Vajonek

Obsahuje drobné spoilery... Animované filmy nejsou můj šálek kávy a mou vášní/lákadlem úplně není ani blízko/středovýchodní kultura. Pokud jste jako já nečetli předlohu Petry Procházkové a podle anotace snímku tak trochu naivně čekali, že osudy Evropanky, která se vdává do Afghánistánu, budou tentokrát mnohem šťastnější, že z toho střetu dvou odlišných kultur vyjde oproti jiným snímkům či knihám na tato témata výrazně vítězněji ta "naše", úplně se nedočkáte. Opět tu, ač asi v trochu mírnější podobě, můžeme sledovat, že i pro muže s velkým srdcem, jak je popsán Nazir, je velmi obtížné, ne-li nemožné, odpoutat se ve svém domovském prostředí od všech těch často tak diametrálně odlišných rodinných, náboženských, společenských zvyklostí a zachovat si tvář, kterou poznala jeho žena, když ještě byli v Evropě. Takže v tomto směru snímek za mě nepřináší nic moc nového a za sebe musím přiznat, že ač se snažím být chápavým a tolerantním člověkem, tak pro některé věci se mi pochopení hledá prostě dost obtížně a filmy o nich pojednávající, pokud nepřichází s něčím novým, už kolikrát moc nevyhledávám, protože se u nich pak akorát rozčiluju (nad nespravedlností, nepochopením, někdy i nad tím, jak k té situaci přistupují/mají pro ni pochopení ženské hrdinky-ač chápu, že musí být někdy extrémně těžké a někdy až životu nebezpečné se vzepřít). Příběh v Mém slunci Madovi ale ozvláštňují animace, které, ač jak jsem zmínila, jim obecně moc neholduji, mi připadají velmi zdařilé. Ačkoliv se díváme na kreslené postavičky, dokážou vzbudit emoce, což se někdy nedaří ani "živým hercům", takže to považuji za velké pozitivum. Atmosféru pomáhá budovat a příběh dělat zajímavějším také třeba přítomnost důležité postavy, takové staré moudré duše v dětském těle, Mada, a nebo také působivá hudba. Takže v komplexu jde o zajímavý umělecký zážitek, který stojí za to si dát (i když, pokud jste nastaveni podobně jako já, se u toho zase budete asi i rozčilovat). 70 %.

Dle názvu dokumentu jsem čekala něco trochu jiného. Tohle byly spíše takové švýcarské střípky, některé více, jiné méně související s problematikou demokracie, některé méně, jiné více zajímavé. Určitý (ač asi trochu zkratkovitý) obrázek si ale na základě dokumentu o této zemi a jejích obyvatelích člověk jistě udělat může. Ráda jsem se podívala na záběry krásné přírody i některých městeček, některé věci mě překvapily či jsem se u nich i docela pobavila (politolog nezná jméno švýcarského prezidenta; uživatelům drog pomůžeme tím, že jim vyrobíme a budeme legálně podávat heroin atd.). Asi nejintenzivnější byl právě ten pocit, že místy sleduji něco, co působí, jako že se odehrává na jiné planetě, v jiné dimenzi (mentalita lidí, způsob řešení celospolečenských otázek atd.). Což není výtka, ta jinakost, kterou by se druzí někdy mohli alespoň trochu inspirovat (někdy zase možná radši ne), je mi vlastně dost sympatická. 60 %.

Perníkový táta se snaží dostat kokainové taťky? Proč ne, to může stát za to! Dlouho jsem uvažovala, zda mi vadí ta určitá rozvláčnost, táhlost, poklidnost (s občasnými výbušnějšími, akčnějšími scénami), se kterou je příběh podáván. A asi jsem se rozhodla, že vlastně nevadí. Ano, stopáž by mohla být kratší, trochu té akce navíc by se asi také dalo přimíchat. Něco mi ale říká, že ač jsme z jiných mafiánských a drogových snímků zvyklí na vysoké tempo, spoustu krve, násilí a podvědomě to stejné očekáváme od každého dalšího z těchto filmů, tak reálnější obraz daného světa (a světa těch, kteří se do něj snaží infiltrovat) kreslí spíše tento film. Ono než dojde k těm krvavým akčním scénám, je asi v praxi třeba spousta kecání bez násilí, vyjednávání malých a menších dohod, drobných krůčků, budování vztahů, důvěry, příprav k větším akcím; asi je ten mafiánský svět vlastně místy docela nuda. S pocitem, že právě toto má zřejmě film co nejvěrněji zprostředkovávat a že se mu to poměrně daří, mu celkem ráda právě ty zdlouhavější nudnější pasáže i to, že není vždy úplně lehké se ve všech těch přípravách a rozhovorech orientovat (kdo, co, s kým), odpustím. Moc se mi také líbil hudební podkres úvodu a závěrečných titulků. A odnáším si z Infiltrátora dva, pro případnou kariéru protidrogové agentky zřejmě stěžejní, poznatky - dobře si rozmysli, děláš-li pro DEA či podobné spolky, jestli si budeš pořizovat rodinu. Dávej bacha, až se budeš infiltrovat, aby se ti tvé nové já a nový život příliš nezalíbily, mohlo by být pak docela náročné vracet se zpět ke starým známým pořádkům. 75 %.

