IdaHutt

Cortiho snímek převrátil naruby obvyklé schéma, v němž se většinou ženy derou o to, aby se z nich staly královy favoritky. Tentokrát dělá jedna provdaná krásná šlechtična všechno možné, aby se královou favoritkou nemusela stát. A ejhle, okolí ji k tomu přinutí, a to v čele s jejím vlastním manželem a tchyní. Jeanne de Luynes (jak se skutečná historická postava jmenovala) však nehodlá být loutkou a o své lásce a životě si hodlá rozhodovat sama. Timothy Dalton zde podává excelentní výkon a zastiňuje půvabnou Valerii Golino.

Výborní herci versus špatný, vykalkulovaný příběh. Paradoxně typicky "hollywoodsky" vykalkulovaná story, jež chtěla být kritikou hollywoodských poměrů. Pominu to, že 60. léta kvůli nevěrohodné stylizaci Natalie Woodové nevhodně kontaminovala výpravu snímku zasazeného do 30. let. Horší bylo, že navzdory okázalé snaze o vystižení psychiky Daisy Cloverové, navzdory realistickému zobrazení "hvězdné" mašinerie, navzdory důslednému zachycení vývoje Daisy (v literatuře by šlo o "portrét umělkyně jako mladé ženy"), navzdory tomu všemu výsledek na mě působil falešně, vyspekulovaně, chladně. Komediální závěr jako by se marně pokoušel vrátit snímek do žánru, který mu však od začátku neseděl.

Na rozdíl od uživatele Svadbos nepokládám film ani za neupřímný, ani za dlouhý. A dokonce nesouhlasím s tím, že by právníka mohl objekt jeho (sobecké) lásky "zruinovat". Správnější výraz je, že by ho tato žena mohla společensky poškodit. pokazit mu morální renomé, kdyby se skutečně prokázalo, že je luxusní call girl. Omar Sharif zde podává velmi přesvědčivý výkon v roli introvertního žárlivce štvaného nesnesitelným podezřením. Jenom lituji, že tvůrci více nevyužili právě rozporu mezi veřejnou a soukromou morálkou, který se zde doslova nabízel kvůli profesi hlavní postavy. Zatímco ve své praxi právníci musí u soudu vycházet z presumpce neviny, ve svém soukromém životě se této zásady nedrží ani náhodou.

Film s jedinečnou, trochu surreálnou atmosférou. Navzdory tomu mu sluší i ten až brutálně střízlivý, přímo cynický závěr. Režisér Kachlík prostě dovedl vývoj hlavní postavy do všech důsledků, vlastně dál než Fournier. A zasazení do českých reálií v období krátce před první světovou válkou se mu rovněž povedlo, včetně zachycení národnostních propletenců.

Literární předloha vyšla v překladu Quida Paličky v češtině: Thea z Harbou. Paní na Měsíci. Praha : Sfinx, Bohumil Janda, 1930.

Milostné komorní drama ze zoufale zničeného Polska roku 1946 mi zůstane dlouho v hlavě. Ano, kdesi v hloubi tam sice cítím počáteční tezi a kalkul, avšak síla příběhu vše přebije - a člověk ví, že přesně takhle to musí být, přesně takhle se věci dějí, takhle funguje Osud, který "se nám podobá". Maja Komorowska jedinečná, Scott Wilson skvělý. A ostatní rovněž. - Snímek jsem viděla v kopii, u níž v posledních sekundách oněměl zvuk. Netuším, zda šlo o technickou chybu, nebo naopak o umělecký záměr ("tiché" slunce). Možná jen kouzlo nechtěného, leč to ticho, to nenaplnění, přetržení, prázdno..., to bylo naprosto přesné.

