Rock4ever

Snůška otřepaných frází a floskulí prezentovaná v typicky americkém "hluboce" psychoanalytickém stylu. Dva týpci nám prázdnými pohledy upřenými na čtecí zařízení srdceryvně a s náležitým patosem sdělují, že auto, hodinky a oblek pořízené kreditkou vám štěstí nepřinesou. Thank you, Mr. Obvious! Doprovázeno podobně patetickými svědectvími dalších prohlédnuvších Američanů. Minimálně od dob Marie Kondo a Fab Five už všichni víme, že nemalá část národa, jenž kdysi dopravil člověka na Měsíc, jsou patologičtí hoardeři, kteří ztratili kontrolu nad svým životem. Padesát minut ztraceného času mi nikdo nevrátí (poslední tři minuty obsahují pár užitečných tipů, kvůli nimž ovšem nestojí za to protrpět tu šílenou křeč). O absolutním pozerství svědčí např. "minimalistická" knihovna ve 42:50, ve které jsou všechny knihy v bílém přebalu. Pokud není kulisou, která pouze zabírá místo beze smyslu (sic!) a "dobře" vypadá, pak by mě zajímalo, jak v ní The Minimalists hledají knihy.

Zajímalo by mě, kolik nadšených komentářů a pětihvězd by si dílko odneslo, kdyby hlavním protagonistou byl muž a objekt jeho zájmu mladá nezkušená IT stážistka. Doporučuji před hodnocením každou scénu přehrát v hlavě v tomto složeni. To by tu bylo nablito (právem), takhle je ovšem podobná slátanina považovaná za neotřelou, skandinávskou a svěží. Nemyslím to zle, na odpolední binge v době koronavirové ideální, zvlášť pokud máte slabost pro mladé zajíčky či sexuálně neukojené milfky. Scénky z (ne)fungování jednoho nakladatelství dávaji vzpomenout na The Office a působi vtipně. Stejně tak moderně nervní kamera ala Blaník. Jinak je to ale nablblá limonáda, která předvádí problematický toxický vztah, za který by vás v opačném gardu feministky ukřižovaly. Pevně doufám, že jej v této podobě nebudou adorovat, protože přesunutím kyvadla šovinismu na druhou stranu opravdu rovnosti nedosáhneme.

Možná jsem povrchní debil, ale musel jsem to po deseti minutách vypnout. Nejprve jsem si myslel, že mi na pozadí v počítači běží nějaká divná hudba z youtube nebo prohlížeče, abych pak zjistil, že to je hudební kulisa filmu(!). Nic pro lidi se stresujícím zaměstnáním a rozhodně ne víkendový odpočinkový film. Koukatna vlastní nebezpečí a pod dávkou diazepamu se špunty v uších.

Řemeslně skvěle natočené, z některých záběrů se tají dech, podíváme se na řadu známých míst, probouzejících tu správnou nostalgii a propojujících celou sérii. Prostě vizuálně je to návrat do galaxie far far away par excellence. Akce je pečlivě dávkovaná, pořád se něco děje, film nemá hluchá místa. Bohužel dostát očekáváním spojeným se zakončením největší vesmírné ságy všech dob se zákonitě nemohlo podařit. Scenaristicky ani v obyčejné lidské rovině to prostě nefunguje. Tam kde jsem v epizodě 6 brečel jak želva se teď maximálně můžu hořce usmívat. Konec potvrdil to, co se ví už dlouho. Celá Skywalker storyline posledni trilogie je nastavovanou kaší a nejlepší díly Starwars jsou spin-offy v čele s dokonalým Rogue One (jediný novodobý film, který dokázal vrátit zpět atmosféru původní trilogie).

Apoteóza bratrů Weiderových. Ano, bez jejich přispění by kulturistika a fitness asi dnes nebyly tam, kde jsou. Ale je vidět, kde ten film platil a produkoval. Představa, že by chlapíci napíchaní steroidy a růstovým hormonem vystupovali vedle čistých sportovců na olympiádě pak doufám ještě dlouho zůstane jen bláhovým snem. Bodybulding nikdy nebyl a nebude sportem, je to životní styl (na profesionální úrovni pak značně kontroverzní až životu nebezpečný) a zároveň šou (což ostatně ve filmu nepřímo uznává i Joe Weider). S příchodem von Mongera na scénu nabere film trošku na zajímavosti, jeho Arnold působí velmi přesvědčivě, rozhodně ne jako karikatura. Jinak je to ale opravdu spíš korporátní agitka Weider Co.

