KafuR

Sinister dělá čest svému názvu a hlavně v druhé polovině jeho sledování moc příjemných pocitů nepřinese, až se místy chtělo člověku doufat, že už to brzy skončí. Film se prakticky vyhýbá brutálním scénám, za to však na pozadí záhadných vražd neúprosně buduje mrazivou atmosféru založenou na přítomnosti bytosti, která po sobě kromě mrtvol zanechává bizarní záznamy o svých činech. Celá pointa není nic objevného, ale v souvislosti s psychedelickým soundtrackem je dlužno dodat, že plíživý a ponurý závěr tomuto depkoidnímu snímku slušel víc než případné vyhrocení celého děje. 9/10.

Jakákoliv možná nápaditost a originalita filmu padá na tom, že to je katastrofický film a pro celou rodinu. Tam, kde ostatní filmy dokázaly těžit z napětí a zdánlivého klidu před samotnou katastrofou (viz Sopka) se tady nasazuje hned ze začátku jedna z nejpůsobivějších scén (Hoover Dam) a poté se už jen třepe s Kalifornií až do konce, a to tak, že nebýt otravné rodinné linie, jeden by nevěděl, v jaké fázi se film nachází. Nicméně pohledy na padající města jsou spektakulární a scéna lodě vs. tsunami alespoň částečně vynahrazuje ty hromady klišé, která se v tomto filmu přetřásají.

Ono s filmy podle jakž takž skutečných událostí je ta výhoda, že se člověk nutně nemusí dočkat povinně hřejivého konce. Tento film má navíc do hřejivých emocí daleko. Krásné exteriéry a výborná kamera tvoří kulisu ani ne tak výjimečnému, ale spíše zdánlivě rutinnímu příběhu, který v peklo obrátí zima a nadmořská výška. Postav je tu příliš mnoho na to, aby tu některá z nich dostala dostatek prostoru, to hora tu hraje hlavní roli a ta má nakonec i poslední slovo. Film, který dokáže strhnout ne jednotlivými střípky, ale mozaikou, která vyústila v konec jedné éry himalájského horolezení.

Poctivá sci-fi, která nezapře autorův specifický styl a přístup k látce, ale která také nakonec vychází tak trochu naprázdno. Pomalé rozvíjení příběhu, seznámení s postavami, jeho problémy i problémy lidstva a pak také vizuálně krásná vesmírná pasáž, kterou sledovat na velkém plátně musí být opravdu zážitek, to vše umožňuje ději příjemně plynout, soucítit s postavami a nechat se s nimi unášet hlubinami vesmíru na cestě za novým domovem. Tato úchvátná vizuální stránka však ke konci nestačí příběhu, ten se ztratí sám v sobě a závěr tak nechá hlavní pointu několikrát přešlapovat po jevišti, zatímco jiné otázky zůstanou schované za oponou bez nároku na odpověď.

Nemůže se to vůbec brát vážně, ale to je u Baye přece standart, a tak nezbývá než prostě vypnout mozek, nechat úvodních otravných dvacet minut přebublat a poté se už jen pohodlně usadit a kochat se za zvuku Jablonskeho hudby příletem vesmírného kovošrotu a nechat ho na zemi rozpoutat jednu z největších bitek za poslední roky. Spielberg a Bay byli tady očividně ve svém živlu a v rámci digi efektů a nabušenosti akce tato dvojice zahrabala své konkurenty hluboko mezi tuny kovových součástek a kamených bloků z obytných čtvrtí půlky města.

První Hellboy to bere pěkně od začátku, žádné "kde se vzal, tu se vzal", kromě toho ale jinak film nenabízí nic, co by bylo hodno zapamatování. Což o to, Hellboy je sympaťák a hlášky umí, ale z nějakého důvodu se ocitl v příběhu, který má řadu děr i na úrovni žánru fantasy a, hlavně, který není natolik zajímavý, aby dokázal celou tu stopáž nenudit. Pochvala patří za slušnou hudbu a dobré herecké obsazení, jinak se ale zdá, že se del Toro nebál pořádně odvázat až ve dvojce.

Terminátor popáté a zase jinak. Časové skoky a popírání fyzikálních zákonů zde dosáhly již takové úrovně, že i samotný žánr sci-fi by z toho nevěděl, jak se definovat, na druhou stranu tomu ovšem nelze upřít jistou dávku scénáristické invence, díky čemuž film rozhodně nenudí, i když akce už nestrhuje tak, jako tomu bývalo u podobných filmů v osmdesátých letech. Komické vložky také nevycházejí vždy tak, jak by měly, ale Arnie je v roli stárnoucí T-800 stále zárukou zábavy, i když trochu nostalgické. Bohužel konec je vyloženě slabý nenápaditý odvar, jehož zbytečnost se ještě umocňuje potitulkovou scénou.

Postavě Sherlocka a jeho přenesení do moderní doby jsem nevěřil, ale studio BBC mě protentokrát příjemně vyvedlo z omylu. Díky perfektnímu scénáři, skvělým hercům a výborné práci s divákem se tento seriál velice rychle stal důkazem toho, že jde svěžím a zábavným stylem přenést klasická díla do televizních obrazovek a zachovat při tom i kvalitu originálu. Vyčítat seriálu překombinovanost by tady působilo nepatřičně, přesto se však občas zdá, že některé zápletky v kontrastu s pozdějším osvětlením nezapadají do sebe tak, jak by se na Mistra dedukce slušelo. Ale to je také možná věc názoru. Nakonec nezbývá než doufat, že tvůrci budou vědět, kdy skončit, protože tak kvalitní epizody, jako je Skandál v Belgravii, zatím žádný jiný seriál nabídnout nedokázal, a byla by škoda, kdyby právě ony zapadly v kvantitě dílů slabších.

Příběh ani zápletka svou originalitou neohromí, ale zpracování celé té látky je tak nápadité, že člověk nad některými scénami nestíhá valit očit. Del Torovi se totiž opět podařilo propojit prďáckou a vážně se tvářící akci s neustálou salvou hlášek, kterým nahrávají skvělé lidské i nelidské kreatury, které se člověku poštěstí spatřit pouze ve filmech podobně nápaditého režiséra.

Po ponurém a temněji laděném Prometheovi se Scott tentokrát vyspal do růžova a poslal do kin odlehčenou vesmírnou one-man show o chlápkovi, který kvůli létajícímu satelitu promeškal linku domů. Což o to, Matt Damon si před kamerou ví rady a jeho ironické poznámky zachraňují hodně scén, které by jinak vyšly na prázdno, ale přesto je ta stopáž celkem dlouhá, a tak zůstává otázkou, jestli si člověk z filmu odnese víc než matnou vzpomínku na chlápka, co uvízl na špatné planetě, a k tomu pár jeho fórků.