SamVimes

Lokiho nakonec potkal podobný osud jako jeho oběť z prvních Avengers, agenta Coulsona – zemřel ve filmu a vrátil se v seriálu. V první třetině se musí Loki, toho času ještě nenapravený padouch z bitvy o New York seznámit a smířit s budoucností, jež ho měla čekat, se svou současnou situací i s více ranami pro jeho pýchu, než mu kdy mohl udělit Thor s přáteli. Protivníkem i parťákem pro toto sebepoznávání mu je agent Mobius Owena Wilsona, jenž dobře zvládá jak zábavnější, tak především i vážné scény. Hraje přiměřeně své roli i seriálu, v němž se objevuje, místo aby jen recykloval rozjívenou polohu ze svých starších komedií, což je něco, co bohužel není samozřejmé a třeba o Julii Louis-Dreyfus v předchozím Falconovi se to říct nedá. Výborná scenáristická práce jen máloco nechává mít pouze jeden smysl, jednu funkci, a tak třeba těžítka z Kamenů nekonečna jsou stejně tak zábavným gagem, jako zlomovým momentem Lokiho uvědomění si vlastní malosti a malichernosti svého prvotního vzdoru agentuře. Stejně tak hádka s Mobiem o tom, jestli si má nebo nemá stoupnout pro dramatický efekt své řeči, je nejen povedeným vtipem, ale také skvělou praktickou ilustrací jejich debaty o svobodné vůli. Později se už seriál nevěnuje introspekci bývalého asgardského zlosyna tolik a ne tak explicitně, nechává jej ale alespoň opakovaně nahlížet do pokřivených zrcadel v podobě různých jeho dvojníků. Wilsona jako Lokiho protějšek následně zastíní vynikající Sophia di Martino jako Sylvie, která s Tomem Hiddlestonem bez potíží drží krok a jejich špičkování je na seriálu snad tím nejzábavnějším. Kdo by to byl čekal, že seriálový Loki bude v jádru vlastně love story. Je to právě jeden intenzivní pohled, co naše hrdiny nakonec (zprostředkovaně) zachrání na ničeném měsíci, je to právě zamilovanost, co jindy ovládajícího se iluzionistu přiměje k nejvýraznějším projevům emocí. A co na tom, že jde o jinou tvář jeho samotného, k sebestřednému bohu falše se taková narcistní láska perfektně hodí. Stejně jako jeho opilá a sotva funkční metafora o dýce. Hudební podkres zajišťuje skvělý soundtrack, jež v sobě snoubí všechny tváře seriálu. A tak kombinuje futuristické zvuky thereminu a syntezátorů, klasické orchestrální aranže s důrazem na smyčce, staré skandinávské nástroje a také zvuky tikotu hodin. Vizuálně zase využívá jak futuretro stylizaci pro agenturu TVA, tak fantaskní stylizaci cizích světů a trochu asgardské estetiky. Po Halloweenu ve WandaVision navíc Marvel znovu našel funkční způsob, jak použít staré komiksové kostýmy, jež by jinak na plátně byly směšné. A je přiléhavé, že „klasický Loki“ je skutečně starý i jako postava. Samotné finále pak doširoka rozkopává dveře do dalších příběhů v MCU, tyto důsledky na sebe ale strhávají pozornost na úkor katarzí pro Sylvii i ostatní. Ti se naštěstí vrátí v druhé řadě, která na sebe snad nenechá čekat dlouho.

Výborný Cumberbatch v opulentních kulisách.

