ScreamJay

Kdo by to řekl, že za tím stojí „frantíci“ aneb exkurze do kuchyně genetikovy. Onen už zlidovělý duch ponurého thrilleru, který opustil tělo s názvem Sedm a poté se převtělil do totožných, nebo mnohem horších podob filmových, je cítit na pozadí celého tohohle temného tetelení. Dvě osy příběhu vedené ve zdánlivě nesouvisejících rovinách, na jedné straně charismaticky prďácký Jean Reno, na straně druhé úleťácký hláškař Vincent Cassel. Hned na úvod krom sněhu zamrazí přímočaré zobrazení mrtvol, znepokojivá hudba skladatele Bruna Coulaise a typicky evropsky syrová kamera. Taky pan zvukař se náležitě činil, aby ve spleti morbidních prostředí nezůstal napětí nic dlužen. Lidi od rekvizit zase nafasovali víc než nutné množství krve a tak se v zájmu uvěřitelnosti rozhodli s tímhle artefaktem nešetřit (nutno konstatovat „jen houšť“). Každá s postav si pohrává s podivně vtíravou bizarditou, jako by vyrazily figuríny z nějakého panoptika na protestní průvod francouzským podhůřím. Proto si až člověk říká, co ten úlet s vložkou ve stylu kung-fu? Není to tak trochu navíc? Přesto je tenhle mix thrilleru, kriminálky a instruktážního videa pro začínající genetiky na evropské poměry něčím dejme tomu více než neobvyklým. Hlavně co se atmosféry a takového toho hltání každého následujícího momentu týče. Samozřejmě, že přehnaná snaha o co nejvíc šokující závěr stylu "kopirajd" může působit uměle a neoriginálně, jenže vzpomeňte řady laciných televizních bubákovin, co se o to snaží ještě mnohem okatěji. Prvně, není to na plný počet. Znáte to: „Stěrače stírají, klakson troubí, ale nějakej zapamatovatelnej moment nebo šok co by vám vydržel ještě tejden na to, ten tu chybí.“ Jenže ta hudba, přesné herecké výkony a nad očekávání předvedené ztvárnění mě zas utvrzují, že do úplného průměru Purpurové řeky taky nepatří. Takže dávám za 4.

Působivé, velmi působivé. S rázným průlomem comicsových adaptací všeho druhu a hlavně velmi rozdílných kvalit, bylo jen otázkou času, kdy dojde řada i na tuhle původně kreslenou ságu jíž hltaly statisíce nadšených fanoušků. Žánr, který přímo vybízí k pompéznímu rozfofrování nejrůznějších počítačových libůstek ovšem dokázal Bryan Singer udržet na uzdě a neutopil jej v záplavě efektů. Naopak přidal na temnosti, chladnosti a údernosti těch efektů, kterým předtím připravil půdu. Něco jako původní dvě adaptace Batmana z tvůrčí dílny Tima Burtona zmixované s tím, co nabízí dnešní doba. Už prvních pár minut vypovídají něco o tom, že tady nepůjde jen o efektní souboje a ekvilibristiku u klávesnic a monitorů nadupaných efektostrůjců. Tady jde i o příběh, pocitovost, charakter postav. Právě tady jsem hodně podcenil Hugha Jackmana, který ztvárnil svou postavu Wolverina tak přesvědčivě, že bych si už jen těžko dokázal představit na jeho místě někoho jiného. Patrick Stewart opustil velitelský můstek Enterprice a na velitelském můstku X-Manů se zabydlel s naprostou jistotou. Jen ten jeho protivník Magneto v podání Iana McKellena už trochu té úderné démoničnosti, která by měla být záporákům vlastní, postrádá. Co se oné beautyside v podobě dívčího půvabu týče, i tady směřovala ruka tvůrcova do vhodně postávajících adeptů. Jak Halle Berry, které to sekne i v té sněhově bílé paruce, tak Famke Janssen, které to zase sekne ve sněhově bílém doktorském pláštíku, zvyšují adrenalin už jen svou přítomností. A to ještě nezmiňuji Rebeccu Romijn-Stamos, která je tu víc obalená maskou než ku poznání svého skutečného já vybízející. Nemá význam už víc pitvat živý organismus v podobě hereckého ansáblu, ale za zmínku stojí i působivý hudební doprovod pánů Badelta, Kamena, Bretta a Sweeta, který ještě umocňuje už tak překvapivou atmosféru. Ale abych tu z toho rozplývání se neupadl do agónie, trochu mi to tam občas brzdil zbytečný pocit lacinosti, kterého se v pár momentech nešlo úplně zbavit. Jenže to je tak zanedbatelné a hnidácké, že to nemůže převážit kladný dojem. Rozhodně jedna z nejlépe zkonstruovaných adaptací comicsu vůbec a odemě za 4 & 1/2 hvězdičky. Very well mr. Singer!! [9/10]