Nemám nic proti experimentům, ale tenhle mi tedy nesedl vůbec. Připadal mi takový samoúčelný, většinu času jsem se u toho nudila a jestli se tvůrci chtěli inspirovat Lynchem a Tarantinem, jak jsem někde četla, doporučovala bych jim se na nějaké jejich kusy podívat ještě jednou a pak zkusit natáčet znovu... A nebo možná radši ne... Dvě hvězdy a 40 % dávám za hudbu a herecké výkony (zejména pak Pechlátovo "hitlerovské" one man show na konci).

Dva velcí muži posedávají, prochází se, povídají si o všem možném a donutí vás na hodinu a čtvrt zvolnit, zastavit a ponořit se do toho filozofování s nimi. Příjemná záležitost (i když ty hovory nejsou po celou dobu jen příjemné). 80 %.

Obsahuje drobné spoilery. Tenhle film má rozhodně nápad. A velmi neotřelý, o tom žádná. Svěřit Bryanu Cranstonovi ztvárnění hlavní postavy, se kterou to celé stojí a padá, která nám prakticky celý snímek bez nějakých výraznějších interakcí, dialogů s okolním světem pouze "předčítá" své myšlenky, byla rovněž správná volba. On to v pohodě utáhne, i když to rozhodně nemá lehké. Má na to správné charisma i hlas (jsem zpětně zase jednou moc ráda, že jsem se na film podívala v původním znění, tohle by více než cokoli jiného dabované nebylo ono). Asi by se mi ale to zajímavé filozofování stravovalo podstatně lépe, kdybych s postavou Howarda mohla více soucítit. Kdyby ho třeba podvedla manželka, umřelo mu koťátko nebo něco takového. Vnímala jsem ho ale spíše jako pěkného hajzlíka (a to je ještě mírně řečeno), který si od začátku (dávno před tím jeho únikem z vlastního života) nehezky pohrává s city všech okolo. Vlastně bych mu na konci docela přála, aby ho manželka úplně vykopla nebo ho alespoň pořádně potrápila, než mu odpustí. Jak toto dopadlo, s jakým vysvětlením Howard přijde a co žena na to, se ale bohužel nedozvídáme, což považuji podobně jako ostatní komentující rovněž za určité minus snímku. A pak bych ráda dodala, že jako snesu hodně, samotná ústřední zápletka je hodně nepravděpodobná a neměla bych s tím problém. Ale nemohli si přece jen trochu více pohrát alespoň s místem úkrytu? Pod svícnem sice tma, ale ať mi nikdo netvrdí, že když zčistajasna zmizí chlap, že první, co jeho rodina udělá, nebude prohledání celého baráku od sklepa až po půdu, jedno, nakolik jsou ta místa jednotlivými členy rodiny běžně využívána... Celkově za 60 %.

Film, který svůj příběh vypráví zejména skrze velkolepé pečlivě nasnímané obrazy, které nás takovým klipovitým způsobem bez nějakých výrazných spojovacích prvků přenáší od společné projížďky na kole přes školní výlet po hokejové tréninky. Moc se tu nemluví, slova tu zastupuje často velmi výmluvná mimika a gestikulace jednotlivých postav, jejich chování, tělesné projevy třeba u večeře, na školním dvorku nebo na vzpomínaném hokejovém tréninku. A ačkoli asi chápu, co tím (těmi obrazy, výrazy atp.) chce básník říci a třeba Dhontova Dívka mě před pár lety zaujala velmi, Blízko prošlo tak nějak mimo mě, nedokázalo ve mně vzbudit potřebné emoce. Asi to bylo i tím, že jsem podle popisků čekala od filmu něco úplně jiného (překvapila mě tam ta tragická událost hned ze začátku, překvapilo mě, v jakém poměru to bylo o přátelství/lásce). Celkem z duše mi ve svém komentáři mluví Othello (který, pozor, trochu spoiluje:D), možná bych snad jen doplnila, že vedle/v rámci té nerozpracovanosti charakterů postav a vzájemných vztahů mi chybělo alespoň nějaké trochu větší přiblížení motivu, detaily činu Rémyho - takhle jsme okolo toho vlastně celý film nějak brousili, bylo jasné, co si o tom myslí Léo a ty důvody se tam nabízely, na druhou stranu to nemuselo být až tak jednoduché, jako se zdálo. Chápu, že to vyjasnění neměla být nějaká berná mince snímku, že to mělo být spíše o pocitech, které mohou určité věci vyvolávat, ale tím, že u mě film ty pocity úplně nevyvolával a zároveň ani v závěru nebyla celá ta ústřední událost alespoň nějak finálně zreflektována, moje pochyby, jestli stálo za to se v celé té mizérii skoro dvě hodiny plácat, ještě zesílily. 60 %.

