MilesTeg

Zakázané území, bezpečné barvy, zamčené truhly a podivná tajemství a zároveň s tím idylická osada plná moudrých prostých lidí, milujících rodičů a hravých dětí. Není vám na tom něco divného? Ale nebojte se, vy do příběhu vstoupíte právě tehdy, kdy se začnou dít neobvyklé věci. A potom se teprve začnete bát. Uvidíte děsivé bytosti s drápy a dlouhými zuby, malá zvířátka stažená z kůže, jemnou práci s nožem, spoustu krve a kubické metry dřeva, které vám nažene víc strachu než všechno ostatní. Uvidíte, co vidí slepí, když vy nic nevidíte, uslyšíte zvuky, které jste nikdy neslyšeli. Poznáte, že velká láska si žádá oběti, pochopíte, že když existuje ráj, existuje vedle něj i peklo a že ne každý má to štěstí, aby poznal hranice mezi nimi, pokud hranice vůbec existují. Vítejte do Vesnice./----------------------------------/ M. Night Shyamalan ve svém čtvrtém autorském filmu (námět, scénář a režie) využívá všechny možnosti, které velké plátno a kvalitní zvuk nabízí - překvapivé hlasité zvuky, podprahové šeptání zároveň s kvílivou hudbou, dolby stereo se zvuky zezadu, které hrají velkou roli. Obraz je využitý do detailů - idylické pohledy do rustikální krajiny, záběr kamenného náhrobku, koruny hýbajících se stromů, pokroucené větve a spletité kořeny. Než se děsivé bytosti objeví naplno, většinu filmu je vidíme na moment koutkem oka jako pohyb nebo mizící postavu, stejně jako obyvatelé Vesnice. Tím se způsob zobrazení tajemna podobá předchozímu filmu Znamení s jeho tušenými mimozemšťany. Velkou roli hrají barvy, zde jsou děleny na bezpečné, kterými je vyzdobena vesnice, domy, interiéry, oblečení a hranice mezi údolím a lesem, a nebezpečnou, která přivolává „Ty, o nichž nemluvíme“. Herci jsou dobře zakomponováni do obrazu - když se například Ivy a Lucius baví na verandě v noci, táhne se před nimi v dálce bílá linka loučemi osvětlené mlhy a v hovoru to vypadá, jako když jsou jejich tváře spojeny světlem. Samotný výběr herců byl velmi kvalitní, byly zvoleny výrazné typy a ne vždy to znamená modelově krásné obličeje, právě naopak. Tři hlavní mužské role a druhou ženskou roli dostaly osvědčené hvězdy: režisérův oblíbený Joaquin Phoenix, ostřílený William Hurt, vynikající Adrien Brody coby retardovaný Noah a příjemně stárnoucí Sigourney Weaver. Hlavní ženskou roli slepé Ivy zahrála pihovatá dívka s podivným jménem Bryce Dallas Howard a i když jsem jí občas nevěřil její slepotu (samozřejmě že herečka slepá není), věřil jsem jejím emocím - strachu, lásce, odhodlání a odvaze. Příběh samotný je vystavěn jako ostatní Shyamalanovy filmy - idylický začátek, ale hned vzápětí první náznaky problémů, pomalé odkrývání nástrah světa, záhady se množí a komplikují a pak následuje jedno odhalení za druhým a děj se zrychluje. V tomto filmu je akce vyprávěna střídavě pomalu a zrychleně (občas také v časových skocích), lze to přirovnat k oživování těla elektrošoky - BUM . BUM. Užijete si dost naskakování na sedadlech a jestli budete mít za sebou lekavé povahy, tak se vám filmový zvuk krásně doplní s vřískáním diváků. Pokud bych měl srovnávat Vesnici s ostatními filmy stejného autora, vrátil se Shyamalan k čistému filmovému útvaru, který opustil ve Znamení, kde nesourodě zkřížil záhrobní mystiku s UFO - Šestý smysl je duchařský příběh, Vyvolený civilní komiks, Vesnice ale na to si musíte udělat názor sami. Já jsem byl spokojený, ale nemůžete mi všechno věřit. Nebo nic?