Homolkovic rodina se zmohla a koupila svižný bourák značky Škoda, ze kterého by se dle slov pohotové sousedky „neměli posrat.“ Ta originální obyčejnost, kterou se prezentoval první díl tady dostala trochu na frak. Ani ne tak pojetím jako dvojitou dějovou linií, kdy jedna spíše evokuje pohřební nálady doplněné ráznou pohřební hudbou. Hořká komedie zhořkla, hlášek neubylo, jen ta údernost trochu ztratila svůj šmrnc. Na jednu stranu jde o lidský pohled na lidi, na stáří, hledání smyslu života v okamžiku, kdy nás život pomaličku opouští, bojem s postupujícími lety, které člověka oslabují, i když by rád dělal to co má rád. Jenže nejsou od tohohle dramata a sociální studie? Možná to druhému dílu víc ublížilo než prospělo a druhá dějová linie, čiliže cesta atypicky typické české rodiny za dědou v novém autě ztrácí na své humornosti. Opětovně se lze opřít o nezapomenutelné podání dědy Josefem Šebánkem, který opět razí pravidlo „co slovo, to perla.“ Kupříkladu legendární hláška: „To je váš auťák? No tak to ste vůl pane!“ Charaktery ostatních postav zůstávají při starém, vlastnosti jenž jim byly svěřeny v díle prvním přetrvaly. Ludva si občas dupne (když už ne na pedál škodárny) a snaží se rodinu stmelovat, Heduš vyzbrojená masařkoidními slunečními brýlemi využívá hlasových indispozic a řve na všechny světové strany, babi Homolková vzpomíná jak se topila, myslí na blaho svého táty a překypuje hrdostí na majetkové poměry jejich rodiny, která je už „pojízdná.“ Děda, kterého už jsem zmínil, ten by radši za Spartou do Teplic, podle mě stěžejní postava celé série. Závěr sám o sobě už tíhne spíš k tomu pocitovému důchodu, kdy linie pohřební zcela eliminuje linii komediální. Celkově jedna hvězdička musí dolů, neb dobře známé duševní pochody se Papouškovi na papíře neshodly s výsledným podáním. Přesto, že je to opět lidsky přesné.

Člověk by sprásknul ruce a řek by: „Ježiš, to je ale taková blbina.“ Ono to jako blbina fakticky vypadá, jenže pod tou slupkou primitivní úsměvné podívané je vlastně geniální sonda do českých rodinných poměrů. Když si vezmete už jen ty postavy. Typický podpantoflák Ludva Františka Husáka co se bojí nervových záchvatů vlastní manželky na straně jedné a citových náletů v podobě úderné letecké eskadry své vlastní matky. Kde by mohla bejt, kdyby byla bejvala neztloustla, aneb Heduš Heleny Růžičkové, typická ukázka náladovosti a dráždění zamindrákovaného hada bosou nohou. Geniálně zahraná děda Josefem Šebánkem, který hází hlášku za hláškou (ono legendární: „Ludvo, jestli si ten fotbal nevybojuješ, tak seš u mě mrtvej Homolka“) a přitom dokonale ukazuje typický český rys na oko dělat hrdinu a když přijde na věc lehnout na záda do polohy mrtvého brouka. Babi Homolková Marie Motlové zas reprezentuje konflikt matka a snacha v přízni vlastního syna, její hádky s dědou Homolkou pak vlastně dělají celý tenhle film. Třeba si vezměte scénu s křížem, co visí trochu šejdrem. Jinde by to nestálo ani za nahození kamery, kdežto tady jde vlastně o jednu ze stěžejních scén. Nejúdernější na hlášky je právě druhá polovina, kde mě osobně nikdy nezklamou výroky: „Takhle sem se kvůli tobě ponížil mámo“ a nebo „to se zeptej jí, umělkyně.“ Jaroslav Papoušek zkrátka vystihl lidskou obyčejnost v té její neobyčejné podobě. Hlavně díky přesnému výběru herců, díky snaze neudělat z toho vyumělkovanou komedii a jakés takés nadčasovosti, tohle patří ke zlatému fondu české komediální tvorby. Proto nemohu jinak než za plný počet.

