KafuR

Nejlepší by bylo vzít to pěkně po kousku a zvlášť ohodnotit každou sekci, která dala dohromady tuto pohádku. Dialogy vtipné a nápadité a hlavní protagonisti sympatičtí, jenomže to celé je zaobalené do všedního kabátu, který prostě ničím nezaujme a na pohádku působí občas až nepatřičně. Hlavní dějová linie přímočará a předvídatelná (vím, že je tak to v pohádkách bývá) a konec působí dojmem pouze laciného dovětku, který dostal za úkol celý příběh pouze orámcovat.

Vracet se do třetice k tomu samému už je do určitě míry riskantní tah, a proto to určitě chtělo něčím ozvláštnit, vytvořit něco, co snímek odliší od jeho předchůdců, přesto se to však podařilo jen z části. Už potřetí se tady řeší stejné problémy stejných postav, stále stejný milostný trojúhelník a neustále se vracející postava ze Země za zrcadlem vehementně toužící dát svému synkovi co nejlepší manuál, jak se nejrychleji zabít. Tento styl je v tomto případě o to víc únavný, protože tyto peripetie trvají většinu filmu a dávají minimum prostoru tomu, co má tento snímek osvěžit, a to proměně Petera Parkera. Sebevědomý Spidy, i přes minimum času, který mu Raimi byl ochoten věnovat, vytváří nejlepší pasáž filmu, mnohem lepší než nevýrazný konec, a dává aspoň minimum naděje na to, že jeho výraz ve tváři vám vydrží v paměti déle než do poslední klapky.

Tak to byla ale opravdu krásná pohádka. Aneb jak se chudý chlapec ke štěstí dostal. Celou dobu mi byl ten děj nějaký povědomý a pak jsem si uvědomil, že jsem to kdysi jako malý mnohokrát vídával v televizi, jenom se to jmenovalo Honza málem králem, Tři oříšky pro popelku apodobně. Filmové trháky, které mají povinně všechny chytnout za srdce a na konci ulevit od slz, nikdy nebyly můj šálek kávy, přesto jsem to v tomto případě zkusil, i kvůli oscarům, i kvůli mnohým doporučením a schválně jsem čekal, jestli mi film přinese něco zajímavého. Upřímně mohu říct, že kompozice je stavěna poměrně zdařile, umožňuje organicky propojit odlišně části filmu a zároveň nehrozí, že by byla nesrozumitelná širokým masám divákům, pro které jen tento slaďák natočen. Nakonec jsem narazil přesně tam, kde jsem to čekal. Opravdu nemohu přenést přes srdce, že se tento film tváří jakoby ze života a přitom nabízí příběh jakoby stvořený pro novodobou popelku. Asi to bude i tím, že nejsem fatalista a na osud jednoduše nevěřím. Možná moje chyba, co už.

Druhý Hobit začíná v podstatě tam, kde skončil minule a provádí nás další částí cesty, i když poněkud jiným způsobem než doposud. Jackson využívá rozpočtu plnými doušky, což mu umožňuje chrlit na nás jednu digitální příšeru za druhou, nechat nás zavalovat nejneuvěřitelnějšími akčními scénami a zároveň vytvořit krásné exteriéry pro celou tu zábavu. Na jednu stranu musím připustit, že takové pojetí rozhodně nenudí, například pasáž na řece je jednoduše dechberoucí, na stranu druhou mám ovšem pocit, že se z celého příběhu stalo něco jiného a že až příliš odlišné pojetí klade otázky, jestli jsou digitální efekty opravdu důstojnou náhradou kvalitního scénáře.

První díl Hobita mě přesvědčil o tom, že jeho natahování na tři části je v podstatě zbytečné. Což o to, ono se nějak ty dvě a půl hodiny odběhají a odskáčou, propracovaná knížka jako podklad na takové zpracování stačí, pokud ale očekáváme od tohoto filmu děj promyšlený jako u Pána prstenů, budeme nespíš zklamáni, protože se jedná v podstatě o přímočaré vyprávění popisující začátek cesty, která je jako celek klapkami roztrojena na tři samostatné části. Pokud ovšem odhlédnu od zmíněného negativa, tak můžu prohlásit, že v duchu LOTRa se aspoň zachovaly krásné exteriéry a příjemná hudba, velký rozpočet je na filmu také znát, i když se z trpaslíků stali terminátoři, kteří přežijí věci, které by stačily na srovnání města se zemí. Přesto ve mně závěr zanechává příjemné pocity, protože evokuje pocit dobré předehry pro díl následující, a zároveň mi umožnil uvědomit si, že film si i přes své nedostatky zachoval osobité kouzlo a že dokázal vrátit znovu do Středozemě, i když do trochu jiné, než jsme byli prozatím zvyklí.