Satelit korporace Weyland přelétá přes jižní pól, když tu najednou objeví na jednom z ostrovů pod ledovým příkrovem tepelnou stopu, z níž se po bližším zkoumání vyklube pyramida s prvky kambodžské, aztécké a egyptské civilizace. Přizvaní odborníci soudí, že to může být nejstarší pyramida světa, ale jejich průvodce Alexa Woodsová všechny účastníky expedice varuje před extrémními podmínkami, panujícími v Antarktidě. Když dorazí na místo, s údivem zjišťují, že k pyramidě vede tunel, který už někdo před nimi v ledu vyhloubil. Den předtím, 600 metrů hluboko. Zvědavost už zabila spoustu lidí, ale nikdo se nepoučil. Společné dobrodružství dvou nejzajímavějších vesmírných oblud je tady a podle mého názoru je dostačujícím spojovacím článkem mezi oběma sériemi. Většinový názor na tento film je spíše negativní, ale co se úrovně týče, nijak nezaostává za úrovní prvních dvou filmů o Predátorech, protože ta taky není bůhvíjak vysoká. Můžeme ho chápat jako závěrečný díl trilogie Predátor - odehrává se na Zemi a v současnosti a nabízí ucelený pohled či spíše legendu o původu rasy Predátorů, která má hodně společného s lidskou civilizací. Predátoři jsou lidská minulost, zatímco Vetřelci budoucnost, a jak to vypadá, Predátoři se zřejmě už na Zemi nevrátí. Nabízí se samozřejmě hodně nevyjasněných otázek. Proč ve dvou filmech Predátoři lovili lidi a v tomhle jim jde hlavně o Vetřelce? Pravdivá odpověď na všechny otázky o nesrovnalostech je ta, že si to autor tak napsal, režisér natočil a producent schválil a zaplatil, ale to nikdo z fanoušků slyšet nechce - jenže je to jediná odpověď, která má smysl. No dobře - v prvních dvou filmech lovili lidi dospělí Predátoři, zatímco v tomto jde o mladíky, kteří si dospělost musí zasloužit tvrdším způsobem, bojem s mnohem nebezpečnějšími Vetřelci. První Predátory lze chápat i tak, že to jsou lovecké kluby pohodlných zbohatlíků, kteří si přijeli na Zem jen tak povyrazit. Hodně pěkná je závěrečná pointa, i když je hodně předvídatelná; aniž bych ji prozradil, má železnou logiku - nikdy si nikdo nepamatoval, že ho v sobě má. Proč se líhnou vetřelci z lidí několikrát rychleji? Protože z genetické paměti od Královny si dobře pamatují, že musí sakra spěchat. Zajímavé je, že se nikdy nikdo nepozastavoval nad tím, že po narození z člověka rostou z ničeho, že se mezi tím, než jsou velcí, ničím neživí - vždycky se živí lidmi AŽ jsou velcí. Tady je to stejné, ale nikoho to nepřekvapuje. Jak to, že lze Vetřelce zabít jedním bodnutím? V ostatních filmech o Vetřelcích se taky zabíjeli občas jedinou kulkou, nevidím rozdíl v tom, když vám skrz tělo udělá díru kulka nebo tlustá tyč. Jak se může Vetřelec utopit ve vodě? Dýchají vzduch jako my - pocházejí z nás a mají některé naše vlastnosti - a i když mají velkou výdrž, někde musí končit. Jeden známý se rozčiloval nad tím, že při vzájemném souboji na sebe Vetřelec s Predátorem útočí jako hráči amerického fotbalu. Osobně bych tipoval, že v maskách oblud byli hráči amerického fotbalu - už podle tupohlavé snahy pořád útočit - ale Predátoři vždycky útočili jako lidi, protože mají stejnou stavbu těla, u Vetřelců bych spíš vzhledem k jejich plazímu tělu odhadoval útok jako u velociraptorů, zkombinovaný s bodáním ocasu škorpióna - ale také musí logicky běžet hlavou napřed, když se odráží zadními končetinami. Velmi jsem uvítal zpomalené sekvence, které ukazovaly detaily Vetřelců ve skoku a uvědomil jsem si, že ten „bullet-time“ má své opodstatnění - když narážíte autem do auta před sebou, zůstane vám na sítnici a v paměti spíše statická fotka obrovských pátých dveří než průběžné video. Hodně mě pobavil dialog o tom, že „musíme přežít, protože máme děti“, půvabně zakončený rychlou smrtí obou tatínků. Sanaa Lathan jako Alexa Woodsová je pěkná, sympatická a docela uvěřitelná expertka na přežití a hlavní hrdinka, i když k jiným logickým kopancům přidala svůj vlastní, když na počátku hovoří o třech minutách přežití v Antarktidě bez pořádného oblečení a na konci běhá v mrazu pouze v tričku. Když už, tak mělo být na strategických místech roztrhané. Lance Henriksen jako umírající miliardář Weyland, praotec robotiky, fungoval jenom jako další předěl vedle Vetřelců do budoucnosti, jinak byl úplně nanic. Ostatní účastníci, včetně českých kaskadérů coby samopalníků, sloužili jen jako oběti, bohužel ke škodě filmu umírali za zdmi a pouze zvukově - a to tam nebylo slyšet ani vetřelčí mlaskání, hanba! Jinak ale film ukázal, že Predátoři si úctu nezaslouží. Když se důkladně zamyslíme nad tím, k čemu vlastně lidi používali, byl jejich „iniciační“ boj pouhou fraškou. Každý Predátor si s jakýmkoliv člověkem poradil jednou rukou (Arnolda vynechme, mluvím o homo sapiens) a Vetřelci přejímali v lidských tělech spoustu nevýhodných vlastností, které usnadňovaly Predátorům jejich lov. Jakápak to byla zkouška, když v sobě neobsahovala skutečné nebezpečí? Predátoři si nezasloužili jiný konec, než jim tento film přisoudil.

