CheGuevara

Svérázná variace na Věčný svit neposkvrněné mysli. Giamatti se ani tentokrát nedokázal vymanit ze škatulky herce jedné role, což však ospravedlňuje fakt, že hraje sám sebe. Film však postrádá poetiku a buřičství svého příbuzného, a tak je na celém filmu vidět, že námět vznikl z jednoho snu paní režisérky. Originální zápletku doslova zazdívá konvenční režie, která je až příliš snadno zaměnitelná. Matný výsledek podtrhuje i poněkud bezradné finále.

Jarmusch rezignuje na vyprávění, na jaké jsme zvyklí ze zámořského lahůdkářství, ale naopak rozehrává filmový minimalismus. To však neplatí o práci kameramana, jehož záběry jsou prakticky autonomními uměleckými díly. Kdybych mohl, tak z tohoto filmu "vytípám" sto "scrýnů" a pověsím je do nejbližší galerie. Ten cit pro kompozici, barvu a světlu je jednoduše úchvatný. Ač chápu Jarmusche, proč nepovažuje samotný příběh za něco důležitého, tak ocenit to náležitě nedokáži.

Netradiční hip hopový muzikál neunesl tíhu svých vlastních ambicí a zhroutil se ve sled epizod, které ve svém důsledku nedávají valného smyslu. Politické a společenské přesahy jsou asi tak stejně otravné, jako neustálá snaha vměstnat rozumy o kyslíku do každé z desíti kapitol. Ve svých účíncích je tak Kyslík sice pěkně nasnímaná, ale k zbláznění prázdná bublina.

Samorost Trier bez okolků a jakýchkoliv ohledů natočil působivý psychothriller, jenž nezná svých a diváckých mezí. Gainsbourg i Dafoe si své "hrdiny" zahrály s neobyčejným nasazením, kdy jsem si jen ztěží uvědomoval rozdíl mezi hercem a jeho postavou. Tolik k poklonkování Antichristu. Nejnovější Trierův film je však zručnou pastí na svého diváka. V momentě, kdy jsem si uvědomil, že režisér mučí nejen své postavy (včetně herců), ale i samotného diváka, tak šla veškerá "zábava" stranou. Pro člověka, který se rád ztotožní s titulními hrdiny a vyhýbá se hororovým krvákům, to jsou vyložená muka. Rozhodně si nemyslím, že by ona kontroverze byla bůhvíjak samoúčelná, ba inkriminované scény mají ve filmu své nezaměnitelné místo, přesto je to bodnutí do slabin. Přiznám se, že Antikrist mě až příliš snadno poslal do kolen, za což mu díky vzdávat nebudu. A jsem přesvědčen, že Trier někde uvnitř nenávidí ženy. Ostatně, doteď nevím proč jsem na ten film lezl.

Černá ovce si zaslouží plné hodnocení jen v kontextu 44. ročníku MFF KV. V záplavě filmů, které natolik postrádají jakýkoliv cit pro dramaturgickou výstavbu příběhu, působí Černá ovce jako jednooký mezi slepými. Humberto Ozcariz vypráví svůj příběh s citem ostříleného hollywoodského matadora aniž by na chvíli zapomněl, co tím vlastně chce říct. Kompaktní celek mi tak ponoukl kus výborné filmařiny bez jakéhokoliv zakopnutí, což by pro plnou palbu obvykle nestačilo, ale na Karlovarském klání je to docela rarita. (Anebo chodím na špatné filmy)

Chaplinová již dávno vystoupila ze stínu svého otce a Pamatuj si mé jméno je toho jednoznačným důkazem. Zato Anthony Perkins svoji životní roli nepřekonal. Příběh o životním zadostiučinění nepostrádá naléhavost ani atmosféru, doplácí však až na příliš úzkoprsou režii, která nedokáže natolik přiblížit vnitřní prožívání hlavních hrdinů, což je u tolik zajímavých postav poněkud na škodu.

Miike natočil splašený koolovrátek, který se vyčerpá hned v prvních deseti minutách. Bez napětí, drajvu či čehokoliv, co by dokázalo pobavit i diváka, jenž nikdy neholdoval kultu "špatných filmů".

Festivalová rakovina. Svobodná matka umírá na srpkovou anémii, její kluk se s tím však nehodlá smířit a postarší boxer mezitím hledá sám sebe. Do toho neustále někdo pouští gramofonové desky, postavy mají na jazyku kdejaké moudro a povětšinu času se potácejí ve své vlastní existenci. K uzoufání fádní film, který se snaží o co největší autentičnost, až se stává nesnesitelně obyčejným.

Pro Charlieho Kaufmana je tenhle film dozajista originální terapií, ale jak se k tomu má postavit sám divák? Je to nefér, je to podpásové, ale tentokrát si vypomohu malým alibismem. Tak jak se ptá Ben Kingsley v Umírajícím zvířeti: "Je tato kniha stejna, když ji přečtu ve dvaceti a pak za dalších deset let?" Není. Na tenhle film mám ještě čas. Až budu ve věku Candena a budu přemýšlet nad svými životními selháními, tak tě snad, Charlie, pochopím, teď jsi mě však minul hodně širokým obloukem.

Filmy z Islandu už snad nemohou vypadat obdobněji. Z původně originální estetiky se stává vyprázdněné figura. Zároveň si nejsem jistý, zda-li bylo nutné ve své podstatě jednoduchý příběh vyprávět celých dvacet minut.