Uzasna zalezitost - i po tech letech stale svezi a vtipna satira. Za fronty pred socialistickymi kiny nejspis mohl vedle na pomery vychodniho bloku vyjimecne odvazne prace s nahotou a pouzitim explicitniho jazyka (heh) i fakt, ze se jedna o naprosto nepokrytou kritiku zivota v normalizovanych statech Varsavske smlouvy. Prepisovani dejin, prevychova nebo likvidace oponentu ci obavy z nuklearni valky. To vse je zde az mrazive hmatatelnym zpusobem pritomno, i kdyz zahalene do havu nevinne grotesky z budoucnosti. To, ze cenzori vychodniho bloku pustili film do kin lze zpetne povazovat za maly zazrak. Bylo by smutne, kdybychom se dnes na Sexmisi koukali uz jen kvuli (dobrym) forkum a lechtivym kostymum a nevnimali odvahu polskych tvurcu prijit s takovym filmem jen dva roky pote, co Jaruzelski vyhlasil vyjimecny stav a poslal tanky na vlastni lidi.

Zpočátku zábavná záležitost v rámci žánru "guilty pleasure", která se ale s každým dalším dílem mění v absolutně nekoukatelnou a pocitově odpornou podívanou na úrovni Babovřesk. S těmi seriál pojí např. naprosto nechutně zparchantělé charaktery hlavních postav, které se chovají jako stižené celým spektrem poruch osobnosti - od histrónky Žilkové, její manipulativní frackovité přehrávající dcerušky, alkáče a netáhla Dolanského, anxietou trpící Konvalinkové, sexy-vamp psychopatky Čvančarové či senilně agresivního myslivce Postráneckého. Co postava, to případ pro Chocholouška. Prvních pár dílů se na to dá s nevěřícím úsměvem dívat, ale pak už to pouze nudí a uráží. "Druhý Dietl" Míka ve svém (doufejme) finálním opusu naplno odhazuje masku scénáristického génia a hladí po srsti tupé masy seriálem "jako ze źivota", který vyzdvihuje ty nejhorší vzorce chování ve stylu svět se proti mně spiknul, já jsem oběť a teď ten život poseru i vám. Tak šťastné a pohodové chvilky u obrazovek, vážení a milí diváci! P.S. Abych nekřivdil, tak hudba Ondřeje Brzobohatého je řemeslně výborně zpracovaná a velmi rychle se vám dostane do hlavy, tak jak by to asi mělo u seriálu být.

Nekompromisní, fyzický, nevyzpytatelný film. Stejně jako herecké výkony hlavních postav. J.K.Simmons je k sežrání a Oskary měl dostat minimálně dva. A jako bonus nám do toho střetu dvou psychopatů posedlých vlastní dokonalostí hraje permanentní kulervoucí soundtrack. Ještě dvě hodiny po zhlédnutí jsem rozrušeně těkal po místnosti a snažil se ze sebe setřást tu jazzově neurotickou atmosféru.

Hodnocení zde na serveru odráží hluboké příkopy ve společnosti, které Zeman tak umně využil a využívá přesně duchu hesla rozděl a panuj. Michal Horáček je velmi zajímavý, svým způsobem renesanční člověk, rozhodně někdo, kdo by v lidech dokázal probudit spíše tu lepší stránku. Je to muž velkých gest, metafor, symbolů a patosu - tím řadu lidí dráždí a popuzuje. Ač je mistrem psaného slova, jeho mluvený projev postrádá důraz a charisma Miloše Zemana - řada lidí ho vnímala jen jako komedianta a i seriózní novináři ho vytrvale ignorovali (přes jeho nesporné zásluhy na Sametové revoluci a fakt, že po celou dobu zůstal aktivním glosátorem společenského dění, ač mimo politiku). Byla to škoda, protože profesor Drahoš byl od začátku jen mediální konstrukt bez zjevné a opravdové vnitřní motivace bojovat o Hrad (bojovat v tom nejčistším sportovním smyslu slova - tvrdě, ale poctivě podle pravidel - s chutí zvítězit). Podobně jako Jan Fischer ve volbě první... Opravdu seriózně a s odstupem budeme schopní zhodnotit celou tu historii až za pár desítek let. Tenhle dokument nicméně bude jednou složit jako jeden ze zdrojů poznání. Pro mě osobně je zajímavé hlavně to, jak mapuje propojení a organizovanou, cílenou a diskreditační antikampaň lidí ze Zemanova okolí, kteří se snaží navodit dojem náhodných kolemjdoucích a účastníků debat, aby se pak jako samozvaní "Putinovi agenti" odfotili v jeho vítězném volebním štábu.

Oceňuji zejména vkusné cameo Václava Klause ve 47.minutě. Dodalo celé sérii na autentičnosti.