ScreamJay

Asi bych měl změnit rejstřík žánrů, protože tohle je už několikátá intrikařina za měsíc. Pomalu si začínám myslet, že za oceánem je nějak abnormálně moc pošuků. Halle Berry ještě v době, kdy její hvězda spíš jen světélkovala, aneb v roli jakési ochechule spíš prodává svou krásu, než své herecké schopnosti. Holka je to pěkná to jo, ale co z toho, když kolem je zase ta hra smrdící penězi, nasáklá pocity a falešnými city. Takže pokud si děláte seznam toho co nesmí chybět, můžete si odškrtnout dvojici standardních detektivů, sem tam okořeněnou nějakou tou etnohláškou a jako další bod, celkem dobře trefený hudební doprovod Johna Frizzella. Clive Owen dělá z počátku jen křoví, ale postupem času z něj pomalu vylézá, jako úchylák v parku. Ve výsledku jsou první dvě třetiny upracovaná nuda bez napětí a atmosféry, což se paní režisérka Amy Holden Jones snažila dohnat mírně přecpaným závěrem. Jenže spíš než k dotváření finálního pokrmu tu došlo k jeho připálení (a to samo nesmí chybět teatrální gesto na úplný konec). Takže hodnocení s přihlédnutím k polehčujícím okolnostem béčkové produkce dává tak 2&1/2 hvězdičky. [5/10]

Tak jsem si nenechal ujít další část německy chladného krimi a dá se říct, že je to bordel. Nikoliv však v hanlivém slova smyslu, ale v ději se postupem času divák pěkně motá. Obzvlášť, pakliže je tohle první z epizod téhle série, kterou uvidíte. Styl téhle série se snaží vybočit z linky okoukaných krimi seriálů, ale co čert nechtěl, víceméně ji kopíruje. Z pod šedivého deklu vyčuhující atraktivní téma, docela dobře komponovaná hudba a i když ztvárnění je opět utuhlej standard (Robert Atzorn je doopravdy nijaký hlavní hrdina), jednu hvězdičku nad tradiční slabej podprůměr to v tomhle případě bude. Víc temná a kupodivu i místy citlivá epizoda, aneb i když se tohle kafe z automatu občas srká se sebezapřením, někdy se v zásobníku najde kvalitnější šálek. Tudíž jsou to 3 televizní hvězdičky, netelevizně za 1&1/2. [6/10

Oficiálně pro bulvár je tohle řadová televizní kriminálka. Pro mě osobně však do mrtě ubíjející nuda s minimálně stejně nudným Jamesem Brolinem. Trošku jako pěst na oko oproti tomu omšelému hemžení kolem je pubertální, nervově hyperaktivní dcera hlavního hrdiny (Amanda Fuller), jejíž barevný přeliv a k tomu pár náhledů do principů polygamie alespoň trošku hýbou základy toporného příběhu. Sem tam nějaká důchodcovská procházka s typickým momentem „pokecáme si o tom,“ hudební doprovod únavný, však nadmíru přiměřený. Citový deathmatch otce a dcery je tak pro diváka spíš bojem s padajícími očními víčky. Ta populární konfrontace rozdílných kultur je zde prezentována tak zmateně, že jsem si v tom připadal jak křovák na technopárty (hlavně díky obrovským skokům od lidských vztahů zpět do vyšetřování případu). Takže při rozuzlení furt vidíte prd, protože v tom guláši kolem se tenhle bod totálně ztrácí. Ale celkově, to co se dá o takovéhoto filmu čekat, to tu víceméně je. Jen já ten souboj s nastupující únavou prohrál. Tož tedy za 2 televizní hvězdičky. [4/10]

