Vajonek

Výjimečná záležitost v tom, jak dokáže hned od počátku vtáhnout, vzbudit emoce, jak je ten příběh Marianne a Connella silný i křehký zároveň, se spoustou melancholie, hloubky, krásy i tragična. Normálnosti v nenormálnosti, velmi osobních rozhovorů o úplně obyčejných věcech, jedinečných v tom, že je mezi sebou vedou dva lidé, kteří mají to štěstí, že se našli a chápou se (většinou). A vy ty dva (ne)normální lidi můžete v jejich myšlenkách, chování, váhání, nejistotách rovněž chápat nebo taky nechápat a užívat a/či prožívat si to. Výborně zvolený je ústřední pár - dva talentovaní osobití herci, kteří se ještě ke všemu dobře hodí jeden k druhému. A i když je to celé zejména o těch dvou, dostane se vám řady silných scén, do kterých jsou zapojeny i další důležité a dobře zahrané postavy (např. rozhovor Connella s matkou v autě po jeho oznámení, koho vezme na maturitní ples, patří k pasážím, které si budu intenzivně pamatovat ještě hodně dlouho). Velice vkusné a přitom často opravdu vzrušující jsou erotické scény. Vydařený soundtrack krásně podtrhující atmosféru. Můžete si také velmi užít jazyk, pokud máte jako já raději "ostrovní" podoby angličtiny než angličtinu americkou. Čtyři a ne pět hvězd dávám Normálním lidem proto, že po prvních pro mě až kouzelných dílech jsem začala mít postupně pocit, že se některá schémata příliš opakují, že se Marianne a Connell až trochu masochisticky a zbytečně brání tomu být (spolu) šťastní, což se pak svým způsobem dokonalo i v závěru, který mě tak úplně neuspokojil. Jinak ale tenhle seriál považuji za mimořádnou záležitost a doporučuji. 80 %.

Před zhlédnutím tohoto filmu jsem leda tak (bez nějaké detailnější znalosti) věděla, že bylo v minulosti v USA období perzekucí filmových tvůrců kvůli komunistickým postojům. Daltona Trumba ani většinu jeho souputníků jsem vůbec neznala. S touto mou výchozí pozicí se pak pojí menší potíž, kterou osobně u filmu Trumbo zaznamenávám - pro diváka příliš neobeznámeného se situací budou podle mého mínění zejména v první polovině snímku některé události či vztahy mezi postavami zobrazené příliš povrchně, zkratkovitě, možná nesrozumitelně. Naopak člověk, který toho o ústředním tématu ví hodně, si to možná mnohem více užije a bude si třeba všímat věcí, které ve snímku ostatní nemohou odhalit. Film si ale podle mě může i přes zmíněný "nedostatek" užít vlastně každý. Z mého pohledu je to takový komplexní kus, který máš vše, co má dobrý film mít. Vše od výběru herců, přes dialogy, kostýmy až po třeba kameru je ve vzájemné harmonii, poctivě poskládané, dávající vyniknout jedno druhému, stavící dohromady ladící celek. Takže se pak vlastně obtížně říká, co bylo ze všeho nejlepší, protože bez jednoho by nebylo druhé. Já tohle považuji v případě Trumba za výhodu, ukázku dobře udělaného filmu, ale na druhou stranu chápu, že někdo by třeba potřeboval, aby byly určité aspekty filmu výraznější, aby třeba zažil nějaké větší katarze, nějakou více "bomba" scénu. Když bych měla já sama přece jen něco z filmu vypíchnout, tak je to příjemné retro, které z něj po celou dobu šlo, pokud jde o kostýmy či rekvizity. Dále zdařilé zprostředkování atmosféry nesvobody a ukázání dopadů různých postihů do životů mnoha lidí, které je ve snímku spojeno s útlakem filmových tvůrců, ale je to téma přenositelné i do jiné doby, jiných situací, takové obecně platné a tím pádem i divácky vděčné. V Trumbovi se to zprostředkování daří mimo jiné i skrze několik opravdu výborných silných dialogů nebo i scén téměř beze slov, které obsahují přesně takové ty obecně platné pravdy, ale uděláno je to zase velmi pečlivě tak, aby to nebylo přehrávané či příliš patetické (např. rozhovory Trumba s dcerou při projížďce na koni nebo před barem, kde byla s kamarády; vánoční rozpravy Trumba s Otto Premingerem; Trumbovo televizní přiznání k napsání scénáře Spartaka či jeho děkovačka po obdržení ocenění; scéna, kdy z televize zaznívá Kennedyho pochvala Spartaka a milá paní "inkvizitorka" to s "radostí" poslouchá). Takovým příjemným překvapivým bonusem způsobujícím mi záchvěvy nostalgie pro mě byla přítomnost některých herců, na jejichž existenci jsem už skoro zapomněla a při pohledu na ně se mohla v myšlenkách vracet ke kdysi oblíbeným seriálům, na jejichž existenci jsem skoro zapomněla taky (Roseanne, JAG). Už trochu méně příjemné bylo, že jsem měla místy problém nevidět v Bryanu Cranstonovi a Michaelu Stuhlbargovi soudce a mafiána, ale tvůrcům Trumba asi nemůže jít k tíži, že se to zrovna tak sešlo a dívám se aktuálně na Your Honor, kde ti dva (jak jinak než) excelují a člověk to těžko dostává z hlavy:) Když to celé shrnu, tak i přes v úvodu zmíněné drobnější "mouchy" týkající se určité zkratkovitosti a přesto, že asi úplně neohromuje, nevyniká jednotlivostmi, vidím Trumbo jako výborný film, který si zasluhuje pozornost (a mých pět lehce přestřelených hvězdiček). 80 %.