Film, u kterého nehrozí, že budete umírat nudou, protože děj pěkně ocípá, v jehož důsledku možná filmaři doufali, že nebude vidět několik velkých logických nesmyslů a podezřelých náhod, které narušují jakékoliv pochyby o budoucím průběhu filmu. Závěr přináší jen jediné překvapení, a to jen to, že přišel dříve než se zdálo.

Pohádky moc v oblibě nemám, snad pro tu naivitu či povinně dobré konce, ale toto dílo patří mezi pár výjimek, ke kterým si s chutí sednu, a to z jednoho jednoduchého důvodu. S klasickou pohádkou totiž mnoho společného nemá. Snad je to vliv Andersena, ale úžasně ponurá atmosféra a podmanivá hudba vyvyšují tuto pohádku nad úroveň většiny jejich vrstevnic, film boří klasické parametry "správně" natočené pohádky a nebojí se jít do věcí, na které by se většina "pohádkových" režisérů neodvážila ani pomyslet. Už jenom úvodní část filmu působí neuvěřitelně sugestivně, depresivnímu dojmu napomáhá podzimní krajina, tmavé filtry a tajemné postavy, které jakoby na povel vyzařují smutek vanoucí odněkud z hradní zahrady. V této souvislosti vítězství dobra přece jen uleví od nálady chladné jako kámen, i když úplný konec také nedává odpovědi na všechny otázky. Další věc, co se k pohádkám nehodí, ne?

Je těžké natočit mysteriózní film s minimem prostředků tak, aby pak jako celek nepůsobil směšně, ba dokonce až trapně, a v tomto případě jsem měl (hlavně ze začátku) pocit, že film k tomuto výsledku inklinuje. Atmosféricky nikterak poutavé, děj také nedokáže pořádně vtáhnout a samotné postavy občas působily přinejmenším rozporuplně. Konec nepřichází s žádnou překvapivou pointou, která by diváka usadila do křesla, což je ale v tomto případě dobře, protože jen díky tomuto nenápadnému konci si můžete říct, že film přece jen nebyl úplná konspirační blbost.

Můžete některé filmy znát nazpamět, můžete vědět, co již od nich čekat a přesto se stane, že vás pustí z křesla až při závěrečných titulcích. Chválit Finchera za atmosféru, nápaditost nebo ponurost by bylo nošení dříví do lesa, přesto je jasné, že to, co vzniklo na podkladu Walkerova geniálního scénaře je nejvíce jeho zásluha. Jejich společnou zásluhou je pak to, že konec patří k tomu nejsilnějšímu, co nám Hollywood může nabídnout. Depka střídá depku a jediné, co ji dokáže nahradit, je pauza nebo reklama v televizi.

Když jsem viděl ten film poprvé, tak jsem byl tak zmlsaný zdějšími hodnoceními, že i sebelepší film by nebyl schopen splnit moje očekávání. Až na druhé shlédutí mi bylo dovoleno vychutnat si ho plnými doušky, částečně i proto, že jsem věděl, na co se zaměřit. Proto jsem také poslední hvězdičku přidal. Konec patří k tomu nejlepšímu ve filmové kinematografii, i když se stále nemůžu zbavit pocitu, že jsem díky němu viděl jen krásnou pohádku, sice plnou životního moudra, ale přece jen pohádku. A to, že kraluje zdějšímu žebříčku hodnocení, také neznamená, že je to nejlepší film všech dob (myslím si, že to je tak subjektivní věc, že takový film ani stanovit nelze), jedná se jenom o film, který nejvíce lidí považuje za vynikající. Ale to také není málo.