pursulus

Romány a povídky.¬         S tvorbou C. Barkera jako spisovatele mám následující zkušenost. Zatímco jeho povídky jsou vynikající až nadprůměrné, z jeho románů mne nezaujal žádný. Stručně, věc se má tak, že náměty, které jsou předmětem spisovatelových prací, nejsou svou povahou schopny řádného rozvinutí v románu, aniž by tím neutrpělo napětí; v podstatě se v jeho románech od první do poslední stránky stále omílá totéž a chodí okolo téhož, což na ploše stovek stránek znamená zplstnatění jak námětu, tak i čtenářova zájmu. Nejvíce patrné to je u románů, které jsou rozvinutím původní dobré povídky. Barkerovy romány, ač se zabývají tímtéž, čím jeho povídky, jsou (po většině) slabé. (Slabé neznamená nečitelné; za slabé považuji řadu románů S. Kinga, pro ozřejmění mého pohledu.)¬                 A jako by se to promítlo i do filmové práce. Zatímco snímek Hellraiser, režírovaný Barkerem podle jeho povídky, je počin hodný pozornosti (pro milovníky splutterpunku a příbuzných věcí), "Plod noci" podle románu Cabal — ač používá stejné účiny — je viditelně slabší: děj už není tak konsistentní, je jakoby zpřetrhaný, za což může také ne dobré zvládnutí vloženého milostného vztahu ve vztahu k ostatnímu ději. Citelně je vidět, jak jsou masky a "apokalyptické" scény účelové, prvoplánové — na místo, aby sloužily ději a příběhu jako takovému, jako se to povedlo v "Hellraiserovi".¬                 Lze doporučiti milovníkům hororů s výhradou, že nejde o žádnou skutečnou lahůdku, ale o slabší zpracování námětu, který by si zasloužil jak lepší román, tak i lepší zfilmování.

Zdvořilý potlesk.¬         Přidanou hodnotou této retrokomedie je její zpracování scén, spočívající ve zjednodušení hraného prostoru, a návaznost na hlediště. Samotný scénář je spíše podprůměrný, propracovanost vtipů a hlášek slabší. Člověk bez trampské minulosti nebude hrou nadšen a zrovna tak člověku s trampskou minulostí připadne na mysl, kolik toho se dalo udělat líp, aby to mělo "fazónu". Dá se však na to dívat bez rozladění — a to je třeba vzíti jako plus. "Umí!", či pochvalné mručení z mých úst tedy nezazní; pouze zdvořilý potlesk.

Staří v lesích.¬         Tak jako je snímek "Pulp fiction" Q. Tarantina výjimečný v oblasti gangsterek, tak obdobným způsobem je "Chata v lesích" výjimečná v oblasti snímků horrorových. A zrovna tak je na tento snímek třeba pohlížet! — Hledati v ději své vize, své představy o skutečnosti a světě bortící a hroutící se civilizace a naší soudobé kultury (uživatel JitkaCardova), tedy takové paralely jsou značně přehnané, byť ne zcela nesmyslné a bez užitku. Jestliže pronáším postojový — a nebo jakýkoli jiný — soud, vždy je třeba dávati nejprve pozor na sebe a po tom až na vlastní cíl mého pozorování.¬                 Jistě, snímek mohl býti natočen lépe, postavy mohly býti výrazněji dešifrovány, režisérovo oko a ruka (jak se o tom zmiňuje uživatel gudaulin) mohly býti leckdy citlivější ve vztahu k celku díla; to vše, tyto nedostatky (které zmiňovaný výše Pulp fiction nemá, neboť Tarantino je příliš dobrým a zkušeným vůdcem a scénáristou zároveň, aby takové nedostatky dopustil) nemá žádný vliv na skutečnost, že "Chata v horách" je dílo natolik výjimečné, jako v jiné oblasti Pulp fiction: svou skladebností, svými úlety, postupy, odkazy, náznaky — ač dokonalosti Tarantinova počinu nedosahuje.¬                 Poznámka 1.: Kdyby takovýmto způsobem byly točeny snímky mající za podklad skvělá vyprávění Lovercraftova, byla by tu konečně zasloužená úlitba géniu spisovatelovu; ano, takto si představuji správně natočeného Lovercrafta, právě takto!¬                 Poznámka 2.: V roce 1981 byl natočen snímek "The Evil Dead" (režie a scénář: Sam Raimi), který je dějovou linkou shodný s "Chatou v lesích", natočen je však způsobem zcela obvyklým pro podřadná horrorová dílka — slátanina, jíž drží pohromadě krev, rány sekyrou a podobné účiny. Joss Whedon s Drew Goddardem přišli s nadmíru jedinečným, skvělým nápadem oživujícím svět horroru zcela novým pohledem a "vyprávěčským" postupem. Srovnáme-li oba snímky, je jasně vidět, nakolik je v umění významné pojetí a nakolik pouhý nápad.

