímám jako vysoce stylizovanou "hru", jež je záměrně, programově vzdálená jakékoli nudné realitě. Je to asi stejný rozdíl jako mezi extravagantními modely na předváděcím molu a běžnou konfekcí na ulicích. Marlene Dietrich nemůže obyčejný smrtelník potkat na ulici. Tu může potkat jedině na filmovém plátně.

Bohužel, takhle to dopadne, když se zprzní výborná literární předloha. Promyšlený a psychologicky věrohodný romantický dobrodružný román byl zcela rozcupován, hlavní hrdinka odsunuta do role stafáže, pointa vyzrazena hned na začátku - a to vše, obávám se, jenom proto, aby se mohl blýsknout ve speciálně vytvořené hlavní roli tehdy nesmírně populární Charles Laughton. Neblýskl se a při pádu ze stožáru s sebou strhl do věčných hlubin i tento paskvil. Naštěstí Daphne du Maurier kvůli tomu na Hitchcocka nezanevřela, takže ho nechala po letech zfilmovat své Ptáky - sice opět předělané, avšak už mnohem citlivěji a v intencích autorčina poselství.

Při novém zhlédnutí po dlouhých letech - snad právě proto, že milostný čtyřúhelník už znám - mě tentokrát plně zaujala tříčlenná rodinka žijící na hradě strýce Marka. Charaktery těch tří zrůd v čele s trpasličím sociopatem jsou psychologicky tak přesné, že bylo potěšením (pravda, poněkud masochistickým) je sledovat. Svým způsobem mi ten trojlístek zastínil i nordicky sošného Jeana Maraise a spol. Jestli se k filmu po čase ještě znovu vrátím, pak hlavně kvůli trpaslíkovi! A samozřejmě kvůli kvalitní filmařině s promyšleně komponovanými záběry.

Snad jediná role, v niž mě Shannen Doherty zaujala. Snad proto, že tentokrát měla skutečně co hrát. Biografickou knihu Dcera jihu - Život Margarety Mitchellové (vyšla v češtině) od Dardena Asburyho Pyrona, jsem - přiznávám se - neměla sílu dočíst. Naštěstí namísto této úmorně suchopárné, školometsky pojaté knihy je divákům k dispozici Burning Passion - a to je natolik vyvedená filmová biografie, že jí v tomto případě dám docela ráda přednost před dostupnou literaturou.

Dokonce ani krásné kostýmy tomuhle snímku nepomohly. A co se týče kostýmů, nechápu, proč musela mít Greta Garbo, snad s výjimkou jediné scény, stále na hlavě nějakou pokrývku, většinou připláclou čapku, který činila její obličej ještě kostnatější, nosatější a méně ženský. Ano, všechno špatně - špatný scénář, křečovité zápletky, statická kamera, nudná řemeslná rutina (pouze dva působivější filmařské nápady - jeden při "loupení" dokumentů)... Milostnému citu mezi na první pohled homosexuálním hošíkem Ramonem Novarrem a ledově asexuální (nikoli údajně lesbickou) Gretou Garbo snad nemůže divák věřit, i kdyby se snažil sebevíc "hrát s sebou". Ačkoli měl film normální metráž, zdál se mi nekonečný, nekonečně nudný. A melodramatické finále se zoufale tklivou hudbou, jeptiškami a hrou "na nemocnici" už překonalo i ty nejpřeslazenější břečky. Mata Hari měla možná smůlu, že jsem si těsně před ní (pro srovnání) dopřála tematicky totožnou, avšak filmařsky vynikající von Sternbergovu Dishonored s Marlene Dietrich. Prostě - nebe a dudy. A bohužel, po tomhle filmu jsem se jen utvrdila v názoru, že opěvované herectví božské Grety bylo pouze krátkodechou dobovou záležitostí. Ta dáma byla jako dobře nasvětlená panna z výkladu. Mimika žádná, když tak neadekvátní situaci (viz zář štěstí v očích milenky, jež blaženě kráčí na svou vlastní popravu), pohyby veskrze toporné... Estetický ideál postavy i tváře se dávno změnil - a tím pominulo i veškeré Gretino kouzlo, protože v ničem jiném ani netkvělo.

Jednu jedinou hvězdičku za Christophera Walkena, a to ještě za ty scény, kdy sebeironicky šaškuje. Jinak - skutečně velmi hloupý snímek s ještě hloupější "sci-fi" výpravou na způsob jakýchsi afro-asijských primitivních šamanů, sakra, jak se vůbec s takovouhle "technikou" můžou ti pidimužíci u nás producírovat, ke všemu "ovládat" bemocné lidské bytosti?! Až nápadně mi to připomnělo stejně stupidní, vlastně ještě stupidnější Čtvrtý druh. Jak vidno, podobně jako u upírů a vlkodlaků mají mimozemšťané vypracovanou svou kompletní mytologii, včetně toho, jak vypadají, co s lidmi dělají atd. A když se tohle směšné bájení začně ksichtit smrtelně vážně, je z toho vždycky jen trapný debakl. Stačilo. Mimochodem, zase jsem si vzpomněla na jeden zajímavý článek, v němž byly velmi logicky vysvětleny všechny ty případy "únosu lidí mimozemšťany" provázené různými nepříjemnými a ponižujícími "lékařskými" úkony ("rektální sonda"). A jak to bylo vysvětleno: vlastně jde o vytěsněný traumatický zážitek našeho vlastního porodu - ještě poloslepé novorozeně je vrženo do světla, hluku, vidí deformovaně (ta nestvůra s obrovskýma hmyzíma očima, jež se k němu sklání, je jeho matka!), dělají s ním hrozné věci - odstřihávají mu pupeční šňůru, myjí ho (včetně zadečku) atd. A když se pak v nějakém kritickém psychickém období (a třeba i při hypnóze) takové vytěsněné trauma prodere zpátky do vědomí, panečku, to je pak tóčo! Hned se takovému rozhozenému chudákovi rojí mimozemšťani po celé ložnici!