Eluin

Dojemné, silný příběh, nicméně jakožto film to podle mě nebylo zrovna bezchybné. Chybělo mi nějaké hlubší úvodní představení postav, nicméně i tak tento snímek Hollandové hodnotím pozitivně.

Sentimentální "prvorepubliková" (vím, rok 1947...) komedie, která výrazněji nevybočí ze svého žánru. Potěší přítomnost dodnes takřka nestárnoucí Soni Červené.

Ke sci-fi mám kladný vztah už od dětství, kdy jsem s radostí pročítal každou novou Ikarii a pak i časopis Nemesis, oba jsou sice dnes již historií (byť Ikarie se reinkarnovala), nicméně ta láska k poznávání příběhů vědecké fantastiky zůstala. Natrvalo. Nicméně nic není věčné, dnes už to vše beru pochopitelně o dost rezervovaněji, přesto jsem se na nové sci-fi s názvem Oblivion dost těšil. Oprávněně? To už je náročnější otázka. Tom Cruise zde hraje údržbáře Jacka, který po ničivé válce proti jakýmsi přivandrovalcům z bůhvíjaké galaxie patří mezi dvě poslední žijící osoby na Zemi. Jejich úkol je zde poměrně jednoduchý, mají hledat artefakty a dohlížet na správnou funkci strojů, které čerpají důležité látky pro zbytek lidstva, jež se nachází někde ve vesmíru. Jack má Zemi rád, schovává si různé drobnosti, které katastrofu přežily (knihy, baseballový míček, apod.), nicméně jeho kolegyně Victoria (hraje ji skvělá Andrea Riseborough) už tak nadšená není a nejraději by tuto příšernou planetu co nejrychleji opustila. Jejich vzájemné relativně poklidné soužití naruší až pád jakéhosi modulu, ve kterém je nalezena žena jménem Julia (Olgy Kurylenko), která bůhvíproč Jacka odněkud zná (a Jack si na ni pamatuje ze svých snů).... a Jack krom starosti "kam s ní" musí řešit i dilema Victoria x Julia. Takže tak nějak. První cca půlhodina filmu je velmi dobrá a nabízí zajímavý rozjezd po celou zápletku. Divák (minimálně v mém podání) se těší na to, jak tvůrci z dané situace vybruslí, těší se - krasobruslařskou terminologií - na trojitého rittberga, ale ono ne, namísto toho přijde pozvolné vybruslování, které končí školáckým pádem na zadek. Bohužel, tvůrcům se zbylé 2/3 filmu vůbec nepovedly a celkový dojem tak mám více než rozpačitý. Kladem však bezesporu zůstávají celkem slušní herci, zejména tedy již zmiňovaná miss Riseborough, které koneckonců hraje asi i charakterově nejzajímavější postavu (Cruise je klasicky nevýrazný a na Olgu Kurylenko se sice hezky dívá, ale to je tak asi vše, M. Freemana, který tu také hraje, raději hodnotit nebudu), a hudební doprovod, o který se postarali francouzští M83 (což je moje krevní skupina).

Téma druhé světové války je stále aktuální, zejména pak v těchto dnech, kdy slavíme výročí jejího konce. Australská režisérka Cate Shortland přispěla svým dílem k filmové mozaice událostí konce tohoto nejstrašnějšího konfliktu v dějinách lidstva v podobě filmu Lore. Ten se odehrává na sklonku války a v jeho centru se nachází čtveřice sourozenců, jejichž rodiče se dost vážně zapletli s končícím krutým režimem (film poté nepřímo, ale celkem jasně, naznačuje jak). Děti proto musí vykonat dlouhou pouť ke své babičce, nicméně cesta květnovým Německem roku 1945 rozhodně nepřipomíná pohodovou víkendovou jízdu... Film je natočen velmi působivě, může se opřít o přesvědčivé herecké výkony (Saskia Rosendhal v titulní úloze), a rovněž celkem minimalisticky. Vojáků tu uvidíte poskrovnu, za celou dobu padne tak jeden, možná dva výstřely, nicméně na každé postavě je snadno vidět velký strach a rovněž je možno i cítit tíživou atmosféru, která přebývá na každém filmovém políčku tohoto snímku. Hezky tu je ukázána poválečná deziluze Němců a první krůčky na těžké cestě k denacifikaci (scéna se starou dámou, která tvrdí, že fotografie z koncentračních táborů byly zinscenované a mrtvé tam hráli nějací najatí herci...). Lore je výborný film, který na minimalistické ploše řekne o Němcích a o druhé světové válce daleko více, než velkorozpočtové popkornové filmy plné fantastických výbuchů a heroických smrtí.

