elizabeth_ba

Domnívám se, že tohle je snad ten nejpřekombinovanější příběh slečny Marplové, který jsem dosud viděla. Jak už píše ve svém komentáři akisha, snad na každého se něco našlo a každý v něčem jel. Ale mělo to spád a romantická vsuvka se mi zamlouvala rovněž. No a vizuálně to vypadalo dobře taky, bylo to takové kostýmně-umělecké drama... Tak se to v mém hodnocení zase pohybuje mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami.

Nikoli bezchybný ale rozhodně zajímavý příběh s krásnou Gwendou (Sophií Myles), která si vybavuje strašlivé vzpomínky ze svého dětství, jejím přítelem (tedy vlastně snoubencem) na telefonu, roztomilým mladíkem, jenž ji od něj dostane na starost a který působí tak trochu jako trouba. Ale pozor, jen působí...Rozuzení překvapivé a příběh složitý a komplikovaný jako dvoják žebř, tedy jako všechny příběhy slečny M. Ale je to velmi dobře obsazené a i zahrané, mile romantické a vůbec zcela na čtyři hvězdičky...

Zrovna tenhle díl mě příliš nebavil. Při dalším zhlédnutí to sice bylo o trochu lepší, ale přece jen ta třetí hvězdička je především za překvapivé a velmi zajímavě zvolené rozuzlení.

Fascinuje mě, jak celá první řada začíná událostmi, které se staly o deset let dříve. Dosti často také v Agathiných detektivkách a ve slečně Marplové zvlášť, nevraždí jeden ale dvojice, což ale zrovna není případ tohoto případu... Jeho hodnocení jsem při druhém (či třetím) zhlédnutí vzhledem k zajímavému rozuzlení a celkem sympatickým představitelům (neteř, synovec, starý pán v podání mého oblíbeného Davida Warnera, či roztomile nesympatická Lizie s maskou na obličeji) i přes překomplikovaný děj (který taky bývá u detektivek se slečnou Marplovou dosti častý) nakonec zvedla ze tří dobrých na čtyři slabší hvězdičky ;-))

Zřejmě to není chyba filmu ale moje. Nemám obecně ráda parodie, a tak i Belmonda mám přes jeho komediální talent paradoxně raději ve vážných filmech. Či v romanticko dobrodružné komedii Manželé z roku II.

...Ty jseš ale debil, Mrkev... Vybírala jsem větu, která mi nejvíc utkvěla v paměti a jednoznačně je to tahle výše uvedená. Hodnotím to spíše jako "koukatelné" (pěkní lidi - hlavně teda ten hoch z česko-slovenského manželství i zajímavý záběry Prahy i barokního sekretáře, fotografií, maleb, či jednoho squotu), ale svět hlavních hrdinů mi byl dost vzdálen, asi proto, že doba našich maturit i prvních let na univerzitě byla trochu jiná a my měli i jiný starosti, snad jen Zuzana občas řešila problémy, s nimiž jsem se v životě potkala i já. Ale celkový dojem dobrý a tomu odpovídá i mnou přidělený počet hvězdiček. Jen už, prosím, žádnou další řadu, má to (jako všechno) sestupnou tendenci.

Mám pocit, že jeden film, v němž se prolíná divadlo se skutečností, jednou týdně bohatě stačí. A zatím co v případě Schikanederovy divadelní společnosti, která se při svém nuceném pobytu v zapadlé vsi nedaleko Salzburku přimotá do stávky místních horníků, mi to připadalo milé a vtipné, tak při převedení klasiky Lva Nikolajeviče Tolstého na plátno, to na mě působilo, mírně řečeno, divně a spíše rušivě. A je to škoda, protože jinak to nebylo (zas až tak) špatné, zvláště když připočtemě, že Vronský má krásné oči, Levin je sympatický, Stiva perfektně zahraný a Karenin pokračuje v řadě výborných výkonů, které předvedli jeho předchůdci, počínaje Rathbonem ve verzi s Gretou Garbo, Kitty je sladká a ačkoli ve mně Anna v případě Keiry, na rozdíl od ostatních verzí, nevzbuzuje ani lítost, přece jen i ona jistou úroveň má, ač tedy zejména co se týče hysterie, dramatičnosti a teatrálnosti. A jelikož je titulní i hlavní postavou filmu odpovídá tomu i můj celkový dojem z něj.

