Emjecko

Při natáčení "Mrtvých neumírají" někdo těžce hulil - slova mé partnerky - a já k nim dodal: "Hodně pomalu a velmi dlouho." Odpovídá tomu dynamika vyprávění, směr, který se film (ne)ubírá, divné chování postav včetně zombií, byť jsem ocenil, že zase vidím staré známé POMALÉ zombie, žádné sprintery. Uslyšíte dialogy s déja-vu efektem, rádio tady umí přehrát jenom jednu písničku (navíc pokud něco nemám rád, je to country!), vedlejší dějové linky dojdou svého konce dřív, než začnou pokračovat, herci na vás pomrkávají vědomi si toho, že je sledujete, a celkově mi přišlo, že si Jarmusch chtěl jenom vystřelit z diváků. Ale víte co? Ono to jako celek funguje. Koncentrace divnosti zde totiž překročila hranici, za kterou už se nebudete pozastavovat nad tím, co to k---va vidíte, ale naladíte se na vlnu, kdy plně oceníte seriózní dialog třeba nad dvěma ohlodanými těly. Pro jistotu si ho vyslechnete třikrát, s vážnou tváří zhodnotíte, že pachatelé jsou s největší pravděpodobností zombie, nasednete do hlídkového vozu a za zvuku písničky The Dead Don't Die od Sturgilla Simpsona jedete patrolovat. Co kdyby jich někde bylo víc...

Kontrast lidí z nejvyšších pater společenského žebříčku se spodinou na obráceném konci přímo vybízí k prezentaci některých stereotypů a představ o jedněch i druhých. Už jenom samotné porovnávání obou stran působí (tragi)komicky. Pro diváka atraktivní látka, pro tvůrce ušetřená práce. Divák chce zápletku a tvůrce ji musí vytvořit. Nebo nechat zrodit. Srážka dvou zcela odlišných světů je řešení. Naivita člověka s nezměrným bohatstvím a představou, že ke spokojenosti stačí jenom hodně platit, narazí na problém, kdy vypláceným roste chuť. Z hodně se stává málo, z mála ještě míň, ale hranici možností nelze posunout, a až se překročí... praskne. Škoda zbytečně doslovného konce, některé věci je lepší nechat nevyřčené.

Víte, kdo je Pokémon? Přijde vám Pikachu roztomilý? Chtěli jste vždycky pochytat všechny? Odpovídáte-li převážně ano, jste zde správně. V opačném případě máte zásadní mezeru ve vzdělání, kterou si musíte ihned doplnit! Pokémoni jsou živí tvorové. Ano, stejně jako vy. Pikachu JE roztomilý! Ptát se na něco tak očividného byla samozřejmě past na kacíře a ignoranty. No a pochytat všechny by je chtěli všichni. Pokud se však náhodou nejmenujete Ash a nekamarádíte s Pikachuem, smůla. Stále však můžete jít do kina a představovat si, jaké by to asi bylo. Ono to tak i bude, jednou. Jenom my už tady nebudeme. Btw. ten film je takový... Asi jako tento komentář. Ale prostě mluvící Pikachu no.

Já Shazama! nikdy vidět nechtěl, ale kamarád mi řekl, pojď, a tak jsem šel. Do kina. Lístek za polovic znamenal poloviční výčitky v případě nekoukatelného braku a rovněž o polovinu vyšší šanci na opuštění promítání před závěrečnými titulky. Nic z toho nenastalo. Ze sálu jsem odcházel výborně naladěn až po závěrečném hvizdu. Důvod? Humor. Většina vtipných scén je postavena na kontrastu dětského světa se světem dospělých a obojí se dále střetává se světem superhrdinů. Takové poprvé ve spandexových oblečcích. Kick-Ass ztvárnil tohle téma mnohem líp, přesto lze Shazama! zařadit k dalším slušným počinů zasluhujícím si aspoň trochu pozornosti. Jenom teda počítejte s tím, že gagy tady hrají prim. Pokud vám nesednou, nemá už vám Shazam! co jiného nabídnout.

Crossover dvou na sobě nezávislých příběhů patří ve filmové branži k raritám. Pod jednu z nich se nyní může podepsat Shyamalan. Jakkoli jsou však Vyvolený i Rozpolcený výborné snímky, je třeba se na Skleněného dívat bez optiky ovlivňující jeho výsledné hodnocení neustálým připomínáním, že na Vyvoleného s Rozpolceným navazuje, že je rozšiřuje, nebo že snad uzavírá nějakou trilogii. Žádná není. Skleněný je film stojící sám za sebe, a to ne zrovna sebejistě. Největší práci v něm odvedl McAvoy, u zbytku mi přijde, že se spíš vezou, filosofují, budují napětí (to ano), ale sebelépe vygradovaná atmosféra je k ničemu, když nezvládnete závěr. Vyvrcholení tady prostě není, ne doopravdy.