První díl posledního dokumentu Steva Zissoua o jaguářím žralokovi, zakončený smrtí jeho nejstaršího spolupracovníka, se při své premiéře nedočkal nejmenšího úspěchu. Není divu; byl velice nepřesvědčivý a především Zissou a jeho tým už deset let nebyli schopní přijít s něčím zajímavým. Nikdo nechce na jejich výzkumy přispět ani halíř a nepomůže tomu ani skutečnost, že o vědeckém smyslu výpravy za jaguářím žralokem lze s úspěchem pochybovat. Zissou se nakonec k penězům náhodou dostane, nabere do posádky svého nově nalezeného údajného syna Neda, těhotnou novinářku, několik praktikantů a vyráží poprvé bez své ženy po dlouhé době na oceán. Problémy na sebe nenechají dlouho čekat a než výprava vyvrcholí, zažijeme spoustu dobrodružství a ještě více podivných situací. Film se nachází na trojmezí fantazie, příběhu o vztazích ve zvláštní komunitě a stylizované parodie typu Limonádový Joe, kde není zesměšňovaný Divoký Západ či vlastně žánr kovbojky, ale podmořský výzkum, resp. dokumenty o něm. Postupy podmořského dokumentu, kdy se často potápěč a vypravěč v jednom tváří, že je v oceánu úplně sám nebo že právě objevil neznámé místo a právě k němu připlouvá, jsou odhalovány až na kost, a je to velice zábavné, protože i normálně víte, že za tou kamerou je chlap, který tam musel být když ne první, tak určitě dřív než tvrdí hvězda v neoprénu do kamery. Snímek však zároveň k parodii přináší svéráznou nostalgickou poctu J. Cousteauovi a všem osamělým bláznivým oceánografům, kteří se natolik zamilovali do své práce, že tím vytěsnili všechno ostatní včetně rodin a obyčejného života. O rybářích se říká, že jsou to tiší blázni, ale kdo uvidí Billa Murraye a jeho posádku v červených pletených čepičkách, objeví novou dimenzi šílenství. Posádka je samozřejmě mezinárodní - o francouzské národnosti Zissoua a jeho ženy docela pochybuji a manažer Drakoulias má problémy i s občanstvím, ale najdeme zde Němce, Poláka, Inda, Portugalce a další. Všichni si většinou rozumějí - buď mluví anglicky nebo mlčí a navíc posunková řeč potápečů je určitě univerzální. Potkáme se s celou bandou Filipínců a třínohým psem Codym a hlavně s neuvěřitelnou sbírkou mořských živočichů od cukrových krabů a pastelového mořského koníka až po mýtického jaguářího žraloka. Krátké záběry minulých úspěchů Zissouova týmu jsou stejně monstrózní jako příprava současných, takže stále marně přemýšlíte, v čem tkví jeho minulé úspěchy. Černý Pelé dos Santos (Seu Jorge) nás celý film oblažuje hrou na kytaru a zpěvem písní Davida Bowieho v portugalštině, což je asi nejméně podivná věc v celém filmu. Spousta komických situací se navíc odehrává v pozadí hlavních záběrů (např. Ned a Steve si plácnou a v pozadí rozmazaně vidíme přihlížejícího Klause, který dělá totéž na dálku, aby se cítil víc členem týmu). Velmi dobře využil režisér Wes Anderson i skutečného pokročilého těhotenství Cate Blanchett, která hraje těhotnou novinářku Jane Winslett-Richardsonovou, a často ji ukazuje nejen oblečenou, ale hlavně s obnaženým bříškem a vždy nenalíčenou (a nebo nalíčenou tak, aby vypadala nenalíčená). Velkou roli při sledování mezilidských vztahů na lodi hraje obrovská kulisa skutečné velikosti, tvořící podélný řez lodí, kudy hrdinové občas chodí a rozmlouvají spolu skrz schody a patra. Díváme se na ně tak, jako na mraveniště za sklem, a stejně jako o mravencích o nich nevíme skoro nic. O Cate Blanchett jsem se zmínil - navíc ona jediná vypadá a chová se jako normální člověk. Bill Murray se celý film neusměje a občas děsí a přitom je k popukání. Owen Wilson hraje naivního pilota Neda s takovým kouzlem, že se mi hned vybavil jeho model Jeníček z filmu Zoolander. Anjelica Houston jako Eleanor Zissou si stále zachovává jistou krásu a důstojnost Morticie Adamsové, ale hlavně má navrch nad všemi těmi mužskými hračičkami počínaje jejím manželem Stevem. Jeff Goldblum si opět střihnul komickou figurku, tentokrát úspěšnějšího Zissouova konkurenta oceánografa Alistaira Hennesseyho, prvního manžela Eleanor. Nejvíc mě dostal William Dafoe jako agresivní, nejistý a patetický Němec Klaus Daimler ve věčných šortkách. Film si užívejte a udělejte si o něm obrázek, jaký chcete, ale nezapomeňte na jednu věc: až bude vrcholit závěr filmu a posádka lodi Belafonte se bude vracet na palubu, podívejte se pořádně, kdo stojí na nejvyšším místě na lodi.