Slušný potenciál, nebo dobře rozmáznutá moucha průměru? Ton tour viendra je další z řady teenage thrillerů, který tentokráte odlišuje jen visačka s logem výrobce. Samotný úvod, který ve mě rozdmýchal vzpomínky na poslední zvonění na střední, které zde v podobě uvítacího rituálu pro nováčky dovedli do absurdního extrému, mě mile, velmi mile překvapil. Vlastně všechno z počátku hraje nadprůměrnější podívané do karet: svižný děj, rozkreslení postav a i přes tu televizní škatulku, která spíš připodobňuje pojetí nějakému z francouzských teenage seriálů, docela slušná atmosféra. Jenomže těsně za polovinou, při přechodu do třetí čtvrtiny, už začíná sveřepý běžec ochabovat a dostavují se křeče v podobě odumírání napětí a jasné čitelnosti toho, jak bude příběh gradovat. Samozřejmě, že napínavý konec musel přijít, ale já z něj měl poloviční, zda-li vůbec nějaký dojem. Harry Cleven patrně inspirován filmy jako Nebezpečná známost (2002) chtěl postrčit možnosti moderního žánru směrem k vyváženě psychologické podívané. Na místo toho vlastně okopíroval veškeré nešvary a pokud bych za první polovinu dal 3 hvězdičky bez pochybností, za polovinu druhou je to odřená jedna. Koukatelné, zapomenutelné, slaboučké. Škoda že potenciál příběhu, který sem zmínil na začátku zadupali do bláta slabého průměru tak vehementně, jako nikotinový abstinent buzerujícího kuřáka. [5/10]

Bééééééé.......chtěl sem říct béčko, ale tohle je k pláči. Fakt! Můj těžký kůň ve filmové hře „Největší looser“ Fred Olen Ray opět dostál své urputně vydobyté pověsti a znovu těžce „zabodoval,“ přičemž vznikl neuvěřitelně kýčovitý spletenec všeho, co televizní produkce ve specifickém žánru „únosoletadloidního“ akčáku kdy zplodila. V kotlíku s oschlým prejtem v podobě příběhu „exceluje“ Ice-T, který v kombinaci s šíleným dabingem hází grimasy, jako by místo žvejkačky pozřel modurit, jenž začal pod jeho mohutnou artikulací tuhnout a tuhnout, až utuhnul jako celé jeho herectví. Je to až kupodivu, že se mu do letadel znovu chtělo, když už před dvěma lety patřil do ansáblu totožně mizerného Transportu (1999). Absolutní absence charismatického a nebo alespoň nějakého zachránce, stejně tak jako pořádného prevíta na straně druhé (nějakej šmoula s vizáží E.Levyho to nezachrání), což ještě umocňují trapné hlášky typu: "A vy ste teď co, když ne terotista?!"......Vlastenec!" Kamera oblbuje svou tupostí jakýkoliv náznak akce, ba co víc, samotná scéna s příletem letadla na letiště je podle mě totální vykrádačkou toho samého momentu ve výše zmíněném Transportu!! Zkrátka jak to odpadově zhodnotit? Air Rage je totálně nudné béčko, které je stejně akční, jako nafetovanej zahrádkář, co zamýšleje vypálit louku nepostřehl maskovanou sadbu marihuany. Taky pak nic kloudnýho nestvoří a přesto je ze svého díla totálně vysmátej. [0/10]

Netvařte se tak kysele lidi, bude se béčkařit ;). Tak sem si zase zazářil při pohledu do televizního programu a již jméno Jeffa Speakmana mi bylo zárukou, že se zase něco nasměju. Jenže ono mejlka!! Seriálista a notorický béčkař Worth Keeter zmutoval konspirační slátaninu s příchutí vesmírného pikniku, povícero protkaného otravně nekonečným konverzačním kroužkem zainteresovaných, která pendluje mezi „akcí“ tam nahoře a „konspirací“ tady dole s takovou pravidelností, jako pacient se střevní chřipkou mezi postelí a WC. Hudba dvojice David & Eric Wurst působí nepříjemně a kolíbavá kamera zase absolutně nezáživně, ba spíš nudně. Navíc máte silný pocit (a možná to nebude jen ten pocit), jako by se postavy pohybovaly po jedné a té samé chodbě a procházeli skrz jedny a ty samé dveře. Ona vůbec ta kamera se střihem jsou tady nějaká divná disciplína. Pořád jeden a ten samý záběr na loď v prázdnotě, který zmíněnou nudu jen podtrhuje, jako zpruděný učitel dotěrnému Pepíčkovi kuli v žákajdě. Tohle není mizerná záležitost z pohledu markantních chyb, protože tu na speciální efekty téměř absentují, aby si na nich nevytloukli zuby (ovšem když už jim nějakej přeci jen ulítne, pak ten průjem stojí za to), načež ale definitivně zíváte a v bdělém stavu vás tak udržuje jen chrápání agilnějších spáčů. No tak je to odpad, co si budeme namlouvat, protože sci-fi to není, ač to sci-fi býti mělo. A co to teda je?? Nuda, pruda a napětí kulový jako blesk. Škoda, že ten pokus o kombinaci žánrů zůstal jenom u pokusu. [0/10]

