elizabeth_ba

Připadala jsem si jako bych sledovala Vinnetoua zasazeného do doby počátku samostatné vlády Ludvíka XIII. Maraisův Francois de Capestang byl stejně bezchybný jako byl Old Shatterhand, taky mu to tak slušelo a dojem podtrhl dabing Vladimíra Ráže (který daboval i Lexe Barkera ve známé sérii filmů o apačském náčelníkovi). Bourvil byl takový francouzský Sam Hawkins, nechyběly krásné ženy a dívky, Concini králi a šlechtě pil krev naprosto dokonale, stejně jako ovládal královnu matku (ten se nám nezatoulal z Mayovek, ale ze Třech mušketýrů, jak už tu někdo trefně poznamenal, protože nejvíce připomínal kardinála Richelieu, dokonce s sebou měl i svého Rocheforta). Marie Medicejská byla vykreslena jako postava mnohem kladnější než ve skutečnosti byla a také dostala mnohem méně prostoru, což ale nepovažuji za chybu. Za tu naopak považuji, že (aspoň mně) zde chyběl Vinnetou :-)), aby toho hlavní hrdina nemusel stihnout tolik...No jo, na věčné přátelství mezi muži věří jenom Němci a Francouzi by se do něčeho tak ošemetného a krkolomného nikdy nepouštěli, zvláště u takových historických postav jako byl Jindřich III. z Valois či Ludvík XIII. z Bourbonu...

No a do třetice hodnocení historicko-dobrodružného snímku s olim (kdysi) krásným Jeanem Maraisem... (v tomto měsíci již ovšem cca patnáctém :-)) Vzpomínám si, jak byl uveden strááášně dávno v české televizi v pozoruhodném cyklu 3xS ... Byl až jako třetí, po Hrbáčovi a nezapomenutelném filmu Ruy Blas, který mě dokázal znovu okouzlit i před několika týdny, kdy jsem jej zhlédla po více jak třiceti letech. A jako třetí rozhodně zůstane i na mých pomyslných stupních vítězů oněch filmů (a kdybych započetla ty další, které byly v čt s Maraisem za ta léta uvedeny mimo tento cyklus, ani se na ně nedostal). Spoiler! A když Barray jako Vallombreuse, proklamující již třičtvrtě filmu, jak moc se chce zmocnit krásné Isabely a pak když to konečně může udělat, stojí tam uprostřed pokoje jako tvrdý Y a zjevně čeká až mu ji Marais v roli barona ze Sigognacu přijde konečně uzmout a jemu dát co proto, málem skončil odebráním další hvězdičky a jen charisma barona ze Sigognacu alias kapitána Fracasse zabránilo tomu, aby se tak stalo.

Toníček Novotný jako výpomocná síla s nárokem na penzi, jehož srdce v podzemí kvete jen pro Adinu Mandlovou, sedí s Vlastou Burianem v archivu na noční, kdyby náhodou pana ředitele Šlégla zase někdy napadlo hledat, kolikátýho bylo loni touhle dobou. A co všechno se stane, když se do toho vloží pan prezidiální Pištěk (který je mimochodem fajn chlap, ale karty hraje jako ponocnej) a jeho paní Růženka Šlemrová (která závěrem slibuje, že už nikdy nebude nikoho protežovat). Výborný hlášky, těch by se samozřejmě dala sestavit celá A4 ( za všechny alespoň jedna: vždyť máte voči rozžhavený, že by s tím moh´piglovat límečky) a Adinina modní přehlídka pro celý Pozemkový úřad taky nemá chybu, možná mohly být kratší ty pěvecký vložky, ale podle se jedná o jeden z nejlepších filmů, které tady ve válečné a předválečné době byly natočeny.

Nakonec jsem jednu hvězdičku přidala. Je to srovnatelný s o něco dříve komentovaným Augustem. Hodně romantický, něco na způsob, "tak bych chtěla, aby to bylo", viděno tentokrát z Kleopatřina pohledu. Knihu od Margaret George - Paměti Kleopatry, na jejíž motivy to bylo natočeno, jsem četla (vyhýbám se jen klasice typu Vojny a míru nebo Janě Eyrové :-)). Žádný zázrak, ale vcelku solidní. Film je podobný případ, přičemž jeho úroveň se pro mě zvyšuje vždy v okamžiku, kdy se objeví Billy Zane. Musím přiznat, že nejen on, ale snad všichni ti, které jsem kdy viděla v roli Marca Antonia, počínaje Richardem Burtonem a konče Jamesem Purefoyem, mě donutili k úvaze, že pokud takto opravdu vypadal, lituji, že nejsem Kleopatra nebo alespoň Fulvie... (s radostí bych s nimi, totiž s ním, sdílela osud...) :-))

