Eluin

Zajímavý pohled na americkou válku na nezávislost, který má vynikající atmosféru, ale bohužel zde chybí trochu propracovanější příběh (a Pacino se skutečně do podobných filmů asi moc nehodí)...

Film slečny Dymákové (pokud si pamatuji, toho času TV Prima) na sebe upoutal obrovskou pozornost už dávno před svým uvedením do kin. Její příčiny jsou celkem jednoduché, prezentační akce spojené s výletem jsou už několik let koloritem života mnohých důchodců. Nutno dodat, že obvykle ne zrovna příjemným... Už jen z tohoto hlediska je velmi záslužné, že někdo se snažil podobný filmový kousek natočit (a pro osoby nad 65 let jej promítat zdarma), protože já osobně jsem toho názoru, že dokumentární filmy by se (krom věčného vyrovnávání se s minulostí) měly věnovat i tíživé současnosti, koneckonců námětů je všude okolo nás více než dost, že... Závažný obsah dokumentu by ale neměl zcela zastřít určité rozpaky, které jsem při sledování měl. Často mi totiž přišlo, že tvůrci moc nejdou "pod kůži" zůčastněných, jejich motivace proč vlastně na podobné oblbující srazy jezdí tu byla načrtnuta jen velmi letno. Zároveň z čistě dokumentaristického hlediska se bohužel jedná o podprůměr. Trochu zvláštní mi přislo zvolení hudby B. Smetany (mělo to nějaký smysl pro film? Pochybuji...) a leckteré věci působily poněkud amatérským dojmem. Jako reportáž v rámci nějakého publicistického pořadu je to fajn, ale jako celovečerní dokument do kin....hmmm.... V dokumentu rovněž promluví i několik odborníků, ale v drtivé většině případů neřeknou nic nového, to že hrnce koupené na podobných akcích stojí za houby, ví snad každý..., každý až na některé seniory, pro které je snad dokument primárně určen, ale tím si také nejsem zcela jist. Pokud by se zase jednalo výhradě o edukativní dokument určený našim seniorům, pak by asi bylo vhodnější zase zvolit trochu jinou, didaktičtější formu... Nevím, jsem z toho trochu na rozpacích. Můj rozpak na svých stránkách hezky shrnul Franta Fuka, dovoluji si citovat: "Používá totiž příliš mnoho dlouhých rozvitých vět, vypilovaných logických argumentů expertů a občas dokonce ironii a nadsázku - tedy věci, které jsou mimo chápání značné části cílového publika. Kromě toho starší lidé naprosto nebudou schopni přečíst rychle naskakující titulky, objevující se při méně srozumitelných záznamech skryté kamery. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že nejeden důchodce si po zhlédnutí Šmejdů dokonce řekne "To je fajn akce, tam bych si možná zajel, pokecám si s vrstevníky a i najíst dostanu, když budu hodný!"" Ano, to vše je bohužel v dokumentu přítomno, ale mizerná forma by neměla zastřít, že zde je hlavní devizou obsah a ten je dostatečně šokující. U málokterého filmu jsem cítil takovou touhu majznout některé ty prodejce po hlavě...