Policistka má podivný sen. Leží v nemocnici, vzbudí se uprostřed noci a ponoukána tajemným hlasem vyběhne na střechu budovy a skočí dolů. Ráno se dostaví na místo činu a již tuší, koho tam nalezne - mrtvolu své sestry dvojčete, která se podle záznamu kamer zabila skokem ze střechy nemocnice, kde se léčila na psychiatrii. Nevěří tomu, protože bigotní katolíci jen tak sebevraždy nepáchají, pokud se chtějí dostat do nebe. Při prohlížení záznamu se její sestra naposledy otočí do kamery a náhle řekne „Constantine“. Komiks Hellblazer, podle kterého je film natočen, není příliš známý ani rozšířený, a to dávalo mnoho možností, jak původní látku vylepšit nebo dokonale pokazit. Nepovedlo se myslím ani jedno, vznikl celkem průměrný akční horor, který mohl mít více černého humoru a méně hluchých pasáží. Problém není ani tak ve filmu samotném, ale spíš ve vyčerpanosti tématu. Boj mezi Peklem a Nebem byl ve filmu už nejednou použit - můžeme vzít Satanovy rodinné problémy z filmu Adama Sandlera Satan Junior, hledání média či oběti z Konce světa Arnolda Schwarzeneggera, cestu peklem Spawna nebo podivné chování démonů a andělů ve skvělém kacířském filmu Dogma Kevina Smithe a v podstatě máme všechno, co film Constantine obsahuje. Samozřejmě je nutný vhodný hlavní hrdina a nemůžu říct, že pobledlý a křivonohý Keanu Reeves konečně vystoupil ze stínu Matrixu. Naštěstí má kromě černého oděvu navíc cynismus, cigarety a cancer - tedy rakovinu plic. Rachel Weisz jako policistka Angela Dodson jej chvílemi docela přehrává, rozhodně má její role lepší možnosti pro herectví, vyvíjí se od skeptičky po přesvědčenou, zatímco Constantine je stále stejný. Naprosto geniální výstup má Peter Stormare coby Satan, který sice nevypadá démonicky, ale jen nezdravě až mrtvolně (ovšem komu by pekelné prostředí prospívalo, že), ale jeho setkání s Johnem Constantinem je nejlepší část celého filmu, asi taky proto, že předchází závěru. Tilda Swinton coby Gabriel (že by archanděl?) působí opravdu jako bezpohlavní anděl, či spíš lze říct, že není zcela jasné její/jeho pohlaví. Zajímavě a originálně řešené je samotné Peklo, které vypadá jako normální svět těsně po výbuchu atomové bomby, jako kdyby se krajinou a městem valila permanentní ohnivá tlaková vlna. Hlavními obyvateli pekla jsou zvláštní bytosti podobné mrtvým lidem, jen horní části lebky, bez mozku a bez očí, které se snaží vysát duši z nově příchozích. Hieronymus Bosch by záviděl. Nelidští obyvatelé normálního světa se obvykle poznají jen podle zvláštního svitu v očích, andělé pak čas od času roztáhnou velká šedivá křídla - bílá ani jednou, nejspíš proto, že jsou poněkud poznamenáni službou mezi hříšníky. Trochu to všechno připomíná Muže v černém, kdy se za obyčejnou lidskou fasádou skrývalo ledacos. Nic není dokonalé a tento film není výjimkou. V prvé řadě není dostatečně vysvětleno, proč Isabel spáchala sebevraždu. Lze sice poznat, kdo byl tím našeptávačem, ale pokud se někdo přímo nevtělil do Isabel, není jasné, jak se bigotní katolička mohla smířit s tím, že skončí v Pekle. Takzvaná Dohoda o neútočení mezi Nebem a Peklem je zmíněna mezi řečí a vlastně až ve chvíli, kdy je porušována, tady by to chtělo obšírnější výklad - jenže ten nemůže přijít, protože pokud prostředí Hellblazera vychází z katolického pojetí víry, o nějakém zákazu vstupování nemůže být ani řeči - co by potom znamenaly všechny ty uznané zázraky nebo „prokázané“ posednutí ďáblem? Původ samotných „kříženců“, fungujících jako spojka pro obě strany v lidském světě, není nijak vysvětlen, osobně by mne zajímalo, jestli byli stvořeni Nebem nebo Peklem nebo jestli vznikli křížením lidí a démonů. Pro pár dobrých momentů a několik zajímavých hlášek se vyplatí Constantina vidět, ale nečekejte od toho bůhvíco. Hlavně nesmíte být fanatičtí křesťané nebo fanatičtí hnidopichové. A ještě jedna věc - odejdete-li před koncem titulků, přijdete o bonusovou scénu na hřbitově, která potěší.

StarWars Epizoda III. - pár poznámek /****/ úroveň příběhu /****/ Bez diskuse se Epizoda III. z dětského a pubertálního pojetí vyvinula do dospělé formy StarWars, jak ji známe z Epizody V. - Impérium vrací úder. Je to samozřejmě dáno vývojem hlavního hrdiny Anakina Skywalkera, který už má dospělé starosti, i když názory a chováním z puberty ještě nevyrostl. Rozpor mezi jeho schopnostmi, okolnostmi a nedospělostí je tak hlavní příčinou jeho pádu. Dílčí vítězství v prvním snímku, patriotické nadšení ze získání mocných klonových vojsk a z tušení vítězství ve válce v díle druhém vystřídalo všeobecné rozčarování a únava z dlouhých a nekončících bojů v závěrečném třetím filmu. Rytířů Jedi v závěru Epizody II. velmi ubylo a jednotlivá vítězství nad Separatisty jsou občas vykoupena smrtí dalších Mistrů. Rada samotná sice tuší nějaké pikle, ale zároveň cítí blízký konec války a polevuje v ostražitosti, což nahrává poslednímu Sithovi v jeho plánech. Všichni včetně Yody pronášejí nejasné narážky na kancléře a divák by z toho pochopil, že mu hned skočí po krku, ale největší kašpárek v tomhle ansámblu je Mace Windu, který se tváří jako ztělesnění vševědoucnosti a varování, a pak trapně zklame