Sladký, moc sladký. Garry Marshall, pokušitel diabetiků celého světa a za důchodce dobře maskovaný teenager, omezil svou tvůrčí potenci na jediný filmový žánr. Kéž bych mohl říct, že se ve svém počínání stal mistrem, ale bohužel, jeho kulinářské speciality typu neustále reprízované Pretty Woman (1990) a nudně okopírované Nevěsty na útěku (1999), se mi už zajídají. The Princess Diaries je typická hollywoodská pohádka o tom, že se s outsidera stává spanilá krásna a z lidí co jí přehlíželi slávu chtivé hyeny. A já bych řekl, že mnohem větší práci než adaptace knížky pro mladé dívčiny od Meg Cabotové dalo udělat z celkově poměrně krásné Anne Hathaway nulu s obočím ala Brežněv. Co se hereckého spolku týče, rozhodně nemohl chybět Marshallův dvorní „kůň“ Hector Elizondo, který jako jeden z mála alespoň disponuje nějakým charisma a citem pro humor. Vtipné to není, spíš úsměvné a to ještě zamířené na určitý druh publika. Tomu odpovídá i hudba a doráží spolek okolo Mandy Moore, kde stěžejním tématem všedních dnů jest kvalita laku na nehtech. S hrůzou jsem zjistil, že po těch téměř dvou hodinách dvojhlasně zívám a jediné co mi brání usnout je lesknoucí se nádobí z krásně naaranžovaných dekorací. Dal bych klidně i 3 hvězdičky, ale to pouze a jedině v tom případě, že Deník princezny by byl jediným Marshallovým filmem, co bych kdy viděl. Jenže to bohužel není a tak nechť vezme za vděk sladkou dietou v podobě hvězdiček dvou. Kupa umělotiny co se tváří jako příběh ze života a 80% ztráta času k tomu. [4/10]

Komerční dokument o komerci. Masová šrotiště na sledovanost, zájem diváka s chutí ovlivňovat jeho rozhodování, jeho zájmy a hodnoty, to všechny shrnuje jediný titulek - MÉDIA. Ať se nám to líbí nebo ne, šachisté co tahají figurky v podobě diváka po sobě vlastní šachovnici tak ovládají dnešní svět. Jsou nám servírovány v seriálech, kde se oko dokumentu zaměřuje na sex a sexualitou všeobecně, která (to koukáte co?!) nabírá na obrazovkách stále větších obrátek. Dawson's Creek jak jsem pochopil má být jakousi morální antikoncepcí pečlivě skrytou do pozlátka citů a krásných tvářiček. Ty krásné tvářičky všeobecně někdy hrají jasný prim jako kupříkladu u zmiňované Britney Spears, které umetly cestičku k vrcholu silná hudební média (a jak se třeba v její herecké kariéře ukázalo, zas tak světabornej talent to holka teda není). Soutěže krásy, hledání modelek a holčiny sotva odrostlé hraní si s Bárbínama, co na párty tančí jako profi slečny od naleštěných tyčí. Hledači talentů, kvůli kterým se z milých děvčátek stávají chladnokrevně jednající ženy, kterým by 7mou třídu netypnul ani přiopilej telepat. Oproti tomu měla část o nekomerčním, undergroundovém poli zájmu ukázat, kdo se chce vymykat nalinkovaným trendům. Kapely jakožto Insane Clown Posse nebo Limp Bizkit začaly razit novou vlnu hudební revolty v podobě nezřízeného a sprosťárnama nadupaného rap-metalu. Ale kluci kolem velkohubého Freda Dursta už ve své revoltě zapomněli, že právě komerce je dostala na takový vrchol, který si kapela na čas pronajala. Zkrátka zasvěcené vyprávění o něčem, co nám ani nijak zvláštní nepřijde, umně sestříhané a nudně odkecané. Pro tu úvodní větu dávám 3 komerční hvězdičky. [6/10]