Už když jsem zahlédla ukázky, nijak extra vtipné mi to nepřišlo, říkala jsem si ale, zejména kvůli Maštalírovi, kterého mám docela ráda, že zkusím a uvidím. Prvních pár minut první epizody jsem pak uvažovala, jestli někde není nějaká chyba, jestli se stále nedívám jen na nějaké ukázky. Proč jsou ti dva lidi furt v nějakých obchodech s hadry a přitom se mění jejich původní hadry, ve kterých přišli? Pak jsem pochopila, že tohle je zřejmě koncept seriálu, že ty jednotlivé několikavteřinové či několikaminutové skeče na sebe vůbec nemusí (dějově, časově) navazovat. V první epizodě se tak evidentně rozhodli prsknout za sebe pár návštěv pár obchodů, do toho nějaké to divadlo, duchaplný rozhovor v ložnici... Což o to, člověk na takový koncept není úplně zvyklý, to by ale samo o sobě nemuselo vadit, klidně bych zkusila zhlédnout něco zase trochu jiného. Kdyby ty rozhovory Tomáše a Diany nebyly tak neuvěřitelně nahodilé, předvídatelné, stereotypní, trapné... Tohle fakt někoho baví?!? Jestli jo, užijte si to, já jsem dlouho nic tak strašného neviděla. Trapárna za trapárnou, nuda, pocitově trval ten dvacetiminutový díl tak hodinu. Takže první epizoda bude zároveň moje poslední. Jedna hvězda za herce, kteří by asi byli schopni i něco solidního předvést, kdyby to nebylo v takovéto debilitě (pardon, pokud se někoho dotknu). 15 %.

Obsahuje drobné spoilery... Hořkosladká romance, která velmi civilně a za doprovodu k věci dobře sedící hudby přibližuje, jak kruté (ale zároveň místy i hezké, nebojte se) může být dospívání. Zvlášť když jste gay na malém městě kdesi v Irsku v devadesátkách. A také jak můžete objevit spřízněnou duši, přátelství možná na celý život tam, kde byste to vůbec nečekali. Úplně mi nesedl závěr (líbilo se mi, že Eddy si některé věci konečně naplno připustil, na druhou stranu to "otočení" rolí, plánů mi přišlo trochu moc na sílu), jinak velmi příjemný (resp. spíše správně příjemně nepříjemný) film. Soudě dle reakcí v kině bych také řekla, že tohle může být právě ten vhodný snímek, který dokáže nenásilnou formou přiblížit radosti a strasti LGBT lidí, to, že to jsou prostě úplně normální lidi, i starší generaci. 75 %.