Sutter sliboval, že Mayans nebudou pouhou kopií Sons s hispánským obsazením, a do značné míry se mu to podařilo. Jsou tu samozřejmě styčné plochy kulis motorkářského gangu, násilí a nezákonné činnosti nebo hlavní hrdina, který by tohle všechno nejradši nechal za sebou, kdyby ho nějaké vnější vlivy nenutily zůstávat. Celkově jsou ale Mayans dostatečně svým vlastním seriálem, latino stylizace je patřičně důkladná, dobře využité je i prostředí těsné blízkosti mexické hranice. Sutterovou silnou stránkou jsou opět dobře propracované postavy. Tak, jak je v jiných seriálech často bolestně očividné, že charakteristiky postav nesahají moc daleko nad rámec stylu oblékání, tak je u Mayans zase pěkně vidět, že si scenáristé už dopředu poctivě rozepsali pozadí každé důležitější postavy, i kdyby se ty informace měly zúročit či doslovně odhalit až mnohem později. Plus má seriál i za to, že ve scénách, kde by nedávalo smysl, aby postavy mluvily anglicky, se zkrátka přechází do titulkované španělštiny, což u americké produkce vždy potěší.

Oscarová Susanne Bier má režii pevně v rukou, ačkoliv s takovým obsazením by se to režírovalo snad i samo. Tom Hiddleston tady hraje tajného agenta tak věrně, až byste mu chtěli uvázat motýlka a objednat mu martini, protřepat, nemíchat. Britský elegán tak opět dokazuje, že i když ho svět zná hlavně jako komiksového záporáka/antihrdinu Lokiho, se svým hereckým rejstříkem si bez problémů poradí třeba i se shakespearovskou hrou (V kruhu koruny) nebo špionážním thrillerem. A ve scénách, jež to vyžadují, se zvládá tvářit i přesvědčivě drsně. Hugh Laurie si po Doktoru Houseovi dal menší hereckou pauzu, během níž natočil dvě (výborné) bluesové desky, teď se ale zase častěji objevuje před kamerou. Zatímco ve zklamání jménem Země zítřka měl spíš jen štěk, tady už bývalý geniální diagnostik září naplno. Jeho Richard Roper je natolik charismatickým padouchem, až si divák pomalu není jistý komu vlastně fandit… Roper mu to ovšem během pár přesvědčivých výbuchů hněvu nebo naopak aktů chladně krutosti spolehlivě připomene. V ženské části obsazení pak Olivia Colman spolehlivě obstarává londýnské zázemí tajných služeb, boj s byrokracií a korupcí. A konečně půvabná Elizabeth Debicki z Krycí jméno UNCLE tady jako Roperova mladá partnerka dokazuje, jak neuvěřitelně se dokáže proměnit v každé další roli a přesvědčivě podává postoj chladné, nedotknutelné krásy i bezbranné zranitelnosti. The Night Manager na televizní poměry i velice hezky vypadá, počínaje vynikající znělkou, jež příznačně kombinuje pozlátko a luxus vyšších tříd s ničivou mocí moderních zbraní, a konče nádhernými „bondovskými“ lokacemi jako Mallorca, Káhira či Švýcarské Alpy. O všech těch luxusních oblecích, autech a letních sídlech ani nemluvě. Bondovské podtóny se pak u Night Managera dají vysledovat i v hudbě, která je ovšem nenápadnější než ve skutečných bondovkách. Minisérie není koncipována nijak výrazně seriálově, i když na nějaké malé cliffhangery tvůrci také nezapomněli. Night Manager dokáže být místy pomalý, strávit poměrně hodně času káhirským prologem nebo v prvních dvou dílech na dlouhé časové úseky vůbec neukázat Hugh Laurieho, byť by to bylo divácky vděčné, protože by to jednoduše z hlediska příběhu bylo zbytečné. Počítá se s tím, že jsme tady všichni dospělí a chceme vidět co bude dál, nepotřebujeme všechno ukázat a polopatě vysvětlit hned teď. A to může pro mnohé být kamenem úrazu, Night Managerovi je v těchto chvílích potřeba jít naproti, počítat s tím, že tvůrci vědí co dělají a nechat je odvyprávět příběh, který chtějí, tempem, které chtějí. The Night Manager dokáže být stejně tak napínavý v hutných dialogových scénách, jako i drsný a krvavý, když je to potřeba a dokonce nešetří i na nějakých těch explozích (riziko povolání obchodníka se zbraněmi). Je zkrátka povedeným špionážním thrillerem, jenž je možná trošku staromódní kvůli práci s tempem či (ne)předvídatelností, ale i pokud jsou to ve vašich očích zápory, bohatě je vyvažuje luxusními hereckými výkony, dospělou režií a bondovským nádechem.