Tož taková sci-fi klasika nééé? Když se vykašleme na rozebírání roku výroby, pozdější cestu na stříbrná plátna a více či méně vydařené XYté navazující série, tak co ten Star Trek vlastně je? Tyhle prapůvodní díly mi přijdou jako exkurze do travesti show, kde občas nějakej ten mezigalaktickej hipík posádce legendární lodi Enterprise řádně zatápí. Stačí sledovat pár epizod a zjistíte, že děj se neustále opakuje. Buď chtějí zrádné, do křiklavých kostýmů navlečené a paruky neuvěřitelných velikostí nosící civilizace zničit loď, nebo zabít posádku. Pak je kapitán Kirk (William Shatner) uzemní trefnou moralistickou hláškou a zadky jim připálí takzvaným „fejzrem“ což při dnešní kadenci speciálních efektů působí dosti legračně. Stejně legračně působí i ta papundeklová maketa lodi, co je zavěšená v ateliéru, akční souboje, které v ranných obdobích vesmírného kung-fu spíše připomínají nácvik dezorientovaných kaskadérů a to už nepočítám vzhled údajně vzdálených planet, které pokaždé vypadají podobně. Navíc máte pocit, že vesmír je plný úchyláků a moci chtivých prevítů, kteří místo toho aby budovali ekonomicky silnou galaxii, zatím koukají jak by zlikvidovali nebohé návštěvníky vyslané Federací. Z hlavních postav vybočuje tak pouze legendární Spock Leonarda Nimoye, která dostal alespoň ty hybridní ušiska. Celkově je to velká legrace, sem tam nějaké to poučení, abychom si svou galaxii chránili a ať už více či méně legendární počin na televizních obrazovkách. Já dávám za 3, neb pokaždé vykouzlí na mé tváři úsměv a i když je dej sebeprimitivnější, má něco do sebe.

„Tak a teď to do nich napereme lidi!“ Tohle by tak nějak asi mohl říct Stephen Sommers svému štábu, když začali patlat tuhle velkou adrenalinovou smršť efektů a převtipnělých hlášek. Ono známé pravidlo velkorozpočtových nářezů, že dvojka musí být ještě velkolepější, efekty v míře více než přemrštěné a akce dávkovaná v nepředepsaných poměrech, to všechno se podařilo do puntíku vyplnit. Scénář uzpůsobený tomu, aby nepřekáželo nudné vyprávění a mohlo se vesele blbnout u počítače, kde ruka animátorova klikala na upocenou myšku pod stále se opakujícím příkazem „víc, víc!“ Jenže jednička byla jasně mířená pro pobavení masy. Nikdo nikdy nemluvil o záměru zabývat se historií nebo jakoukoliv realističností. Tady jde prostě jen o prožitek, ten který na vás to běsnění digitálních živlů zanechá. Jasně, egyptologové z toho musí čapnout psotník, ale to je zanedbatelné procento diváctva. Začátek, možná celá první třetina působí nepřehledně, do očí bije snaha vtěsnat digitály všude kam jen lidská noha vkročí na úkor jejich působivosti, ale s postupem času se prostor zvětšuje a scény se zpřehledňují. Brendan Fraser je tu vlastně jen figurkou co kope na všechny světové strany a bez své brokovnice nejde ani na záchod. Rachel Weisz oproti němu zase naopak dostala prostor i ve vyprávěcích momentech a jen dokazuje samozřejmost, s jakou dávní předci zvládali kung-fu. Jak jsem říkal, hlášek je tu přehršel a ne všechny působí tak, jak záměr napovídal. Z těch povedenějších si dovolím připomenout tuhle: „Naposled sem to koupil do zadku. Držim smutek za svou řiť.“ Animace postav jsou úderné, přesně tak jak bylo v plánu, aby divák zeširoka otevřel ústa a slina údivu kapajíce mu na tričko zapsala tuhle podívanou na nějaký ten den do paměti. Dokonce zašli tak daleko, že The Rock si tu zahrál, aniž by si tu vlastně zahrál (zajímavý je původce hlasu jeho postavy krále Škorpióna - Max Cavalera, frontman metalové kapely Sepultura). Co se hudební složky týče, těžko něco vytýkat, protože Alan Silvestri docílil jemné pompéznosti nedigitální cestou úderných kompozic. Tak co? Kam s tím? Když bych si řek „jó jde jen o zábavu“ a vykašlal se na film jako takový, bylo by to za 4. Když se v tom ale trocha povrtám, minimálně půlka hvězdičky jde dolů. To by takoví Karloff a Lee mrkali na drát, kam ty jejich mumie dokormidlovaly.