Uvažovala jsem sice o pěti hvězdičkách, ale vzhledem např. ke Quo vadis (1951), které se mi více vrylo do srdce (a do paměti), jsem to nakonec neudělala. K výpravě netřeba dalších slov, snad jen, že možná i díky ní a penězům určených pro film, tady dostala historie pěkně za uši, takže po historické stránce byla ta televizní Kleopatra s Zanem, Daltonem a Leonor Varela, mnohem lepší. Elizabeth Talor sice už není tak krásná jako v Ivanhoe (1952), ale je pořád kočka a její herecký výkon je zde lepší, než byl v něm (z ozdoby se stal hlavní tahák). Richardu Burtonovi (což je sice s podivem, vzhledem k jeho způsobu života, ale je to tak) těch 10 let od filmu Roucho (1953) prospělo, jelikož tam mě nezaujal vůbec ale vůbec ničím, (a vzhledem už vůbec ne), tady se dá říci, že zestárl do krásy... :-)) a jejich vzájemný vztah, který se promítal i na plátno, jsem opravdu sledovala se zájmem. Co se týče Rexe Harrisona v roli Caesara, líbil se mi mnohem více než třeba Timothy Dalton a chci se zeptat, jakou že angličtinou, by podle toho, kdo to kritizoval (jo, Oskar), měl Caesar vlastně mluvit? O své latině (pravděpodobně té v Zápiscích z války galské – mimochodem velmi nudné, ale z hlediska místopisu, místních zvyků, etc. velmi poučné) se vyjadřoval sám, že je kritizována jako „vulgární“ (tj nespisovná, podle mě byl ale celkem slušný stylizátor :-)) ), takže i když byl aristokrat, asi by nějaký přízvuk nevadil (rozhodně ne jeho legiím). Kdysi jsem z filmu byla nadšená, dnes mi nejvíc v paměti utkvěly jen vztahy mezi výše jmenovanými a ten triumfální vjezd Kleopatry do Říma, který mi ale připadal příliš dlouhý a pompézní, snad proto, že ve skutečnosti měl být oslavován spíše Caesarův triumf nad Egyptem (Arsinoe a Ptolemaios), Pontem (Farnax II.) a Numidií (Iuba I.). Z druhého dílu potom (krom milostného vztahu Kleopatry a Marca Antonia) Kleopatřina zlatá loď u Tarsu, zpackaná bitva u Actia (vést námořní bitvu jako pozemní chm, chm, chm, mrkev v zimě... aneb jak je důležité míti Agrippu, či spíše - můj milý Marcu, moudrý člověk se může zamilovat jako blázen, ale ne jako hňup), nehynoucí láska až za hrob a věčný chlad Gaia Iulia Caesara Octaviana.

Z hlediska souladu s historickými událostmi sice poněkud poslabší, ale stejně máme k dispozici pouze jeden zdroj (ten vítězů) takže kdoví, jak to vlastně bylo. Jinak naprosto perfektní a dokonalé. Asi nejhezčí Gaius Iulius Caesar všech dob a jelikož příběh Marca Antonia a Kleopatry mě vždycky dojme k slzám, ať se Horatius se svým "nunc est bibendum, nunc pede libero pulsanda tellus" jde bodnout!

Nějak nemusím knihy ani filmy, kde hlavní hrdinové celou dobu vzdychají o lásce, která hory přenáší, bez jediného polibku. Kdysi jsem dokázala přečíst i knihu, ale k obdivu jaký jí projevily Nataša a Soňa ve Vojně a míru, z mé strany nedošlo. Film se příliš neodchýlil od své předlohy, takže Kateřině Medicejské by tady její přezdívku Madame Serpent (dáma had) všichni věřili. Kněžna z Cléves se i ve filmu projeví jako, s prominutím, pitomá nána, navíc neznajíc pověstné české zatloukat, zatloukat, zatloukat..., potažmo, když vlastně nic neprovedla, krom toho, že následně svou neskutečnou blbostí ublížila min. 3 lidem ( manželovi, vévodovi de Nemours a královně Marii Stuartovně). De Nemours sice vypadal hezky, ale charismatu moc pravda nepobral, kníže z Cléves zase měl charisma ale už nebyl krásný, navíc mi chování obou přišlo zmatené, ač v souladu s románem, jeden působil až neskutečně naivně a druhý byl (byť uznávám důvody z jeho úhlu pohledu) až přehnaně žárlivý, ale nechápu proč by měl být Cléves diamant a Nemours cetka z tržnice, protože citu byli oba vskutku ryzího. Je vidět, že autorkou předlohy byla dáma a dámám byl určen. Kněžna mi ke své blbosti ještě připadá neupřímná, ale to už je chyba od Mariny Vlady, protože podle knihy byla zcela bezelstná. Po jisté tragické události se rozhodne pro život v ústraní, pak se zachová jako sobecká husa, aby se za to vzápětí sama potrestala (celou dobu tím samozřejmě trestá také ty, co ji mají rádi). No, když se to Marii Magdaleně La Fayette líbilo, proč ne. Já mám ale raději více, i když zrovna ne krve, ale určitě akce a zejména lásky méně platonické... Takže, když použiju starého hodnocení v krasobruslení, bude to pět za technickou hodnotu ale jen jedna za umělecký dojem, což nám vyjde na čistokrevné tři.

