Vajonek

Zvláštní film. Na jednu stranu obsahuje vícero (zejména z pohledu žánru drama/krimi) skoro až dokonalých momentů, kdy je člověk v takovém napětí, že sedí jako přikovaný nebo se úplně napojí na postavu a prožívá s ní danou chvíli a dané emoce (třeba ty lehce pootevřené dveře do bytu ze začátku snímku, to je pořádná lahůdka). Na druhu stranu zase v jiných místech (a je jich bohužel více, než těch "z první strany") tomu filmu, příběhu, záměrům tvůrců moc nerozumím, postavy a jejich chování mě hrozně štvou nebo jsou mi naopak jedno, rozčilují mě věci, které zůstávají nevyjasněné... A celé je to přespříliš dlouhé (možná kdyby to bylo třeba o půl hodiny kratší, miska vah by se přece jen naklonila výrazněji směrem k těm top filmovým momentům, které v sobě film ukrývá, a zaujal by víc..?). 60 %.

Zabijáci mě zaujali asi o kousek více než (bezesporu také kvalitní) Žena v kleci. Zřejmě kvůli pro mě zajímavějšímu krimi motivu, propracovanějšímu příběhu. A to i přesto, že (ač už mi asi docela přirostla k srdci dvojka vyšetřovatelů) bych se nezlobila, kdyby si Carl vzal trošku ze svého parťáka a alespoň občas se třeba pousmál (někdy už je těch jeho zachmuřených otrávených výrazů trochu příliš, i vezmu-li do úvahy ne zrovna veselé životní osudy téhle postavy)... Velkou předností je (jako už i v "jedničce") hudba, která dokáže výborně navodit či podpořit atmosféru. Zejména pak nápěv provázející některé retrospektivy (Kimmie´s Theme) dokonale pomáhá přiblížit, možná i pochopit postavu Kirsten, její osobnost (zlá, divoká žena zrozená ke zločinu? nebo "jen" nešťastná vykořeněná holka toužící rebelovat, která se poprvé zamilovala a okolnosti ji nutí hledat hranici toho, kam až je kvůli jednomu hajzlíkovi ochotná zajít? trochu z obojího?)... Tu melodii i osudy Kimmie (která je ve filmu nakonec možná tou vůbec nejdůležitější postavou) budu mít asi v hlavě dlouho... A s radostí se podívám na další případ oddělení Q - líbí se mi, jak člověka tyhle příběhy od začátku chytnou, nemusíte u toho přemýšlet, jestli to není náhodou moc "přestřelené", prostě sledujete, vše do sebe postupně krásně zapadá, jednoduše krimi jak má být. 80 %.

Předlohu jsem nečetla, pouze jsem viděla před pár lety filmovou verzi (a ta se mi tehdy líbila). Seriálový Advokát obsahuje z mého pohledu hodně zjednodušení (po roce mimo obor přijdu, ani nevím, koho zastupuji, ale trochu se usměju, pronesu něco hrozně chytrého, druhou stranu naproti tomu nenapadne říci vůbec nic, případ jsem vyhrál...), klišé (hlavní postava, u níž se kladné a záporné vlastnosti mixují dohromady přesně akorát na to, aby mohla být divákovi sympatická a působila zajímavě; trochu toho sentimentu v podobě odkazů na otce nebo pomoci mladé holce, která trochu sešla z cesty a náhodou má hodně podobné problémy jako hlavní hrdina; milá ženská, která umí všechno zařídit a drsňák s dobrým srdcem v rolích nejbližších spolupracovníků; dospívající dcera dobře "využitelná" na hluboké promluvy o smyslu obhájcovství a exmanželka, kterou hlavní hrdina stále tak trochu miluje; zásadní rozhovory nad kusem žvance z fastfoodu atp.). Některé události či jejich rozuzlení v Advokátovi dokážete také docela dobře odhalit o pár scén (nebo i dílů) předem a také si říkáte, že by seriál klidně mohl mít o několik epizod méně, že je trochu roztahaný. Ale i přes to všechno, co jsem napsala (nebo možná právě proto), jsem se na Mickeyho a spol. podívala ráda. Ono to vše do sebe nějak pěkně zapadlo a zafungovalo, takže ač jsem nezažívala nějaké velké aha momenty, nebyla v nějakém větším napětí a ty "jistoty", na kterých je to do značné míry celé vystavěné, vědomě odhalovala, nevadilo mi to, bylo mi s tím seriálem příjemně a bavila jsem se u něj. Klidně bych se podívala na další řadu. 70 %.