Quentin Tarantino svými filmy vždy osciloval mezi genialitou a ryzím brakem. Nejinak je tomu i u jeho posledního příspěvku. Django je klasickou "tarantinovkou" se vším, co k tomuto svébytnému subžánru patří. Opět tu jsou napjaté konverzace několika postav, kde divák za významem jejich slov hledá ještě cosi zlověstného, co se pozvolna - jako ticho před bouří - probublává na povrch a.... obvykle to pak končí slušným masakrem. Nespoutaný Django tak ani není westernem v tom pravém, klasickém slova smyslu, Tarantino "jen" zasadil své známé situace a scény do zcela nových kulis. Připomíná mi to třeba Vladimíra Párala, když psal sci-fi... To nemusí být ale nutně na škodu. Tarantino má svůj svébytný filmový jazyk, nikdy nebude Bergmanem, Weirem, apod. (a ani to nechce), nicméně pokud divák přistoupí na pravidla jeho hry, tak se může docela slušně bavit. A o zábavu tu jde především. Souboje jsou v tomto filmu silně přeexponované, z každého škrábnutí kulkou létají vzduchem hektoliktry krve, místy to připomíná památné bitvy Schwarzeneggerova Terminátora (mimochodem, pomohu si "oslím můstkem", po shlédnutí filmu jsem začal být na slovo "negr" celkem alergický, objeví se tam totiž skoro v každé větě). Takovéto převážně nevážné věci (i když jak pro koho) se pak dostávají do kontrastu s poměrně závažným poselstvím některých scén, jako je třeba zotročení černochů. Těžko říci, proč se Tarantino rozhodl zrovna pro tuto látku, zdá tím chtěl svým osobitým způsobem poukázat na cosi významného, nebo mu šlo jen o zpracování klasického příběhu lásky a pomsty. Nevím. Co bych ale na filmu určitě ocenil, je výběr exteriérů a rovněž i výběr hudby. Tarantino vsadil na "první ligu" a slyšet tak můžeme rozsáhlé spektrum hudby sahající od Morriconeho až po rap. Velmi dobří jsou i herci (značka Tarantino bezesporu dokáže přivábit nejednoho z nich), mezi nimiž podle mého názoru kraluje Ch. Waltz v roli německého zubaře/lovce odměn, za zmínku ale jistě stojí i DiCaprio, Samuel L. Jackson (změněný takřka k nepoznání) nebo Jamie Foxx. Ve filmu se na chvíli objeví i sám režisér Tarantino (a stylově "odejde"...) a dokonce i Franco Nero, který si sám zahrál jistého Djanga v éře klasických špagetových westernů let šedesátých, jak tak znám Tarantina, tak to jistě nebude náhoda... :-). A znovu se mi vrací otázka z úvodu, je to dobrý film, je to brak? Nevím, ale každopádně je to celké zábavné...

Filmy australského režiséra Petera Weira mám velmi rád. Těžko říci proč, ale už od svého prvního filmového okénka jsem se doslova zamiloval do jeho osobitého způsobu vyprávění "pohyblivých obrázků". Bitva u Gallipoli, zhruba jednoroční agónie vzájemného soupeření britských, francouzských a australsko-novozélandských sil s tureckými vojsky, které vrcholí nesmyslným krvavým masakrem, je dodnes v Austrálii i na Novém Zélandu vnímána jako otřesná událost, kterou si tamní obyvatelé stále připomínají. Výročí bitvy (25. 4.) má dokonce v těchto státech své označení - Anzac Day. Bylo tedy jen otázkou času, kdy se někdo pokusí převést tyto neblahé události (jež třeba tehdy vedly k demisi W. Churchila) na filmové plátno. Stalo se tak roku 1981 a nutno dodat, že pan Weir se své role zhostil nad míru dobře. Příběh je nám představen na dvou mladých mužích, kteří reprezentují odlišné póly tehdejších mladých rekrutů. Archy Hamilton (Mark Lee) je mladý a talentovaný sprinter (stovku má za 9,40) s vlasteneckými ideály, za něž je ochoten položit život, Frank Dunne (Mel Gibson) je rovněž mladý a rovněž talentovaný sprinter (s podobným časem), o jehož věrnosti britské koruně by však šlo úspěšně pochybovat, přesto se tito lidé stanou blízkými přáteli. Samotný pobyt v zákopech patří (vzhledem k minutáži snímku) mezi tu kratší část (cca 40 minut), předchozí zhruba hodina je věnována vykreslení charakterů hlavních postav a celkové atmosféry. Film osciluje mezi zobrazením upřímného vlastenectví australských mladých mužů, kteří se dobrovolně v dobré víře hlási na tureckou frontu a nutnou deziluzí, se kterou se později potkávají, ať už se jedná o pohrdavý postoj britských důstojníků, či o nesmyslné rozkazy, jež ústí do pověstných "mlýnků na maso". Velmi zajímavou scénou je moment, kdy se oba hlavní hrdinové na poušti v Austrálii setkají s jakýmsi "cowboyem", který se nikdy nedostal dále než do sousední vesnice a který vůbec neví, že ve světě vůbec nějaká válka (jedná se pochopitelně o 1. světovou) probíhá a vůbec nechápe, proč mají australští hoši jet bojovat do Turecka proti Němcům. Absurdnost par excellence. Toto bravurní Weirovo dílo lze doporučit: a) lidem, kteří mají rádi válečné filmy b) lidem, kteří rádi běhají, neboť běh má ve snímku velmi podstatnou roli c) lidem, kteří mají rádi francouzského skladatele J. M. Jarreho, neboť jeho skladba Oxygen se několikrát ve filmu objeví. A jelikož splňuji všechny výše uvedené kategorie, tak mi nezbývá nic jiného, než film s upřímným srdcem pochválit.

"Koulovat jsme se mohli jen v létě..." :-) Hra pobaví, je vtipná, odlehčená a... skvěle se u ní relaxuje.

Seriál, ze kterého přímo čouhá maloměšťáctví a občasný šovinismus (a takové to přízemní čecháčkovství), nicméně postavy navzájem na obrazovce fungují a někdy to bylo i docela vtipné.

Slušná žánrovka, na které asi nejvíc zklame nepodařený český překlad názvu a ten trochu kýčovitý konec (i vzhledem k tématu filmu).

Docela vtipné, ale ke kvalitnímu dokumentu snímku něco scházelo.