Asi bych měl předem zmínit, že k režiséru Strachovi chovám velmi kladné emoce. Jeho filmy, jakkoliv mají takový ten všední televizní "look", jsou prostoupeny příjemnou atmosférou dobrých dialogů (za což patří dík M. Epsteinovi) a pěknou porcí laskavosti. Zajímavé je už téma filmu, u kterého jsem se zprvu díky podivné slovní hříčce v názvu trochu obával, zda to nebude nějaký propadák...., tedy příběh lidí v podzimu svého života. Možná se pletu, ale kinematografie obecně se problémům stárnutí věnuje jen málo, ba přímo velmi okrajově. Z českých luhů a hájů si vybavím dobré Babí léto s Brodským, či seriál Pomalé šípy, ze zahraničních filmů pak geniální "Žít" od Kurosawy. Jistě, bude toho bezesporu více, ale i tak je téma stáří a lidí v důchodovém věku na stříbrném plátně upozaděno. Ale zpátky k filmu. Strachovi se podařil dobře už výběr herců. Bohdalová zde hraje první ligu, její postava bývalé slavné herečky má mnoho zajímavých poloh. Neméně dobře dopadl i její (mnohaletý) herecký partner Brzobohatý (pro kterého to je prakticky poslední film vůbec). Filmem se pochopitelně mihne i celá řada jiných (starých) herců, Jiráskovou počínaje a Somrem konče, nicméně právě na ústřední dvojici B + B je nádherně vidět, jak to skvěle funguje, když se někomu píše scénář takříkajíc "na tělo" (herci byli vybráni dříve, než byl scénář vůbec hotov). Tato netradiční seniorská "road movie" je obdařena pozvolným, relativně pomalým tempem, které je ale možná právě záměrné, jako paralela k pomalému tempu života mnoha seniorů. Oficiálně je to asi komedie, i když smíchem se válet obecenstvo určitě nebude, ale ono to vlastně vůbec nevadí... Vrásky z lásky mohu určitě doporučit, jedná se o velmi zajímavou alternativu k mnoha "osvědčeným" českým "komediím" od "osvědčených" jmen (a tu uvozovky tu nejsou náhodou).

Ano, mluvit a komunikovat je velmi důležité, nicméně si nejsem zcela jist, zda by to v případu "Kevin" skutečně pomohlo. Skotská režisérka Lynne Ramsay se doslova specializuje na hluboká, psychologická dramata, která nastolují závažné otázky. Podobným tématem je bezesporu i kniha Američana Lionela Shrivera s názvem "Musíme si promluvit o Kevinovi". Artově laděná adaptace režisérky Ramsay nám představuje Evu (Tilda Swinton) a její dost komplikovaný vztah se synem Kevinem (Ezra Miller). Příběh rozhodně vyzrazovat nechci (a každému potenciálnímu divákovi/divačce bych ze srdce doporučil, aby se zdržel i jakéhokoliv hledání informací na čsfd, apod.), protože právě způsob vyprávění příběhu, prolínání různých časových rovin a narativních postupů je jedním ze základních stavebních kamenů celého snímku (zkuste si třeba pustit Nolanovo Memento pozpátku...). Film, kromě zrůčné práce paní režisérky, stojí i na velmi dobré kameře, stylové a skvěle pasující hudbě (country a šedesátkový pop + Johny Greenwood, ano to je ten pán z RADIOHEAD) a v neposlední řadě (a to zejména) na výborných hercích. Tilda Swinton klasicky za jedna (navíc u této ženy mám skutečně dojem, že vůbec nestárne) a za pozornost stojí určitě i Ezra Miller, kterému stačí jeden významný pohled do kamery a hned máte jistotu, že před Vámi stojí prvotřídní hajzl. Miller je ve své roli přesvědčivý možná až moc, chvílemi jsem měl dokonce dojem, že sledují jakési pokračování snímku The Omen :-). Musíme si promluvit o Kevinovi je brilantním psychologickým dramatem, který se však nesleduje lehce. Celkové vyznění (které film už naznačí prvním záběrem) je silně depresivní a bezvýchodné. Nevhodné rozhodně pro jedince, kteří se chystají mít rodinu, či pro lidi přemýšlející o sebevraždě. Vhodné pro jedince, kteří by se rádi naučili střílet lukem.