Šarády intelektuálů.¬         Jednou z věcí, již nesnáším, jsou kromě lidské zloby, závisti a lakomství intelektuální šarády, jimiž jsem si sám prošel v postpubertálním věku, kdy před nástupem filosofie "New age" frčel existencialismus, Sartre, vídeňský filosofický kruh atp. Měl jsem štěstí na lidi, s nimiž jsem se stýkal, a tak jsem mohl do dospělého věku vstoupit bez újmy na duševním rozhledu. Duševní újmě se ale nevyhnul režisér a scénárista snímku Vesnice. Pocházel z bohaté doktorské rodiny, vystudoval katolický institut a viditelně neměl tolik štěstí co já, aby se potkával se životem mimo uvedené společenské a myšlenkové okruhy.¬                 Manýrou intelektuálních šarádistů je, že lze-li něco vyjádřiti jednoduše, oni o tom hovoří v bájích plných nesrozumitelných symbolů; a jde-li o věci skutečně složité, tak ty zlehčují nebo nejsou schopni jejich výkladu. Dostane-li se takový šarádista k umění jako jeho tvůrce, je neštěstí završeno, neboť (ne pouze on) si představuje, že v umění je člověk nejsvobodnější, že tam mu je dovoleno to, co by v intelektuálním, myšlenkovém světě nemohlo projíti před světem jako smyslné. Snímek Vesnice je paskvil, mrzák, a práce jeho režiséra, ale zvláště scénáristy, mrzáctvím. Vychvalovaný snímek našeho šarádisty, "Šestý smysl", jsem bral vždy rezervou, s patřičným odstupem od ód bulíků; přes to jsem jej nezatratil, ale dal jsem mu ohodnocení, které mu patří. Vesnice je ovšem o třídu horší; ba, odvažuji se tvrzení, že je katastrofou, počinem naprosto nepovedeným, který pouze jistá režisérská zručnost vizualizace zachraňuje před propadnutím u širokého obecenstva.¬                 Poznámka: Krátce a výstižně, téměř geniálně lapidárně vyjádřil pravdu o Vesnici a jejím tvůrci uživatel Maq a poněkud obšírněji uživatel HAL.

S.O.O.S.O.O.S...¬         Skvělá oddechová odpadovka; o konci světa a jeho záchraně; o žraloku Megažraloku s ocasní silou 100krát větší než lodní šroub jaderné ponorky; o ruského inžinýra robotu Kolossu velkého jako Socha svobody v N.Y. poháněného rudou energií, ekologicky naprogramovaného (jednotlivce ničí pouhým zašlápnutím, bez použití bojových arsenálů); o těchto monster souboji zasahujícímu až do vesmíru (ničení válečných družic kousnutím žralokovým); a tím vším prolíná se chlapská povaha ženy-špionky (připomíná houžev a čínskou prodavačku ryb tvrdě se obouvající do manžela neulovivšího dosti ryb k obživě rodiny), něžná povaha ženy-biologa (připomíná učitelku a školní houbu na utírání tabule v nejlepších letech, ana chce býti vyždímána), dělání si srandy z tuposti byrokracie vojenské i vládní, oživované příjemným odlehčujícím závažnou themathiku humorna scénka.¬                 Inteligentnější rozhodně, nežli Transformers režírované M. Bayem, se speciálními efekty se zničujícím účinkem. Pozor, nedoporučuji lidem trpícím depresemi, syndromem vyhoření a sebevražedných sklonů (dědí prý se to všecko po předcích, snad po opicích?); před shlédnutím doporučuji návštěvu lékaře a odbornou konsultaci s ním.¬                 Zajímavost: Snímek byl navržený IOPP (Mezinárodní organizací psychologů a psychiatrů) jako léčebný doplněk terapie slabomyslných a blbců s cílem podnítiti dementní mysl vhodnými podněty a jako vhodný doplněk firemních večírků a brainstormingových sezení je doporučován IAEAI (Mezinárodní asociací zaměstnavatelů v automobilovém průmyslu).