Obsahuje menší spoilery... Náhodou jsem zase jednou narazila na zajímavé rodinně-soudní drama o střetu životních ideálů, dobra a zla, pravdy a lži, o síle otcovské lásky. O tom, že jedno na první pohled nevyhnutelné těžko činěné rozhodnutí může být příčinou přesně těch událostí, kterým se chtěl hlavní hrdina vyhnout, ba ještě mnohem horších, jež si nedokázal představit ani v nejčernějších snech. Mohl ale postupovat jinak? Rozhodl by se stejně, kdyby tušil, co se spustí? Možná by lépe promyslel a zrealizoval jednotlivé kroky, které se nabalovaly na prvotní nešťastnou událost, něco by se tím asi zachránit dalo, ale boj o to nejcennější byl asi stejně předem prohraný... Drama je to dějově bohaté, se spoustou zvratů, z nichž některé jsou i velmi překvapivé, zdobí ho napínavá ponurá atmosféra prakticky od začátku až do konce, silné dialogy, výborné herecké výkony (Bryan Cranston dělá i z jindy rádoby hlubokomyslných americky patetických promluv v soudní síni něco, co vám připadá uvěřitelné, přirozené). Trochu problém jsem měla s hudbou, která místy krásně podporovala atmosféru, jindy mi ale přišlo, že se s ní už příliš tlačilo na pilu (že je to zrovna ultra dramatické nebo nabíráme vyšší tempo bychom asi poznali i bez té doslovnosti). Dále mi dojem lehce kazilo, že některé dílčí zápletky byly poněkud za vlasy přitažené a ačkoli bylo jasné, že v závěru nás asi nečeká úplný happy end, antickou tragédii až takovýchto rozměrů si tvůrci přece jen mohli odpustit. Po zhlédnutí první řady si moc nedokážu představit, jakým směrem se bude po téhle smršti a zkáze ubírat série další. Jisté asi je, že Bryan Cranston v ní bude v hodně odlišné úloze než v řadě první, kterou i přes některé drobné nedostatky určitě každému doporučuji ke zhlédnutí. 80 %.

Olmo Omerzu si pro svůj film vybral zajímavou i docela aktuální zápletku (kterou jsem odhalila po pár minutách, ještě předtím, než se objevily první záběry z Afghánistánu - plácám se po ramenou, jsem dobrá:D), která ale ve výsledku vlastně není tou hlavní. Máme ji tu jako jakýsi startovač důležitějšího tématu, kterým jsou narušené rodinné/mezilidské vztahy hlavních protagonistů, problémy v komunikaci, v rozložení rodinných či pracovních rolí a nedorozumění a problémy s tím spojené. Situace se nám postupně vyjasňuje, rozplétá. Sledujeme dobré herecké výkony (vyniká Donutil, ale třeba i Alena Mihulová svou roli zvládá přesně tak, jako si to vyžaduje), některé trefné (tragi)komické dialogy. I ta symbolika s ptáky má něco do sebe. Potenciál filmu ale dle mého není naplno využit. Pocitově má snímek tak tři hodiny, přitom ale postavy, jejich charaktery jsou v řadě případů pouze naťuknuté, nedostává se nám pořádného rozpletení, uzavření. Asi bych potřebovala, aby to mělo celé trochu větší spád a šlo více do hloubky. Na druhou stranu tenhle snímek ale podle mě rozhodně není tak špatný, jako by se mohlo zdát ze zdejšího hodnocení. Lepší tři hvězdy a 60 %.

