Lollirot

Proč pro pedofily, šmarja? Víte, kolik školaček se bezhlavě zamilovává do svých učitelů? Tak i těm má seriál svým námětem co říct. Anebo těm, co už školačkami nejsou, ale vybavují si časy, kdy jimi ještě byly. (A humor samotný osloví ty, jež upřednostňují ten dobrý). Já tenhle seriál žeru a se svou ehm nápadnou náklonností ke starším mužům se jako pedofilka necítím. ;-) Tak to jen tak na okraj druhá stránka věci. ... Kodomo no jikan mi vyrazilo dech a hrdě se řadím do druhé kategorie dle Larkyho a kdybych chtěla jo nudný komentář, pět ódy bych mohla třeba do Vánoc. Primárně jde o komedii, ale časem trochu přituhuje a i když to se zbytkem seriálu vážně moc nekoresponduje, na vážnější strunu se brnkne ve správný čas a nevnímala jsem to rušivě, naopak. Lolitkovsky rozkošné, přehnané a ztřeštěné, ale zároveň dojemné a docela oduševnělé, když na to přijde. Rozhodně kouzelné! Kokonoe a Sensei mi budou chybět...

Jakkoli je kritika hudebního průmyslu námětem odvážným a záslužným (my nezávislí se samým vzrušením hned napřímíme na židličkách), zde pokulhává nejen forma ale i samotný obsah. Rok vzniku neomlouvá. Animace je tak odporná, že i kdyby byla o polovinu míň odpornější, furt by byla odporná. Jdu si raděj pustit rádio.

Viděla jsem asi tři díly a upřímně řečeno, na to by neskočila ani moje babička.

Rozdováděná hříčka na pomezí nevkusu a přitažlivosti, zábavnosti a bolehlavu. Pestré, fantazijní, nápadité, dada... Mě zvolený typ animace a loutek vždycky spíš odpuzoval než cokoli jiného, ale múza autorovi rozhodně nescházela... A rozpustilá dívenka z kostek je kouzelná.

Saló... hezky bez příkras črtá obrysy člověka v celé jeho obludně zvrácené kráse a nebojí se v přitlačit na tužku. Oh, chápu, vzpouzíte se a prcháte, když vám někdo nastaví zrcadlo, není-liž pravda? Je snazší předstírat, že žijem ve světě Forresta Gumpa. Inu, pro chorého každý chorý. Djokerovu údivu rozumím a doporučuji nejprve vymazat historii ve svém prohlížeči a pak teprv křivit ústa. Mě to zaujalo, neb si myslím tohle: stinná zákoutí lidské mysli ovládané přízemními pudy a zvrhlé sadistické choutky jsou charakteristikou člověku vlastní a provází lidské pokolení od jeho zrodu. Zasazení do konkrétní etapy je druhořadé, spíš symbolické a nehraje významnou úlohu. Člověk proto páchá zlo, že má příležitost. Krajních zvěrstvech se mohou dopouštět nejprůměrnější lidé, není to vždy výsada perverzních a od ostatních odlišných jedinců, na něž si můžete ukázat prstem... (viz kupříkladu všechny ty studie zabývající se hierarchií koncentračních táborů - jak to celé mohlo fungovat? Velice snadno.). Oslava moci, její zneužívání a nenasytná chlípnost jsou v lidech hluboce zakořeněny, stačí se rozhlédnout a máte plné hrsti (zbytečných) důkazů. Konfrontovat tomuto určení vyžaduje odvahu (možná). Neochota mu čelit nás ovšem neočišťuje. To podotýkám nejsou intelektuální žvásty, nýbrž fakt (☺). Na můj politováníhodný vkus klidně mohli přitvrdit, vždyť polovina fantazií je pouze odvyprávěná a dle zdejších emotivních líčení by jeden čekal sado-maso v podání Chucka Norrise. Ten film je navíc opředem jakýmsi artovým závojem a surrealistické cítění z něj vyzařuje spíš než explicitní realita. Hlavně proto si mě získal; jakmile vaše smysly přivyknou zobrazené nahotě a těm ošklivým věcem, před kterými nás maminka varovala, můžete začít rozjímat. Nepotřebuji ale svou fascinaci schovávat za hledání nějakých vyšších poselství, i kdyby tam žádné (jiné než to, o němž píšu výše) nebylo, film je to vypucovaný a umělecky hodnotný. (Umění? Definuj. Úhel pohledu, úhel poslechu, úhel vnímání. Je ho v tom možná víc než v tazích celé Mony Lisy). Odpudivý námět se u mě automatického zatracení nedočká. Nemusíte být koprofil, aby se vám to líbilo (Tady jsou rovněž exkrementy a zvratky k tomu, ale z kontejneru hnilobného odpadu to nevytáhne vůbec nic) Nejzajímavější komentář: gjjm (přestože tomu dal *). Nejvíc stejnak vítězí reakce typu: Pasolini je perverzní hovado, rozčtvrtit, vykuchat, vykastrovat (a natočit o tom film, ať z toho taky něco máme)!