Jednoduchý počty.¬         Jestliže 75 % hodnotících dává hvězdičku a půl navíc pouze za to, že hraje R. Redford a G. Segal, klesá skutečná kvalita snímku ze současných 70 % na 48 %. Dále je třeba přihlédnouti k přemíře slabomyslného amerického U.S.A. humoru, který nemá v oblibě více než pětina světové populace v dosahu civilizace. Zbývá podívání s hodnotou kulisy ke kartám nebo sousedským táčkám, na úrovní slabého televizního pořadu. Takže si myslím, že jsem to spočítal a ohodnotil správně. Děluji za pozornost.

Vizuál, vidina, vidění-vize.¬         "Skláním se před každým velkým viděním" je obecná fráze, vlastní obecnému člověku. Poměřiti se s viděním, popatřiti jemu tváří v tvář je údělem nemnohých. Co "ve skutečnosti" skrýváš, hořící keři?¬                 Škoda, že "vidění" bylo vypracováno hůře nežli vidiny účastných na příběhu a vidiny zase hůře nežli vizuál filmový.¬                 Kdo byl účasten? John Murdoch? Alex Proyas? Rufus Sewell?¬                 Poznámka: "Matrix" Wachovských a ještě více "Hellraiser" C. Barkera jsou snímky z jiného soudku a podobnost je pouze povrchová. Zatímco Hellraiser je čistě vidinovým příběhem, Matrix je viděním-pohádkou (proto ten úspěch); ale Temné město je viděním-skutečností (proto vynikající vizuál podbarvovaný skvělou hudbou Jonesovou k úspěchu nepostačuje). A zatímco podmanivost tvorby D. Lynche, její rozhraní mezi ní a divákem spočívá ve slově "sen", tady je sen až příliš nahrazen "skutečností", než aby mohlo býti Temné město obdobně uhrančivým…

Sláma z bot (aneb opít se rohlíkem).¬         Samuraj? Dle režiséra bylo záměrem vykreslení samoty jako stavu existence? No, snímku, pravda, nelze upříti určité "charisma", opírající se o baloňák, klobouk, nemluvnost a strohou tvář hrdinovu; ovšem pod touto výbavou je herectví A. Dellona prázdné: není tam ani stopa po "samuraji", po nějakém výmluvném vykreslení samoty jedince (nepopiratelné u snímků "Mechanik zabiják" s Ch. Bronsonem, či "Ghost doga" J. Jarmusche). Navíc je příběh vyvedený při pozornějším pohledu zcela amatérsky (k tomu viz zasvěcený komentář "poldy" monologa). Jsme tedy zase u pláštíku, pod nímž teprve divák nic nedající na proslulá jména a nic nedající na fasádu vyhlížející důstojně a "umělecky" spatří pouhý balast.¬                 Rčení, že někomu čouhá sláma z bot, nikterak nesnižuje chytrost a selskou inteligenci příjemce; takový "šelma" sedlák musil býti dost chytrý a šikovný, aby si uhájil své životbytí; určitě ale míří na rozhled onoho člověka. A mně se vyjevuje, jak i úcty hodným zdejším uživatelům, s vynikajícím jinde postřehem, kteří zde dali hvězdiček za pět prstů, jako by čouhla z bot ta sláma…

Ekzistencialnyj jožik¬         Už výtvarné zpracování samo, aniž bylo porozuměno mluvenému slovu, je velice zdařilé (výtvarně jsou postavy zpracovány stejně jedinečně, jako u našeho J. Trnky); ač ovšem teprve po porozumění jemu můžete ono plně oceniti (brunátné tváře medvěda, útlost ježkova těla etc). Vnímavý člověk ale rozumění mluvenému, po několika pozorných shlédnutích, nebude mnoho postrádati — byť v některých místech (pouť po řece) je dosti důležito.¬                 Já sám — roztržit a těkav po kdovíjakých zeměkrajích — jsem byl plně osvícen až na potřetí, slovenskými titulky; neboť rusky ani anglicky mnoho nerozumím. A tak jsem si mohl na počtvrté vychutnati Jožika v tumaně i v původním ruském namluvení… Dodávám, že myšlenka se s příběhem a ten zas s výtvarnem a naopak natolik propojuje, že označiti tento počin za dílo dokonalé není přeháněním…