Hezký pohled na Nový Hollywood, jen škoda toho přezíravého tónu na konci u Star Wars.

Temná, atmosférická a výtvarně vypiplaná podívaná se silným závěrem.

Žánrově má Mozart in the Jungle asi nejblíže k dramedy, ačkoliv tu nejsou vyloženě sitcomové gagy, ani žádné velké drama, ale hlavně všudypřítomná pozitivní energie (ačkoliv nějaké ty problémy nebo podrazy mezi muzikanty se samozřejmě taky najdou). Byť se seriál propaguje mottem "sex, drogy a vážná hudba", ve skutečnosti to zas taková divočina není a i když na všechna tři slibovaná potěšení pravidelně dochází, není to nic explicitního (tedy, vážná hudba tam samozřejmě explicitní je, sex a drogy už moc ne). V tomto ohledu další Entourage či Californication nečekejte. Z řad herců samozřejmě exceluje zkušený veterán Malcolm McDowell, ale mnohem víc pozornosti na sebe strhává mírně exotický Gael García Bernal, jenž přesně ztvárňuje temperamentního umělce, který je přitom živoucí a dýchající lidskou bytostí, není redukován na schematickou figurku „podivínského umělce“. Však si za to taky zaslouženě odnesl Zlatý glóbus. A konečně je třeba zmínit i Lolu Kirke v roli Hailey, divákovy průvodkyně zákulisním světem vážné hudby a všech jejích nevážných aspektů. Na filmová a televizní ocenění to sice není, ale za tak okouzlující ztvárnění mladé talentované ženy, jíž by mohl svět ležet u nohou, si zaslouží přinejmenším naši pochvalu. Pro vychutnání si nabízené podívané ani není potřeba mít rád vážnou hudbu, stačí mít vztah k hudbě obecně. Láska k ní totiž prostupuje celým seriálem a to se daří přenášet na diváka bez ohledu na to, jestli tíhne víc k rozmáchlým symfoniím nebo k tvrdým kytarovkám. Zmínku si zaslouží i povedená znělka, v každém díle trochu jiná a vždy si hrající se zvuky klasických nástrojů a abstraktními vizualizacemi. Povedených hudebních seriálů v televizi moc není, Mozart in the Jungle mezi ně však bezesporu patří. Není to seriál, který byste za každou cenu museli vidět, není to brilantně vystavěné drama ani perfektně vypointovaná komedie, ale prostě velice příjemná, feel-good záležitost, která vám nevyvolá zvýšený tep strachem o postavy ani křeče od smíchu, ale spokojený úsměv. Nic víc, nic míň. Ale ono to vůbec není málo.