v základní lidské psychologii ve scéně s Palpatinem a Anakinem, nehledě na naivní způsob, jakým si vyřizuje s Palpatinem účty za všechny Jedi. A ti jeho poskoci, darmo mluvit, v jejich případě by bylo lepší, kdyby si krky podřízli vlastními světelnými meči. Skoky v chování Anakina jsou taky na samostatný soud. Jeho podrobení Darth Sidiousovi je strašně přímočaré a obejde se nejen bez boje, ale také bez delších pochybností. Chvíli to vypadá, že to bylo pragmatické rozhodnutí a že si Anakin zachová jakžtakž jediovskou čest jako třeba Dooku, ale on vzápětí poslechne strašlivý rozkaz bez většího váhání a stane se z poraženého a oklamaného mladíka opovrženíhodnou hyenou. Další scény už pak jen dokreslují jeho obrácení ke zlu a dají se brát jako logičtější. Úvodní scéna se záchrannou misí je vlastně komická vložka pro zasmání a pohodu na začátku, to beru, nicméně podobně bohužel působí i závěrečná scéna souboje mezi Anakinem a Obi-Wanem, zvlášť při hopsání nad žhavou lávou a šplhání po utrženém kotvícím sloupu, plujícím do „lávopádu“. Souboj mezi Yodou a Darth Sidiousem připomíná při používání světelných mečů diskotéku, ale naštěstí brzy přichází použití Síly z dlaní a prstů, kde už ksichtík Yody může předvést pár dalších nasupených výrazů. Padmé sehrává pár svých scén podle role chápající ženušky a je v tom docela dobrá, naštěstí Anakin již vypadá starší a tak jim to trochu víc spolu ladí. Její krása je vhodně setřena (to víte, make-up nevydrží věčně) jen v jediné scéně, kdy se s Anakinem baví o tom, že láska je slepá. V jejich případě nejen slepá, ale i úplně blbá. Setkáme se konečně i s wookii a s Chewbaccou, ale byli tam tak potřeba jako roztomilost ewoků v Návratu Jediho. Scéna s rozestavenou Hvězdou smrti dvacet let předem byla taky velice legrační, ale třeba to byl jen první prototyp, první z mnoha. Hodně věcí na závěr by se dalo vypustit (naopak dost věcí by se dalo doprostřed příběhu přidat), ale nebylo to možné, navazovaly končící příběh na již existující, takže závěr po všeobecném rozuzlení zápletky byl o mnoho delší, než v jiných filmech, kde také potřebujeme po špatném konci špetku naděje. /------------------/ otázka výchovy Vyvoleného /------------------/ Podle jediovské legendy Vyvolený, zrozený z midichlorianů, navrátí Síle rovnováhu. Jak nejlépe vrátit rovnováhu čemukoliv? Když buď na obě strany postavíte stejné množství kladné a záporné síly nebo kladnou a zápornou sílu necháte navzájem působit, až se vyruší a nezůstane nic. Řád rytířů Jedi vychýlil rovnováhu Síly, když vyhladil své sithské protějšky a nyní musí buď všichni zemřít nebo musí přijít Vyvolený, aby co vlastně? Pojal do sebe obě strany mystiky Síly a vyvážil je. Pravda a lež, dobro a zlo, plus a mínus, Jedi a Sith, vše v jediné osobě a až se tak stane, teprve pak bude Síla v rovnováze. Je možné, že původní Sithové jsou pouze odpadlí Jediové, kteří odmítli potlačovat své přirozené vášně a city a našlo se pár takových, které jejich schopnosti ovládly a oni propadli touze po osobní moci. Řád Jedi udělal historickou chybu tím, že se zbavil Sithů, své přirozené opozice, dá-li se to tak nazvat, a zároveň s nimi se zbavil instinktivního, vášnivého pohledu na Sílu. Sithy odsoudili jako absolutní sobce, city prohlásili za nebezpečné a začali ctít absolutní altruismus a absenci citů při výchově nových rytířů Jedi. Proto brali nadané adepty matkám ještě malinké, aby na ně snáz ztratili vytvořenou citovou vazbu a stali se z nich praví mniši, vyzařující bezbřehou lásku k lidstvu bez osobního vztahu k jedincům. Jediové jako Qui-Gon nebo Obi-Wan, kteří i přes mdlou tvrdou výchovu jakési vnitřní hnutí cítili a částečně i byli schopni milovat jednoho člověka, byli v pozici skorokacířů a rebelů a pohlíželo se na ně s obavami. A pak objevili legendárního Vyvoleného, malého chlapce, který si již však vytvořil nezrušitelnou citovou vazbu na matku a tito dva „rebelové citu“ se za něj postavili a přes námitky Rady z něj vycvičili Jediho s obrovským potenciálem a zranitelnou duší. Anakin už nemohl zůstat blízko milované matky a tak si vybral první sympatické ženské stvoření, které potkal, Padmé Amidalu, a rozhodl se tuto dětskou lásku už nikdy neztratit, jako se mu to stalo s matkou. Tady Jediové udělali největší chybu, když nechali Shmi Skywalkerovou v otroctví a na nebezpečném místě, které ji nakonec zabilo. Místo toho ji měli co nejdříve vykoupit a nechat ji dál v synově blízkosti, čímž by jeho impulzivní chování dokázali zvládnout. Tato chyba ve svých důsledcích přivedla Anakina k tomu, kdo mu jako jediný nabídl naději, že o svou další lásku Padmé nikdy nepřijde. Komplexní člověk by ďábelskou nástrahu prohlédl, ale narušený Jedi toho nemohl být schopen. Proto musel být špatný model výchovy Jediů opuštěn a nahrazen lepším, kdy je nejprve potenciální Jedi s láskou vychován a dospěje a až potom začne jeho výcvik. Sílu citů pak takový Jedi již zná a umí ji ovládat a může ji použít i jako nástroj svého vítězství. Toto se stalo Lukovi Skywalkerovi a on jako první Jedi, vychovaný novým způsobem, použil city na svého otce Darth Vadera a nakonec v něm probudil lásku, která jediná