Včera jsem se konečně dostala k tomu, abych zhlédla tento film o rakouském divadelním herci, pěvci, režiséru a básníkovi Emanuelu Schikanederovi. V příběhu, odehrávajícím se v roce 1780 v zapadlé hornické vesnici u Salzburgu, se tak trochu stírá hranice mezi divadlem a skutečným životem (což než jsem pochopila, jsem si něco musela pustit i vícekrát), často jako na divadle po dokončení jednotlivých obrazů ze života padala opona. Sem tam člověk neveděl jestli se už ta věc odehrála nebo se teprve chystá, herci přehrávali, taky jako na divadle (což tak mělo být), a nedalo s usoudit, co je to za útvar (pravděpodobně historická komedie se zpěvy) ale každopádně to působilo velmi zajímavě. Co ještě bylo zajímavého a co se podepsalo na o něco vyšším hodnocení, než by film obdržel bez toho a) fešný Max von Thun (že je fešný, vyzdvihuju snad u každého jeho filmu, ale zde je navíc v působivé ;-) roli) b) se to natáčelo v Českém Krumlově c) konečně jsem viděla Nicholase Ofczarka, tedy Záviše z Falkenštejna z König Ottokars Glück und Ende (v tomto filmu hrál Wallerschenka, jednoho z členů Schikanederovy divadelní skupiny, který hrával protikladné role k Schikanederovi, no a, jak už jsem říkala, divadlo se prolínalo se životem, takže ... a dost, abych neudělala spoiler). Tady doporučuju skončit čtení pro všechny, kteří nic nevědí o mé posedlosti zvané Záviš z Falkenštejna (nesouvisí to s tímto filmem). Dále budou číst jen ti, kteří ji už nějaký pátek znají a vědí. ********Předeslanou radostí z vidění však u Ofczarka pro mě pozitiva (a sociální jistoty) končí, aspoň co se týče jeho vzhledu, protože ač se mu nedá upřít jisté charisma (zas by se dal vytvořit pěknej spojler), jelikož se podle mě nenarodil pro kostýmní role (narozdíl od Maxe v. T.) a já osobně bych o něm rozhodně nikdy neřekla, že je to pěknej chlap immo super, když stojí právě vedle von Thuna, takže jako Záviš pro mě určitě bude zklamáním, ale o tom, až "König Ottokars Glück und Ende" zhlédnu a přesunu tam i tohle.

Romantický úryvek ze života arcivévody Johanna (Jana) Rakouského, syna císaře Leopolda II. Považuji za zajímavé, že se jednalo již o třetího arcivévodu či prince, který chtěl měnit Rakouskou monarchii či později Rakousko-Uhersko k lepšímu, teda aspoň v těch filmech, které jsem o nich viděla. Co říci k tomuto? Vzpomněla jsem si na doporučení, že muž (či žena) ve středním věku by se neměli romanticko-sentimentálně zamilovat, neboť co je roztomilé v mladém a seniorském věku, je ve věku zralého člověka maximálně komické. Ale odpouštím to arcivévodovi. Mám totiž ráda Rakousko, a i když mé srdce tíhne spíše k Rakousku Hornímu tedy okolí Lince; Štýrsko, Semmering (česky Smrčník) a Štýrský Hradec si mě získaly rovněž. Na zelené štýrské kroje (téměř jako tady, třetí obrázek zhora), krásné interiéry i exteriéry - u budov, oblastí, dokonce i některých pánů (sic, zejména teda von Thuna v roli sekretáře jeho Výsosti arcivévody, i když se snad po celou dobu filmu ani jednou neusmál, to za něj musel napravovat Moretti v titulní roli arcivévody) se moc pěkně koukalo. Anna byla přibližně taková, že se do ní léty i vojenskou kariérou otrávený arcivévoda mohl zamilovat – vypadala něžně a nevinně. Jen ty intriky knížete Metternicha na mě působily spíše pohádkově, neuškodilo by více záporných emocí (aby tím mohly vyniknout ty kladné) a snad i více akce, takhle to bylo celé taková miloučké, téměř bezkonfliktní, ale jo, něco by se tam našlo, ale překaženou svatbu, masopustní tancovačku či proboření se pod led s následnou nemocí, považuji na dobu Napoleona ve Francii a bitev u Slavkova, Borodina a Waterloo za, mírně řečeno, těžkou romantiku, o takřka idylickém vztahu mezi Annou a Johannem a podobně i Johanem a jeho bratrem císařem Františkem I. ani nemluvě. A taky mi, stejně jako v Lutherovi, vadilo, že pak dalších 30let společného života odbyli krátkým textem na obrazovce. No, ještě že tihle, na rozdíl od Lutherových, aspoň neměli 6 dětí. Kdyby von Thun přidal úsměv, já bych možná přidala hvězdičku, ale ony ty tři jsou odpovídající, byla to spíše taková romantická a zábavná idylka než historický film.

A pak že Němci neumějí natočit film... Za celou dobu mně to ani jednou nepřipadalo uhozený, ani jednou jsem se nepodívala na hodinky (jasně, když koukám na von Thuna, nekoukám na čas) a dokonce jsem se i zasmála. A tyhle ingredience - svižně ubíhající děj, nedebilní dialogy s občasným konfliktem (žebříčky hodnot, ztráta zaměstnání a sociálních jistot či dokonce někoho blízkého, zlehka se dotkli i otázky národnostní, no možná to mohlo být občas i malinko ostřejší - čímž nemám na mysli tu italskou domácnost v té pizzerii ;-)), humor a moc pěknej chlap - jsou přesně tím, co čekám u dramatu tohoto typu, i když nevyhledávám civilní a komorní filmy a pizzu ani marmeládu zrovna nemusím. Ale takový ten polootevřený konec zabezpečuje, že pod čtyři bych nešla ani při skutečně velmi objektivním pohledu. A z toho ryze subjektivního si dovoluji jít i na pět.