Tvůrci měli štěstí v kombinaci několika faktorů. Jednak v množství šílených věcí, které se ve světě amerického chovu velkých koček staly už před natáčením a které se pak i odvíjely filmařům před očima. A jednak v tom, co všechno byli aktéři ochotni s dokumentaristy sdílet a říct na záznam. Někteří (mnozí) kvůli vlastnímu egu, další asi nedomýšleli, jak to bude vypadat, nebo jim to bylo úplně jedno. U Joeovy zoo asi pomohlo i to, že všichni už byli na kamery zvyklí z neustálého natáčení pro jeho kanál. Z natočeného materiálu se sestříhalo sedm svižných epizod plných výstředních antihrdinů a jejich bizarních příběhů. Když jeden bývalý trestanec vypráví o staré vraždě a zbavování se těla informátora, skoro to zapadne jako jedna z těch fádnějších historek. V jádru stojí postupně eskalující konflikt Joe Exotica a Carol Baskin, který diváka rychle vtáhne. A vždycky když si začne myslet, že už ho nic nemůže překvapit a to celé už nemůže být šílenější, přijde konec epizody lákající na téma dalšího dílu a spolehlivě dokáže, že ano, může. Tiger King je ve výsledku vlastně fascinující antropologická studie. Vírem šílených události se ale tak trochu nechali strhnout i samotní tvůrci. Senzaci jdou trošku naproti a až překvapivě se zapomíná na samotné tygry, o kterých to původně mělo být především. Nad čímž zpětně projevil lítost i sám Goode. Přinejmenším mělo důrazněji zaznít, že tihle tygři se už do přírody vrátit nedají, a mohl se objevit nějaký zoolog, který by přidal odbornější pohled. Když se oprostíte od všech vtípků o manželovi Carol a Joeových vztazích, přes všechno to zábavné drama a určité charisma některých zúčastněných by se ale rozhodně nemělo zapomínat, že nejde o fiktivní postavy, ale o skutečné lidi. Lidi, kteří se ohánějí hájením zájmů zvířat, ale ve skutečnosti jim na ničem nezáleží méně, jsou pokrytečtí, zlí, nemají ani špetku sebereflexe a mnohdy zacházeli opravdu hodně špatně s lidmi i zvířaty kolem sebe. Tiger King kromě nezasloužených žádostí o amnestii pro Joea a novém vyšetřování zmizení manžela Carol Baskins (které po všech těch letech jen těžko k něčemu povede) vyvolal i vlnu zájmu o zacházení s velkými kočkami v zajetí. Přinejmenším snad zničil atraktivitu focení se s tygříky. Čas ukáže, jestli i pomůže tygrům podobně jako dokument Blackfish kosatkám nebo jestli zůstane jen exotickou skoro-reality show, kterou všichni sledovali v karanténě.

Po více než dvaceti letech od Armády temnot se Ash vrací v seriálové podobě a spíš než decentní oživení značky je to hlasité rozkopnutí dveří. Ash vs Evil Dead spojuje to nejlepší z čistě hororových i komediálních aspektů starých filmů a podává to ve výrazně lepším kabátku produkčních kvalit 21. století. Zároveň tyto složky vyvažuje natolik dobře, že obě spolehlivě fungují, ani jedna neubíjí tu druhou. Zpátky je Necronomicon, živí mrtví, motorová pila a hlavně nezastavitelná hláškovací mašina Bruce Campbell, jen málokdo se ve své roli dokáže vyžívat tak moc jako on. Seriálový Ash nedělá kompromisy, nesnaží se cílit na co největší diváckou základnu, ale naopak dodává poměrně specifickou podívanou pro své fanoušky. A právě pro ně je tahle krvavá, zábavná, rocková jízda vším, co kdy chtěli a nevěděli o tom.

Korunní princ není adaptací žádné klasické pohádky, ale míchá různé typické žánrové propriety – dojde na zlého čaroděje, rytířský turnaj i draka. Přesto film drží pohromadě a nepůsobí dojmem přeplácanosti. Při bližším pohledu se dají odhalit různé vlivy, třeba inspirace Příběhem rytíře nebo Shrekem, pak už je to na divákovi, jestli mu to vadí nebo ne. Hlavní výhrou je celkový decentní přístup. Všechny postavy jsou tak akorát sympatické (princ Patrik Děrgel, princezna Eva Josefíková) či proradné (princ Kryštof Hádek), nikdo se tu nepitvoří ani nepřehrává. Stejně tak pohádkou prostupuje milý humor, žádné infantilnosti, a při zemi se drží i různé moderní prvky a „anachronismy“ (nakolik lze u pohádky mluvit o anachronismech). Potěší slušná úroveň triků a hlavně na české poměry velmi povedený drak, rovněž animované intro vypadá hezky. Nevznikla tady sice žádná nová vánoční klasika, ale solidní pohádka, kterou si užijí děti a bude bavit i dospělé. A to taky není málo.