mohla přemoci jinak neporazitelného císaře Palpatina. V novém stylu výchovy a výcviku se tak Jedi-rozum spojuje se Sithem-vášní a konečně může nastolit stabilitu a vrátit Síle rovnováhu. /----------------/ politická situace /--------------------/ Je zřejmé, že George Lucas si pro přerod Republiky v Impérium vzal za vzor stejný přerod římské republiky v centrálně řízené císařství s provinciemi s místodržícími. Postupné přebírání pravomocí pro kancléře Palpatina napodobuje kumulaci veřejných volených funkcí ve starořímské republice do rukou dočasných diktátorů v dobách ohrožení. Stejně jako Julius Caesar dokázal Palpatine budovat a udržovat permanentní konflikt s barbary - separatisty a pocitem ohrožení zaslepený Senát mu odhlasoval cokoliv. Ve vrcholné politické scéně v Pomstě Sithů slavnostně Palpatine vyhlásil transformaci Republiky v První galaktické Impérium za stálého potlesku senátorů, ovšem právě tak, jak scéna proběhla, by se nikdy nemohla odehrát. Po vyhlášení Impéria by nejprve následovalo rozpačité ticho a až by senátorům došlo, že armádu klonů řídí jen Palpatine a oni nemají skutečnou moc rozhodnutí zvrátit, začali by bouřlivě aplaudovat, aby si zachránili kůži. Vývoj takového obrovského kolosu, jakým Galaktická Republika musela nutně být, se však neřídí rozhodnutím a skrytým plánem jediného sithského Lorda. I kdyby Sithové neexistovali, bující byrokracie, slábnutí výkonné moci a nespravedlnosti by neomylně vynesla do čela Senátu jiného diktátora. Rytíři Jedi, kteří se v Pomstě Sithů a vůbec celé „předtrilogii“ chovali jako banda nedochůdčat, co si nevidí na špičku nosu, by v tomto případě jako ochránci demokracie diktátora snadno svrhli, ale znamenalo by to, že by se „po přechodnou dobu“ museli chopit řízení Republiky a nakonec by se buď stali vládnoucí kastou a nebo by moc zviklala jednoho z jejich středu, stal by se Temným lordem a měli bychom tu nový sithský pořádek a možná dokonce Řád.

Není třeba popisovat děj. Kdo četl knihu, zná ho dobře a kdo ji nečetl, jenom by ho to zmátlo - i když hlavní hrdinové a svět zůstal tentýž, děj se opět přeskupil do jiného útvaru. Proč opět? Protože Douglas Adams nenapsal Bibli, ale vytvořil svět, kde existuje spousta možností. Na počátku bylo slovo, pak druhé a třetí a než se svět nadál, byl tu rozhlasový seriál. Měl krátké úderné díly plné humoru a každý končil překvapivou větou, pointou nebo nápovědou propříště. Jako druhou verzi svého světa napsal román, resp. dva - Stopařova průvodce po Galaxii a Restaurant na konci vesmíru. Doplnil do nich nové postavy a další zápletky, aby původní jedinou linii příběhu obohatil a mohlo to jako román fungovat. Samozřejmě to nebyly typické romány, příliš z nich byla znát původní forma, ale jak se ukázalo na třech knižních pokračováních (Život, vesmír a vůbec, Sbohem a dík za ryby, Převážně neškodná), které byly ucelenějšími romány než první dvě a byly méně povedené, byla to dobrá volba. Jako třetí verze vznikl v BBC televizní seriál o šesti půlhodinových dílech, ke kterému se Adams nechtěl znát a považoval ho za nejhorší variantu jeho světa, ale musí se seriálu přiznat, že se věrně držel knižní předlohy a dokonce byl v něčem podobnější původní rozhlasové variantě. I když Douglas Adams napsal další knihy a pár cestopisů, jeho Opus Magnum si ho po letech opět našel a on se odstěhoval do Hollywoodu, aby mohl přímo pracovat na filmovém scénáři. Kolikrát přepisoval scénář nevím, ale dělal to několik let a je jasné, že se musel odchylovat od předešlých tří verzí víc a víc, protože do dvouhodinového filmu nenacpete román, aniž byste ho museli překopat. Realizace svého posledního díla se už nedožil a skoro se mi chce říct, že to bylo dobře, protože by tam možná hrál pošuk Mike Myers a režíroval by to Jay Roach, který má na svědomí právě Austina Powerse. Spíše britská než hollywoodská adaptace dopadla dobře. Je to film, který potěší a pohladí na duši každého fanouška, který otrocky nelpí na zachování všech dogmat předchozích verzí. Podstatnou zásluhu na tom má změna osudu Arthura Denta. Nevím jak vám, ale mě ho bylo vždycky líto. Nejenom že mu zbourali dům a planetu, ale plácal se ve vesmíru v županu a pantoflích a v lásce ho nikdy nečekalo nic dobrého - a když ano (Život, vesmír a vůbec, díl 3. na konci), tak mu to autor dlouho nenechal (Sbohem a dík za ryby, díl 4. na začátku). Dokonce i k dceři nakonec přišel bez vlastního přičinění. Filmový Arthur Dent (Martin Freeman, kterého možná znáte úplně nahého z romance Láska nebeská) začne stejně špatně, ale postupem času pochopí, že mu osud dal druhou šanci a přes všechno váhání a trapasy se jí nakonec chopí. S Fordem Prefektem jako černochem jsem spokojen nebyl, ovšem jen začal film a Mos Def se objevil na scéně, obavy ze mne spadly, tenhle stopař je fakticky frúd, který ví, kde má ručník. Potrhlý Sam Rockwell už dávno prokázal, že je skvělý herec a jeho Zaphod Beeblebrox, i když to nemá s hlavami v pořádku, je zábavný magor par excellence. Zooey Deschanel jako Trillian je chytrá, svobodomyslná a krásná osůbka, které by v podstatě stačil jen milý úsměv a pohled velkých tmavých očí, ale navíc umí i