Kdybych se nemusela dříve podrobně zabývat Ivanem Alexejevičem Buninem, asi bych byla s tímto snímkem spokojenější. Jenomže jsem deformovaná, takže biografické drama bylo pro mě trochu zklamáním. Uznávám, že se film odvolává především na deníky Buninovy druhé manželky Věry Muromcevové, a že proto i úhel pohledu je její. Avšak přece jenom dle mého názoru došlo ke zbytečnému zúžení obrazu Buninova více než třicetiletého života ve francouzské emigraci na pár epizod, v nichž šlo hlavně o spisovatelův mimomanželský vztah a manželskou krizi. Chybělo toho až příliš mnoho - a to nejen ve smyslu zmínek o jeho tvorbě, ale i o jeho životě. Chybělo vykreslení výjimečné pozice, kterou Bunin zastával mezi ruskou literární emigrací, chybělo přesnější zachycení jeho světonázoru a jeho vztahu k ruské kultuře, chybělo např. i jeho odmítnutí kolaborovat s fašismem za války, a to i za tu cenu, že doslova hladověl, chybělo toho prostě příliš, dokonce chyběla i sebemenší informace, že měl před Věrou i první manželku, oděskou krásku z bohaté rodiny, ba dokonce měl i syna, jenž však brzy zemřel. Přesná byla scéna s Puškinovou vnučkou oslavující vítězství Rudé armády u Stalingradu, jelikož Bunin za války velmi pečlivě sledoval dění na východní frontě a skutečně ve svém deníku šťastně zaznamenal vítězství Rusů u "Caricynu". Film stojí za zhlédnutí, a to opakované, přece jenom je však škoda, že toto vysoce atraktivní téma tvůrci nevyužili lépe a komplexněji.

V rámci žánru a s ohledem na stáří snímku nemohu jinak než dát sto procent. Marlene Dietrich opět jako nedosažitelná dáma (ano, a rafinovaná zlodějka), kterou si získá chlapecky okouzlující Gary Cooper. Mimochodem, na tuto "chlapeckou" strunu hrál Cooper nejen jako přitažlivý mladý muž (podobnou roli si střihl např. v Ball of Fire), ale i jako přitažlivý zralý muž (např. v Odpolední lásce). Tak se mi zdá, že vlastně jeho herecký rejstřík nebyl příliš široký, zato ho dokázal mistrovsky využít, takže mu žádná neodolala. Ani Marlene.

Musím srovnávat tuto černobílou, velmi civilně pojatou, a přesto působivou klasiku s načančanou hysterickou exhibicí, v níž si roli Modiglianiho střihl vypasený tatík Andy Garcia. Gérard Philipe - už jakoby vyhaslý a vyčerpaný, nepochybně vlivem vlastní zákeřné choroby, o níž ještě nevěděl, dokonale pasoval na roli umírajícího, bídou a neúspěchem uštvaného malíře. Lili Palmer, moje oblíbenkyně, jako cynická zazobaná Angličanka byla dokonalá, a poddajná, smutná kráska Anouk Aimée v úloze Jeanne byla rovněž bezchybná. Ačkoli někteří komentující poukazují, že Lino Ventura si zde mohl zahrát pouze štěk, pro mě naopak jen potvrdil, že "není malých rolí". Jeho mrchožrout - obchodník s obrazy vygradoval celý příběh do symbolického poselství. A ještě něco: v podstatě ani jedna ze scén nepostrádala přesný sociální rámec a ani v jedné ze scén nechyběla zmínka o penězích, o tom, že za všechno se platí, a to doslova. Tato existenční štvanice spojená s marným zápasem o oficiální umělecké uznání, to byl ten neustálý šlehající bič, jenž hnal Modiglianiho (a spol.) až k tragickému konci.

Nosné téma, navíc pro Poláky srdeční a prestižní záležitost, avšak vyšel z toho, bohužel, podprůměrný film. Jen jakési nekonsekventní ilustrace typu: mladý Chopin ve Varšavě, mladý Chopin v Paříži, Chopin se setkává se Sandovou, Chopin uloven Sandovou, Chopin se Sandovou a jejími dítky na Mallorce, Chopin se Sandovou a jejími dítky na jejím venkovském sídle... a šlus. Hlavní pozornost na sebe strhává Sandová, avšak oba protagonisté jako by vlastně ani neměli co hrát. Jejich vztah je vztahem dvou loutek, za které křečovitě tahá scenárista s režisérem. A tak jedinou postavou s věrohodnou psychologií a vývojem se stává žárlivý a zakomplexovaný Maurice, syn Sandové. Navíc mi vadí redukce Chopinova života a díla (!) na kapitolu s názvem Sandová, byť to byla kapitola relativně dlouhá a závažná.