Vychytralá hračička, aneb jak sem tušil blbinu a byl jsem celkem mile překvapen. Nečekejte žádné divy světa, neb tohle není nic víc než další řadová storm-katastrofická podívaná, kde tentokrát dostaly vale tornáda a meteority a na scénu přišly supervoltážní blesky. To co se tu plete do cesty je tatáž počáteční zápletka jakou disponuje Drtivý dopad (1998), tedy mladičký vědec co místo hraní her na svém počítači objeví blížící se nebezpečí. Znáte to, jinak typický úvod plný byrokratických keců, kupy podceňování situace, aby jí pak bylo možné vygradovat na míru okusující domnělou paranoiu. Scénář Davida Huntera vlastně kopíruje možnosti výše zmíněného žánru a to neutuchající zařazování srdceryvných momentů (to je až neuvěřitelný, když jim zkratuje koudel u zadku, jak rychle se probírá svědomí) působí jako pořádná šleha přes oko. To slůvko KATASTROFICKÝ koresponduje ještě s jedním bodem filmu a tím jsou herecké výkony a s nimi spojený dabing. Jesse Eisenberg sice chrlí kupu zajímavých faktů, ale jinak je to jen plašan co běhá kolem a u každýho blesku si v duchu zadrmolí „Ty vole!!“ Speciální efekty slaboučky nicotné a ve vypjatých momentech (tak vypjatých, že krom Boha nezapomenou poděkovat ani generátoru:)) doslova primitivní. Oproti tomu nejsilnější devizou lze označit bouřku samotnou, která dle vypočítavosti tvůrčího kolektivu, jak jsem zmínil v prvním sousloví, děsí spoustu lidí i ve skutečnosti. A k tomu ještě hudba Tima Jonese, která je tam jen z povinnosti a stejně jako tuzér do kapsičky neurazí (jen ten divák-taxikář z jeho výšky není dvakrát unesenej). David Giancola od té doby zhola nic nenatočil, tak snad mu ta hořící koudel ten zadek neupekla. Dávám 1&1/2 hvězdičky za to, že i když šlapali kolem bažiny, do toho sajrajtu naštěstí nezapadli. [3/10]

Bacha lidi, Albert Pyun si hraje s detonátorem, asi to tu bouchne. Po nekonečném udržování série Kickboxer při životě, rozhodl se skautík Albert pro teroristický thriller se vším co k tomu patří. Tedy bandou teroristů, kteří vypadají jako kupa štamgastů fitnescentra, co se před chvilkou pustila do steroidů, které jim maminka nabalila do batůžku. Ale dejme tomu, že tahle banda pod vedením hereckého prototypu teroristy Andrewa Divoffa musí být v řádné kontrastu ke skupince vystrašených špičkových plavkyň, které spíš připomínají 12tileté holky, jimž papá zabavil mobila. Typická osa děje, že ten nejneočekávanější zachránce bude tím pravým, víra v ducha amerikanismu zavání hned z několika vět typu: “Tohle je Amerika, musíme zachránit životy lidí!“, kupa argumentů s prstem na spoušti a nervózní starostka ala jamajská boogie mama, toť devizy celé téhle podívané. Nemá cenu zviditelňovat chyby a přehmaty, jen je mi nějak podezřelé, že až moc údržbářů umí karate a střelbu obouruč ala John Woo. Linden Ashby, reprezentant týmu béčkařů skrývající pod mundůrem levej hák strejdy Tysona (úderná hláška ne jeho adresu: „Údržbář je profík!!“) a ani Rutger Hauer v dosti neobvyklém rozpoložení tenhle film nad hladinou bazénu neudrží. Není to čistý odpad, jen takový ty zbytky od večeře, co se ještě dají druhého dne dorazit ke svačině.