CheGuevara

Prosíme všechny cestující, kteří cestují do Bradavic, ať si pospíší, z koleje devět a tři čtvrtě právě vyjíždí bradavický expres s mašinfírou Chrisem Columbem. Nutno poznamenat, že Columbus tento rychlík ukočíroval se ctí, přestože zrovna u prvního dílu měl nejvíce práce. Od nekonečných castingů, které se náramně povedly, až po výtvarné řešení celého potterovského světa. Stejně tak v prvním díle měli tvůrci poněkud nevděčnou roli, a to představit mudlům kouzelnický svět ve vší komplexnosti. Proto se může zdát, že film postrádá potřebný drajv a obsahuje až příliš nezáživné "vaty". Navíc se tvůrci na konci až příliš drží knihy a oproti papírové verzi tak finále typu "tři děti - tři dveře - tři úkoly" vyznívá značně ledabyle. A aby toho nebylo málo, tak právě na jedničce je nejvíce znát, že Harry Potter je především dětská fantasy, postupem času se toto přídavné jméno ztratí úplně, ale nepředbíhejme. Columbus si s ostře sledovaným startem poradil bez výrazných pochybností.

Guillermo del Toro je v dávkování brutality až nezdravě umanutý. Některé scény jsou intenzivní jenom díky krvavým zásekům, což je postupem času nejen repetetivní ale i velice neoriginální. Stejně jako partyzánská báchorka, která by bez svého fantazijního bratřícka, jež jí dodává hloubku a poetický přesah, byla jen opakováním všeho, co už tady bylo. Del Toro tak jako dramatik postrádá cit pro řetězení událostí, ale zato jako snílek, kterému se zdají především noční můry, u málokoho najde důstojnou konkurenci.

Škoda, že si Ridley Scott na stará kolena plete romantiku se snobstvím, a tak titulní dvojka nemá sebemenší šanci vykřesat aspoň pár nepatrných jiskřiček, byť o samotě jim to jde na výbornou. Dobrý ročník je jednoduše dobrý, ale šampaňské raději hledejte u sousedních vinohradů.

Přestože Nekonečný příběh má pramálo společného s Miyazakiho filmy, tak si dovolím tvrdit, že právě takhle by vypadal hraný film od Miyazakiho. Jen se obávám, že jako malý jsem jen stěží dokázal vstřebat onu pointu, kdy fantazie se stává realitou a realita snem. Ostatně některé scény se mnohem více podobají horroru než roztomilé pohádce, které jsem svědky hned v úvodu. Dobrodružství až za hranice fantazie má omamné účinky. Aspoň na chvíli zase začnete věřit na sny. O to větší poklona pro Wolfganga Petersona a zejména jeho kolegy vytvarníky.

K zbláznění zábavná dvojka v podání Buscemiho a Pitta je natolik roztomilá, že jsem jen litoval, že "komplikace" přišly tak záhy. Bulvární novinář Less je ve své podstatě egoistický pošuk, ale jen stěží bych si ho mohl nezamilovat. Toby naopak ztělesňuje jeho pravý opak. Guru nezávislého filmu Tom DiCillo kope do světa celebrit a médií s takovým citem a pochopením, že nakonec celému tomu tyjátru nastavuje vcelku milé zrcadlo mamonu a lesku, ač by mohl být mnohem kousavější či zahořklejší. O to víc překvapí ten tvůrčí obrat v poslední třetině filmu, kdy se tvůrci pozbytek času tváří poněkud zachmuřeně a vážně. Ale i tak je na nich vidět, že se neberou až tak vážně. Jako laskavý políček bulvarnímu světu s příchutí komedie fungují Opilí slávou na výbornou, jen to závěrečné pomrkávání mohlo být o kapku údernější.

P.S. Miluji tě nakonec dojíždí na svou nekomplikovanost, monotématičnost či dokonce jednoduchost. Všichni víme, o co se tam všichni snaží, co bude následovat a kdo je kdo. Všechno pěkně nalajnované od začátku do konce. I ty postavy zůstávají sobě věrné až do závěrečných titulků. Což, nezlobte se na mě, nakonec nezachrání ani hurónské charisma Gerarda Butlera. PS: Až umřu, asi se inspiruji.

(1+1+1)*2+6-7*5+(20/5)-(4-26) = ? Vypočítat se dá ledasco, i mé hodnocení.

Díky digitální kameře mě Michael Mann chytil pod krkem a chtě nechtě mě vtáhl do svého filmu. O to víc pak člověk prožíval všechny ty přestřelky, naháněčky ale i tuctové tlachání u stolu. Jedinou výtkou tak je poněkud nevyrovnané tempo snímku, který pak i přes všechny uhrančivé Johnny Deppy působí poněkud hypnoticky, a to tentokrát v pravém smyslu slova.

Jiří Chlumský má až příliš velké oči. Místo, aby se držel hlavního hrdiny, tak těká po různých událostech, ale samotné prožívání titulní postavy je pro něj jenom doplňkem. Za stejný rozpočet by se dal zválet stejně intenzivní film jakým byl Pianista, jen to by někdo musel umět nahlédnout do lidské duše. Takhle se ve filmu jen zrcadlí nenaplněné ambice, a to i přes vydatnou snahu některých herců.

Kevin Smith opět útočí se svými oduševnělými dialogy a postavami z reálného života. Zatímco u postav Judda Apatow se odráží skutečnost, že autor se jim aspoň zčásti vysmívá, tak Kevin Smith má své figurky tuze rád. Proto mám v oblibě komedie Judda Apatowa, protože se můžu bavit zejména na účet jeho postaviček. To Kevin Smith, Zack i Miri postrádají. Své postavy považuje za zábavné už jen tak z principu, v čemž se diametrálně rozcházíme. Na druhou stranu musím uznat, že jakmile se film oddává romantické linii, tak šlape přesně jak má. I tentokrát se Kevin Smith pokoušel vzít ztečí moji bránici, přestože pro jednou to nebral tak hrr, tak opět to byla marná snaha.