Při prvním zhlédnutí jsem film musela vnímat jako rytířský epos, který vypráví na dvoře římského krále Rudolfa I. známý minnesänger (teď si zrovna nemohu vzpomenout na jméno ;-)), jenž se právě vrátil z Čech (minnesänger ne Rudolf), odkud si přinesl nepodložený a vymyšlený drb, že krále Přemysla Otakara II. podvádí jeho manželka se šlechticem Závišem z Falkenštejna a chce nějak kulantně tuto skutečnost sdělit Rudolfovi, který je nepřítelem českého krále, a proto by z toho mohl mít prospěch (Rudolf ne minnesänger), ale nemůže to sdělit na plná ústa, např. kvůli špehům nebo kvůli "pěvecké" etice. Vybere si proto dávnou legendu o rytíři Lancelotovi, králi Artušovi a Guineveře a přizpůsobí to své době, tedy druhé polovině 13. století. Pěvec ovšem krále ani Záviše nikdy neviděl, takže neví, že Přemek je menší postavy a snědé tváře a že Závišovi je sotva dvacet let, viděl jen překrásnou českou královnu, protože přesně tak jak vypadala Ava Gardner jako Guinevera, si já představuji královnu Kunhutu Haličskou (vnučku uherského krále Bély)... Ten zvláštní příběh založený na osudech skutečných osob mě napadl proto, že zde pobíhali rytíři ve zbroji z vrcholného středověku, v souladu s tím byli i všichni oblečeni, souboje a bitvy byly také vedeny v duchu této doby a Camelot ze všeho nejvíc připomínal románský hrad :-)), i když Artuš, jak víme, je přelom pátého a šestého století a přelom antiky a velmi ranného středověku. Poté jsem zjistila, že autor předlohy Thomas Malory napsal svůj román The Death of Arthur roku 1470, takže to přizpůsobil své době, tedy druhé polovině XV. století. I kdyby chyby neměly základ už v předloze, přesto by se mi to líbilo, Lancelot v žádném zpracování nezklamal (pomineme-li Prvního rytíře), příběh mě nenudil, narozdíl od Excaliburu, kde mě ta část s hledáním Sv. grálu pěkně vytáčela, tady ji naopak nádherně zhustili. Že se mi líbila Guinevera (a samozřejmě Lancelot) už padlo, ale zamlouvala se mi i Elaine. Legenda samotná stejně kolísá mezi několika verzemi, v počátku jejího vývoje dokonce svedl Guineveru Mordred, neboť příběh Lancelota a Guinevery se v artušovském cyklu objevil až po ovlivnění příběhem Tristana, Isoldy a lorda Marca, takže když se někde sem tam film od ní odchýlí, zůstávám v klidu. Summa summarum matematicky 3.75, laicky tři a tři čtvrtě hvězdičky...

Salvo Montalbano se svou přitažlivou dočasnou zástupkyní (a zbytkem týmu) řeší dva zdánlivě spolu nesouvisející případy (přepadání starších paní na cestě do kostela či z něj a zmizení jistého gynekologa), které nás i sicilskou policii zavádějí do různých zákoutí ostrova i lidských myslí. V pravou chvíli se ta souvislost samozřejmě najde, ačkoli se všichni z komisariátu věnují především krásné Barbaře a nebo možná právě proto, protože právě ona ji odkryje. Seriál těží ze sympatických postav a především z krásných památek, jinak je to takový lepší průměr mezi detektivními příběhy.

Neřekla bych, že ta epizoda je tak špatná. Mohla by být o trochu kratší a nač si asi nikdy nezvyknu, jsou Vánoce za teplého a slunečného počasí, ale jinak celkem legrace, čarokrásná Sicílie, která se nakonec z toho Verrova vládnutí přece jen vzpamatovala... Za mě poctivé tři.