Sigurd

Nic nenaznačuje, že mezi třetím a čtvrtým dílem Spielbergovy ságy uplynulo více času. Samozřejmě, píše se rok 1957, nepřítel se již nepozná podle hákového kříže, ale rudé hvězdy a Indymu přibylo šedin, vrásek a dalších krásných známek období zvaného hřejivě podzim života. Nicméně příběh jede dál. Čekají na nás staří i noví známí, spousta drobných odkazů na předešlé filmy, odsýpající akce a především humor. S Jonesem byla vždycky zábava a měl styl. Pravý opak toho nudného kravaťáka Bonda. V jeho posledním dobrodružství zbyla ale už jen ta zábava. Zábava škobrtavě balancující na hranici sebeparodie, servírovaná pro ortodoxní fandy snad až v příliš velkých porcích. Ostatní se baví. Komedie je prostě komedie. Škoda však politováníhodného omylu v podobě závěru, který jakoby patřil do snímku kolegy Lucase. Na vzkříšení zbožňovaného archeologa se čekalo takřka dvacet let. Bylo to sakra dlouhé čekání, ale co… vyplatilo se.

Američané milují příběhy s velkým P, poutavé historky o cestách za Změnou, Vykoupením či Přerodem. Příběh Alexe se mohl lehce stát jedním z nich. Záleželo na vypravěči. Nejprve McCandless, poté Krakauer a teď Penn. Každý vypověděl příběh jinak. Úplnou pravdu se již nikdy nedozvíme, nicméně už se alespoň nemusíme bát, že by vyprávění nebylo o tom nejdůležitějším, o opravdovém životě. Bez zbytečného patosu a slzavé sentimentality se před námi rozvíjí příběh obyčejného kluka, s velkými sny i naivními představami. Neuvěřitelná je cesta, kterou mladík urazí. Podobnou délku však může mít i škála divákových pocitů. Od počáteční nedůvěry, přes neutrální respekt až třeba i k částečnému porozumění. Útěk do divočiny, ale neznamená jen nezapomenutelný příběh. Uchopen citlivou režií Seana Penna, jenž bez přehánění roste každým dalším filmem, podepřený uhrančivým výkonem Hirsche a obohacený magickou hudbou Eddieho Veddera si směle říká o pozornost. Pozornost spíše vnímavějšího, náročnějšího publika.

Tim Burton a Johnny Depp. Pokolikáté již máme tu možnost číst tato dvě jména v titulcích pospolu? Oblíbené spojení zaručující vždy skvěle namíchanou, takřka výbušnou směs originality a té nejvyšší kvality. Tedy až doposud. Nemůžu se zbavit dojmu, že mě Sweeney nemá čím překvapit. Burtonovsky ulítlá temná stylizace, kvalitní herecké obsazení, ostře vybroušený scénář. Och ovšem a zpěv. Ani ten mě nepřekvapí. Podceňovaná Achillova pata naplnila očekávání.Při vší úctě k Deppovému rockovému mládí je o 100% lepším hercem, než zpěvákem. Tím nechci říct, že by byl nějaké hudební střevo. To zdaleka ne. Jenže jeho hlas, zajímavý a příjemný na první poslech, se stává monotónním, v tak intenzivním muzikálovém využití.. A to bohužel neplatí jen pro něj. Sweeney Todd je jen lehce nadprůměrný film, a to se o ostatních počinech dua Burton-Depp prostě říct nedá. 70% = zklamání.

V souvislosti s filmem Tahle země není pro starý se často objevuje výraz „morální thriller“. Proč morální? Jsem přesvědčen, že i po vypuštění tohoto dozajista cool znějícího přívěsku zbude část – thriller, která si snadno sama osobě vystačí. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl tak žánrově čistý film. Temný, bezútěšný a jak jinak, velmi násilný. Právě prvoplánového vyobrazení násilí jsem se trochu obával, naštěstí jak se ukázalo, zcela zbytečně. Bardemův Chigurh, jenž by si mohl do kolonky jméno role z fleku napsat „ten, co zabije každého koho potká“, není bezúčelnou postavou a mimoto jak říká Carson Wells.: „On není jako vy. Není dokonce ani jako já.“ Ani tak drsný svět pohraničí, není dostatečně drsný na brutálního Antona Chigurha. Bude to tedy on, kdo ukončí tuhle již od začátku prohnanou bitvu? Není úniku a Llewelyn Moss to ví. Minimum hudební kulisy ještě více umocňuje tento divácky náročný zážitek. Jen mlčenlivý pouštní vítr na jedné a křiklavé neony ztichlého amerického zapadákova na straně druhé. Záruku kvality také představují zvučná jména hlavních herců. Největší pozornost však na sebe zcela zaslouženě strhává Javier Bardem, který se svým maniakálním vrahem nekompromisně zapsal do myslí uhranutých diváků. Jednou větou: Velmi podařené setkání klasika literární scény amerického jihozápadu s ikonami americké nezávislé filmařiny.

Larry Flynt je typickým formanovským hrdinou. Člověk proti společnosti. Jedinec proti většině. Další kapitola morálního souboje Forman vs. USA. Alfou a omegou biografických snímků bývá jak jinak hlavní postava samotná. Woody Harrelson se své životní role excentrického pornomagnáta zhostil víc než dobře. Za velmi zdařilý tah lze považovat i obsazení Flyntova právníka. Vycházející hvězda Edward Norton vnáší právnickou racionalitu do Flyntova rozpadajícího se života a právě jeho prostřednictvím film pokládá provokativní otázky. Lid versus Larry Flynt, ač klasického střihu a v kontextu režisérovi tvorby spíše průměr, nelze než doporučit.

