KafuR

I tento Cimrman je případem, kdy úvodní seminář je zábavnější než samotná hra. Ovšem pokud bych měl srovnat třeba s Poslem z Liptákova, tak ani v besedě se tentokrát nepodařilo nastolit (a hlavně udržet) pravou cimrmanovskou zábavu a pokud k tomu připočítáme slabší hru, tak hodnocení zůstaně jen tak na půl cesty.

Na to, že jsem od filmu nic převratného nečekal, jsem byl příjemně překvapen. Sympatické herecké obsazení v kulisách moderního Berlína a do toho všeho ta nejistota, kdo je vlastně kdo, kdo je tím, kým si myslí, že není a kdo není tím, kým by měl být, prostě jednoduše fikaná mystifikace, kterou můžete buď baštit i s navijákem anebo zapnout mozek a tím však na konci zjistit, že film vlastně není tím, čím podle vás měl být. Je otázka, jestli to je důsledek celkové sofistifikovanosti děje anebo jenom tím, že tempo filmu dává silničním pořádkovým službám v Berlíně pořádně zabrat a vám nezbývá nic jiného než se přizpůsobit.

Zpočátku (mimo skvělou úvodní scénu) mě trochu dráždila ta krásná rodinná idyla, protože kdybych chtěl rodinné drama, tak si ho také pustím, naštěstí však všechno vyprchalo návštěvou sirotčince a prvním záběrem na malou Isabelle, která svoji roli hrála opravdu dokonale, klobouk dolů! Scénář a námět je povedený (nebránil bych se však kratší stopáži) a pointa poměrně překvapivá, díky které mi konečně do sebe zapadlo pár původních nesrovnalostí. Závěr už je sice víceméně předvídatelný, každopádně však si díky neotřelému zpracování psychologické hry na kočku a myš, dusivé atmosféře a výkonu hlavní představitelky pozornost určitě zaslouží.

Pro mě Posel z Liptákova nepatří mezi to nejlepší, co nám Cimrman odkázal, úvodní seminář je sice skvělý, poté ale následují poměrně nevyrovnané pasáže, díky kterým mi občas přišlo, že by o trošku kratší stopáž určitě neuškodila. Povedených vtípků tu bylo však nepočítaně a svérázný humor také nezklame, takže s přimhouřením oka 4*. A pokud jsme u těch hlášek, tak u mě rozhodně vede: "TAK SE TOHO CHEMIKA PŘECE JEN DOČKAL.." ;)

První dil z Hoštic ještě beru jako letní komedii, která čas od času určitě neuškodí a náladu rozhodně nezkazí. Ne že by tento humor byl zrovna můj šálek kávy, ovšem některé scény jsou povedené a pokud od snímku nečekám nic víc, než střeštenou komedii, určitě tady neudělám chybu. Poněkud hůře však snáším některé herecké představitele, u kterých mizerný výkon neospravedlní ani to, že se jedná o neherce.

Tento způsob léta není pro každého a ne každý si tuto porci svérázné zábavy vychutná stejně tak, jako Arnoštek utopence. Předlohy si cením, v naší meziválečné próze svým poetistickým jazykem vyniká, a film je v podstatě věrným přepisem této novely. Menzel si s nelehkým úkolem poradil dobře a né, že ne, ovšem většina vtípků mě jaksi míjela a nedokázala mě přesvědčit, že dokáže být ekvivaletní náhradou výraznější dějové linie.

Tak.. dlouho jsem balancoval mezi hvězdičkama, až jsem se rozhodl snímku trochu přilepšit. Už podle úvodu je jasné, že půjde o líbívý snímek určený pro široké masy a podle tohoto schématu je také vytvořený od začátku do konce. Některé triky až moc zavánějí snahou o senzaci a údiv, možná i proto jsem některým z nich vůbec nevěřil a uvažoval, jestli aspoň pan scénarista ví, jak to vůbec myslel. I přes banální romantickou linii, která nepřináší v podstatě nic nového, však snímek boduje svým vizuálním pojetím a příjemnou hudbou, díky kterým si Iluzionista přece jen nezaslouží spadnout do vod průměrných filmů.

Nezasvěceného diváka může tento snímek přivést do slušné deprese, protože pokud by to mělo na všech gymplech vypadat tak jako v tomto ústavu, zanedlouho by v tomto státě nebylo slušného člověka. Většina prvků v tomto filmu je mírně nadsazená, hlavně profesorům jsem jejich chování občas ani za mák nevěřil, ale na druhou stranu to jako dokreslení zmaru a skepse životního stereotypu fungovalo dobře. Skrze tuto nadsázku autoři nepokrytě odkrývají úskalí života teenagerů, i života s teenagery, a samotný konec, který nic neřeší, pocit beznaděje a nemožnosti úniku z tohoto života ještě umocňuje.

Je dobře, že stále existují lidé, kteří se starají o to, aby nikdy nezůstalo zapomenuto to, co kdysi činilo ze světa peklo na zemi. Spielberg není zdaleka jediný a zdaleka ani první, kdo se pokusil zanechat stopu, která vydrží déle než životy pamětníků, a nutno podotknout, že se mu to podařilo znamenitě. Film se nežene zběsile kupředu, on totiž nemá kam, naopak častokrát nechává záběry plynout až děsivě pomalu, děsivě dlouho se každá scéna drží na obrazovce, každý z těch pohledů bodá jako led a nemizí, zůstává a splývá spolu s ostatními v černobílou kakofonii, která nedá vydechnout a která nutí člověka k zamyšlení, jestli je člověk v některých svých podobách stále ještě člověkem. Williasmova sugestivní hudba umocňuje závažnost každého záběru, skoro až zastavuje každý záběr a vy najednou máte v obýváku děsivý obraz s rámem SONY, který tam mít nechcete, ale který se zároven bojíte zničit. Ne tento film není o ději, je o obrazech a pocitech, strhující reportáž o konci světa takového, jaký jsme ho znali doposud. Jediné, co mi na snímku vadilo, bylo to, že přes snahy o autentičnost se hlavně v druhé půlce filmu objevily pasáže a scény, které s pravdou nemají mnoho společného a které původně kontroverzního Schindlera postavily víceméně už jenom na jednu misku vah.

První Potter je taková moderní rodinná pohádka zacílena hlavně na menší diváky, které svým pojetím rozhodně neurazí. Já už mám bohužel tento věk za sebou, takže čistě samoúčelné patetické pasáže sleduji s přimhouřenýma očima a před samotným koncem začínám vždycky podezřele pošilhávat po ovladači, jelikož k závěrečnému vysvětlování už mi chybí jenom lízátko do pusy a deset let ubrat.