Staré dobré časy... call me pathethic call me what you will. Billie na speedu a MTV, když ještě nebyla odpadní stokou.

Hodina a půl ošívání se nad vírem "realistických", kriticky špatných hereckých výkonů na jevišti. Uf. Všecky ty strojené dialogy nehorázným způsobem tahají za uši, pocit trapnosti na sebe nenechá dlouho čekat a spolehlivě vydrží až do konce. To že – pozor, spoiler – spolu naši milenci kvůli moc ošklivým společenským představám o tom, jak má správně vypadat vztah, nežili šťastně až do smrti, sice zavání rebélií a vybočuje z žánru romantické komedie, ale bohužel to na celkovém výzoru a sdělení někde na úrovni fejsbukovských obrázků koťátek a mimísků tak nějak nic nemění. I přes neklišoidní závěr děsně naivňoučké. A přízemní, přízemní až běda. I kdyby mi na začátku neřekli, že to napsal Američan, při poslechu těch rozhovorů bych pravděpodobně zamumlala něco jako: klídek, ber to s rezervou, to je ten překlad z ájiny (říkám to vždycky, když něco zní právě tak krkolomně a nepřirozeně). Tlustý prase je povrchní jak prase a ani Placebo to nespasí.

Radost nemám. Dobrý večer. ___ Pošta pro tebe, to by byl rozbor na celou knihu, ale čas nás tlačí, takže jen tolik - nemám v oblibě Esteru. V popisu práce má roli mírumilovné a dobrotivé vrby, moderní sestřih jí div nelemuje svatozář, a její předstíraná zúčastněnost je často tristní. Za zmínku stojí díl se sebestřednou matkou (nemocný člověk, podle mého), kde na chvíli odhodí masku laskavé a empaticky založené duše a pěkně se nám vybarví: už to dál nevydrží a začne lít olej do ohně a záměrně vytvářet mezi zúčastněnými napětí (I Ester má své dny). Inu, má asi právo sem tam projevit určitou strannost, mě si tím ale nezískala a už vůbec její počínání nepovažuji za známku nějaké "lidskosti". A pošťák Ondra? Tak určitě, sympaťák do nepohody (brr). Jinak ale výživný materiál s občas pěkně spletitými životními peripetiemi "obyčejných" lidí a jedna z těch hodnotnějších reality show.

Opravdu jde o kánon neboli vícehlasou skladbu a nikoli dělo (rozdíl mezi tím a oním jsme přeříkávali sborově už jako caparti na prvním stupni - a stejnak byla tahle hádanka z nepochopitelných důvodů na pořadu dne až do devítky). Vadilo mi, že vyjma první a snad druhé pasáže obraz příliš nekoresponduje s hudbou, čekala bych víc té muzikálnosti. Groteskní taškařice a k tomu melancholické údery piana... au. Doprovodná melodická balada je sama o sobě poslouchatelná a 8bitové tóny jistě oblaží všechny pamětníky DOSu, ale celé je to takové... vykolejené. A rozčilující. Raděj si pusťte Tango.

Nebojácná a důvěřivá holčička versus hladová liška co si na ni brousí zuby - nic nevídaného. Vtip je v tom, že když se lišce ne a ne zadařit, ve slabé chvilce propadne beznaději a počne bědovat, naříkat, štkát a úpět nad svým hrozným údělem, ó jaký strašný a nespravedlivý ten život je! Jen klacky pod nohy a oči pro pláč. (Nevybavuji si, kdy naposledy jsem v pohádce zažila obdobnou obrácenou optiku). A malá Žicharka? Ta s opatrovníky chvilku mlčky a nezúčastněně přihlíží liščímu žalu, aby to trapné ticho přerušila bezstarostným jásotem hurá na koláčky. Ohromně bezcitné a kruté, právě jako život sám. Ponaučení? Ani tyran to nemá v životě jednoduché, ba naopak, potrava má rychlé běhy a v pohádkách vás obvykle líčí jako ta ošklivá nenasytná stvoření (jen proto, že vám Bůh nadělil do vínku masožravost a podmínil přežití vražděním a přežití pojistil pudem sebezáchovy...). Animace zpočátku koukatelná a nakonec konstatuji i líbivá.