Málo platný, tohle je už po zásluze jeden z klenotů akčního video béčka. Primitivní příběh, nadlidské výkony, úderné hlášky. Jasně, kontrast dvou mužů zákona, kdy jeden je napumpovanej hromotluk, kterému dělá společnost povícero bohatý arzenál maskovaný v botníku a druhý střízlík v sametové košili s nabroušeným jazykem a kupou trefných připomínek. Jenže o to v době, kdy jsem Zúčtování v Malém Tokyu viděl prvně vůbec nešlo. Brutalita, nahota, masakry a otevřeně prostřené momenty rituálních tradic hnaly raiting tak vysoko, jak vyčnívá Dolph Lundgren nad kupou mrňavých asiatů. Tohle je jeden z mála filmů, kde svou neohrabanou hereckou náturou dokázal prospět. Sice je zvláštní, že likvidace a souboje prochází s velkým nasazením, ovšem v milostných scénách vypadá spíš na střevní koliku, ale komu by šlo o expanzi erotického prvku v proudu desítek litrů krve? Brandon Lee měl našlápnuto k tomu, aby se stal zaslouženou akční akvizicí, o to víc mrzí, že mu nebylo dopřáno to stihnout. Tenhle film ať už je jakýkoliv mu k tomu celkem napomohl. A ta zprvu a nejen zprvu nenápadná Tia Carrere, ta musela nejprve něco před kamerou ukázat, aby se pak mohla ukazovat i kupříkladu jako lovkyně pokladů. Scénář jak sem říkal je primitivní od A po Z, ovšem hlášky (jak tomu u béček bývá) jsou dokonalé: „Rád bych Yoshidu připravil o kus jeho anatomie.“ Zajímavou složkou je i nezaměnitelná hudba Davida Michaela Franka, do které občas zarapují kulky nakoupivší gauneři. Tady nemá cenu rozebírat chyby a nedostatky, zmiňovat sentiment a nebo srovnávat filmografie. Tohle je ku zábavě. Proto nemůžu na méně než 3 hvězdičky. Přeci nehodím plivanec na takovýhle (už jednou zmíněný) akčně-béčkoidní klenot.

V čem je problém? Proč se tenhle údajný thriller tváří jako řadová německá krimi, které je na tuzemských televizních stanicích bezpočet? Proč je úvod tak podivný a při pohledu na práci kamery ala LSD máte pocit, jako by kameraman uklouzl po hovně a snažil se chytit balanc? Možná je to všechno snaha Uwe Bolla nevypadat jako režisérský „looser“ a možná pokus dělat věci napínavě, který vyústil v úplný opak. Příběh nenabízí nic nového a krom podivných pohledů do minulosti a postupného rozkrývání překvapivého (možná hlavně pro scenáristy samotné) děje, se tu až tak moc neděje. Do očí trochu bije snaha o co největší počet bizardních figurek ala Lynch a vyrovnání se americké thrillerové produkci. Nijaká hlavní postava Patricka Muldoona, celkem ucházející hudební doprovod Reinharda Bessera a ten neodmyslitelný šokující závěr, kde se v jeden moment odráží podobnost s rodinkou texaského úchyla Leatherfacea, taknějak dávají podprůměrné skóre. Až si Uwe čapne brožurku „Krátce o filmovém napětí“ a důkladně si ji prostuduje, ne jen aby zas kouknul do obrázkový přílohy a snažil se jí „okopčit,“ může natočit i průměrný thriller. Takhle je to na 1 & 1/2 hvězdičky. Škoda, že ta sekera, která je tu tak vehementně zmiňována, nebyla alespoň na baterky. To by bylo alespoň něco originálního.

