elizabeth_ba

Tak konečně viděna i poslední verze krátkého či delšího úseku života a smrti korunního prince Rudolfa Habsburského. A nutno přiznat, že ještě nikdy jsem si tolik nepřála, aby se (nebo ho někdo - viz jiné verze konce jeho života) už konečně zastřelil... Každopádně i z hlediska historického šlo o nejhorší zpracování, tady se vůbec ta část politicko-historická někam vytratila, zbylo jen romantické cosi, což ale zdaleka nedosahovalo romantična Le secret de Mayerling (1948). Taky Rudolf se mi líbil nejméně. To, že se korunnímu princi následníkovi nepodobal, by až tak moc asi nevadilo, nepodobal se mu totiž žádný z jeho filmových představitelů. Omar Shariff vypadal spíše jako Karel Marx, Jean Marais a Max von Thun zase oba byli na Rudolfa až moc hezcí, ani nevím, který víc ;-). Každopádně ten Maraisův byl rozhodně podle mě nejlepší a také nejlíp zahraný, ten televizní zase historicky nejpřesnější. Co zase je třeba přiznat zpracování tomuto a jeho remaku z roku 1968, je neobyčejně půvabná Mary Vetsera; Danielle Darrieux byla neobyčejně milá a Catherine Deneuve zase (neobyčejně) krásná. Závěrem musím říci, že z chvilek, které jsem dosud strávila ve společnosti korunního prince Rudolfa, byla většina příjemná (či poučná), dokonce i při velké části tohohle nejstaršího zpracování.

Jedna hvězdička za námět a ta druhá za fešného von Thuna s laním pohledem, jenž tu původně měl absolutní hudební sluch, občas pěkně debilní otázky a jejž mi nakonec nezbylo než litovat, v čem to zas hrál... Takže, když to shrnu, příběh samotný sice zajímavý, ale natočený tak, že to většinu času vypadá, že mají elitní jednotky v Německu ve svých řadách samotné diletanty, ehm..., asi ve filmovém štábu vycházeli z vlastních řad... Konec velmi předvídatelný a závěrečný pokus o cosi jako happy-end, ať už co se týče studny nebo potom lavičky v sanatoriu (či co to bylo), je poněkud násilný.

To je fakt podle bratří Grimmů? Podle hodnocení na imdb uvažuji, zda jiné národy očekávají od pohádek něco jiného než my. Podle mě by pohádka měla lidem (či spíše dětem) dát nějaké to mravní poučení či nějaký návod nebo vzor. A tak se ptám, co mi mohlo dát tohle? Teda krom toho, že jsem se (se zájmem) podívala, jak moc to von Thunovi sluší (asi přímoúměrně tomu, jak velká je tahle pohádka pitomost). No, tak je aspoň zřejmé, zač je ta jediná a osamělá hvězda, která ovšem znamená, že kdybych byla dítě, tak mi to nedalo už vůbec nic...

I když souhlasím s výtkami ve zde psaných komentářích o nepropracovaném ději i příliš mnoha postavách, které se v příběhu objevují a ztrácejí, aniž by se člověk dozvěděl, jak to s tím či oním dopadlo, za závěr jsem přidala jednu hvězdičku, protože příběh ukázal, že nic v životě není zadarmo a na to, aby někdo mohl přežít, musí jiný něco obětovat. V životě ne vždy třeba život samotný ale musí. Několik poprav stětím mi teda málem způsobilo psychickou újmu, ač vím, že stětí mečem je jeden z nejčestnějších způsobů popravy, přesto vzhledem k oblíbeným historickým postavám ve mně vzbuzuje mrazení, skoro jako Fridrich II. Štaufský v papežském Římě. Hm, to jsem trochu odbočila, ale ne moc daleko, opět se ukázalo, že spojení středoevropských Habsburků se španělskou dynastií přes Janu Kastilskou (zv. Šílenou) bylo nešťastné a znamenalo, že španělská inkvizice mohla působit na místech, na nichž by se jí za jiných okolností nedostávalo až zas tak snadno. O pronásledování novokřtěnců v německých zemích jsem četla, nyní si ho již dovedu, bohužel, i představit.

Třetí příběh korunního prince Rudolfa viděný během dvou dní. Zpracování se na rozdíl od ostatních dvou (viděných o den dříve) věrně drželo historických reálií. Snad až příliš, jen rozloučení s Erzi proběhlo malinko jinak než se zde nastínilo. Na začátku to korunnímu princi následníkovi moc slušelo (v souladu s ostatními zpracováními, tedy zvlášť s tím v Maraisově podání z roku 1948), měl takový ten pohled plaché laně, na konci se na něm zračila jeho nemoc i trpké zklamání ze života (to už tu laň pěkně uštvali). Jenže jsem občas měla pocit jako by někdo (aha, tak Brigitte Hamann) napsal historická fakta a pak požádali Rosamunde Pilcher, aby z toho vytvořila příběh pro scénář... Navíc Marie Vetserová v podání Vittorie Puccini mi připadala jako někdo, koho Rudolf vyhodil dveřmi a ona se mu vrátí oknem...Ale nebyla to zas žádná hrůza, jak by se z předchozích dvou vět mohlo zdát, obzvlášť pak první díl, a musím vzít v potaz i to, že šlo o tv film. Za film uděluji přesně polovinu z hvězdiček (2.5) a jednu za von Thunova Rudolfa, byl nejen velmi koukatelnej, ale podle mě i dobře zahranej. Asterix jako Taaffe byl taky dobrý počin... A Nero z Quo vadis 1985 jako stařičký mocnář (do něhož mu v té době ještě pár let chybělo) jakbysmet.