Number One - Citizen Khan. Od prvního do posledního dílu skvělý, aktuální humor. Nejvíce se mi líbila epizoda s kriketem... :)

Ježíš kdysi říkal, "Tvá řeč ať je ano/ano, ne/ne". Jasné a zřetelné vyjádření svého názoru, bez jakýchkoliv kliček. A před podobnou volbou stáli i občané Chile v roce 1988, na sklonku vlády A. Pinocheta (což tehdy ale nikdo pochopitelně nevěděl). Filmař René Saavedra se po několika letech v zahraničí vrací do své země a snaží se zdejší reklamní průmysl přizpůsobit tomu, který podle něj funguje nejlépe na světě (tedy tomu z USA). Brzy se však zapojuje do politické kampaně (na straně opozice), kterou tvoří 15 minut na státní chilské televizi, kde je onen čas vymezen na obhajoju a artikulaci zájmů při všelidovém referendu, v němž je možno zvolit dvě možnosti, a to "si" a "no", jež je spjato s další vládou chilského generála A. Pinocheta. Film je nádhernou ukázkou politického marketingu, kdy k úspěchu sice vede cesta skrze jasné představení svých zájmů a politických cílů, nicméně to vše musí být úhledně zabaleno do pozlátek plných radosti, štěstí a příznivých zítřků. V podstatě tak lze tento způsob marketingu aplikovat na jakýkoliv politický souboj, který je zároveň veden i v mediální rovině (což už je dnes prakticky každý), i český divák si v této souvislosti jistě vybaví nedávnou prezidentskou volbu. Autenticita filmu je ještě navíc umocněna použitím obraku 4:3 a zvláštních filtrů (U-Matic), které jakoby vyvolávají dojem, že daný materiál skutečně pochází z konce osmdesátých let, což ještě zvyšuje použití původních záběrů (a předěl lze poznat jen málokdy) a i angažováním autentických postav. Vzato kolem a kolem, je No režiséra Larraína pozoruhodný zážitek, který má sice pomalý rozjezd, ale silný pocit dobového dramatu to snadno vyvažuje.

Žijeme ve světě, jehož současná epocha se někdy nazývá "věk sociálních sítí". Pojem soukromí nabyl zcela jiného významu. A nový věk vždy nabízí nové výzvy... Přesně tomuto tématu se věnuje britská minisérie Black Mirror (festivalový překlad do češtiny zní Černé zrcadlo), která na třech na sobě vzájemně nezávisejících příbězích přibližuje potenciální rizika z velmi blízké budoucnosti. Každý příběh staví hlavní postavy před velmi silná morální rozhodnutí, k jejichž existenci by ale v době před "věkem sociálních sítí" s největší pravděpodobností ani nedošlo. Black Mirror v každé své části nabízí strhující zápletku, důsledně vystavěné charaktery a takovou tu těžko popsatelnou vnitřní dynamiku, díky které jsem všechny tři části s radostí sledoval až do jejich konce. Je trochu smutné když si uvědomíme, že celý projekt asi nebyl nijak závratně drahý a že česká tvorba je na tomto poli bohužel někde úplně jinde. Ve financích evidentně problém nebude, podle mého názoru je to patrně dáno mentalitou, kdy v našich končinách bývá neustále zvykem hrabat se (trochu sentimentálně) v minulosti (něco jako Pelíšky) a poukazovat na problematiku, která s dneškem už skoro vůbec nesouvisí, kdežto inspirace ze současných problémů, témat přichází většinou bohužel vniveč. Black MIrror je každopádně velmi podnětná minisérie a já osobně ji řadím mezi to nejlepší, co jsem kdy viděl.

Když jsem to viděl poprvé (rok 1998), tak jsem film zcela nepochopil. Až s odstupem mi došla všechna ta satira a nadsázka. Proto 3 hvězdy.