hrát. Marvinovi sice chybí to simulované vrzání a skřípání plechu, ale depresivní hlášky, pronášené hlasem Alana Rickmana (s depresí už má zkušenost jako doktor Lazarus v GalaxyQuestu) jsou pořád boží. Billy Nighy jako Slartibartfast hrál překvapivě civilně. Dvě nové větší postavy jsou náboženský vůdce z Viltvoldu 6 Humma Kavula (John Malkovich) a viceprezidentka Galaxie Questular Rontok (Anna Chancellor, zhrzená nevěsta Henrietta se skvělým direktem z filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb). Sice by se bez nich film docela dobře obešel, ale přece jen svou úlohu mají - Humma Kavula navede hrdiny správným směrem a má skvělé nohy, Questular Rontok je jedním z důvodů, proč Zaphod krade Srdce ze zlata a navíc má svou roli v závěrečném účtování. Také televizní Arthur Dent - Simon Jones - má svou roličku jako nahrávka z Magrathey, stejně jako televizní Marvin, který se mihne na Vogsféře. Svou roli hrají i triky a masky. Vogoni jsou kouzelní, design kosmických korábů legrační a úchvatná je exkurze Arthura a Slartibartfasta po magrathejské továrně na planety a na Zemi č.2. Všestranné využití ručníku, které předvádí v druhém plánu Ford Prefekt, je stejně potrhlé jako geniální. Zajímavý je design elektronického Stopařova průvodce, připomínající oblostí menu ze StarTreku, ale vyznačující se pastelovými barvami a legračními animacemi. Vadila mi jediná věc - české titulky byly občas špatně viditelné, ona bílá písmenka na bílém pozadí jdou hůř přečíst. Copak mě to nevadilo, z jednoho dvou slov, pokud se to týká hlášky z knihy, dokážu spolehlivě domyslet zbytek a stihnu se i včas zasmát, ale divák, který knihu nečetl, bude mít trochu potíže. Uznávám ovšem, že podlepení bílých písmen černým pruhem by vadilo víc, protože by zakrylo některé detaily scény, ale co takhle černá obruba kolem písmen? Film skončil a Arthur našel svou osobní Otázku i Odpověď na Život. Nesmíme ovšem zapomínat, že Základní Otázka Vesmíru a vůbec stále odhalena nebyla. Logické pokračování se samo nabízí, neboť hrdinové dostali chuť něco zdlábnout. Mimochodem bez svého ručníku se už do kina nevypravím. Je to velmi praktická věc - můžete si s ním přikrýt hlavu při děsných či děsivých scénách, můžete se s ním ohnat za sebe a zasáhnout krabici s popcornem, který Vám nějaký paďour chroustá přímo za uchem; a především si do něj utřete ruce, když po návštěvě toalet zjistíte, že jako obvykle došly papírové ručníky.

Spolu s Batmanovým návratem nejlepší ze série.

Veterán Války v Zálivu Jack Starks (Adrien Brody) trpí poruchou paměti a když je obviněn z vraždy, je pro svou „nepříčetnost“ poslán na léčení do blázince. Tamní doktor Becker (Kris Kristofferson) má zvláštní metodu, jak u takového pacienta probudit ztracenou vzpomínku - spoutat do svěrací kazajky, nadopovat léky a zavřít do boxu márnice, samozřejmě bez chlazení. Kromě útržků potlačených vzpomínek se však v klaustrofobické tmě před Jackovýma očima objevují obrazy z dějů, které nikdy neprožil. Tyto děje jsou natolik komplexní, že nejdou odlišit od reality. Rozhodně jsou však příjemnější než blázinec a navíc jdou přímo ovlivňovat. Jenže se v nich píše rok 2007 a je tu spousta dalších podivných souvislostí. Nabízí se přímé srovnání s Gilliamovým filmem 12 opic - prostředí blázince, podobný způsob cestování v čase, vývoj vztahu dvou hlavních postav Jacka a Jackie. Jen se místo do minulosti vydáváme do budoucnosti a Jack se aktivně snaží ovlivnit svůj osud. Na rozdíl od 12 opic však tvůrci Svěrací kazajky neumí tak dobře pracovat s časovými paradoxy, jsou zde příliš jednoduché a občas nelogické (jenže co byste chtěli po časových paradoxech, mají svou vlastní logiku). Do popředí se tak dostává spíše osud Jacka Starkse a jeho dobrácká důvěřivá povaha, která ho zavádí hloub a hloub až na dno společnosti, mezi duševně choré zločince. Vlastní však odzbrojující úsměv smutného klauna, kterým obměkčí a později okouzlí Jackie Priceovou (Keira Knightley) a vlastně i doktorku Lorensonovou (Jennifer Jason Leigh). Ty mu pomohou najít způsob, jak zachránit několik potřebných nebo jemu blízkých lidí od zlého osudu a jako odměnu tím zachrání mimoděk i sám sebe. Tenhle film je v podstatě podobenství o síle víry v dobro a závěr jakousi obdobou odměny v ráji, kterou je zde normální obyčejný život. Jednoduchost příběhu vylepšují herecké výkony, občasné vtípky, zajímavý střih scén přechodu do budoucnosti a do vzpomínek a kamera vůbec, zvlášť v důrazech na detaily. Adrien Brody je přesvědčivý dobrák a ztroskotanec, i když nepřesvědčivý voják, ale to jen chvíli. Keira Knightley velmi dobře zvládá vývoj postavy od začínající alkoholičky po milující ženu (a hlavně je to pěkná holka), Kris Kristoffreson hraje nejlépe ve scéně starého zlomeného muže, jako tvrdý doktor je věrohodný, už má hodně tvrďáků za sebou. Milým osvěžením je přítomnost J.J.Leighové, kterou mám spíše zafixovanou jako psychopata než psychiatra, stejně tak skvělá je scénka zvracející Kelly Lynch, obvykle hrající distingované dámy. Bláznivý Daniel Craig svým výkonem připomněl nejlepší roli Brada Pitta právě ve filmu 12 opic. Docela dobrý film, který pohladí po duši.