Z Indie až domů hlavně proto, abychom natočili film, putování samotné až na druhém místě. Scény vytvářené stylem postavíme se takhle, ty řekneš tohle, já navážu tímhle, tenhle záběr uděláme, protože bude vypadat hezky během promítání. Ta tam je spontánnost, důraz na malé zážitky, zajímavosti z cesty. Prostě se jede, už abychom tam byli a všude je tu krásně. Jak kdyby někdo po všech těch letech zapomněl, že cesta je cíl...

Trhlina byla zřejmě natáčená stylem, "čím míň odchylek od knihy uděláme, tím lepší výsledek dostaneme". A dopadlo to obráceně. Snahou o téměř doslovný přepis film zbytečně trpí. Některé scény prostě na plátno nepřevedete, případně ne v koukatelné formě. Typicky zmíním myšlenky postav, vypravěčův komentář či poznámky spisovatele pod čarou. K odvyprávění celého příběhu jsou to však zásadní věci a vy je potřebujete buď nějak rozumně odprezentovat v audiovisuální podobě, nebo je nahradit něčím zcela jiným, inovativním, originálním..., např. jako v Ready Player One. Tvůrčímu týmu Trhliny se však buď nechtělo přemýšlet, nebo neměli dostatek času či prostoru. Výsledkem je výběr mezi nešťastně zvoleným způsobem prezentace nebo pro jistotu vůbec ničím. Nešťastně zvolený způsob je prohra pro všechny, vůbec nic budiž malou výhrou pro znalce předlohy. Načtené pasáže si můžou v průběhu promítání doplňovat do jednotlivých scén a alespoň si vytvořit iluzi, že je vše v pořádku. Není. Přesto musím říct, že se v české/slovenské tvorbě za poslední dobu jedná o jeden z lepších počinů. Těším se na den, kdy budou podobné filmy považovavné za opravdu špatné.

Sejdou se intelektuálka, vojanda, macho týpek, loser, fotr a nerd. Nerd si chce hrát, macho týpek vyhrát, ostatní chtějí prachy. Šest postav, muži i ženy, staří i mladí, běloši, černoši i asiati. Tým je kompletní, jdeme na to. První místnost... vám nepopíšu, protože spoiler. Na Escape Room jdete, když chcete vědět, kdy a jak které postavy zemřou. Vy víte, že zemřou. Proč by je jinak někdo zavíral do vraždících místností, to by nedávalo smysl. Zároveň je však jasné, že minimálně jedna postava přežije. Nikdo netvrdí, že musí být vcelku, prostě dokud dýchá, počítá se. Tohle všechno v Escape Roomu je, čili pokud chcete, máte to mít. Není to Saw, už vůbec ne první Saw, ale místnosti jsou vymyšlené hezky a dobře se u nich relaxuje. (pro intenzivnější zážitek dopourčuji ihned po skončení promítání návštěvu nejbližší únikové hry, plán je B potom alespoň deskovka)

Kritika valící se na X-Meny téměř ze všech stran není způsobená tím, že by byli extra špatní. Oni jsou pouze nejhorší z dosavadní série. A to je problém. Na něco takového prostě po 3 letech čekání do kina jít nechcete. Ne když ještě stále máte v hlavě dokonalost First Class následovanou velmi slušnou Budoucí minulostí. Po ní sice přišla slabší Apokalypsa, ale o to víc jste se těšili, že bude Dark Phoenix lepší. Nebude. Pád pokračuje. Znovu však opakuji, není na tom tak zle, jak ho někteří prezentují. Dosahuje standardní úrovně většiny komiksových adaptací na plátně, jenže když je v názvu X-Men, očekávají diváci automaticky víc. Ne letos.

Nemůžete hned na začátku filmu divákovi sdělit, jak celý skončí, nebo když už, tak během dalšího děje zařaďte kompenzaci, tím však rozhodně nemyslím příšerně pomalé tempo a erotické fillery (místy nelogické chování postav přehlížím). Nápad s "Shimmer", vizuální zpracování, téma sebedestrukce, to všechno je úplně geniální, ale těch pár nedostatků je bohužel natolik zásadních, že Annihilaci táhnou ke dnu. Přitom k pětihvězdičkovému sci-fi s filosofickým přesahem stačilo maličko... (dobře, nějaký přesah máme, ale stejně).