David Ondříček patří - snad spravedlivě - mezi přední české filmaře. Jeho "Šeptej" je pro mě dodnes synonymem generačního filmu. A co poslední dílo "Ve stínu"? Ondříček tu má opět své oblíbené herce (Trojan, Babčáková, Taclík,...) a snaží se divákům představi lehce noirový snímek odehrávající se v době krátce před měnovou reformou roku 1953. V době tuhé československé totality. Příběh začíná krádeží v klenotnictví, kterou začne kapitán Hakl (Trojan) poctivě vyšetřovat, brzy však zjistí, že stopy vedou dále, mnohem dále (a výše). Po technické stránce můžeme filmu máloco vytknout. Kostýmy, kamera, atmosféra i prostředí sedí dokonale. To, co na filmu nesedí, je ale bohužel prakticky vše ostatní... Laciným, šestákovým příběhem počínaje a hloupými logickými (a historicky věcnými) chybami konče. Ve filmu je patrný jasný morální apel, nicméně jeho aktéři jsou poněkud nereální, neskuteční. Představa svědomité příslušníka police v roce 1953, který upřímně věří, že může odhalit rozsáhlé pozadí tzv. "politických procesů" by možná mohla spadat do reálií USA té doby, nicméně rozhodně ne do tehdejšího Československa. Veskrze naivní (a nechtěně umanutě sobecká) je pak i motivace kapitána Hakla na konci snímku. Co svým počínáním získá? Zachrání někoho? Jistě, bojovat proti "krakatici" (jak se ve filmu nazývá nenáviděný systém, kterému mimochodem sám Hakl slouží) je bezpochyby třeba, ale takto neúčelně....? Podobné hlouposti v kombinaci s dost slabým scénářem (prý se několikrát přepisoval, až z původní verze nezůstal takřka řádek na řádku) tak vytvářejí jen hezky natočenou snůšku nesmyslů.

Současná (respektive polistopadová) seriálové produkce české, potažmo československé televize (televizí) bývá často a s oblibou terčem velké kritiky. Nakolik je ona kritika oprávněná, nechť posoudí někdo s odstupem času, nicméně i tak se najde několik seriálů, které byl vesměs přijaty kladně. Patrně nebudou náhodou, že většina z nich se dějově odehrává v naší minulosti. Mám teď na mysli například populární Četnické humoresky a třeba i Tři krále. Seriál Tři králové režiséra Karla Kachyni je natočen podle skutečných událostí, byť před každým dílem neopomene dodat, že ačkoliv osoby a jejich činy jsou skutečné, tak některé záležitosti podlehly filmové imaginaci. Ano, i já jsem v seriálu objevil několik historických nepřesností (a jsem přesvědčen, že historik by jich našel mnohonásobně více), nicméně nic z toho nepovažuji za nějaké výrazné zpronevěření se skutečnému protektorátnímu odboji. Trochu bych to přirovnal k legendárnímu Atentátu režiséra Sequense, který si také ledacos upravil (např. výzbroj parašutistů při závěrečném zoufalém odporu v kryptě), ale základní smysl, poselství je zachováno. Divák tak může sledovat pozoruhodné osudy neoficiálních "králů" českého odboje, jejich pokusy navázat kontakt s Londýnem, sabotáže, apod. První tři díly se nesou v takovém roztomilém, lehce sentimentálním rozpoložení televizní tvorby, nicméně s každou další částí (seriál jich má sedm) je děj a celková atmosféra vžy o něco temnější (scény, kdy Javorský - Morávek vyhazuje nepoužitelné klíče do kanálů, nemají chybů) a bezvýchodnější. Spolehliví lidé mizí v nacistických vězeních a zrádce se může skrývat v každém z nás. Na seriálu se mi krom toho, že zpracovává velmi zajímavé (a troufám si říci, že z mediálního hlediska dosud nedoceněné) téma, líbily i herecké výkony, zejména pak Vladimíra Javorského, v roli štábního kapitána Morávka, u kterého se docela slušně povedlo trefit i fyzickou podobu (dole skutečný Morávek, na snímku výše Morávek Javorského). Navzdory svému relativně nízkému rozpočtu a určité filmařské fabulaci (což se vztahuje zejména na události okolo tajemného agenta A-54, kterého si zde zahrál Josef Carda) se podle mého názoru jedná o televizní počin, který by si neměl nechat ujít nikdo, kdo se zajímá o protektorátní období, už jen z toho důvodu, že dobrých filmových (seriálových) děl z této doby zase až tolik není. Jistě, leckoho může dost iritovat němčina, která tam lehce násilně zní z úst českých herců (vyšetřovatelů gestapa, hrají je například V. Vydra, Jaromír Dulava, apod.), ale to jsou jen takové mušky na kráse...