Eluin

Klasický Woody... A skvělá Blanchet.

Cypher je trochu netradiční sci - fi film v duchu tvorby slavného žánrového spisovatele P. K. Dicka, autora, jehož náměty jsou i mnoho let po jeho smrti vděčným tématem bezpočtu snímků. Morgan Sullivan získává novou práci, jejíž náplní je tajemná činnost tajného agenta. Vše je ale pochopitelně mnohem komplikovanější než se na první pohled může zdát a Morgan si záhy není jist nejen tím, na čí straně stojí, ale třeba i tím, jak se ve skutečnosti jmenuje… Cypher je pozoruhodné sci-fi, které vyniká skvělým vizuálním zpracováním a zajímavou atmosférou, která film provází cca po jeho 50% délky. V té druhé polovině, když se postupně dostavují rozuzlení, to už jaksi není ono a snímek sklouzává do nechutné béčkovitosti. I tak se ale jedná o zajímavý lehoučce artový filmový počin, který by fandům sci-fi a tvorby P. K. Dicka zcela jistě neměl uniknout, třeba už jen kvůli velmi dobré ústřední dvojici Lucy Liu a Jeremy Northam.

Omlouvám se všem fanouškům tohoto filmu, ale já na podobné věci skutečně moc nejsem...

Britský snímek Zulu z roku 1964 patří mezi ty nemnohé filmy, jejichž samotná existence je řadí k jakémusi pomyslnému "zlatému fondu kinematografie". Tedy, hodně se o nich mluví a leckteří filmoví kritici a vědci nechápavě zakroutí svým bolavým (od častého vysedávání v nepohodlných křeslech kinosálů) krkem, kdykoliv potkají někoho, komu názvy těchto filmů nic neříkají. Ušetřme proto tyto lidi jejich trápení a na Zulu se podívejme (aspoň formou tohoto textu). Nakonec, on ten film je skutečně dobrý. Ale popořadě. Píše se leden roku 1879, nicméně na zimu a sníh bysme čekali marně, neboť...(chvilka dramatického napětí)... se nacházíme kdesi na jihu Afriky, během rychle propuknuvší války mezi kmenem Zulu a Angličany. Ano, okovaná noha anglického lieutnanta, zástupce jediných pravých lidí - tedy Britů, se došourala i do tohoto Bohem zapomenutého koutu světa, kde narazila na (do té doby) víceméně samostatné království Zulu. Film začíná po skončení bitvy u Isandlwany, kterou britské jednotky krutě podcenily a byly doslova zmasakrovány. Velká část domorodé armády pochoduje dále a v cestě jim stojí jen špatně bráněná misijní základna zvaná Rorke´s Drift. Necelých 200 Britů a jejich spojenců tak musí čelit bezmála 4000 bojovníků kmene Zulu. Základní zápletka je napsána a vzhůru do boje! Film Zulu je jedním z těch válečných filmů, které se moc nepárají s nějakým podrobnějším nastíněním okolností, či se sáhodlouhými retrospektivami různých postav. Jsme tady a teď, máme problém (horda divochů s oštěpy), tak jej řešme. Skoro celý film je tak v podstatě jednou velkou bitvou, která je natočena pozoruhodně dobře. Ano, lze poznat, že těch 4000 komparzistů se sehnat nepodařilo, nicméně i tak je velmi úchvatné sledovat útočící (černou) masu domorodých bojovníků. V době digitálních triků je i těch cca 500 komparzistů úctyhodný výkon a bitva skutečně vypadá celkem přesvědčivě. Jistě, i zde je nutno pamatovat na rok výroby (1964). Tu a tam se mihne nějaký patetický moment, ale rozhodně to není v takové míře, jako třeba slavné Alamo s Johne Waynem, které jsem měl svého času vůbec problém dokoukat do konce. To, že film točili Britové (což je logické), je určitě dobře, protože všechny postavají mají úžasný přízvuk. V tomto ohledu exceluje zejména Michael Caine v roli velitele britské posádky. Jeho aristokratický způsob mluvy i držení těla, to je prostě jedna velká lahůdka. Rovněž dobře se také podařilo zachytit styl boje obou armád, "býčí" taktiků Zulů a střelbu v salvách Britů. Obojí působí velmi přirozeně a... (neubráním se výrazu) úchvatně. Takže (trocha klišé na konec), i když ten film má bezesporu své mouchy a možná ani nebude zcela historicky přesný, tak se určitě jedná o zážitek, který by žádnému příznivci válečných snímků neměl utéci. A přidejte si k tomu ještě skvělou hudbu skladatele J. Barryho...

