Joges

Andělin popel je příběh irské rodiny v Limericku. Je to barvité líčení mezi bídou a nouzí, špínou a hladem, vlhkem a deštěm, mezi rozením dětí a umíráním. Andělin popel je laskavé i humorné vyprávění irského chlapce, který dospívá v jinocha. Film, který vznikl podle stejnojmenného románu Franka McCourtha, doprovází jímavá hudba Johna Williamse. Ze zanedbaného prostředí věčně vlhkého Limericku vypluje občas na povrch drahokam: "Naplňte svou paměť. Je to vaše pokladnice a vaše vědomosti vám nikdo nevezme. Když si hlavy naplníte smetím, shnijou vám. Můžete být chudí, mít rozbité boty, ale vaše mysl bude palác."

Tvrdý, naturalistický snímek vykreslený do nejmenších detailů. Prostředí předválečné německé vesnice je plné zlosti, otupělosti, brutality ale i lásky a odpuštění. Tvůrci se daří upoutat divákovu pozornost dějovými zvraty a překvapivými scénami. Drobné nedostatky se zde jistě najdou. Jednou z chyb je například rychlý, odvyprávěný konec, proto z mého pohledu Bílá stuha nedosahuje na pětibodové hodnocení. Jinak je film dobrý, vážně dobrý.

Mimořádně povedená televizní inscenace. Tento film mohu s odstupem času sledovat zas a znova, pokaždé mě rozesměje, a to především díky výborným hereckým výkonům.

Poctivě natočený film, výborný scénář, téměř knižní texty - citace, vybroušené dialogy, skvělé herecké obszení (místy jen trochu uřvané). Film byl natočen roku 1976. I po těch letech je stále na co koukat.

Tento poněkud netradiční film se mi velmi líbil. Panovala zde podivná atmosféra, příběh byl podmanivý, herecké výkony byly dobré. Ještě nějaký ten den po shlédnutí mi Angel - A ležel v hlavě.

Poněkud rozopruplná podívaná. Ničivá vlna na začátku filmu mi doslova brala dech, jak byla živelná. Některé scény byly naopak příliš statické. Chápu však, co chtěl autor příběhem tří lidí říci. Mimochodem Clint Eastwood za kamerou a Matt Damon ve filmu si čtyřbodové hodnocení rozhodně zaslouží. Překvapil mě i herecký výkon malého Georga McLarena.

Příjemný, i když poněkud nostalgický, patetický film o problémech stárnutí. Drama vás od samého začátku naočkuje neklidem, takže jej sledujete až do samotného konce. Zkrátka chytí vás a nepustí.

Od Odpolední lásky jsem téměř nic neočekával. Mé pochybnosti k černobílému filmu z roku 1957 však rozprášila vlna brilantního humoru, inteligentně vystavěných dialogů i hudbou podbarvené romantiky. Jistě, najdou se zde chyby, tojice hlavních představitelů filmu je však natolik výborná, že jsem nedostatky zkrátka přehlížel. A režisér Billy Wilder si mě získal pro další jeho filmy.

Film je doslova protkán filozofickými myšlenkami, literárními moudry a básnickými citacemi. Z tradičního konzervatizmu anglické školy vyrůstá nikoli rebelie ale nové, svobodné nazírání na svět - společnost mrtvých básníků. I kdyby se zdálo, že film bude kárat a poučovat, stává se naopak inspirací a pro mnohé i pomyslným žebříčkem hodnot. Film je skvostem mezi filmy. Závěrečná scéna, kdy si žáci jeden po druhém stoupají na lavice aby pozdravili svého učitele "kapitána" je neskutečně silná.

Půvabný, poetický film o životních podobenstvích s lidským poselstvím. Film mohu vidět 5x, 10x, nikdy nenudí, pokaždé mi zlepší náladu a nabudí mě optimismem. Celý film je úžasný, vždy s nadšením sleduji provedení slepce ulicí, sérii dobrých skutků, doručení krabičky s dětskými poklady, cestu po šipkách, pohledy s trpaslíkem, naschvály určené zelináři, .. zkrátka, o tom je celý film. Asi proto mám Amélii tolik rád.