Tak už i já jsem dojela na konec tohoto legendárního seriálu. Než jsem se začala dívat, byla jsem poněkud na pochybách, jestli zrovna tato záležitost na mě zapůsobí jako jeden z nejlepších seriálů všech dob. A ty pochyby jsem vlastně měla ještě dlouho po začátku (viz mé komentáře k jednotlivým dílům a řadám). Ale postupně se to rozjelo, já jsem se nechala pohltit a teď už se také řadím k těm, kteří Breaking Bad považují za jeden z vrcholů seriálové tvorby. Nemá smysl se tady asi dlouze rozepisovat, v čem všem je tenhle seriál tak skvělý - kdo viděl, ví (a už sem o tom napsal:)), kdo neviděl, stejně úplně nepochopí (jako kdysi já) a bude si to muset zjistit podíváním sám. Možná snad jen pár mých subjektivních (nikoliv vyčerpávajících) TOPů, které mám přece jen potřebu vypíchnout (některé aspekty jsem se pokoušela už naznačit/shrnout v průběžných komentářích): Čas od času se o nějakém audiovizuálním počinu říká, že se v něm sešla herecká extratřída, zde je to ale fakt pravda, naprosto, věřte tomu (většinu herců jsem předtím vůbec neznala a pak nestačila žasnout, co všechno v nich je, co dokážou předvést, s přibývajícími sériemi a vývojem jejich postav stále něčím překvapovat). Tahle extratřída měla celou dobu co hrát - postavy tu jsou skvěle do hloubky prokreslené, mají vývoj, scénář je dějově nabitý, nechybí různé odbočky, zvraty, napínavé i velmi překvapivé momenty. Z celého seriálu dýchá ale zároveň vám neruší zážitek určitá preciznost, dohlédnutí na sebemenší detaily - je až neuvěřitelné, že v seriálu s tolika zvraty a složitými peripetiemi člověk nenachází vícero logických chyb, které by ho práskly do očí. I zvraty, které vám na první dobrou třeba nepřipadají úplně smysluplné, většinou nakonec zpětně když ne úplně "sežerete", tak alespoň "vezmete na milost" (viz níže např. můj přístup k rozhodnutí Walta pokračovat ve vaření perníku i po divokém závěru čtvrté řady a zametení stop zkraje řady páté). Možná tam nějaké nelogičnosti jsou, ale tvůrcům se daří od nich odvést divákovu pozornost, případně si jich všímáte, ale nevadí vám zase nějak nepřekonatelně či vám to tvůrci vykompenzují zase něčím jiným. Tím narážím na něco, čím je Breaking Bad podle mě také specifický - umně si dokáže pohrávat (v z uměleckého hlediska dobrém slova smyslu) s divákem - zaměřit jeho pozornost, odvést ji (třeba skrze různé absurdní momenty, vtípky i ve vypjatých situacích nebo přemýšlivější pomalejší pasáže) zase jinam a tím mu např. způsobit o to větší překvapení nebo šoky později; nechat působit atmosféru, vzbuzovat různorodé emoce, několikrát třeba i během jednoho dílu vyznění měnit a nechat diváka se v tom "plácat" a prožívat si to; zkoušet, co všechno ještě divák vydrží, co svým oblíbeným postavám ještě odpustí a co už ne. Tím, jak se často ta atmosféra mění, jak nečekané, rychlé některé ty přechody a zvraty jsou, je zážitek o to intenzivnější a zanechává vás to nejednou úplně paf, psychicky rozložené jako málokdy (viz zejména poslední díly páté série). V rámci páté série jsem se i já nechala výše popsaným způsobem překvapovat, žasla jsem, nechala se citově ždímat, přistoupila na hru, ve které jsem pozorovala, co jsem ještě ochotná zkousnout u svých oblíbených postav, abych je měla stále ráda. Mou nejoblíbenější postavou po celou dobu byl (jak jinak než) Walt (protože co by byl Perníkový táta bez Perníkového táty, že) a musím říct, že i když jsem se v průběhu seriálu s tím, jak čím dál více přecházel na stranu zla, obávala, že ho na konci budu už pouze nesnášet, tak k tomu nedošlo. Pořád mám i přes hnusárny, které dělal (zejména další hlavní postavě Jesseemu), pro tu postavu prostě slabost a když už něco, je mi jí spíše líto. S tím asi také úzce souvisí moje ohodnocení páté řady "pouze" čtyřmi hvězdičkami - jednak jsem pořád toho názoru, že by do seriálu i přes veškeré TOP neopakovatelné momenty, které pětka přinesla, i přes to, že mi přes původní pochyby Waltovo rozhodnutí pokračovat ve vaření nakonec s dalším vývojem a odhalením motivů postav začalo docela dávat smysl, dějově více zapadal otevřenější konec ze čtvrté řady. Jednak by se mi pak ty sympatie pro Waltera Whitea pro sebe samu asi trochu lépe ospravedlňovaly:) Každopádně, pokud máte rádi kvalitní seriály, které nejsou jen zábavné, ale také chytré a těší vás nechat se občas emocionálně rozložit tak, že budete mít podobně jako v celé té jeho perníkové jízdě Walt možná až moc intenzivní pocit, že jste "alive", určitě si Perníkového tátu dejte. Jestli vás neodradí pomalý rozjezd, budete bohatě odměněni (je dost pravděpodobné, že i na potřebnost páté série budete mít jiný názor než já, uvědomuju si, že jsem v tomto asi v těžké menšině:)).