Zručně natočená hloupost, u které snad potěší jen zajímavé vtipné narážky.

"R" - celé své jméno si nepamatuje - je nešťastná zombie. Však to určitě znáte, celé dny (týdny) se šouráte liduprázdným letištěm, občas vrazíte do jiné zombie, občas na sebe přátelsky zavrčíte, pak máte hlad a v bezpečné skupince se vydáte na lov, občas někomu sníte tělo, mozek, občas vás někdo trefí brokovnicí.... a pak se zase šouráte, protože vykonat rychlejší pohyb jaksi moc nejde... Vzato kolem a kolem - velká nuda. Tak to cítí i "R" a navíc mu chybí ještě cosi esenciálnějšího - láska, blízkost milované osoby.... Jo, být zombie není žádná slast. Tak to je asi v kostce základní zápletka poměrně zajímavé a docela i originálně pojaté americké zombie romantické komedie z tohoto roku. Skutečně, pátral jsem dost dlouho, ale moc podobných filmů mě rozhodně nenapadlo. Originalita přístupu ke stokrát provařené látce je určitě největším plusem tohoto filmu, které je tak zářivé, že v pohodě zastíní i skutečnost, že se ve své podstatě jedná jinak o film značně klišoidní (co se romantických filmů týče). To ale vůbec nevadí, protože film občas na diváka sympaticky mrkne ve stylu, "vím, že Ty víš, že tohle vše je nutné brát s nadsázkou." Dokáže si dělat legraci ze slavné Shakespearovské tragédie (balkónová scéna...) stejně tak šikovně, jako třeba ze slavných filmů G. Romera. Film má podle mého názoru smysl vidět hned z několika důvodů, ten nejúchylnější a nejméně pravděpodobný se mi líbí nejvíce: Ehm.... Jste muž, kterému z poličky na knihy kouká "War Z" a komiksy "The Walking Dead", na pozadí svého PC máme obrázek Clementine a z dvd knihovničky se hladově dívají filmy George Romera (třeba Night of the living dead tam máte hned v několika verzích). Z nějakého - v této realitě - nepravděpodobného důvodu máte přítelkyni, která doslova hltá romány Rosamundy Pilcher a ve sprše si zpívá písničky z Pomády (a tajně miluje Johna Travoltu, nicméně jeho smrt na WC ve filmu Pulp Fiction si z paměti raději vymazala). Takže tak nějak...

Tak nějak jsem se opět žánrově vydal kamsi, kam moc nechodím a nedopadlo to moc dobře. Vadila mi přílišná klipovitost celého filmu, velmi rychlý sled scén a zběsilé tempo obecně... Těm maskovaným hrdinům na filmovém plátně asi na chuť nikdy nepřijdu.