Šanghaj 1940. Šéf zločineckého gangu zuří na policejní stanici, protože zatkli jeho manželku za to, že plivla na ulici. Několik policistů utrpí těžká zranění, načež šéf, madam a poskoci odcházejí, aby venku zjistili, že jim mezitím někdo šlohnul auto. Náhle se odnikud vyrojí asi tisíc chlapů v oblecích s cylindry a sekerami v rukou. Poslední konkurence je zlikvidována, policejní šéf počítá úplatky a Gang Sekerníků vládne městu. Jen nejchudší periférie jsou stranou jejich zájmů - nejsou tam peníze. Ale to se má brzy změnit - zlodějíček Sing a jeho obézní kámoš se rozhodli vydírat v nesprávném pavlačovém bloku. V uličce Vepřín. Scénárista, režisér, producent, choreograf a hlavní hrdina Stephen Chow má už za sebou 64 rolí a 7 vlastních filmů v hongkongském zábavním průmyslu a nyní se rozhodl vytěžit z obnovené popularity kung-fu filmů, co se dá. Jeho pojetí příběhu se podobá westernu, ale především je to parodie. Příběh, bojové scény, slavné kung-fu školy a styly, postavy, zkrátka všechna kung-fu klišé mu slouží za zdroj velkého množství vtipů. Už hlavní hrdina a jeho osud od dětství po současnost, ač v podstatě smutný, je děsně praštěný. Do dalších rolí obsadil Chow pestrou směsici výrazných typů - tady si ani jednoho Asiata nesplete s jiným - ječící paní domácí s věčnou cigaretou v koutku, ušlápnutý manžel v županu, přihřátý krejčí, dobromyslný pekař, přihlouplý silný podomek a další chudí Číňané, obývající uličku Vepřín. Naopak Gang Sekerníků, snad kromě šéfa a účetního, jsou navlečeni do evropských černých obleků a jsou všichni zaměnitelní (možná taky proto, aby se ušetřilo na komparsu). Nesmím zapomenout na hrdinova tlustého parťáka mdlého rozumu a kamarádku z dětství, kterou kdysi zachránil před výpraskem a která je, jak jinak, krásná a němá. Ačkoli jsou bojové scény přehnané a zde ještě víc do absurdna než je obvyklé, jsou velmi poutavé, dobře sestříhané a dobře trikově ošetřené - například závěrečná bojovka, kdy si to hrdina rozdává s gangem ve stylu „Neo a tisíc agentů Smithů (Matrix Reloaded)“ vypadá mnohem reálnější než její vzor. Ovšem co si budeme nalhávat - Matrix koneckonců napodoboval kung-fu filmy, aspoň v soubojích určitě. Samozřejmě jsou také terčem parodie - bizardní ropuší styl nejmocnějšího padoucha, zvaného Bestie, je prostě skvělý, stejně tak úder „Budhova dlaň“, za který by demoliční čety zaplatily miliony. Hrají zde také všechny detaily od válečků na nudle přes nože až po jedovaté kobry, občas se v příběhu objeví odbočka do hrdinova dětství. Když se bojuje, tak se také zabíjí a někdy hodně krvavě, ale nejodpornější scénu čekejte až v samotném závěru a malinko napovím, že v ní figuruje lízátko, ale víc mě nenuťte vzpomínat, nebo se mi zase udělá špatně. Kdo má rád kung-fu a nebere to moc vážně, bude se skvěle bavit. Ti ostatní se budou bavit jen výborně.

Základní zápletka filmu je změněná oproti zápletce knižní předlohy a jelikož jsem četl celou trilogii, jsem fakt zvědavý, jak z toho vybruslí v Denní hlídce, protože si uzavřeli pár zajímavých vedlejších linií a postav. Vadily mi velice zběsilé střihy, které by nefungovaly ani ve videoklipu, ovšem jinak jsem byl spokojen.