IdaHutt

Zralý půvab Romy nezachránil vyspekulovaně, tezovitě působící příběh, a to bez ohledu na snahu opřít se o historické události. Právě tady jako by vše drhlo a zůstávalo na povrchu, přesněji kdesi na filmovém plakátu. Problém je ve výběru postav, charakterů - snímek s jednoznačnou levicovou orientací nemá věrohodné levicové charaktery, pro přesnost: Romy - prachatá, zhýčkaná madam, která se (kvůli vášni?) pustí do protifašistického odboje; Noiret - prachatý, dosti poživačný velkopodnikatel - opět (kvůli vášni) nakonec provádí různé ilegální kousky proti fašounskému režimu, nemluvě už o opouštěném manželi - zchudlém italském šlechtici v diplomatických službách (Mussoliniho, že ano); a vrchol všeho - revoluční odborářský vůdce, který evidentně pochází rovněž z patřičně zazobané famílie ("tatínek měl Jaguára"). Sečteno a podtrženo: odboj, válka, třídní, politické i ideologické konflikty, a hlavně skutečné krvavé střety..., to všechno se odehrává kdesi v diskrétním zákulisí, v jiném prostoru a v jiném čase (mimochodem, časové střihy jsou hodně zmatené, a hlavně neúčelné). Jediné, co je divákovi nabídnuto, jsou takřka výlučně samé pěkné věci: milostná dobrodružství a touhy, dámy v luxusních šatech, krásné bouráky, uhlazené prostředí hotelů a soukromých vil (a jedna basa, z níž se zrovna vychází na svobodu). Dobovou atmosféru se však navodit nepodařilo, a ani té vášnivé lásce jsem nevěřila. Protože do odboje s tyranií se nikdo nepouští kvůli vzbouřeným pohlavním hormonům, leč z důvodů zcela jiných. Takže nakonec - i když nerada - musím souhlasit s uživatelem Ninadel, že jde o levicovou slátaninu.

Nečekaně inteligentní film s jedinečně vybudovanou atmosférou, postupně až lynchovského rázu. Co si autoři skutečně mohli odpustit, to byl zbytečný prolog (nadto logicky chybný, neboť jak zjistí pozorný divák na konci, vypravěč/i by musel/i být zároveň vševědoucí) a ještě zbytečnější epilog - ten navíc rozmělnil jak myšlenku, tak náladu snímku. Nebýt těchto chyb, bylo by to dle mého na sto procent. Za to nadčasové varování určitě!

"Průměrnou" duchařinu tento snímek přesahuje o jednu hvězdičku, a to díky nečekanému sociálnímu rozměru. Platí sice přísloví, že činění dobra přináší pekelnou odměnu, leč nemusí být vždycky dobro jako dobro... V tomto smyslu originální horor.

Velmi dobrý snímek, v němž jako bych cítila zřetelné echo Soukupových Pěstí ve tmě. Henry Maske vynikající a jeho podoba se skutečným Schmelingem neuvěřitelná. Zklamaná jsem byla však ze Susanne Wuest, jež sice sehrála svou roli celkem věrohodně, avšak vypadala jako hodně škaredá německá karikatura sladké české panenky Anny Ondrákové. K filmu se určitě ještě s časovým odstupem znovu vrátím.

Skvěle jsem se bavila. Těch nádherně využitých filmových ech je tam hodně, ale snad se nedopustím spoileru, když za hlavní označím Vraždu v Orient Expresu a film-noir Ďábelské ženy, zatímco von Trierova Europa se sem přišmrncla spíše jen díky černobílé stylizaci a historickému rámci.

Skvělá expozice - a současně špatná, poněvadž v podstatě vyslovila totéž, co sám závěr. A pak mám velký problém s akceptováním rozbité kompozice - rozbité ve smyslu nadbytečnosti první skoro poloviny snímku zachycující veselku. Z mého hlediska k tomu, co asi chtěl tvůrce vyslovit, úplně stačil komorní čtyřúhelník (dvě sestry, muž, dítě), s nímž si dokonale a mnohem působivěji vystačil režisér v druhé, podle mně stylově čistší a dějově konzistentnější části. Dokonce by si plně vystačil i s pouhou trojicí - muž, žena, dítě. Postmodernistické míchání stylů a rovin (obrazově famózní výjevy s dokonale vybraným Wagnerem - Tristan und Isolde) versus komíhavá ruční kamera ve hře na cinema verité mi vadí, i když všechno je možné, pokud to praxe dokáže. Tady to v praxi hodně drhlo. A co mi hlavně vadí, to je psychologická vyspekulovanost figur - nejde vlastně o postavy, nejde o charaktery, jde o bizarní, navzájem většinou vůbec nesouvisející situace, a především jde o absenci pochopitelné psychologické motivace. Zde konkrétně je v prvé řadě hodně nečitelná a chaotická "postava" nevěsty, která teprve v samotném finále nečekaně (a paradoxně) nabývá věrohodnou psychiku. A ještě dvě věci: v zhledem k tomu, v jakém tristním stavu se lidstvo nachází, dávám u takovýchto snímků s filozofickými a symbolickými ambicemi zásadně přednost hrozbám lidským (společenským a ekologickým) před hrozbami typu vis maior, jako je tomu v tomto případě. Takže určitě mě mnohem více oslovil třeba film Na břehu (původní Kramerova verze i pozdější TV remake) než Melancholia. Ale za zhlédnutí a zapamatování Melancholia nepochybně stojí, třebaže mohla být raději useknutá pár sekund před triviálně názorným šlusem.