Z mého pohledu takové dějiny světa opravdu hodně letem světem. Což se asi dalo čekat, když má projekt pouhých osm dílů - snad ani nebude dost dobře možné, aby se do nich vměstnaly opravdu komplet dějiny. Na druhou stranu příliš nechápu, proč některým událostem, úsekům byla v takovémto formátu věnována až detailní pozornost (když toho prostoru přece jen prostě tolik nebylo a jiné věci naopak zůstaly třeba úplně bez povšimnutí)... Jinak nejsem historik, abych dokázala posoudit, nakolik se v této sérii objevují vyloženě nějaké lapsy, jak tu někteří podotýkají. Za sebe to hodnotím asi tak, že podívat se na to dá, hrané pasáže mi tam až tak nevadí, něco jsem se asi i dozvěděla, ale působí to povětšinou jako že to jde opravdu hodně po povrchu a zřejmě budou pro opravdové zájemce o historii existovat i zajímavější počiny. Bez tohoto se dá asi s klidem obejít... 60 %.

Přemýšlím, jestli si teď dokážu vybavit jiný film, který by mi připadal tak hluboký a příjemně odlehčený zároveň... Většinu času mi s ním bylo neskutečně dobře, a to, i když věci, které se v něm odehrávaly, rozhodně nebyly jen veselé. Bylo to takové ze života, ale velmi originálně pojaté, napsané, natočené, výborně přirozeně zahrané, člověk se dokázal velmi dobře vžít do hlavní hrdinky, toho, co dělá, jak uvažuje. Ke konci už právě uvedené platilo tedy přece jen trochu méně a asi bych si představovala trochu jiný samotný závěr, ale jinak je tenhle film pro mě vlastně takové menší zjevení, skutečný zážitek, film s velkým F a důkaz, že má stále smysl sledovat nové snímky a věřit, že se mezi nimi objeví takové, které dokážou překvapit a filmovému fanouškovi dát přesně to, co na filmech miluje... 90 %.

Němá hlavní hrdinka, která v podání Holly Hunter dokáže jedním pohledem, gesty, hrou na piano říci více, než kdyby mluvila hodinu v kuse. A to, i když třeba zrovna "říká", že si není jistá tím, co chce, že se v sobě nevyzná. Nebo vyznat raději nechce, protože ví, co vše by to mohlo způsobit... Celkově zajímavé a dokonale zahrané postavy, které se občas či často chovají tajemně, zvláštně nebo těžko uchopitelně, ale právě to vás na nich asi přitahuje. Milenci, které byste na začátku k sobě netipovali ani omylem, postupně máte ale čím dál intenzivnější pocit, že k sobě sedí (jako postavy v příběhu i co se týče vybraných představitelů) dokonale; toužíte, trnete, trpíte spolu s nimi. Zdařilé milostné scény plné až hmatatelného, ale přesto velmi vkusného erotična a vášně. Jedny z nejpůsobivějších filmových polibků, které jsem kdy viděla. Celý příběh zasazen do přírody, která je (podobně jako hlavní hrdinka) poutavá a nespoutaná zároveň, kamerou úžasně zachycena je její krása i nevlídnost. Po celou dobu příběh doprovází (a někdy doslova vypráví, vede) nádherná hudba... Zvláštně magicky krásný film, který vás po nenápadném pozvolném začátku, o kterém moc nevíte, co si myslet a co po něm přijde (ale tušíte, že to bude stát za to), brzy překvapivě pevně chytí a až do konce nepustí, přitom bude bez přehánění působit snad na všechny vaše smysly. Jsem okouzlená a dávám pro jednou zase jasných pět hvězdiček (95 %). A klidně bych ten příběh prožívala a všechny jeho protagonisty sledovala další dvě hodiny.

Zkraje jsem si říkala, jestli byl vhodně zvolen překlad názvu tohohle snímku. Postupně jsem ale čím dál víc začínala chápat, že je vlastně hodně přesný. Do zhlédnutí tohoto filmu jsem o existenci Helmuta Newtona a jeho "nestoudně krásných" fotografií neměla tušení. Snímek mi ale asi stačí k tomu, abych řekla, že je na tom člověku a jeho díle něco neskutečně sympatického, energií nabíjecího, přitažlivého, zároveň dráždivého a trochu znepokojujícího. Neříkám, že se mi líbí vše, co nám bylo ve filmu představeno (tvorba, některé postoje fotografa...). Je také zřejmé, že je film natáčen s velkým obdivem k hlavnímu aktérovi, takže možná lidem obeznámenějším s jeho osobou může připadat příliš jednostranný, nekritický..? Já jako dosud "neznalec" jsem ale ráda, že díky filmu teď už vím, že tenhle bezesporu zajímavý, talentovaný, inspirativní člověk byl a mohla jsem s ním pomyslně strávit nabitou a obohacující hodinu a půl. Nějakou jeho fotku bych si klidně doma i vyvěsila...