Severský snímek (záměrně píši severský, neboť se jedná o koprodukci Dánska, Norska a Švédska, přičemž nejsem sto odhadnout, která země je v tomto ohledu ta "klíčová", vzhledem k událostem asi Norsko) Vzpoura v Kautokeinu se promítal i u nás v rámci "severských čtvrtků", bohužel jsem jej tehdy neviděl, nicméně v čase internetu není prakticky nic nemožné... Předně je dobré vědět, že snímek je do jisté míry filmovou rekonstrukcí reálné události. Do jaké kvality a věrohodnosti se to podařilo neumím posoudit, protože o problematice soužití Sámů (Laponci) s jinou kulturou toho vím velmi málo, nicméně je jisté, že toto téma v Norsku rezonovalo dost dlouho (vždyť konečná tečka za tamní vzpourou byla učiněna až v roce 1997). Děj filmu nás přivádí do roku 1852 mezi norské Sámy, kteří mají velké problémy s alkoholismem, z čehož logicky profituje místní obchodník. Když ale na scénu přijde charizmatický luteránský kazatel, který cituje Bibli a velmi působivě mluví k Sámům s jasným záměrem alkoholové abstinence, tak se situace zcela změní. Obchodníkova krčma trpí prázdnotou a peněz se nedostává. Je třeba jednat... Určitou nevýhodu filmu - z pohledu neznalého diváka - spatřuji v tom, že už na začátku vlastně spolehlivě víme, jak celý snímek dopadne, což výsledný dojem trochu kazí, na druhou stranu zase chápu, že někdo ze zahraničí může mít podobný pocit z některých českých filmů (Tmavomodrý svět) věnujících se událostem v minulosti. Velmi krásná je ve filmu příroda a přiblížení života Sámů v polovině 19. století. I režisér se činil a po stránce technické rozhodně není co vytknout. Když už jsme u toho režiséra - je jím Nils Gaup (možná jej někdo bude znát díky norskému filmu Stopař z roku 1987) - tak by asi bylo vhodné zmínit, že sám má Sámské předky. Vzpoura v Kautokeinu je velmi zajímavým filmovým zážitkem plným záběrů oslavující krásu tamní přírody a tehdejší život obyvatel. Zároveň je ve filmu silně přítomno téma boje za svobodu a proti bezpráví, což je univerzální motiv, který může promlouvat prakticky ke komukoliv.

Viděno kdysi v kině. Dnes osvěženo v TV. A pořád mě to baví :-).

Pasťák rozhodně není příjemných místem, kde by většina lidí chtěla trávit své oblíbené kratochvíle. Naopak, je to místo temné, depresivní a celkově po všech stránkách odpudivé. Slušný člověk by prchal pokud možno co nejrychleji pryč takovou rychlostí, že i slavný The Road Runner by mohl závidět. Právě ale na takové místo (učitel + vychovatel) nastupuje mladý muž (v podání Ivana Vyskočila). Prvotní překvapení, "kam jsem se to dostal?", brzy následuje vystřízlivění a snad i poučení ve stylu "pro dobrotu na žebrotu". Snad... Tento film režiséra Bočana si prošel velmi zvláštním vývojem, natočen byl už v roce 1968, nicméně "ven" se dostal až krátce po sametové revoluci (že by bylo na "vině" přespříliš temné vylíčení problematické mládeže v socialistické zemi?), což se na filmu pochopitelně trochu podepsalo. V široké konkurenci zahraniční produkce, která už roku 1990 zaplavila československá kina (dodnes mám na to období příjemné vzpomínky, tehdy jsem chodil do kina asi skutečně na vše a s radostí hltal dosud nevídané americké popkorňáky), se moc neprosadil. Jeho další velkou nevýhodou je to, že ani v roce 1968 se patrně nepodařilo natočit vše tak, jak by se mělo a roku 1990 se musel ještě provést finální sestřih, následkem čehož působí leckteré momenty trochu neuspořádaně a zmateně. Krom všudypřítomné temnoty, pocitů deprese, bezvýchodnosti, určitě zaujme zajímavá kamera Šámala (dělal kameru u skvělého válečného snímku: Ta chvíle, ten okamžik) a i trocha té nostalgické atmosféry z československé nové vlny, dodnes mě udivuje, jaké skvělé filmy se tu tehdy točily (a to jak po stránce námětů, tak i po stránce zpracování, kamery, hudby, apod.). Jistě, Pasťák má i své negativa. Bylo trochu zvláštní sledoval mladého učitele Vyskočila, kterak kárá své svěřence, které hrají například Krampol a Sloup, lidé, kteří určitě v době natáčení přesáhli určitě třicítku (ale jejich herecké výkony jsou dobré, o tom žádná). Téma, kterému se film věnuje, je skutečně závažné. Syrovost, s jakou je podáváno, je zarážející, což podtrhuje i černobílá ruční kamera a zajímavý výběr neherců (který reprezentovali učňi jedné hornické školy).