Kouzlo, se kterým přišel francouzský originál, prostě u remaku už nemůže být takové. Nebo ano? Asi to bude i tím, že je to už hodně dlouho, co jsem původní Nedotknutelné viděla, ale já jsem si tuhle americkou předělávku užila velmi. Cranstonovi a Hartovi to spolu nadmíru šlapalo, skvěle je doplňovala Nicole Kidman i další. A já jsem je prostě jen sledovala a po dlouhé době se při sledování filmu přistihla, že se každou chvíli přiblble usmívám, což se mi stává, když jsem zvláštně neuchopitelně okouzlená. Moc příjemný snímek, který ode mě dostává velmi silné čtyři hvězdy. Skoro bych šla i na pět, ale je mi to trochu blbé vůči originálu, který ode mě kdysi taky dostal "jen" čtverku:) 80 %.

Dvojka mi přišla určitě slabší než jednička. Ačkoli seriál stále zdobí výborné herecké výkony i atmosféra, osobně mě tolik nebavila linka okolo znesvářených zločineckých gangů. Zaznamenávala jsem ještě mnohem více logických trhlin v ději než v jedničce, kde už jich také nebylo málo. Chybělo mi více Bryana Cranstona, který zde byl trochu odsunut na vedlejší kolej - zase ale musím říci, že z toho, jak svého hrdinu zahrál zejména zkraje série, mě až mrazilo. Čiré zhmotnění absolutního zmaru, beznaděje, rezignace, bylo mi z toho skoro až fyzicky nepříjemně, což pro mě dokazuje, jak to bylo výborně ztvárněno. Závěr série dává rozhodně prostor pro natočení další řady/řad, já bych to ale asi nechala být. Už ve druhé sérii se nám to dost odklánělo od původního námětu a je asi dost pravděpodobné, že by to dále pokračovalo v podobném duchu - někde jsem např. zaznamenala vyjádření Bryana Cranstona, že pokud vznikne třetí řada, pro jeho hrdinu tam vzhledem k závěru druhé série nebude prostor. Osobně si tedy myslím, že kdyby se chtělo, to místo by se v další řadě pro Michaela Desiata zase našlo, ale zároveň věřím, že Cranston do záměrů tvůrců asi vidí trochu více než prostý divák z České republiky a asi by bylo zbytečné tu postavu na sílu dále rozvíjet, protože by se taky mohlo stát, že by z ní nic nezbylo, což by byla škoda. A co by zároveň bylo Your Honor bez Your Honor? Zůstala bych prostě radši u dvou vzniklých řad, další už by podle mého mínění tomuto (i s méně podařenou druhou řadou stále v komplexu zdařilému) seriálu neslušela. Za druhou sérii lepší tři hvězdy a 60 %.