IdaHutt

Od prvního okamžiku nádherně překvapivý snímek, paradoxně o to překvapivější, oč více pracuje s haldami filmových odkazů. Taková korejská Heidi, děvčátko z hor, to je vskutku nářez. A což teprve romantický piknik v duchu atomové katastrofy ze snímku Na břehu. Ale nejde o filmová echa, jde o skvělou sarkastickou výpověď o světě, v němž je holka ve fabrice součástí stroje (ano, Chapline, nic se nezměnilo!) a v němž stěží lze najít jednoznačnou dělící čáru mezi těmi za zdmi blázince a těmi mimo jeho zdi. Vždyť je to příšerný svět! Jenomže tady je nahlížen z osvobodivých výšin veselého šílenství, takže se můžeme uvolněně smát a bavit. (Ano, Chapline, nic se nezměnilo!)

Nějak na mě neo-noir nefunguje, spíše mě začíná čím dál víc rozčilovat. Mám pocit, že tento žánr v nových podmínkách jaksi pozbyl smysl. Jestliže v době zrodu provokoval svou programovou amoralitou, resp. amoralitou hlavních postav, nyní už nemá koho a co provokovat, jelikož amoralita se stala normou reality. V tomto smyslu mi přijde žánr nejenom pasé, ale protivný. Proto díky bohu za takovou Femme Fatale od Briana de Palmy!

Při četbě románu jsem si zahrávala s myšlenkou, že scény možná není třeba nutně interpretovat jako zcela reálné, nýbrž do jisté míry jako představy pochroumané psychiky (jelikož pod tímto úhlem je příběh vyprávěn). Hanekeův filmový přepis však tyto pochybnosti rázně a jednou provždy ukončil. Svým způsobem je tedy filmová Pianistka pro mě významnější než její literární předloha. Nemluvě o psychologické účinnosti, protože famózní, nesmírně autenticky působící ztvárnění ve mně vyvolávalo až nepřijemný pocit, že jsem nedopatřením nahlédla do soukromí někoho neznámého a nechtíc spatřila jeho špinavá tajemství. Nebude jednoduché se k tomuto jedinečnému filmu vracet, ale zcela určitě na něj nelze zapomenout.

Tento přepis - nádherně ironický, groteskní, vyprávěný rychlým tempem - mě prostě nadchl. Navíc působí nesmírně autenticky - jistě i díky tomu, že od carského Ruska dělilo tvůrce pouhých dvacet let. Na druhé straně právě to, že příběh byl natočen již ve zcela jiných společenských podmínkách, neobyčejně přispělo k onomu až sarkastickému nadhledu, s nímž je podáno "historické", a tudíž dávno překonané drama "nevěsty bez věna". Ani špetka sentimentu! - Inu, dneska by se Protazanov asi nestačil divit.

Při prvním zhlédnutí před léty se mi tento přepis mého nejoblíbenějšího Remarqueova románu velmi líbil, nicméně jakmile jsem měla příležitost srovnat jej s klasickou filmovou verzí z r. 1948, musela jsem své hodnocení snížit. Při vší úctě k A. Hopkinsovi, Boyerův Ravic je prostě o tři třídy výše - jistě i díky scénáři. Paradoxně se televizní snímek ve srovnání s původním filmem snažil - navzdory menším časovým možnostem - zachytit románový děj kompletněji. Přesto mám pocit, že právě tato snaha se mu trochu vymstila a podepsala se na určité "klipovitosti" a povrchnosti. I tak však určitě stojí za zhlédnutí.

Skvělý přepis Remarqueova románu s vynikajícími výkony Charlese Boyera a Ingrid Bergmanové. Srovnávala jsem s pozdějším televizním remakem (s A. Hopkinsem a L.-A. Downovou) a filmová verze jednoznačně vede o dvě koňské délky. Ačkoli by příběh sváděl k melodramatičnosti (jak se mj. stalo právě u televizního pojetí), je zachycen s neobyčejnou neokázalostí, o to však psychologicky věrohodněji a působivěji. Nabízí se i porovnání s jinou slavnou "válečnou romantikou" - Casablancou. Ani za ní Vítězný oblouk nepokulhává, ba dle mého názoru ji právě svou střízlivostí a absencí happyendu předčí, Bergmanová zde pak navíc dostala ještě větší možnost dokázat, jak úžasná je herečka. Nemluvě o Boyerovi, který se pro mě stal ideálním představitelem Ravica.

S koncem války válka nekončí. Filmové drama, které s obdivuhodnou věrohodností, opírající se jistě o vynikající znalost dobových reálií, spojuje téma protiválečné a milostné. Philippe Noiret coby vojenský lékař pověřený "výběrem" nejvhodnějšího neznámého vojína je dokonalý, Sabine Azéma coby tvrdošíjná milostpaní pátrající po svém manželovi ho skvěle doplňuje. K dokumentárně výstižné atmosféře příspěly exteriéry - zničená krajina kolem Verdunu; opuštěná továrna proměněná na noclehárnu; či kostel, v němž souběžně na jedné straně probíhá mše, zatímco na druhé straně za plentou se koná zkouška kabaretního šramlu na spojenecký večírek. "Tohle je život a nic jiného".

Tenhle animovaný sarkasmus (ano, sarkasmus!) si pouštím opakovaně. A užívám si pohledu na nádherně načančaný surreálný svět, v němž se za zvuků quasiopery vše vesele ničí a požírá, JAK to už v našem reálném neveselém světě prostě chodívá.

V tomto případě si nemohu pomoci a musím dát plný počet bodů. Je mi to až příliš blízké. Dokonce tak blízké, že si to občas pouštím znovu - a vždycky na konci vybuchnu smíchem. Ano, je to čistě osobní.

Za poslední povídku bych dala 80 %, avšak první dvě notně snížily celkové hodnocení. A Boris Karloff měl smůlu, že účinkoval zrovna v té, která se mi líbila nejméně.