Dvě věci se Kurzu sebeovládání upřít nedají. Nápad a slušné herecké obsazení- Tímto však bohužel výčet kladů končí. A. Sandler, hrající protentokrát úsporně s neměnným výrazem věčného otloukánka, marně drží krok s mistrem psychoušských rolí J. Nicholsonem. Ten, ač ukazující jen svůj komediální standard, představuje pro diváka opravdový vrchol snímku. Co nás tedy čeká? Nikterak převratný děj, dostane se i na křečovité, rádoby humorné scény nemající s pojmem bláznivá komedie absolutně nic společného. Věřte nebo ne, ve druhé části filmu se dokonce objeví něco nebezpečně připomínajícího gradaci. Samozřejmě jen z dálky. A „překvapivý“ závěr uvede věci „na pravou míru“. Happy end na N.Y. stadiónu aneb možná přijde i Woody Harrelson. Nějaké to poplácání po zádech, zamáčknout slzu a rozvalit se spokojeně v křesle. A proč taky ne. Právě jsem úspěšně absolvoval Kurz sebeovládání. Stálo to dost velkou námahu, nevypnout film už v půlce. 50%

Při vší úctě k Terry Gilliamovi, tvůrci takových vydařených kousků jako jsou Brazil, Král Rybář či 12 opic, se po shlédnutí Kletby nemohu nevyhnout srovnání s jiným filmem, jehož styl a příběh jsou velmi podobné. Srovnání s Timem Burtonem a jeho Ospalou dírou je prostě nasnadě. Nicméně tam, kde Burton úspěšně ujíždí na vlnách divoké stylizace v oceánu své nespoutané imaginace, Gilliam šlape vodu a potápí Kletbu bratří Grimmů vskutku politováníhodným způsobem. Nudou. Oku lahodící barvité záběry nedokáží zakrýt fakt, že příběh Gilliamova snímku je neuvěřitelná slátanina, zmateně kombinující tradiční pohádky bratří Grimmů a historický počátek 19. st.. Bratři Jakob a Wilhelm (Mimochodem skvěle ztvárněni duem Damon-Ledger. Tahle sympatická dvojka si vás určitě získá!) se sami nedobrovolně stávají aktéry příběhu, ne nepodobnému s příběhy jimi sbíranými. Není divu, že obsazení českých herců potěší nejednoho českého diváka, unaveného tímto poněkud rozvleklým blouděním v temném lese. Hledání známých tváří ukrátí nejednu dlouhou chvíli.

Joel a Ethan se opět vydali na blízko jim mnohokráte navštívených vod. Lupiči paní domácí, ač nevlastní dítko, svým námětem jistě i předešlé kousky bratrského dua připomínají. Ne však ve všem. Hravá, černo-humorná atmosféra stylově vybroušené krimikomedie naráží na těžkopádnost scénáře. Starosvětský humor vyšumí do ztracena v místy až nezáživném příběhu. Jako by se tvůrci drželi na ně nezvykle, příliš při zemi. Když už se zdá, že se něco začíná konečně dít, film shodou okolností končí. Velkou výhrou tak zůstává především obsazení Toma Hankse, jehož Profesor, na sebe zcela zaslouženě strhává největší pozornost. Stručně: Coeni na půl plynu.

Strašení šlo Shyamalanovi vždycky nejlépe a ani Znamení není v tomto ohledu výjimkou. Zkazky o cizozemských návštěvnících zpracoval po svém. Typické prostředí osamocené farmy, napjaté vztahy v osiřelé rodině a „něco venku“. Film je nejsilnější do odhalení emzáků. Pečlivě budovaná atmosféra napětí graduje ve sklepním finále. Závěr filmu však paradoxně, i přes svoji originální pointu, vzniklou pospojováním zdánlivě ledabyle rozmístěných odkazů, ztrácí body za svoji doslovnost. Odhalené nebezpečí nepůsobí již tolik tajuplně. Herci jsou standardně dobří. Nábožensky striktně založenému Gibsonovi role taťky, co ztratil a poté znovu nabyl víru, opravdu sedí. M. Night Shyamalan natočil další skvělý film. Nabízí se, ale otázka, zda není už ta pravá chvíle přijít s něčím odlišným. Na druhou stranu proč měnit něco, v čem jste tak dobří, že?

Dvě ženy. Na jedné straně nenaplněná láska, na druhé rozchod. Útulné hnízdečko v zasněžené staré dobré Anglii versus sluncem prozářené L.A. Co je společné? Touha po změně, užít si prázdniny. Útěk. Tak to by jsme si shrnuli prvních třicet minut.V duchu natahovaného úvodu se ale naneštěstí vleče celý film. Slušně odbývající „anglickou“ dějovou větev brzdí její „americká“ družka, která jakoby ani nepatřila do stejného filmu. Komičnost Jacka Blacka a herectví Kate Winslet se tak snadno utopí v nezajímavých scénách s ještě méně zajímavým dějem. K divákově štěstí tu toho však stále zůstává víc než dost. Stará dobrá romantika. Nejslabší povahy se neobejdou bez kapesníčku, naopak ty nejsilnější se proti patosu musí obrnit humorem. Samozřejmě vlastním, jiný tu na rozdávání není. Když se nenecháte odradit usínajícím tempem a faktem, že sledujete jen průměrnou hollywoodskou odpověď na Lásku nebeskou, tak na vás čeká celkem příjemných 140 minut romantické nálady ve vánočním balení.