Vzhledem k tomu, že šlo o fabulaci a příběh podle vzpomínek, nějaké historické nepřesnosti nevadí a že tam teda byly - od absence dcery Alžběty (Erzi) přes absenci milenky Mizzi Caspar až po absenci chorob (duševní se tam mihla jen náznaky v nevyrovnanosti princovy povahy, no a té jeho tělesné se vyhli úplně, stejně jako těhotenství slečny Marie). A byl to takový romantický až pohádkový příběh, aspoň takový byl můj pocit a to i přes ponurou vizuální stránku a konec, který nám připomene všemocnou rakouskou tajnou policii. Na začátku se žádná romantika nedala čekat, neboť ten byl vskutku brutální, navíc jej podtrthla černobílá barva. Jak jsme se ponořili do vzpomínek hraběnky Larisch (pro kterou to všechno taky moc dobře nedopadlo), vzdalovali jsme se nejen oné tmě, jíž se princ Rudolf tolik bál, ale i skutečnosti. Přes to všechno, i nižší rozpočet pro film, na mě jako celek zapůsobil, stejně jako Marais v roli korunního prince následníka Rudolfa... No a kdyby tato verze Rudolfova (a Mariina) konce měla být pravdivá, dalo by se v případě Františka Ferdinanda d'Este asi hovořit o Božích mlýnech...

Hrozně jsem chtěla dát tři hvězdičky, ale fakt nemohu, to by mi ostatní filmy, jimž jsem je dala, nemohly odpustit. Po stránce historické nevýslovná s...látanina, už ten Tiberius vládnoucí po Caesarovi (asi mysleli Augusta, který si tak říkal, ale ten teda zase ne u Zély veni, vidi, vici); Veličenstvo sem, veličenstvo tam - ať už je to tetrarcha nebo procurator; hostina u Heroda při níž se sedělo, i když každý, snad krom Da Vinciho, ví, že i Poslední večeře se odbývala vleže; několikrát jsem při pohledu na římského velitele v podání Stewarta Grangera zaúpěla "kde jsi Roberte Taylore?!!" Posléze jsem přestala doufat, že nám někdo vysvětlí, proč, že se nám Old Surehand v římské uniformě kamarádí s Janem Křtitelem no a protože to nakonec nevysvětlil ani princezně Salomé, kterou nechal ve vězení stát opodál, snaže se nejprve uvěznenému prorokovi říci, co všechno viděl v Jeruzalémě a Judeji, tak nějak jsem očekávala i konec, jenž se taky moc nezdařil. Inu, jako celý film. Snad jen můj oblíbený Technicolor a pohledná Rita stojí za tu hvězdičku.

„…starý král a mladá princezna a princ, i on je mladý a neobyčejný osel. Tím nemyslím toho prince, i když i o něm by se to dalo říct…“ Tak nějak to začíná slovy vypravěče a účastníka příběhu Vlastimila Brodského. Ten oficiální text distributora je taky poněkud zavádějící, neboť se jednalo o příběh tří, na začátku poměrně povrchně, zamilovaných lidí. Princezna nechce krále, ač je moudrý, poněvadž je starý, zato chce prince, který rozhodně není moudrý, ale zase je krásný… Král chce princeznu, protože je mladá a krásná, ale sám přiznává, že vlastně vůbec neví, jaká doopravdy je ("Mám ji rád čím dál tím víc, i když nevím jaká vlastně je". Takže jaký hluboký cit!!). No a třetí z hlavních aktérů (když pomineme princeznina rádce, jenž si (jako občas každý) neví rady a kouzelnou vílu, která se snaží, aby princezna zmoudřela) - princ - chce princeznu, protože je krásná ale vlastně ji nechce, protože ji nedokáže poznat v přestrojení do oslí kůže podle krásné duše. Podle mě bylo poselství pohádky v jejím průběhu zavádějící a nedobré, jelikož podle mě takový věkový rozdíl fakt není dobrý a ani konec, který tak nějak všechno vyřešil, ve mně tuto pachuť z 25-letého věkového rozdílu, který podle ní jaksi láska měla zahladit, nedokázal. Tak nějak jsem si představila, kdyby bylo nějakému princi dvacet a královně, se kterou by mu doporučoval v závěti se oženit jeho otec, pětačtyřicet a byla moudrá… (tak by se do toho vůbec nepustila, to jen obráceně, pro pětačtyřicetileté krále se to zdá in).

Děsně naivní film - s naivním scénářem a děsně naivním Jaromírem Hanzlíkem coby vojínem Švadlenkou. No prostě naivní pohled na vojnu z let sedmdesátých, naivní není jen Jorga Kotrbová jako dívka Julka (i když podle závěru možná je i ona) a její (s Dorkou z Tří oříšků pro Popelku) ženatý, traktorista Valeš (Václav Postránecký). A díky Bohu také fešný a sympatický Ivan Luťanský v jedné z vedlejších rolí. To on má "na svědomí" tu druhou hvězdičku, protože, jak správně píše Phobia, jinak je to maximálně na jednu, jelikož jsem volič pravicový... :-))

Plně se ztotožňuji s komentářem kolegy liquido26, jak ohledně toho, že k rozuzlení mohlo dojít daleko později, tak ohledně toho, že Robert Taylor byl skvělý... Hm, jako vždy a protože se na něj opravdu moc hezky kouká, a tím i na celý film, ta atmosféra tam fakt byla, což jsem pocítila i na svých studených nohou ;-), a tak přidávám oproti hodnocení kolegy ještě jednu hvězdičku.