Váhala jsem s hodnocením, jelikož tvůrci sice použili jako literární předlohu novelu Henryho Jamese Listiny Aspernovy, avšak totálně změnili žánr i poselství díla. Původní Listiny Aspernovy jsou ironickým příběhem o posedlosti literárního vydavatele, jenž chce za každou (!) cenu získat milostné dopisy dávno mrtvého básníka od jeho někdejší stařičké milenky Juliany Bordereauové, dožívající ve zpustlém paláci v Benátkách ve společnosti neteře Tiny. Českému čtenáři by se patrně v této souvislosti vybavil nejspíše Karel Čapek a jeho povídka Čintamani a ptáci. Film The Lost Moment (Ztracený okamžik) přesunul příběh do žánru romantického psychodramatu s atmosférou místy až hororovou a totálně změnil jak charaktery dvou ze tří hlavních postav - vydavatele a Tiny, tak závěr. V tomto smyslu se asi Henry James musí obracet v hrobě - a já musím skřípat zuby. Na druhou stranu je třeba uznat, že tato filmová verze kupodivu drží v rámci žánru výborně pohromadě, má dobře vybudovanou přízračnou atmosféru a také herecké výkony působí věrohodně. Takže jsem se nakonec (i s tím skřípěním zubů) přiklonila ke čtyřem hvězdičkám.

Ano, Barbara Stanwyck a Henry Fonda tvoří okouzlující pár. Bohužel, to je tak všechno. Film jako by názorně demonstroval vývojové počátky dvou ničivě rozbujelých vad současných amerických "komedií" (a nejenom jich): neúnosnou ukecanost (snad jediný záběr se neobešel bez neustálého mletí hubou) a absenci morálky, resp. přítomnost velmi diskutabilní a velmi deformované morálky. Mimochodem, za co byl vlastně chudák Henry hochštaplerkou Barbarou tak krutě ztrestán (včetně vehnání do chomoutu)? Jo, to je, oč tu běží!

Tak se mi při sledování této psychologicky totálně vykloubené slátaniny vybavila Profesionální žena Vladimíra Párala. Kdyby režisér Eyre četl Profesionální ženu, snad by tak trapně netrval na tom, aby Antonio Bandreras osudově svedl světačku, jsa zároveň nacpán do role evidentního blbečka. Mimořádně špatný film, škoda jinak kvalitních herců a škoda času!

Isadora Duncan je fascinující postavou evropské kulturní historie - spojuje v sobě obrovské protiklady: drzé diletantství a humbuk s lidskou citlivostí, humanismem, zápalem. Reiszův skvělý snímek tuto osobnost vystihuje velmi přesně - a přece je více holdem než kritikou, nepochybně právem. Samozřejmě však zachycuje pouze malou část života této neuvěřitelné ženy - bohémky s širokým srdcem, naivní umělkyně, naivní revolucionářky a naivní pedagožky, divoké milenky a volnomyšlenkářky, tak trochu hochštaplerky, těžké alkoholičky, matky, která přišla o tři děti (film se nezmiňuje o jejím novorozenci, jenž zemřel v den propuknutí první světové války). I její smrt - ze symbolických důvodů - režisér znázornil na pozadí nové, jazzové éry, zatímco ve skutečnosti k ní došlo při výjezdu z domova. Všem, které snímek Isadora osloví, doporučuji literární autobiografii "My life" a dále biografii z pera Isadořiny celoživotní přítelkyně a kumpánky Mary Desti "The Untold Story", která vypráví právě o závěrečných letech (1921-27), o nichž už sama Isadora ve své autobiografii nepsala. Divoké scény např. s jediným legitimním manželem, ruským básníkem Sergejem Jeseninem, jak je vidíme ve filmu, se pak budou jevit jen jako chabý odvar toho, co ti dva spolu ve skutečnosti po Evropě a Americe prováděli. V každém případě si Karel Reisz nemohl pro Isadoru vybrat skvělejší představitelku než Vanessu Redgrave. (Poznámka: zmíněná autobiografie a biografie vyšly také v ruském překladu v jednom svazku pod titulem: Ajsedora Dunkan - Moja žizň, vyd. 1999.)