Němci mají jeden velký problém, jen málokdy umí vytvořit atmosféru. Je to stejné jako mít příběh bez vypravěče, pouhá slova bez emocí, jen fantazie tvůrců a divák u obrazovky pomalu chrní. Téma domácího násilí je dosti ožehavé samo o sobě, proto je škoda, že s chladností sobě vlastní příběh zamrzá na prahu těžkopádné nepřístupnosti. Po zajímavě řešených titulcích (člověk má někdy pocit že ti soudruzi z Německa věnují tomuhle oboru víc času, než celému zbývajícímu filmu) se bez jakýchkoliv průtahů či identifikace osob a jejich osudů vrháme vstříc pomalu se odvíjejícímu příběhu. Děj dostává na intenzitě až ve chvíli, kdy se prokouše řadou típnutých pokusu o emotivní chvilky. Do ohně bolesti a bezmoci se vrhá hlavní postava víc a víc, ale přesto je divákův prožitek utlumený tím laciným pohledem na věc. Příběh, který by snesl větší otevřenost a hlavně závěr, který by i přes svou neodvratnost mohl být více propracovaný. Ale tak co, tady jde o televizní film, další na běžícím pásu. Takových už k nám přišly desítky a stovky. Hodně zachrání celkem niterná hudba, herecké výkony jsou standardní a prakticky odrážejí jen to, co stojí ve scénáři ba ani o chloupek víc. August Zirner jako muž tvrdých ran a ještě víc natvrdlého mozku vypadá přesvědčivě, podobně jako Nina Kronjäger. Jenže celkově je to jen zdání, zdání, které dělá film opticky lepším než ve skutečnosti je. Já to vidím na slabé 3 hvězdičky, neb vrátka důvtipně otevřená tvůrčí rozmanitosti někdo přibouchnul tak silně, že si možná ještě dnes režisér Johannes Fabrick leduje přeražený nos.

Když byla tenkrát po událostech 11ho září odložena premiéra tohohle filmu, měl jsem za to, že půjde patrně o lepší záležitost, než jak se mi teď jeví. Arnoldova předvolební kampaň protnutá jakýms takýms předvojem blížícího se konce herecké kariéry působí zprvu jako snaha natočit uvěřitelný film. Film o pocitech o hrozbě terorismu, která visí ve vzduchu a obyčejném americkém hasiči s tradičním nutkáním po pomstě. Jenže jak minutky ubíhaly, pořád se mi do mysli vkrádal pocit, že Arnold je tam pouhou chodící akvizicí, aby si divák jó mohl říct „tohle je film se Schwarzeneggerem.“ Ve střední pasáži už mi Arnoldova postava přišla jako hybridní klon Ramba, který v džungli likvidoval Vietnamce s MacGyverem a to celé zabaleno do sáčku s cedulkou „Já nic soudruzi, já jsem jen hasič.“ Výše zmíněný pokus o uvěřitelnost bere za své a to i přes potlačení terminátorovy nezničitelnosti. V závěru se pak ruka scénáristova pokusila zamazat předtím jasně čitelný rukopis pokusem o překvapení, který by jí vyšel, nebýt nikoliv zamazaného ale zmaštěného finále. Možná právě tady se snaha udržet laťku na hodnotě thriller zramplovala k tradiční akci. Navíc takový fuj hrátky s digitálně dosazeným plamenem, to už je trochu navíc chlapci. Andrew Davis natočil skvělého Uprchlíka, jenže Arnie není Ford a s jednou rukou kynouce voličům se těžko dají dělat divy. Protiúder je horší než jsem doufal, ale prakticky totožný s tím, co jsem čekal. Proto dávám 2 & 1/2 hvězdičky.