Doplnění.¬        Upozornění: Toto opoznámkování týká se trilogie "Pán prstenu" jako nedělitelného celku.¬                 Trochu se ošívám, maje sem psáti své mínění po tolika stech jiných, když mezi nimi jsou i ta, která vlastně vyjadřují i mínění mé (monolog; Heroine); navíc u vědomí, že oblibovatelé této filmové trilogie (nekryjící se ovšem s oblibovateli trilogie knižní) ohrnou ret, aniž by se zamyslili nad názorem jiného. Umění poslouchati, blízce příbuzné s uměním naslouchati, je diváckému davu natolik cizí, že spolu s Dostojevským (s nímž se určitě jako s myslitelem nechci srovnávat, zachovávajíce si i v pomateném světě alespoň špetku soudnosti) vážně podporuji myšlenku osvícené diktatury jako nejlepší volby pro společenské zřízení.¬                 Pročítám-li Tolkienova Pána prstenu, v uznávaném kvalitním překladu S. Pošustové, jedna z věcí, které mi jako kritickému čtenáři přijdou na mysl, je to, že dílo je napsáno tak nějak jakoby amatérsky, bez používání osvědčených postupů literátů z profese; už to mi přesvědčuje o tom, že ono nebylo psáno pro účin, úspěch a výdělek — třebaže se vše z toho dostavilo. Tolkien vypráví pro vyprávěné (nikoli ovšem pro samotné vyprávění) — kteroužto jakostí se vyznačují všechna mýtická a mysteriosní díla. Tolkien píše stejně jako když vypráví ony příběhy dítěti, jež je hltá svýma ušima i očima, neboť si vyprávěné živě představuje jako děné; a také původně, před myšlenkou udělati z vyprávěného knihu, bylo ono vyprávěné určeno dětským uším vypravěčovy dcerky či jiné malé příbuzné. Jestliže se z takto pojímaného díla vypracuje film, který MÁ MÍTI přede vším ostatním účin, úspěch a zisk, po tom dojde ke ztrátě ničím nenahraditelné — žádnými filmovými postupy, účiny, obraty, velkolepou výpravou atd. Lidé, kteří se chopí filmového zpracování nějakého příběhu podobnému výše uvedenému nebývají ti obeznámení s jeho skutečným smyslem a významem pod povrchem slov a skladby; se souvislostmi s oblastmi, které tyto přeměňovače v jejich životech takměř nutně musely minout.¬                 Poněvadž zde nezamýšlím sepsati vyčerpávající posudek (či odsudek) filmové trilogie Pán prstenu, zmíním se pouze o jediné věci, která by přemýšlivějším hlavám měla dostačovati k postačujícímu zamyšlení. Jeden z pilířů celého díla je — jakkoli se právě těm "nezasvěceným" takto nejeví, ba, snad si jí povšimnuli pouze letmo — postava Toma Bombadila; to je jediná postava, na niž Prsten nemá vliv, nemá nad ní (potažmo nad jejím světem — jsme v mythu) žádnou moc. Této postavě je věnována jedna a jediná kapitola, myslím, že v knize první. Jak je možné, že Prsten na Toma neúčinkuje, ponechám na — ne diváku, ale čtenáři knihy. Může o tom přemýšleti, a nebude to na darmo.¬                 Co tedy zbývá z významu, smyslu, odkazu původního díla, vyprávění sepsaného do knihy, v tomto filmovém zpracování? Rozhodně výborný, působivý "vizuál" naroubovaný šikovně na díla povrchové vrstvy, takže vzniká působivá, okouzlující podívaná, s vlastním významem a smyslem. To jistě není málo, ba bylo to mnoho, kdyby snímek byl původním dílem; ale je to málo, přeci jen málo, na Pána prstenu.¬                 Na konec ještě — nechápu, proč lze hodnotiti pouze každý díl zvlášť, bez možnosti hodnotiti celek (jako to je umožněno u seriálů); vždyť dílo je rozděleno do knih pouze s ohledem na svoji délku, jinak je zcela konsistentní. Je to, jako kdyby se, ku příkladu, pět částí Hugových Bídníků bralo jako oddělené knihy — což by byla hloupost, že.