Obsahuje drobné spoilery... Ačkoliv s podobnými případy, jako byla ústřední kauza tohoto filmu, se (naštěstí) policisté zřejmě nesetkávají příliš často, skrze ni se podle mého mínění podařilo tvůrcům velice autenticky zobrazit běžnou policejní práci bez nějakého přikrášlování, na efekt hrajících akčních scén a scének. Alespoň to na mě tak působilo. Velice pomalu si procházíme vyšetřováním, během kterého policisté zřejmě dělají vše, co můžou, snaží se pečlivě procházet jednotlivé důkazy, vyslýchají všechny, kdo by mohli něco vědět. Hovoří s psychicky rozervanými pozůstalými (z některých těch scén mimochodem vyloženě mrazí, jak jsou přirozeně sehrané), nosí si svou práci domů, zasahuje jim to do jejich "normálních" životů. Obvykle asi pečlivá práce přináší ovoce, ale tady vždy, když se zdá, že jsou kriminalisté blízko, zjistí, že jsou možná ještě dále než na začátku. A tak to jde stále dokola. Přichází vyčerpání, frustrace, marnost, úvahy nad smyslem toho všeho. Celým filmem se také prolíná další neveselé téma, které by se asi dalo označit jako druhotná viktimizace obětí násilných trestných činů. Akorát je to tentokrát takové možná na první pohled nenápadné, ale vlastně celé vyšetřování prostupující očerňování oběti, která se již nemůže vůbec bránit, čímž je to v jistém smyslu ještě horší. A tohle všechno se daří velmi dobře přenášet na diváka. Pomaličku, ale se zvyšující se intenzitou, což si naplno uvědomíte možná až někdy ke konci nebo po úplném zhlédnutí filmu, kdy celý ten marast máte zažraný hluboko pod kůží a možná si trochu připadáte jako ten totálně frustrovaný a psychicky zdeptaný policajt. Z uvedeného je asi celkem jasné, že Noc 12. není film, se kterým by vám bylo dvakrát dobře. Ale i takové snímky je občas asi potřeba vidět. Nejvíce jsem asi překvapená z toho, že mi na konci vlastně ani nevadilo, že se nám nedostalo rozřešení případu (ač bych samozřejmě byla ráda, kdyby byl pachatel toho neskutečně brutálního činu odhalen a potrestán). Asi mi to tak lépe zapadlo do celkové atmosféry filmu, pocity marnosti pak byly o to intenzivnější. A zároveň z toho ale na mě na konci dýchl i určitý pocit další naděje, zvednutí se do budoucna po delším období rezignace. Jakoby si hlavní hrdina tak trochu řekl, že když může změnit zajeté stereotypy a "vyjet z dráhy" ve svém volném čase, mohl by zkusit nové přístupy v práci a třeba to pomůže, třeba pomůže zrovna ta nová kolegyně, třeba má přece jen smysl snažit se (kvůli dalším nevinným obětem)... Nedoporučovala bych asi film ke zhlédnutí lidem, kteří zrovna nejsou v dobrém naladění, jinak se ale podívejte, je to poctivá, na první pohled nenápadně, ale působivě zahraná a natočená atmosférická záležitost, která ve vás, věřím, dokáže vyvolat zase trochu jiné emoce, než obvykle krimifilmy vyvolávají. 75 %.

"What just this person know?" - "Everything." - Možná klíčové rozhodnutí a zlomový moment v přerodu charakterního ctihodného muže v člověka, který je schopen udělat opravdu cokoli?

Bez mučení se přiznávám, že hlavním a vlastně téměř jediným mým motivem, proč si pustit tento seriál, bylo, že v něm figuruje jméno Bryan Cranston. Dodívala jsem se na Perníkového tátu a bylo mi líto, že bych se měla úplně rozloučit s dle mého mínění opravdu fenomenálním a do velké míry nedoceněným hercem; chtěla jsem jeho umění někde sledovat dál. A někde uvnitř mi asi také při pročtení, o čem že má Your Honor být, probliklo, že by to vlastně mohlo (překvapivě) mít s Perníkovým tátou leccos společného (milující otec a muž vnímaný okolím jako charakterní a zásadový zřejmě bude dělat ne úplně hezké věci kvůli své rodině; dá se předpokládat, že se to asi celé zvrtne a neskončí "jen" u té prvotní nešťastné události; propojení s organizovaným zločinem)... Po prvním díle Your Honor tuším, že bych nemusela litovat rozhodnutí vrhnout se zrovna na tenhle Cranstonův další kus. I když mi některé věci připadaly trochu za vlasy přitažené/amatérské (např. na umění zahlazování stop má člověk u soudce přece jen trochu vyšší nároky než u běžného smrtelníka, přitom ten by to možná zvládl trochu lépe než pan Your Honor), zápletka působí nadějně, slibuje různé zajímavé střety a napínavé momenty. Líbí se mi kamera, herci... Tak uvidíme, jestli se slibný začátek přetaví v komplexně vydařenou záležitost...

Po předchozím díle, kdy se zdálo, že už snad nemůže být hůř, se rychle přesvědčujeme, že již zasazené rány lze ještě dále rozdírat, že je pořád kam posouvat práh ubližování jiným, sama sobě. To, co se v tomto díle stane Jesseemu nebo ten rozhovor otce se synem, to bylo tak intenzivní, smutné, kruté! A samozřejmě skvěle zahrané. Plus výjimečná stylová chvilka, kdy poprvé slyšíme úvodní hudební motiv na konci epizody. Finále je za dveřmi, těšme nebo děsme se..?