Tohle je, dá se říci, takový poměrně realisticky působící, ale vcelku obyčejný příběh či spíše vhled do určitého úseku života pár mladých lidí s jejich vcelku všedními starostmi a radostmi. Přirozené civilní herecké výkony pro českého diváka neokoukaných herců, velmi příjemná doprovodná hudba, kamera, to, jak se zde daří zachytit zdánlivé maličkosti (sázka o spořádaní citronu, koupání kamarádek v jezeře...), které ale krásně dokreslují nebo alespoň naznačují, jaké ty představované vztahy, partnerské i kamarádské, jsou, na čem jsou založené, jakou mají dynamiku. To vše pak z tohoto seriálu, který by mohl jinak být takovým obyčejným průměrem, dělá sympatický počin, který člověk zhlédne se zájmem. Seděla mi k tomu i ta krátká stopáž, dá se na to podívat v kuse, člověk z toho pak má v zásadě skoro film a působí to celé přesně tak akorát. Možná bych šla v některých místech více do hloubky, ještě více přiblížila chování a charaktery postav. I tak se ale miniseriálu z mého pohledu docela dobře podařilo na diváka přenést pocity, prožitky zúčastněných, ukázat, co může mladý člověk řešit, jak může být zmatený, nejistý atp. A o tom je seriál podle mého mnohem více než o sexu, jak by se mohlo zdát z názvu. Líbil by se mi také možná trochu jiný (šťastnější a konkrétnější) konec. I když i ten zvolený mi do toho vlastně seděl - ty lidi jsme zastihli na začátku v určité etapě jejich života a vztahů, chvíli jsme je sledovali a pak zase opustili, svým pojetím bylo od začátku asi celkem jasné, že se nám nemá dostat nějakého uceleného obrázku, vše vyřešit s nějakými přesnými obrysy a konturami... Celkově jsem ráda, že jsem se k Sexu dostala, bylo to zase jednou něco trochu jiného než proslulé severské krimi, určitě doporučuji... 80 %.

Jak nemusím animované věci, tak tohle mě bavilo moc. Je v tom zase vidět typická Andersonova poetika, absurdnost či neotřelost, co se týče grafické stránky. Je to milé, vtipné, chytré (jak ty lišky), prostě příjemná zábava. 80 %.

Obsahuje drobné SPOILERY. Dobrá atmosféra, které asi dosti pomáhá zasazení do věčně propršeného, pošmourného Londýna, i to, že se příběh částečně odehrává v atraktivním soudním prostředí. Herecké výkony také velice dobré, uvěřitelné (asi nejvíce mě zaujala Sienna Miller jako Sophie; líbilo se mi ale třeba i ztvárnění žalobkyně Kate Michelle Dockery). Docela se mi líbilo i to, jak si tvůrci pohráli s přechody mezi časovými rovinami (pokud se někdo vracel ve vzpomínkách do minulosti, u výslechů před soudem atp.), připadalo mi to vcelku originální (i když chápu, že na někoho to mohlo působit jako moc okatá hra čistě jen na efekt). Minisérie by mohla být vcelku zajímavým příspěvkem do debat o podobách znásilnění, hezky ukazuje, jak mohou tentýž akt vnímat různí lidé různě (macho muž zvyklý na úspěch a nezvyklý na odmítnutí x žena, násilník x oběť). Ač já bych byla, pokud by se věci odehrály tak, jak nám bylo prezentováno, na straně obětí, chápu, že takovýto případ pro mnohé nemusí vyznívat úplně jednoznačně a Rupertu Friendovi-Jamesovi jsem věřila, že si fakt myslí, že neudělal nic tak špatného. Zajímavé je také sledovat anatomii vztahu Sophie a Jamese, kdy se postupně otřásají zdánlivě pevné základy, na nichž je svazek postaven, kdy můžeme sledovat a (ne)chápat, co vše je Sophie Jamesovi ještě ochotná odpustit, jak oba celou věc prožívají... Velkým a asi neodpustitelným mínusem série je ale vývoj postavy Kate, resp. postupné odhalení její minulosti a to, jak je to propojeno s aktuálními událostmi. To je něco tak blbého a těžko uvěřitelného, že to svět neviděl, a celý počin to sráží opravdu hodně,  hodně dolů. A ten úplný závěr a postupy Sophie (i když chápu, že pohár trpělivosti asi přetekl) mi taky připadají dosti nereálné... Celkově za mě nakonec taková průměrná záležitost za 60 %.